Tři svatí králové

Věky přešly přes plameny Isajášovy a neuhasily jich. Ozvěna jeho volání ještě zaznívala, alespoň v srdci Panny. Neurčité a temné očekávání lidského národa stalo se jasným a nalezlo místa ve třech panovnících Východu. Mágové byli předními osobami Východu. Netřeba se dát másti jejich jmény a považovati je za kouzelníky. Byli to mudrci a byli to králové, neboť na Východě mudrci byli králi. Vyšší věda dávného starověku, tak jak ji pojal Východ, nosila žezlo a korunu.

Byli upozorněni hvězdou, neboť byli hvězdáři. Zjistil jsem již zákon, podle kterého vyvolení bývají vyvoleni dle své přirozenosti a povoláni v souhlase se svou vlastní povahou. Každé vidění, každé zjevení, každé slovo Boží vnitřní nebo vnější bere na sebe do jisté míry podobnost s tím, který je má viděti nebo slyšeti. Přizpůsobuje se a určuje se podle jména, jež má ve světě neviditelném pozorovatel pro ně vyvolený. A proto králové Východu, králové mudrci, opatrovníci dávných podání vztahujících se na Balaama, králové hvězdáři, králové zaujatí věcmi nebeskými, králové, kteří uslyšeli tajemnou ozvěnu starobylého podání šeptati do svého ucha: „Orietur stella – Vzejde hvězda“, králové vyvolení a posvěcení, kteří představovali ve své trojici povolání národů, vyzváni byli hlasem hodným jejich velikosti; byli povoláni hvězdou.

Melichar zastupoval pokolení Semovo, Kašpar pokolení Chamovo, Baltazar pokolení Jafetovo. Hle, znovu očištěný Cham. A kananejská žena uvidí tvář Onoho, jejž hvězda oznamuje, a zvítězí nad ním modlitbou. Nikdy malířství, tuším, nezobrazilo tuto scénu s velikostí, jež by jí patřila. Potopa byla ukončena, vody stáhly se zpět. Tři větve lidské rodiny byly přítomny před Noemem, v osobě jejich otců. Noe je odděluje; Noe žehná a klne. Věkovitá moc jeho požehnání a jeho prokletí dělí pokolení lidské; shýbá čelo Chamovo pod jho Sema a Jafeta. U jeslí Betlémských, u Ježíše Krista, jehož obrazem byl Noe, vizte tři větve spojeny. Kašpar, syn Chama, provází Melichara, syna Semova, a Baltazara, syna Jafetova. Není známo, že by se Kašparem opovrhovalo: místo, jež mu je dáno, je totéž, jaké dáno ostatním. Národové jsou přítomni v osobě svých zástupců; žádný z nich nemá zášti k ostatním. Všichni jsou povoláni touž hvězdou. Totéž kouzlo, stejně nebeské pro všecky, stejně vznešené, je pojí a sklání v téže adoraci. Tři větve pokolení lidského slyšely s touž jasností zníti v uších svých ozvěnu žalmu LXXI. „Králové Tharsis a ostrovy dary obětovati budou i králové arabští a sabejští dary přinesou. A klaněti se budou jemu všichni králové i všichni národové sloužiti budou jemu.“

Odkud přicházeli? Nevíme to určitě, ale dle všeho lze souditi, že to byla Šťastná Arábie. Ta země, jejíž jméno je podivné, byla obývána dětmi, jež Abraham měl z Ketury, své druhé ženy: Jeksanem, otcem Saby, a Madianem, otcem Efy. Způsob přinesených darů je příznivý této myšlence: zlato, kadidlo a myrha zrodily se v Arábii. Jakým dramatem jest jejich cesta! Představme si krále, kteří naráz, jenom z víry v hvězdu, opouštějí paláce, trůn, zemi! Jaká víra v tomto odjezdu! A jaké mládí! Jaký oheň! Jaké pátrání po světle! Musili zajisté býti prosti všech vnějších pout, všech zvyklostí, všech přísných obřadností i předsudků, tito muži, kteří na prvé znamení opouštějí orientální pohodlí a tichý klid svého panovnického domu a rádi podstupují pro námahu i nebezpečenství nesmírné cesty a pouštějí se do všeho neznáma, jež jest před nimi! Necouvají, neříkají: zítra; odjíždějí dnes. Velbloudi nesou jejich těžká břemena těmi prostory, málo naplněnými a skoro neznámými, neboť cesty byly stejně vzácné jako nesnadné v tom čase a místě. Hvězda jedině ukazovala cestu. Byla jedinou družkou, mlčelivou a tajemnou. Cesta sama asi byla mlčenlivá. Hvězda byla obrazem vnitřního světla, jež svítilo a vedlo. Epifanie byla jejich světlem. Epifanie! Jaké slovo, jaké zjevení!

Přišedše do hlavního města Judska, neptají se, zdali se vskutku narodil král židovský, ale na kterém místě se narodil. Jejich důvěra byla svrchovaná. Událost je jistá. „Viděli jsme jeho hvězdu,“ pravili, „a přišli jsme poklonit se jemu.“ Jejich otázka se týká jen místa narození. Nemají ani strachu, ani ohledů lidských. Řeknou věc, jak ji znají, nešetříce ničeho a nikoho. Netáží se, je-li opatrné mluviti s Herodem o králi židovském, je-li podivným: přijíti z daleka a uvěřiti hvězdě. Netáží se po ničem, mluví zcela otevřeně, jak myslí; a přece mluví s Herodem, s Herodem, který odpravil svou první ženu Mariamnu, s Herodem, který se zbavil tří svých synů, poněvadž budili jeho podezření. Ale tři Mágové byli dosti velicí, aby byli prostými. Jedou, poněvadž věří; nalézají, poněvadž věří; a mezi tím, co jejich prostosrdečná víra setkává se s Tím, jejž hledá, Herodes, prohnaný člověk, chytrák, vypočítavý, protřelý politik, rdousí všecky děti, jež si nepřeje zardousiti, a nechává na živu jedině Onoho, kterého by rád usmrtil. Strojí úklady, klame, zásobuje Mágy svými zprávami, žádá na nich totéž. Pohrává si velmi chytrácky s prostodušnou velikostí vysoké vědy východní. „A když jej naleznete, zvěstujte mi, abych i já přijda, poklonil se jemu.“ Ale chytí se do své sítě: a prohrává pouze on. Bude sám obětí úkladů, jež strojí a k nimž si pravděpodobně blahopřeje, jako k úloze dobře sehrané. Kterak si asi úsměšky činil ze tří Mágů, když viděl jejich důvěřivost! A jak se musili králové Mágové asi horšit, když viděli, že Židé neuráčili si hledat ve svém středu Onoho, jejž Východ přišel hledat z tak daleka. A jak ta ohromující pravda: „Nikdo není prorokem ve své vlasti“, musila bíti v jejich oči!

Jak účinkovalo asi na ně místo, kde nalezli Dítě! Přicházeli z Arábie, aby se mu poklonili, a byli to králové. A pak ten, kterému se přišli klanět, vyhnán před svým narozením, nenalezl místa v hospodě, aby se narodil. Všecky světnice byly plny; Maria a Josef nenalezli místa. Strašlivá prostota vypravování evangelického neklade váhy na tuto věc, která přesahuje myšlenku. Konstatuje klidně, že nebylo místa v hospodě. Nádhera východní, honosící se zlatem, kadidlem a myrhou, přinášející krále a jejich velbloudy s jejich průvodem a jejich dary, tato zúmyslná a vzdálená nádhera, nadšená a podivuhodná, způsobuje, že tím ostřeji vyniká chování lidí domácích, kteří naplnili hospodu, nenechavše ani místečko pro Toho, který se uchyluje mezi vola a osla, ačkoli jest ve své zemi, a že hvězda jej ohlašuje na Východě. Co se dělo v jeslích? Jakým způsobem se projevila živoucí a mladistvá adorace těchto moudrých a silných mužů? Jaký by to byl malíř, jenž by dal každému z tří králů ráz větve, jím představované; jenž by napsal na jejich čela jména Sema, Chama a Jafeta; jenž by naznačil jejich adoraci, sleduje ducha jejich rodiny; jenž by rozvinul východní lesk v jeslích betlémských s nádherou a bez nucenosti! A jaký by to byl malíř především, jenž by vložil do tváře Josefa a Marie vědomí toho, co se děje!

Mágové dostali rozkaz, aby nechodili za Herodem a vrátili se do své země jinou cestou. Cesta, která vede k jeslím, neslouží více k návratu. Řeholník Cyrill, v životě svatého Theodosia, vypravuje, že prchali před velikými cestami a veřejnými místy a uchylovali se v noci do jeskyň, vyhledávajíce samotu. Kdo může změřiti hloubku dojmu, který zažili? Kdo může věděti, jaký otisk na duších, tak připravených, zanechala tvář Toho, jejž hledali a nalezli? Vrátivše se domů jinou cestou, žili zajisté doma jiný život. Zachovávali věrně poklad vzpomínky. Žili ještě dlouho po smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Žili ještě, když svatý Tomáš přišel do jejich země. Svatý Tomáš, který viděl Ježíše vzkříšeného, pokřtil ty, kteří viděli Ježíše Krista v jeslích. Snad že nějaké mystické příbuzenství spojuje svatého Tomáše s králi Mágy.

Několik dní před Epifanií byli povoláni k adoraci lidé z venku; a byli to pastýři, pastýři, kteří trávili střídavě noc, hlídajíce svá stáda. První, kteří se klaněli, povolaní z venku, byli králové a pastýři. Tyto dvě hodnosti, umístěné dnes na dvou koncích žebříku společenského, byli druhdy slovy téměř souznačnými. Dle mluvy a smyslu dávné starobylosti králové byli pastýři národů. Všude ti, kteří vládnou, byli nazýváni pastýři; ti, kteří poslouchají, byli zváni ovečkami. Řekl jsem, že jakési tajemné a nadpřirozené příbuzenství spojovalo snad svatého Tomáše s třemi králi. Jiné mystické příbuzenství, ale přirozené, spojuje asi krále a pastýře. Králové Mágové byli mudrci; pastýři, kteří bděli střídavě noc u Betléma, byli prostí. Králové uviděli hvězdu, ježto byli hvězdáři. Pastýři uviděli anděla patrně proto, že byli lidé prostí. Pastýři dostali oznámení, která se vztahovala na jejich povahu: „Naleznete Dítě zavinuté v plenkách a položené v jesličkách.“ A četný zástup nebeských duchů se připojil k andělu, zpívajícímu ve svaté noci: „Gloria in Excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis!“ Dobrá vůle, tato též prostá věc, jež nemá příliš místa v řeči obecně zvané poetickou, jásá ve zpěvu andělském, po slávě, po boku slávy; a tato dvě slova vedle sebe postavená způsobují vznešený dojem. Význačnou známkou pastýřů byla asi jejich prostota. Známkou králů snad velebnost a štědrost. Nemluvím pouze o štědrosti v darech, ve zlatě, kadidle, myrze, ale o štědrosti ve víře, adoraci, v předsevzetí, v cestě. Nemluvím pouze o štědrosti, která dává. Mluvím též o štědrosti, která sebe dává.

Jejich ostatky byly přeneseny z Persie do Cařihradu. Svatá Helena dala je uložiti s nádherou do basiliky Svaté Moudrosti. Biskup Eustach přinesl je za času biskupa Emmanuela do Milána. Když Bedřich Rudovous dobyl a vydrancoval toto město, ostatkům králů Mágů dostalo se posledního pohostinství v Kolíně nad Rýnem.

Často byla pronesena otázka, jaká byla hvězda Mágů. Jedni se domnívali, že to byla hvězda naprosto zázračná, která vzešla náhle mimo přirozené zákony, nemajíc nic společného s hvězdářstvím. Jiní řekli: Obyčejná hvězda nemohla by nikdy označiti nějaký dům zvlášť, mohla by snad označiti všeobecně nějakou zemi, ale nepoznamenala by zřetelným způsobem určitý chlév, musil by to býti tedy nějaký povětroň blízký zemi. Jiní konečně brali útočiště k třetímu výkladu, dlouze vyloženému v malých Bollandistech. Dle jedné hvězdářské domněnky, přijaté dr. Seppem, nová hvězda mohla se náhle objeviti spojením tří oběžnic. Roku 1604 bylo pozorováno hvězdáři spojení tří oběžnic: Saturnu, Jupiteru a Marsu. Nová hvězda objevila se najednou mezi Marsem a Saturnem blíže Hadonoši. Tato hvězda třpytila se neobyčejným jasem a šířila kolem sebe barevné světlo. Soudilo se podle toho, že podobné spojení, jež by mohlo způsobiti podobný účinek, se udá každých osm set let. Neboť Saturn a Jupiter potřebují kolem osmi set let, aby proběhli zvěrokruhem.

Sedm období asi po osmi stech letech uplynulo již od stvoření světa, období, která by se mohla zdáti dny vývoje lidstva: od Adama k Henochovi; od Henocha do potopy; od potopy k Mojžíši; od Mojžíše k Isajášovi; od Isajáše k Ježíši Kristu; od Ježíše Krista ku Karlu Velikému, od Karla Velikého do doby moderní, označené vynalezením tisku. Sedmý den byl by náš. Jest tedy hvězda Mágů výsledkem spojení hvězdářského, anebo hvězdou přímo zázračnou? Nikdo to neví. Buď tomu jakkoli, Bůh vytvořil řád přirozený stejně jako řád nadpřirozený a jeho činnost jest stejně smyslům patrná, stejně zjevná, stejně prozřetelná v obou případech. Zlato, jež jest mocí, kadidlo, jež jest adorací, myrha, jež jest pokáním, byly přineseny Ježíši Kristu z výslovné vůle Boží, zjevené hvězdou a osvědčené králi.

Zdroj: Arnošt Hello, Podobizny svatých, Praha 1938, str. 17–24, mírně jazykově upraveno.

Mozaika z baziliky sv. Apolináře v Ravenně, VI. století