Sv. Kléméns Alexandrijský o pohlavní nezřízenosti řeckých bohů

Poslechněte si o erotických dobrodružstvích těch vašich bohů, mytická vyprávění šokující nevázanosti, slyšte o jejich zraněních a poutech, o jejich chechtání, bojování, otročení, o jejich hostinách a objetích, o slzách, vášních a chlípných rozkoších. Zavolejte mi třeba Poseidóna a zástup těch, které svedl, Amfitríté, Amymóné, Alopé, Melanippé, Alkyoné, Hippothoé, Chioné a bezpočet dalších. Ale ani při takovém množství žen ještě vášně vašeho Poseidóna neměly dost prostoru ke svému vybití. Zavolejte mi také Apollóna. Foibos je to, svatý věštec a dobrý rádce. Taková Steropé či Aithúsa ovšem mluví jinak, stejně jako Arsinoé, Zeuxippé, Prothoé, Marpéssa nebo Hypsipylé. Dafné byla totiž jediná, které se před věštcem a zprzněním podařilo uprchnout. A ke všem nechť přistoupí sám Zeus, jehož nazýváte otcem bohů a lidí.¹ Ten byl tak pohlavně bujný, že nejenže toužil po každé, ale v každé svou touhu i naplnil. Rozhodně se nesytil ženami o nic méně náruživě než thmúiský kozel kozami.² Ovšemže žasnu, Homére, nad těmito tvými verši:

Domluviv Kronův syn svým tmavým obočím kývl.
Ihned kadeře božské se shrnuly do čela vládci
s božské nesmrtné hlavy – a velký Olymp se zachvěl.³

Vznešeného Dia nám, Homére, vykresluješ, úctyhodným kývnutím jej obdařuješ. Ale stačí, člověče, abys mu ukázal ženský opasek, a ihned je Zeus usvědčen a kadeře ztrácejí svou vznešenost.⁴ K jaké až bezuzdnosti dospěl tento Zeus, který s Alkménou strávil tolik nocí plných vášně! Ani období devíti nocí mu v jeho nezřízenosti nepřipadalo příliš dlouhé na plození – naopak, celý život byl pro jeho prostopášnost krátký –, zejména jestliže vám z toho měl vzejít bůh, který odvrací zlo!⁵ Diovým synem, plodem této dlouhé noci, byl Héraklés, který se potatil, jen co je pravda. Po dlouhou dobu se namáhal s dvanácti pracemi, padesát Thestiových dcer však zprznil za jedinou noc – tolika pannám stal se zároveň milencem a manželem! Dosti přiléhavě jej básníci nazývají drzounem a zločincem.⁶ Dlouho bychom líčili všechna jeho smilstva a prznění chlapců. Dokonce ani před chlapci se totiž ti vaši bohové nezastaví! Tak jeden z nich miloval Hyla, jiný Hyakintha, další Pelopa, další Chrýsippa a další Ganyméda.⁷ Před těmito bohy nechť padají na kolena vaše ženy. Nechť se modlí za to, aby jejich mužové byli také takoví, tak rozvážní, aby se těmto bohům připodobnili a sami usilovali o totéž.⁸ Vaši synové nechť si zvykají je ctít, ať je převezmou jako zářné obrazy smilstva, a tak dospějí v muže! Ale snad se za milostnými rozkošemi honí jen mužská část jejich „bohů“:

Avšak bohyně útlé se studem zdržely doma,⁹

praví Homér, přičemž bohyně se stydí při pohledu na to, jak se velevznešená Afrodíté peleší.¹⁰ Samy si však počínají nezřízeně s ještě větší rozkoší. Jsou připoutány poutem smilstva ke svým milencům, a to Éós k Tithónovi, Seléné k Endymiónovi, Néréis k Aiakovi, k Péleovi pak Thetis, k Íasiónovi Démétér a k Adónidovi Ferefatta.¹¹ A když se Afrodíté znemožnila s Areem, namluvila si Kinyra, vdala se za Anchísa, svedla Faethonta a zamilovala se do Adónida. Pak se dostala do sporu s kravookou Hérou,¹² bohyně se kvůli jablku svlékly a nahé se vystavily pastýři,¹³ aby rozhodl, která z nich mu připadá nejhezčí. […] Dionýsovi [zase] velmi záleželo na tom, aby mohl sestoupit do domu Hádova, neznal ale cestu. Jistý Prosymnos slíbil, že mu poradí, ale nebude to zadarmo. Ta odměna nebyla nikterak pěkná, Dionýsovi se však líbila. Prosymnos totiž odměnou žádal laskavost milostné rozkoše. To, oč byl bůh požádán, sám chtěl, a tak Prosymnovi slíbil, že pokud vyvázne, odevzdá se mu. Svůj slib pak stvrdil přísahou. Zjistil cestu a šel.¹⁴ Cestou zpátky už ale Prosymna nenalezl, protože ten byl tou dobou po smrti. Jelikož chtěl Dionýsos splnit přísahu, kterou dal svému milenci, utíkal k jeho hrobu. Chtivostí přitom jen hořel. Odsekl větev fíkovníku, který tam poblíž rostl, upravil ji do tvaru mužského údu, posadil se na ni a vyplnil mrtvole svůj slib. […]

Myslíte, že ty záznamy, které vám zde předkládám, pocházejí kdovíodkud? Vypadá to, že své spisovatele, které nyní povolávám jako svědky vašeho bezvěrectví, ani neznáte. […] Neobětují snad Argejci Afrodítě Peribasó [obkročmá], Athéňané Afrodítě Hétaira [nevěstka] a Syrákúsané Afrodítě Kallipygos [s nádhernými hýžděmi], kterou básník Níkandros kdesi nazývá Kalliglútos [s nádherným zadkem]? O Dionýsovi Choiropsalovi raději mlčím.¹⁵ Tomu se klanějí Sikyóňané a svěřují mu do péče ženské pohlavní orgány. Původce sprostoty uctívají jako dohlížitele na to, co je ostudné. Takoví jsou jejich bohové, takoví jsou i oni sami, kteří si z bohů tropí žerty, ale spíše si je tropí sami ze sebe a sami sebe také urážejí. O kolik lepší jsou Egypťané, kteří mají na venkově i ve městech ve zvláštní úctě nerozumné živé tvory, než právě Řekové, kteří se sklánějí před takovýmito bohy! Vždyť i když jsou to jen zvířata, nejsou alespoň smilná, nejsou chlípná a žádné z nich se nehoní za rozkoší proti přirozenosti. Zato oni jací jsou – k tomu snad už není třeba nic dodávat, vždyť vše bylo již dostatečně ukázáno.

¹ Homéros, Ilias 1.544.

² Thmúis je město v nilské deltě, v mendéské oblasti (srv. např. Aristeidés, Aigyptios 361.3). Mendéský kozel byl vyhlášen svou pohlavní bujností. Byl zasvěcen egyptské obdobě boha Pana a údajně souložil i s lidskými ženami (Hérodotos, Historiae 2.46; Pindaros, frag. 201).

³ Homéros, Ilias 1.528–530 (přel. Otmar Vaňorný).

⁴ Srov. Ilias 24.214–221.

⁵ Kléméns zde zřejmě zkombinoval různá vyprávění. S Alkméné Zeus souložil po tři noci, odtud je Héraklés trihesperos – trojvečerní; po devět nocí však byl s Mnémosyné, odtud je také devět Mús. Srv. Hésiodos, Theogonia 56 n.

⁶ Takto jej nazývá Dióné v Iliadě 5.403. Co se týče padesáti Thestiových dcer, srv. Pausaniás, Cesta po Řecku 9.27.6 n.

⁷ Jde o tyto bohy: Héraklés, Apollón, Poseidón (srv. Pindaros, Olympia 1.25), Zeus (srv. Praxilla u Athénaia, Deipnosophistae 13.79.25) a opět Zeus.

⁸ Srv. Justin, Apologia 21.4–5.

⁹ Homéros, Odyssea 8.324 (přel. Otmar Vaňorný).

¹⁰ Pelešila se s Areem, přičemž je přistihl Héfaistos, srv. Homéros, Odyssea 8.296–298.

¹¹ Srv. Hésiodos, Theogonia 969–970, 984, 1003–1009.

¹² Homérské epiteton Héry, srv. např. Ilias 1.551.

¹³ To jest Paridovi, viz obraz.

¹⁴ Podle příběhu vyprávěného v Argolidě šel Dionýsos do Hádu bezedným Alkyonským jezerem pro svou matku Semelé a cestu mu ukázal Polymnos (Pausaniás, Cesta po Řecku 2.37.5).

¹⁵ Choiros je doslovně prasátko, zároveň ale také vulgární označení ženského pohlaví.

Zdroj: Kléméns Alexandrijský, Pobídka Řekům, Praha 2001, přel. M. Havrda, s. 73, 75, 77, 81, 83.