Věrní kněží, kteří nespolupracovali s modernistickou revolucí. Jen nemnozí. P. Roger-Thomas Calmel OP (1914-1975), katolický kněz, řeholník, dominikán, teolog, tomista.
Ve svých spisech kompetentně a odvážně diagnostikoval četné omyly šířené v „pokoncilní církvi“, vyzýval k lásce ke katolické Církvi a k zachování věrnosti katolické víře. Učinil radikální rozhodnutí, že po celý život bude sloužit pouze mši svatou v tradičním římském ritu, a zůstal jí věrný. V roce 1969 prosil Pannu Marii, aby mohl „až do smrti zůstat věrný katolické mši, pravé a bez dvojznačnosti“. Katolická kněžská důslednost.
Psal mimo jiné:
Ve všech zásadních otázkách je apoštolská tradice zcela jasná. Není třeba ji analyzovat pod lupou ani být kardinálem nebo prefektem nějaké římské dikasterie, aby člověk věděl, co je s ní v rozporu. Stačí poučení z katechismu a účast na liturgii z doby před modernistickým úpadkem.
V článku Autorité et sainteté dans l’Église, publikovaném v Itinéraires č. 149, leden 1971, napsal:
Falešná církev, která se nám představuje od podivného druhého vatikánského koncilu, se rok od roku zřetelně vzdaluje od Církve založené Ježíšem Kristem. Falešná pokoncilní církev se stále více staví proti (odděluje/oponuje) svaté Církvi, která již dvacet století zachraňuje duše (a navíc osvěcuje a podporuje společnost). Pseudo-církev, budovaná nejbizarnějšími inovacemi, jak v hierarchii, tak v učení a zvycích, se stále více staví proti pravé Církvi, jediné Církvi Kristově.
27. listopadu 1969, tři dny před zavedením nové mše (Novus Ordo Missae), otec Calmel na stránkách zmíněného časopisu Itinéraires veřejně vyjádřil svůj postoj:
Pevně se přidržuji tradiční mše, té, která nebyla vytvořena, ale kodifikována sv. Piem V. v 16. století jako obyčej starý mnoho staletí. Odmítám proto Ordo Missae Pavla VI. Proč? Protože ve skutečnosti tento Ordo Missae neexistuje. To, co existuje, je všeobecná a trvalá liturgická revoluce, přijatá či zamýšlená současným papežem, která si momentálně nasadila masku tohoto Ordo Missae z 3. dubna 1969. Je právem každého kněze odmítnout nosit tuto masku takovéto liturgické revoluce. Považuji za svou kněžskou povinnost odmítnout slavit mši v dvojznačném ritu.
Tento nový ritus podporuje záměnu katolické mše a protestantské „Večeře Páně“ – jak to výmluvně uvedli dva kardinálové, a jak to prokázal solidní teologický rozbor (1) [např. zde]. Jestliže jej přijmeme, rychle odpadneme od zaměnitelné mše (jak osvědčili protestantští duchovní) ke mši, která je zcela otevřeně heretická a tudíž neplatná. Liturgická reforma zahájená papežem a pak ponechaná na národních církvích bude prostě následovat svou ďábelskou logiku. Jak můžeme souhlasit s tím, abychom byli součástí takového procesu?
Zeptáte se mě: uvědomujete si, čemu se otevíráte tím, že stojíte za mší svatou všech časů? To si vskutku uvědomuji. Abych použil vaše vlastní vyjádření, otevírám se vytrvání na cestě věrnosti svému kněžství a tudíž tomu, že budu pokorným svědkem svého kněžského úřadu vůči Nejvyššímu veleknězi, který je naším Nejvyšším soudcem. Také se otevírám ujišťování věřících, jejichž svět byl obrácen vzhůru nohama a kteří jsou v pokušení skepse či zoufalství. A skutečně, každý kněz, který se pevně přidržuje mešního ritu kodifikovaného sv. Piem V., velkým dominikánským papežem protireformace, umožňuje věřícím účastnit se na Svaté oběti bez nejmenší dvojznačnosti; přijímat Slovo Boží vtělené a obětované, skutečně zpřítomněné pod svatými způsobami bez pochybnosti o této svátosti.
Na druhou stranu kněz, který se podvoluje novému ritu, poslepovanému Pavlem VI., spolupracuje na postupném zavedení padělané mše, která bude přeměněna na prázdnou vzpomínku, již bez skutečné přítomnosti Krista. Tou samou skutečností již Oběť kříže nebude skutečně a svátostně obětována Bohu; Svaté přijímání již nebude ničím než náboženským pokrmem, kde se jí kousek chleba a pije trocha vína. Nic víc. Přesně to, co mají protestanti.
Když člověk odmítá spolupracovat na revolučním zavedení dvojznačné mše zaměřené na samotné zničení mše, jaké může na tomto světě očekávat světské útrapy a jaké obtíže? Pán, jehož milost postačuje, ví. Skutečně, milost Ježíšova Srdce bude vždy stačit, a přichází k nám skrze Svatou oběť a skrze svátosti. Proto nám Pán s takovým klidem říká: kdo ztratí svůj život v tomto světě pro mě, bude žít věčně.
Bez váhání uznávám autoritu Svatého Otce. Nicméně tvrdím, že je možné, aby jakýkoliv papež zneužil svou autoritu. Zastávám názor, že se papež Pavel VI. dopouští výjimečně závažného zneužití autority, když staví nový mešní ritus na definici mše, která již není katolická. Ve svém Ordo Missae píše, že: „Mše je posvátným synaxis neboli shromážděním Božího lidu shromážděným za předsednictví kněze k slavení památky Páně.“ (2) Tato záludná definice úmyslně opomíjí to, co činí katolickou mši katolickou a naprosto neredukovatelnou na protestantskou „Večeři Páně“. [Tato původní protestantizovaná definice mše vyvolala takové celosvětové pozdvižení, že byla později redefinována, nicméně na samotném novém mešním ritu se nic nezměnilo. Více např. zde – pozn. překl.]
Katolická mše totiž není jen nějakou připomínkou; je připomínkou, která skutečně obsahuje Oběť kříže, protože tělo a krev Krista jsou skutečně přítomny na základě dvojího proměňování. Ritus kodifikovaný sv. Piem V. nedovoluje v tomto bodě žádné mylné pochopení, avšak ritus vymyšlený Pavlem VI. ponechává tuto otázku otevřenou a dvojznačnou.
Stejně tak kněz v katolické mši nijak nepředsedá; je označen Božským charakterem, který jej po celou věčnost odlišuje, a proto koná jako služebník Kristův, který skrze něj slouží mši. Nikdy by nemohl být připodobňován k protestantskému duchovnímu, který je pověřen věřícími, aby zaručil dobrý pořádek na shromáždění. Tato role je v mešním ritu ustanoveném sv. Piem V. zjevná; v novém ritu je zastřená, ne-li úplně potlačená.
Proto prostá integrita a nekonečně více kněžská integrita vyžaduje, abych neměl tu opovážlivost neoprávněně zasahovat do katolické mše obdržené v den mého vysvěcení. Protože je to otázkou cti a zvláště v takové věci Božské důležitosti neexistuje na světě žádná autorita, která mě může zastavit, i kdyby to byla autorita papeže.
Nadto je prvotním důkazem věrnosti a lásky, které musí kněz dávat Bohu a lidem, udržet netknutý nesmírně cenný poklad, který mu byl svěřen, když na něj biskup vložil ruce. Jako první budu souzen Nejvyšším soudcem ohledně tohoto důkazu věrnosti a lásky. Mám naprostou důvěru v to, že Panna Maria, Matka Nejvyššího velekněze, mi získá milost, abych zůstal do smrti věrný katolické mši, pravé a jednoznačné. Tuus sum ego, salvum me fac.
Zdroj: https://sacerdoshyacinthus.com/2018/01/11/kaplanstwo-wierne-2/ a https://rexcz.blogspot.com/2015/11/prohlaseni-p-calmela-op-k-nove-msi-1969.html
