Arcibiskup Vigano:

- Jako gen. sekretář Governatorátu státu Vatikán upozornil papeže na rozsáhlou korupci a nekalé finanční machinace

- Jako apošt. nuncius v USA odhalil kauzu McCarrick, čímž prolomil hradbu mlčení a ukázal na morální rozklad v nejvyšších patrech koncilní hierarchie

- Stal se neochvějným zastáncem tradiční Mše jakožto nedotknutelného pokladu Církve.

- Důsledně pojmenovává odklon od tradiční nauky, brání její integritu a varuje před modernistickými bludy

- Neúnavně připomíná biskupům a papeži jejich povinnost chránit čistotu víry namísto snahy o zalíbení se světu

- Poukazuje na nebezpečí podřízení Církve mezinárodním politickým strukturám na úkor jejího nadpřirozeného poslání

- Připomíná nauku o společenské vládě Ježíše Krista Krále a nutnost, aby státní zákony byly v souladu s Božským řádem

- Za věrné následování poznané pravdy si vysloužil nelegitimní "exkomunikaci", životem v ústraní vydal svědectví o tom, že věrnost tradici katolické Církve stojí nad úřadem i osobním bezpečím

Dej, Pane, ať Tvé milosrdné slitování, o které Tě prosíme, pomůže duši Tvého služebníka a kněze Radoslava, aby byl Tvou milostí přijat k věčnému společenství s Tím, v něhož vkládal naději a v něhož věřil. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, Syna Tvého, jenž s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh, na věky věků. Amen.

Requiescat in pace!

Co se nepovedlo krvavé francouzské revoluci, povedlo se koncilní "obnově".

Karmelitánský klášter v Compiègne, který dal světu 16 mučednic z období Francouzské revoluce, bude zrušen. Během následujích týdnů jej má opustit posledních 6 sester.
Karmelitánský klášter Zvěstování Panny Marie, založený v Compiègne v roce 1641 a řídící se řeholí sv. Terezie z Ávily, byl v té době 53. klášterem tohoto řádu ve Francii. Měl jedinečný význam, když dal Církvi 16 svatých mučednic. Těchto 16 řeholnic bylo během Francouzské revoluce vyhnáno ze svého kláštera a 17. července 1794 v Paříži popraveno gilotinou za to, že se nechtěly vzdát katolické víry.

https://youtu.be/cYq614xqnlI?si=kxk0VmY_DlFFh3PQ

„Co má tedy učinit křesťan-katolík, pokud se nějaká částečka Církve odtrhne od společenství katolické víry? Nic jiného, než že dá přednost zdraví celého těla před údem nakažlivým a nemocným. A jak má postupovat, pokud by nějaká nová infekce chtěla již ne jen částečku, leč najednou celou Církev nakazit?“

Odpovídá sv. Vincenc Lerinský a další církevní otcové:

https://ikatolici.cz/sv-vincenc-lerinsky-obrana-katolicke-viry-proti-novotam-heretiku/

Bylo nebylo, v takzvaném temném středověku svrchovaně vládla katolická Církev jako nezpochybnitelná královna civilizace a celé křesťanstvo bylo katolické. Pak na konci středověku skutečně začal moderní svět rozpadem křesťanstva způsobeným Martinem Lutherem. Polovina Evropy se stala protestantskou, ale druhá polovina se znovu semkla ve svém katolickém já v takzvané protireformaci a Církev překročila oceány, aby vytvořila mnoho nových katolických národů, které nahradily ty, jež odpadly.

Ďábel však samozřejmě nenechal staré ani nové katolické národy na pokoji. Z konfrontace katolické pravdy a protestantského omylu vytvořil nový nakažlivý omyl, liberalismus (Co je pravda? Kdo to ví? Co na tom záleží?), jímž nakazil politiku jak v katolických, tak v protestantských národech, a od konce 18. století rozpoutal řadu revolucí, které zničily katolické oltáře a svrhly katolické trůny. Matka Církev se zapotácela, ale opět se vzchopila ve své víře a síle, a i z 19. století učinila jedno z největších misijních století všech dob.

Nyní se ďábel rozhodl proniknout do Církve samotné, ale samozřejmě tak mohl učinit pouze lstí. Vymyslel tedy další omyl, tak starý jako svět, ale zdánlivě nový – opakování protestantismu a liberalismu, v němž by se zachovalo veškeré katolické zdání, ale podstata by se změnila nebo aktualizovala, aby byla víc v souladu s moderním světem – odtud název tohoto omylu, modernismus. Polapil několik kněží, kteří si přáli dál vypadat katolicky, ale přitom se stát světskými, což je pro hříšného člověka přitažlivá kombinace!

Než však mohl modernismus Matce Církvi zasadit smrtelnou ránu, zasáhl Bohem daný papež svatý Pius X. v počátečních letech 20. století, a tak jasně odsoudil jeho zákeřnost a udeřil na něj takovou silou, že se modernismus stáhl do podzemí, až se mnohým katolíkům zdálo, že snad ani nikdy neexistoval. Matka Církev se pak těšila z padesátiletého období oddechu (1907–1958), které ji svou prozíravosti a pevností zajistil tento svatý papež, a naprostá většina katolíků neměla tušení o bouři, která se pro ně chystá.

A tak, když v roce 1958 zemřel papež Pius XII., příliš mnoho duchovních bylo unaveno ze vzdorování modernímu světu s jeho protestantismem, liberalismem a modernismem, a místo, aby zvolili dalšího prozíravého a silného papeže, vybrali si kardinálové Jana XXIII., „katolického“ liberála, který svolal ekumenický koncil, aby Církev „aktualizoval“. Konečně mohli odsouzení modernisté, kteří se dosud skrývali ve stínu, vystoupit na světlo a chopit se moci v Církvi – Jan XXIII. stál na jejich straně.

S jeho pomocí se od počátku zmocnili Druhého vatikánského koncilu a Církev se ocitla v kritické situaci. Když protestanté padli, katolické národy zůstaly stát. Když politika v těchto národech padla, Církev zůstala stát. Když byli kněží v Církvi připraveni padnout, papež zůstal stát. Nyní ale prakticky padl papež – kdo ještě zůstal stát?

https://rexcz.blogspot.com/2026/05/dopis-rektora-seminare-desate-vyroci.html

„Stejně jako angličtí katolíci v době puritána Cromwella nebo obyvatelé Vendée v době francouzské revoluce jsme i my nuceni zřizovat provizorní kaple a oratoria, zatímco naše nádherné kostely – ty úchvatné kostely Benátska! – nám zůstávají nepřístupné. A stejně jako angličtí katolíci nebo obyvatelé Vendée, ani my jsme nic nezměnili na své víře, na způsobu modlitby, na věrnosti římskokatolické Církvi a papežství. Jsou to spíše ti, kteří nás obviňují ze schizmatu a exkomunikují nás, kdo zavedli bludy – které papežové vždy odsuzovali – a deviace, které se jim podařilo prosadit za šedesát let neúnavné indoktrinace.“

Arcibiskup Carlo Maria Vigano

Tento článek byl poprvé publikován 13. května 1967 na 50. výročí prvního zjevení Naší Paní ve Fatimě. Jako rozbor mnoha aspektů důležitých projevů Panny Marie ve Fatimě v roce 1917 bude pro čtenáře jistě stále aktuální a užitečný.

https://rexcz.blogspot.com/2024/05/prihodne-uvahy-o-fatimskem-poselstvi.html

Iniciativa Sister Lucy Truth předala všechny materiály, které shromáždila, různým odborníkům a technikům specializujícím se na rozpoznávání obličejů, aby analyzovali různé aspekty důkazů. Každý odborník materiály prozkoumal ve své konkrétní oblasti specializace a nakonec se pokusil vynést konečný soud v otázce toho, zda někdy po roce 1958 zaujala místo skutečné sestry Lucie dos Santos podvodnice.

Po zhlédnutí veškerých doposud shromážděných důkazů iniciativa Sister Lucy Truth potvrdila, že na její místo byla skutečně uvedena podvodnice. Jsme přesvědčeni, že příkaz k takovému historickému podvodu musel přijít skutečně z nejvyšších míst Vatikánu.

https://rexcz.blogspot.com/2026/05/prava-lucie-dos-santos-2026.html

P. Wathen se zabývá morální přípustností nové mše Pavla VI. (tzv. NOM) vydané r. 1969. Na základě teologických, právních a historických argumentů dochází k závěru, že zavedením nové mše se papež Pavel VI. vzepřel zákonům Božím i církevním a žádný kněz ani věřící ho v tomto počinu nesmí následovat tím, že by novou mši sloužil nebo se jí účastnil.

https://ikatolici.cz/velka-svatokradez-uryvek-z-3-kapitoly-1971/

Nacházíme se v situaci podobné té, v níž se nacházely svaté duše v limbu, které náš Pán osvobodil ještě před Zmrtvýchvstáním, ale které musely čekat až na Jeho Nanebevstoupení, aby mohly vstoupit do nebeského Jeruzaléma.

I my, stejně jako oni, víme, že Kristus skutečně vstal z mrtvých a že Jeho návrat k Otci a seslání Ducha Svatého jsou předpokladem konečného triumfu. I my žijeme v mezisvětě, jako poutníci v cizí a nepřátelské zemi, na cestě k nebeské vlasti, která na nás čeká. I my toužíme spatřit požehnanou tvář Spasitele, který nám říká: Intra in gaudium Domini tui (Mt 25, 23). I my víme ze Písma svatého, že se nacházíme v eschatologických časech: Až se tyto věci začnou dít, vztyčte se a zvedněte hlavu, neboť se blíží vaše vykoupení (Lk 21, 28).

Pozor však: slova andělů mohou znít nejen jako útěcha pro spravedlivé, ale také jako strašlivé varování pro bezbožné: „Sic veniet“, tak, jak jste Ho viděli vystupovat, tak sestoupí, aby s železnou rukou převzal vládu nad Církví, kterou dnes ovládá odpadlická a vzpurná hierarchie. A „sicut in cælo“ se Hlava, dnes triumfující ve své majestátnosti, odráží ve slávě svatých, tak „et in terra“ se bojující církev připravuje, jako moudré panny, na návrat Ženicha, s olejem v lampách a oděná do svatebního roucha, přesvědčená, že se dostane k Beránkovi na svatební hostinu.

+ CMV

Duch svatý svou milostí vede duše k poznání pravého Boha, pravé katolické Víry a pravé Mše svaté a skrze ně ke spáse. Zároveň náš „protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil,“ jak píše sv. Petr.

Každá poctivá spolupráce s přijatou milostí Ducha svatého člověka více otevírá dalšímu světlu; naopak každý ústupek omylu, každé vědomé přivření očí před pravdou a každý kompromis s omylem duši vnitřně oslabuje a poutá.

Proto není lhostejné, zda člověk setrvává v pravdě celé a neporušené, nebo zda si navyká žít v dvojznačnosti. Náš Pán řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“; pravda tedy člověka nejen poučuje, ale také osvobozuje k další věrnosti, kdežto kompromis se zlem jej činí čím dál méně schopným pravdu následovat.

Právě proto je nutné zabývat se i těmi otázkami, které jsou nepříjemné, sporné nebo bolestné. Kdo chce skutečně následovat Krista, nesmí riskovat, že se odchýlí od cesty pod záminkou pokoje, zdánlivé poslušnosti či vnější jednoty; ďáblu se nesmí ustoupit ani o krok. Platí o něm: podáš-li mu prst, vezme si celou ruku a pak i tebe celého.

Tento příspěvek k prohlášení FSSP věnujeme všem, kteří chtějí Pána Boha lépe znát, více ho milovat, lépe mu sloužit a zachraňovat duše své i svých bližních od pekelného ohně.

Nejprve si s pomocí Písma svatého, příkladů svatých a osvědčených zásad duchovního života ujasníme, proč má vůbec smysl se tímto prohlášením FSSP zabývat a poté se pokusíme dobrat k tomu, co to znamená pro katolíka, který chce prožít svůj život co nejlépe v souladu s Boží vůlí. Může se svěřit do vedení FSSP?

Prohlášení FSSP. Lze sloužit dvěma pánům?

Čtěte zde: https://ikatolici.cz/prohlaseni-fssp-lze-slouzit-dvema-panum/

Elon Musk: „Důvod, proč jsem považoval za důležité koupit Twitter, byl ten, že jsem cítil, jak se stahují smyčky. Bylo skandální, že zablokovali účet úřadujícího prezidenta.

A myslím, že bylo jen otázkou času, než zablokují i můj účet.

Twitter a, no, vlastně téměř všechny společnosti zabývající se sociálními médii, stejně jako Google a všichni ostatní, jsou ovládáni aktivisty z extrémní levice. Taková je pravda.
Jak můžete vědět, co je skutečně pravda, když je vše filtrováno skrz brýle extrémní levice ze San Francisca a Berkeley?

Prostě neustále manipulují s pravdou.“

A s AI to bude ještě horší.

Kardinál Müller tvrdí, že pokoncilní hierarchie se nikdy neodchýlila od Tradice.

Arcibiskup Vigano tento přístup ostře odmítá jako absurdní, pokrytecký a ideologický, který ve skutečnosti slouží pokračování „synodální revoluce“ a potlačuje možnost pravé obnovy:

„Místo toho, aby uznal zničující krizi, jíž katolická Církev čelí v důsledku koncilové a synodální revoluce, kardinál Müller – v rozporu se vším zdravým rozumem – tvrdí, že pokoncilní hierarchie se nikdy neodchýlila od Tradice a že Společnost svatého Pia X. se mýlí, když tvrdí opak.

Müller navrhuje obnovenou verzi motu proprio „Ecclesia Dei adflicta“, aby zopakoval podvod z roku 1988, kdy byla věrnost neměnnému magisteriu vydávána za schizma, zatímco přijetí omylů koncilu bylo prezentováno jako ortodoxie.

Dospěli jsme k bodu „credo quia absurdum“.

Koncilní a synodální církev si nárokuje moc přetvářet realitu a ohýbat ji tak, aby vyhovovala jejímu vlastnímu vyprávění. Vyžaduje od věřících nekritický a protichůdný souhlas pod hrozbou exkomunikace.

Jeho Eminence se domnívá, že duchovenstvo a laici spojení se Společností mohou být uklidněni tím, že jim bude nabídnuta náhrada za to, co již mají – podobně jako když se hodí kost přivázanému psovi.

Müller brzy zjistí – stejně jako členové institutů Ecclesia Dei –, že redukovat odsouzení koncilního převratu na pouhou ceremoniální záležitost je krátkozraká, ideologická volba, zejména když hierarchie nemá v úmyslu ani v nejmenším ustoupit od heretických principů, které prosazuje.

Ať se zeptá Fernándeze: s luterány se dá diskutovat o nauce o milosti a anglikánskému kacíři lze udělit vysoká vyznamenání, avšak vyjádřit sebemenší výhradu vůči modle II. vatikánského koncilu je zakázáno.

A přesto Müller tvrdí, že "pokoncilní církev" neuhnula z cesty Tradice...

Pseudokatolický konzervatismus těchto „strážců“ slouží zavádění synodality a musí být s opovržením odmítnut.“

Každý věrný katolík by měl toužit po exkomunikaci z "koncilní/synodální církve".

https://rexcz.blogspot.com/2026/01/koncilnisynodalni-cirkev-neni-katolicka.html