Týdenní rozjímání: Neděle desátá po Sv. Duchu

Úvod k rozjímání >

NEDĚLE DESÁTÁ PO SV. DUCHU.

Luk. XVIII, 9–14.

„Pověděl také k některým lidem, kteří v sebe důvěřovali, že jsou spravedliví, a jinými pohrdali…“ (v. 9.)

Již ta skutečnost, že v sebe sami tolik důvěřujeme a jinými pohrdáme, je nespravedlností.

Nespravedlností vůči Bohu, v němž jediném má spočívati všechna naše naděje a důvěra.

Nespravedlností vůči bližnímu, jehož nemáme práva posuzovati a tím méně jím pohrdati.

Předsevzetí: Budu pamětliv svých chyb, abych byl shovívavějším k svým bližním.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, pouč mne o Bohu, o mně i o bližním: o Bohu, abych pochopil, že bez něho nezmohu nic; o mně, abych poznal svou bídu a svou nicotnost; o bližním, abych otvíral oči k jeho zásluhám, a přimhuřoval je nad jeho nedostatky.

PONDĚLÍ.

„Dva lidé vstoupili do chrámu, aby se modlili.“ (v. 10.)

Z těch dvou lidí jeden, pyšný fariseus, pokládá se za spravedlivého, ale není jím; druhý pokorný celník, pokládá se za hříšníka, kterým také vskutku jest.

První je na omylu a jeho pýcha jej v tom ještě utvrzuje; druhý má pravdu, jeho stav je ubohý, ale jeho pokora jej z té bídy vysvobodí.

Předsevzetí: Budu hodně pokorným ve svých modlitbách.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, u vědomí své ubohosti pokorně Tě prosím, abys stále rozmnožoval v mé duši neochvějnou důvěru v Tebe jediného.

ÚTERÝ.

„Fariseus postaviv se modlil se sám u sebe.“ (v. 11.)

Pyšný člověk stojí před Bohem.

Modlí-li se, pak se modlí jen sám u sebe, neboť nedovede vyjíti ze sebe.

Myslí jen na sebe, váží si jen sebe, miluje jen sebe.

A takoví jsou také mnozí nynější lidé. Jen si jich všimněte v chrámě: Stojí tam – jako ten fariseus. Jenže ten má před nimi ještě tu výhodu, že se aspoň modlil, špatně sic, ale přece jen se modlil.

Ale z těch nynějších zesvětštělých lidí mnohý vejde do chrámu, a ani neví proč.

Nejen že neskloní svého kolena před svým Bohem, nýbrž vzpřímen se vztyčeným čelem pyšně se rozhlíží, mluví, usmívá se, nebo zas se nudí – ale nemodlí se.

Předsevzetí: Čím budu pokornější před Bohem, tím budu pevnější vůči lidem.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, abych před Tebou vždy pokorně se skláněl, za to ale se vždy povznášel nad lidské ohledy.

STŘEDA.

„Bože, děkuji Tobě, že nejsem jako jiní lidé.“ (v. 11.)

Takováto byla modlitba fariseova – a takto se „modlí“ i mnohý ten přemudřelec nynějšího století, domýšlivý, ostatními pohrdající, přesvědčený, že jen on je učený a moudrý.

„Že nejsem jako jiní lidé.“ V jeho očích nejsou všichni ostatní lidé ničím.

Pošetilče! I kdyby to bylo pravdou – ač je to lež – že nejsi ani prostopášník, ani nespravedlivý, ani lupič, máš přece jednu nepravost, která plodí všechny ostatní – pýchu.

Předsevzetí: Budu se pokládati vždy za posledního.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, utvrď mne v přesvědčení, že sám za sebe nejsem ničím, a že bez Tvé pomoci bych byl schopen každého zločinu.

ČTVRTEK.

„Celník stoje zdaleka, nechtěl ani očí pozdvihnouti k nebi.“ (v. 13.)

Celník zůstává daleko od oltáře, neboť se nepokládá za hodna přiblížiti se k němu.

Ani očí svých se neodvažuje pozdvihnouti k nebi, jako by pro něho bylo zavřené.

Je to hříšník, o tom není pochybnosti, ale hříšník pokořený, hříšník kající.

Jestliže i on stojí, pak to jeho držení těla je jen postoj služebníka, chuďasa, který je stále připraven posloužiti svému pánu.

Předsevzetí: Nikdy nezapomenu, čím jsem.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, uděl mi sebepoznání i pravou lítost nad mými poklesky, vědomí vlastní nehodnosti a ubohosti.

PÁTEK.

„Tento odešel do svého domu ospravedlněn.“ (v. 14.)

Všechno je odpuštěno tomu, kdo žádá odpuštění; nic však není odpuštěno tomu, kdo nežádá odpuštění.

Žádati za odpuštění znamená uznati svou vinu a litovati poklesku.

Nežádati odpuštění znamená neuznávati své viny a setrvávati v ní, zatvrzovati se v hříchu a pokračovati v něm.

Tak celník kající nalézá milost a odpuštění; pyšný fariseus vrací se tak, jak přišel, stejně hrdý, stejně vinný.

Předsevzetí: Budu svou důvěru opírati o pokoru.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, kdykoli upřímně lituji svých provinění, uděl mi milostivě odpuštění, jehož jsi mi získal na kříži za cenu Své krve předrahé.

SOBOTA.

„Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (v. 14.)

Bůh vyslyší rád pokoru, ale pýchu odmítá.

Podobně i lidé řídí se tímtéž pravidlem, a proto je pošetilost povyšovati se.

Bůh i lidé rádi povyšují toho, kdo se ponižuje. Proto je radno a prospěšno ponižovati se, upřímně ale, neboť zde by škraboška špatně zakrývala přetvářku a pokrytectví.

Předsevzetí: Nebudu vyhledávati předních míst, vezmu za vděk posledním.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, mi, prosím, abych se dobře poznal, a to sebepoznání aby mne udržovalo vždy na mém místě v ústraní.