Sv. Leonard z Porto Maurizio
„Vězte, monsignore, že dalších tři a třicet tisíc lidí zemřelo ve stejnou hodinu jako já. Z tohoto počtu já a Bernard jsme bez prodlení vstoupili do nebe, tři odešli do očistce a všichni ostatní propadli peklu.“
Sv. Leonard
Redakční poznámka
Svatý Leonard z Porto Mauricio byl velmi zbožným františkánským mnichem a jedním z nejznamenitějších misionářů v dějinách Církve. Jedním z jeho nejslavnějších kázání je „O malém počtu těch, kteří budou spaseni“. Na základě studia Písma svatého a učení církevních Otců došel sv. Leonard k závěru, že spaseno je jen velmi málo duší. Většina lidí, včetně velké většiny kněží a katolíků, bude zatracena v pekle. Za uplynulá staletí toto kázání přivedlo k obrácení mnoho velkých hříšníků.
Někteří se domnívají, že zveřejnění tohoto kázání by nebylo pastoračně moudré… Na pastorační „moudrost“ se od roku 1962 odvolává kde kdo, a nezdá se, že by to pomáhalo posvěcování a spáse duší. Problém tolika lidí propadajících věčnému peklu se nevyřeší tím, že o něm budeme mlčet, právě naopak.
Jeden kněz prohlásil, že by toto kázání rozhodně nepublikoval, neboť prý je pro širokou veřejnost spíše odrazující a vytržené z kontextu by mohlo vést k zoufalství nebo rezignovanosti. Jaký bude vzájemný poměr spasených a zavržených prý nevíme a jedná se jen o soukromá a nezávazná mínění teologů.
Na to reagoval redakci blízký kněz těmito slovy:
„Že o poměru zavržených a spasených nic nevíme? Že jsou to jen soukromá mínění? Vždyť to říká sám Boží Syn: široká je cesta a prostorná brána, která vede k záhubě a mnozí jsou ti, kteří jí vcházejí a úzká je cesta a těsná brána, která vede k životu a málo je těch, kteří ji nalézají. Mnoho/málo!
Psát o množství zavržených vytrženě z kontextu by jistě bylo chybou. Vedlo by to k zoufalství. Ale právě kázání sv. Leonarda zasazuje tuto pravdu do správného kontextu, když po odhalení té nepříjemné pravdy hned ukazuje pro každého řešení a zdůrazňuje, že každý může být spasen, ač ne každý bude spasen. V dnešní době je toto kázání ještě potřebnější právě proto, že se věčného zavržení reálně nebojí ani mnozí tradiční katolíci, zatímco dříve se ho báli i mniši žijící svatým životem.“
Tento názor nám připadá správný, proto kázání zveřejňujeme a doporučujeme jeho šíření. Je totiž lékem na dnes tak rozšířenou ilusi, že do nebe se dostane (téměř) každý. Je však třeba jej dočíst až do konce, kde sv. Leonard radí, co musíme činit, abychom spásy dosáhli a peklu se vyhnuli. Světcovo kázání v nás nemá probudit zoufalství či resignaci, ale větší horlivost ve skutcích pokání a v úsilí o spásu duší – své i našich bližních.
Jako se lidem dnes hojně nedostává Božských ctností Víry a Lásky, tak i Naděje. O tyto ctnosti musíme prosit. Je jistou a nezpochybnitelnou pravdou (dogmatem) katolické víry, že Pán Bůh dává každému dostatečnou milost k dosažení věčné spásy. K té nám svými přímluvami dopomáhej Prostřednice všech milostí!
Vzbuzení Božských ctností
Věřím a vyznávám všechno, cos Ty, Bože pravdomluvný, zjevil a skrze Církev neomylnou mi k věření předkládáš. V této víře chci žíti a zemříti. Ó Bože, rozmnož víru mou.
Doufám v Tebe, Bože můj, že mi hříchy odpustíš, svou milost mi udělíš a na věky mě spasíš, protože jsi všemohoucí a dobrotivý, milosrdný a věrný. V této víře chci žíti a zemříti. Ó Bože, posilni naději mou.
Bože můj, od Tebe mám všechno dobré. Tys mě stvořil, vykoupil a posvětil. Ty o mne ustavičně otcovsky pečuješ. Miluji Tě nade všechno. Tobě chci věrně sloužiti a raději se všeho vzdáti, než hříchem Tě ztratiti. V této lásce chci žíti a zemříti. Ó Bože, rozněcuj lásku mou.
Kázání sv. Leonarda
Dnes se budu zabývat věcí velmi vážnou. Tak vážnou, že i pilíři samé Církve zalomcovala, vyděsila i ty největší světce a pouště zaplnila poustevníky.
Tématem této rozvahy je otázka, zda je počet křesťanů spasených větší, či menší než počet křesťanů zatracených. Doufám, že ve vás vzbudí spásnou bázeň ze soudu Božího.
Zamysleme se tedy dnes nad touto otázkou: je počet křesťanů spasených větší než počet křesťanů zatracených?
Pomněte prosím, že se zde nejedná o celou lidskou rasu či všechny katolíky bez rozdílu, ale pouze o dospělé katolíky, kteří mají svobodnou vůli, a tudíž jsou v této závažné záležitosti vlastní spásy schopni spolupracovat.
Obraťme se tedy k latinským Otcům. Sv. Řehoř jasně říká: „Mnozí dosáhnou víry, ale málokdo Božího království.“ Sv. Anselm prohlásil: „Málo je těch, kdo jsou spaseni.“ Sv. Augustýn se vyjadřuje ještě jasněji: „Tudíž jen malý počet je spasen v porovnání s těmi, kteří jsou zatraceni.“ Nejhrůzostrašnější je ovšem sv. Jeroným. Na konci svého života, v přítomnosti svých učedníků, pronesl tato strašlivá slova: „Z jednoho sta tisíc lidí, jejichž životy byly vždy špatné, najdete sotva jednoho, který si zaslouží odpuštění.“
Ale proč vůbec vyhledávat názory Otců a teologů, když samo Písmo svaté tuto otázku tak jasně zodpovídá? Stačí se podívat do Starého a Nového zákona a najdeme spoustu čísel, symbolů a slov, která jasně poukazují na tuto pravdu: velmi malý počet lidí je spasen. Za časů Noema byla celá lidská rasa zavalena potopou a v arše se zachránilo jen osm lidí. Sv. Petr říká: „Tato archa byla obrazem Církve,“ zatímco sv. Augustýn dodává: „A těchto osm zachráněných lidí naznačuje, že jenom velmi malý počet křesťanů bude zachráněn, protože jen velmi málo lidí se upřímně zříká světa, a ti, kteří se ho zříkají jen slovy, do tohoto tajemství, jež archa symbolizuje, nepatří.“ Bible nám také říká, že ze dvou milionů židů, kteří opustili Egypt, se do zaslíbené země dostali jen dva. A že jen čtyři lidé unikli požáru a zániku Sodomy a přilehlých měst. Toto vše svědčí o tom, že počet zatracených, kteří budou jak sláma vhozeni do ohně, je mnohem větší než počet těch, kteří budou spaseni a které si nebeský Otec do svých sýpek jednou nastřádá jako cenné zrno.
Jak náš Pán v evangeliu odpověděl zvědavci, jenž se ho zeptal: „Pane, je jich jen malý počet, jenž mají být spaseni?“ Mlčel snad? Odpověděl váhavě? Nechal si snad své myšlenky pro sebe, aby zástup lidí nevyděsil? Ne. Na otázku jednoho odpověděl všem přítomným. Řekl jim: „Ptáte se mě, zda spasen bude jen malý počet duší? Zde je má odpověď: Snažte se vejíti těsnou branou! Neboť pravím vám: Mnozí budou se snažiti vejíti, a nebudou moci.“ Kdo to promlouvá? Je to Boží Syn, Věčná Pravda, který se při jiné příležitosti vyjadřuje ještě jasněji: „Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“ Neříká, že všichni jsou povoláni a ze všech lidí je jen málo vyvolených, ale že mnozí jsou povoláni. To podle sv. Řehoře znamená, že ze všeho lidstva jsou mnozí povoláni k pravé víře, ale z nich je jen málo spaseno. Bratři, toto jsou slova našeho Pána Ježíše Krista. Jsou jasná? Jsou pravdivá. Teď mi povězte, jestli je možné mít v srdci víru a netřást se strachy.
Existuje na světě životní stav více nápomocný nevinnosti, v němž se spasení zdá snazší a o kterém by lidé měli lepší mínění, než stav kněží, poručníků Božích? Komu by se na první pohled nezdálo, že většina z nich jsou nejen dobří, ale přímo dokonalí? Mě však jímá hrůza, když u sv. Jeronýma čtu, že ve světě plném kněží sotva jeden ze sta žije v souladu se svým stavem. Když slyším služebníka Božího prohlásit, že se ve zjevení dozvěděl, že počet kněží, již každý den peklu propadají, je tak velký, že se mu zdálo nemožné, aby na světě ještě vůbec nějací zůstali. Když slyším sv. Chrysostoma, jak se slzami v očích prohlásil: „Nevěřím, že mnoho kněží je spaseno, naopak věřím, že počet těch, kteří jsou zatraceni, je větší.“
Běda vám, kdo velíte jiným! Pokud je jich vaší vinou tolik zatraceno, co teprve se stane s vámi? Pokud bude spasen jen malý počet těch, kdo jsou v Církvi Boží na prvním místě, co teprve se stane s vámi? Zvažme všechny stavy, obě pohlaví, každou okolnost: manžely, manželky, vdovy, mladé ženy, mladé muže, vojáky, obchodníky, řemeslníky, bohaté a chudé, urozené a prosté. Co se dá říci o všech těchto lidech, kteří žijí tak špatně?
Následné vyprávění od sv. Vincenta Ferrera vám nastíní, co si o tom můžete myslet. Vypráví, jak se jistý lyonský arciděkan vzdal svého úřadu a odešel do ústraní, aby se kál, a zemřel ve stejný den a hodinu jako sv. Bernard. Po smrti se pak zjevil svému biskupovi a řekl mu: „Monsignore, vězte, že tři a třicet tisíc dalších lidí zemřelo ve stejnou hodinu jako já. Z tohoto počtu já a Bernard jsme bez prodlení vstoupili do nebe, tři odešli do očistce a všichni ostatní propadli peklu.“
Naše kroniky pak prozrazují i další, ještě hrůzostrašnější událost. Jeden z našich bratří, známý svou učeností a svatostí, kázal v Německu. Popsal šerednost hříchu nečistoty tak důrazně, že jedna z žen, jata lítostí, před zraky všech padla k zemi mrtvá. Pak oživši, popisovala následující: „Když jsem byla postavena před Boží soud, šedesát tisíc dalších lidí přišlo ze všech koutů světa. Z tohoto počtu tři byli spaseni posláním do očistce, a všichni ostatní byli zatraceni.“
Vidím, že většina z vás kloní hlavy, naplněni úžasem a hrůzou. Ale nechme teď svou úzkost stranou, a namísto abychom si lichotili, pokusme se z té hrůzy vytěžit nějaký užitek. Copak není pravda, že do nebe vedou cesty dvě: nevinnost a pokání? Pokud vám teď ukážu, jak velmi málo lidí se jednou z těchto dvou cest vydá, jako rozumní lidé pochopíte, že jen velmi malý počet je spasen. A teď k důkazům: v jakém věku, zaměstnání či stavu byste neshledali, že počet darebných je stokrát větší než těch dobrých?
Kolik služebníků je úplně poctivých a věrných při plnění povinností? Kolik obchodníků je ve svém podnikání opravdu spravedlivých a svědomitých, kolik řemeslníků přesných a pravdomluvných, kolik prodejců nezaujatých a upřímných? Kolik mužů práva nezanedbává spravedlnost? Kolik vojáků nešlape po nevinných? Kolik pánů nespravedlivě nekrátí služebným mzdu či po svých podřízených nešlapou? Všude je převaha darebáků a ti dobří jsou vzácní.
Namítnete mi: Copak nemůže ztrátu nevinnosti účinně napravit pokání? Přiznávám, že to je pravda. Ale také vím, že pokání je v praxi velmi nesnadné. Natolik jsme si mu odvykli a je hříšníky tolik zneužíváno, že jen toto samo o sobě by vás mělo přesvědčit, že tímto způsobem je spaseno jen velmi malé množství lidí.
Sv. Ambrož říká, že je snazší najít ty, kteří si zachovali svou nevinnost, než kohokoliv, kdo podstoupil dostatečné pokání.
Pokud se zamyslíme nad svátostí pokání, zjistíme, že je tolik překroucených zpovědí, tolik promyšlených výmluv, tolik podvodných pokání, tolik falešných slibů, tolik neúčinných předsevzetí, tolik neplatných rozhřešení! Považovali byste za platnou zpověď člověka, který se vyznává z hříchu nečistoty a nadále se drží příležitosti k němu? Či někoho, kdo se obviňuje ze zjevných nespravedlností bez jakéhokoliv úmyslu učinit náhradu? Nebo někoho, kdo do stejných špatností znovu upadne, hned jak odejde od zpovědi? Ó jak hrozné zneužívání tak vznešené svátosti! Někteří chodí ke zpovědi, aby se vyhnuli exkomunikaci, a jiní zase, aby nabyli pověsti kajícníka. Někteří se svých hříchů zbavují, aby utišili své výčitky, jiní je zase ze studu zatajují. Někteří je z nedobrého úmyslu nedostatečně přiznávají, zatímco jiní je přiznávají jen z pouhého návyku. Jeden nemá na zřeteli skutečný účel svátosti a jinému zase chybí potřebná lítost, zatímco další pozbývá pevného předsevzetí.
Ubohé duše! Jak můžete do pekla tak chvátat? Pro milost Boží, zastavte se a na okamžik mne poslouchejte! Buď chápete, co to znamená být na celou věčnost spasen či zatracen, nebo nechápete. Více vám lze prominout, pokud to nechápete, protože pak se dá konstatovat, že nejste při smyslech. Být na věčnost spasen či být na věčnost zatracen a neudělat úplně vše možné pro to, abyste si zajistili to první a vyhnuli se tomu druhému, je prostě nepochopitelné.
Co tedy musíme udělat my, kdo víme, že větší počet bude zatracen, a to i jen ze všech katolíků? Co musíme udělat? Udělejte předsevzetí, že budete patřit do toho malého počtu těch, kdo budou spaseni. Říkáte: Pokud mě Kristus chtěl zatratit, proč mě tedy stvořil? Mlč, nerozvážný jazyku! Bůh nestvořil nikoho k tomu, aby ho zatratil, ale kdokoliv, kdo je zatracen, je zatracen, protože zatracen být chce. A proto se teď pustím do obhajoby dobroty našeho Pána, abych ji zprostil všech obvinění. To bude námětem našeho dalšího pojednání.
Nejdříve si vezměme za základ dvě nepopiratelné pravdy: „Bůh si přeje, aby všichni lidé byli spaseni,“ a „Všichni potřebují milost Boží.“ A teď, až vám prokážu, že Bůh si přeje spasit každého a k tomuto účelu všem uděluje Svou milost a všechny ostatní prostředky potřebné k dosažení tohoto vznešeného cíle, budete muset souhlasit, že kdokoliv je zatracen, může si za to jedině svou vlastní špatností. A že pokud je větší množství křesťanů zatraceno, je to proto, že to tak sami chtějí. „Tvé zatracení pramení z tebe, tvá pomoc jenom ve mně jest.“ Oz 13, 9
Bůh nám v Písmu svatém říká na stovce míst, že si skutečně přeje spásu všeho lidu. Když někdo po něčem velmi touží a říká se, že umírá touhou, je to nadsázka. Ale Bůh toužil a stále touží po naší spáse natolik, že touhou opravdu zemřel a vytrpěl smrt, aby nám dal život. Tato Boží vůle spasit všechny lidi tedy není neúčinná, povrchní a jen tak na oko. Je to skutečná, účinná a dobročinná vůle. Protože On nám poskytuje všechny nejvhodnější prostředky potřebné pro naši spásu. Nedává nám je s úmyslem, aby se minuly účinkem. Dává nám je s upřímnou vůlí a záměrem, aby došly svého účinku. A když svého účinku nedojdou, dává nám najevo, že je tím zraněn a pohoršen. I zatraceným poroučí, aby jich užili ke své spáse. Vyzývá je k tomu. Zavazuje je k tomu. A pokud tak neučiní, dopouštějí se hříchu. Tudíž mohou jich využít a tak dojít spásy.
A dále pak, neboť Pán Bůh ví, že bez Jeho pomoci nejsme schopni Jeho milost vůbec ani využít, poskytuje nám další prostředky. A pokud jsou tyto někdy bez účinku, je to naše vina. Protože tytéž milosti jeden může využít ke spáse a jiný je může zneužít a i s nimi být zatracen. A další se zachová správně a je spasen i přesto, že jemu byla poskytnuta pomoc méně mocná. Ano, i to se může stát, že zneužijeme větší milosti a jsme zatraceni, zatímco jiný spolupracuje s menší milostí a je spasen.
Ale těm, kteří nejsou zběhlí v teologii, těm pravím toto: Pán Bůh je tak dobrotivý, že když vidí hříšníka běžet vstříc své zkáze, běží sám za ním! Volá ho a úpěnlivě prosí a následuje ho až k samotným branám pekla. Je něco, co by neudělal ve snaze ho obrátit? Sesílá mu blahodárné inspirace a spasitelné myšlenky. A když ten jich nedbá a nevyužije jich, Pán Bůh se zlobí a rozhořčeně ho pronásleduje. Udeří jej? Ne. Pán Bůh jakoby lamentuje a odpustí mu. Ale hříšník se stále neobrací. Pán Bůh mu sešle smrtelnou nemoc. Je naprosto jisté, že nastal konec. Ne, bratři, Pán Bůh ho uzdraví. Hříšník se ale ve zlém ještě více zatvrdí a Pán Bůh ve své veliké milosti hledá další cestu. Dá mu další rok. A když ten uplyne, dá mu ještě další. Ale pokud se hříšník přes to všechno hodlá vrhnout do pekel, co Pán Bůh udělá? Opustí ho snad? Ne. Vezme ho za ruku, a zatímco ten je jednou nohou v pekle a jednou venku, On mu stále domlouvá a prosí ho, aby neplýtval Jeho milostmi. A teď se vás ptám: není pravdou, že je zatracen proti vůli Boží a jen proto, že si to sám vybral?
Tak a teď se mě zeptejte: Pokud mě Pán Bůh chce zatratit, proč mě tedy stvořil? Nevděčný hříšníku, nech se dnes poučit, že pokud jsi zatracen, není na vině Pán Bůh, ale ty a tvá svévole.
Mluvím k vám, kdo žijete zatvrzele ve smrtelném hříchu, v nenávisti, v bahně neřesti nečistoty a kdo se blížíte peklu každým dnem.
Stůj a otoč se, je to Ježíš, kdo tě volá! Kdo k tobě svými ranami a tolika výmluvnými hlasy volá: „Můj synu, pokud jsi zatracen, na vině jsi jedině ty sám: ‚Tvé zatracení pramení z tebe.‘ Pozvedni své oči a pohleď na množství milostí, kterými jsem tě obohatil k zajištění tvé věčné spásy.“
Hříšné duše, rada, kterou vám hodlám dát, se vám bezpochyby bude zdát podivná. Ale pokud ji správně pochopíte, uvidíte, že naopak pramení z vřelého soucitu s vámi. Na kolenou vás prosím, při Krvi Kristově a Srdci Mariinu, změňte svůj život! Vraťte se k cestě, jež vede do nebe. A udělejte vše pro to, abyste patřili k malému počtu těch, kteří jsou spaseni.
Vrhněte se k nohám Ježíše Krista a řekněte Mu se slzami v očích a lítostivým srdcem: „Pane, přiznávám, že až dosud jsem nežil jako křesťan. Nejsem hoden být započten mezi tvé vyvolené. Vím, že si zasloužím zatracení, ale Tvé milosrdenství je veliké. A naplněn důvěrou v Tvou milost Ti říkám, že si přeji svou duši zachránit, i kdybych měl obětovat své bohatství, svou pověst a samotný svůj život, jen abych byl spasen. Pokud jsem dosud byl nevěrný, lituji, nenávidím a odsuzuji svou nevěrnost a pokorně Tě prosím, odpusť mi ji. Odpusť mi, dobrotivý Ježíši, a také mne posilni, abych mohl být spasen. Nežádám Tě o bohatství, slávu či blahobyt. Prosím jen o jedno, o spásu své duše.“
A ty, ó Ježíši! Co odpovíš? Ó dobrý pastýři, pohleď na ztracenou ovečku, jež se k Tobě vrací. Obejmi tohoto kajícného hříšníka, žehnej jeho vzdechům a slzám, či raději posvěť tyto lidi, kteří jsou tak ochotně připraveni a nechtějí nic než svou spásu. Bratři, skloněni u nohou našeho Pána, doprošujme se spasení své duše za jakoukoliv cenu. Všichni mu s očima plnýma slz řekněme: „Dobrotivý Ježíši, přeji si spasit svou duši!“ Ó blažené slzy, ó blažené vzdechy!
Bratři, přál bych si, abyste odsud odešli s utěšeným srdcem. Nikdo není zatracen, pokud nespáchá smrtelný hřích – to je článek víry. A nikdo nespáchá smrtelný hřích, aniž by chtěl – to je nepopiratelná teologická nauka. Tudíž, nikdo nejde do pekla, aniž by chtěl. Ten důsledek je jasný. Copak to vás dostatečně neutěší? Plačte nad hříchy minulosti, vykonejte dobrou zpověď, nadále už nehřešte a budete spaseni. Proč sám sebe tak týrat? Vždyť je jisté, že musíte spáchat smrtelný hřích, abyste propadli peklu. A že abyste spáchali smrtelný hřích, musíte ho chtít spáchat. A tudíž nikdo nejde do pekla, pokud sám nechce. To není jen názor, to je nepopiratelná a velmi utěšující pravda. Nechť vám Pán Bůh dá ji pochopit a nechť vám žehná. Amen.