Sv. Jan Zlatoústý o strachu ze smrti

Není zlem chudoba, nemoc, potupa, pomluva, nečest, ba ani smrt, která se zdá největším zlem, ale jediné zlé jest hřích, neboť tato jména nehod těm, kteří mají pravou moudrost, jsou jen prázdným zvukem. Skutečné neštěstí jest urážka Boha a činiti to, co se nelíbí Bohu. Co, prosím, má smrt v sobě zlého? Snad to, že tě rychleji donese do bezpečného přístavu a dopraví do onoho klidného života? Třeba nás nyní nezabije náhle žádný člověk, zdaž zákon přírody neodloučí ponenáhlu tělo od duše? Třeba se to hned nyní nestane, přec stane se tak jistě za krátký čas, čeho se nyní obáváme. To pravím, ne že bych snad nyní něco smutného a vážného očekával, ale že se stydím za ty, kteří se bojí smrti. Když očekáváš dobra, které ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na srdce lidské nevstoupilo (I Kor 2,9), požívati jich odkládáš, zanedbáváš, a docela se i bojíš a třeseš? Není to pěkné, abys kvůli smrti lkal, když sv. Pavel naopak kvůli časnému životu lká v epištole k Římanům: „Tvorstvo sténá i my, ač máme prvotiny ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství vykoupení těla svého.“ (Řím 8,22) To pravil, ne že by časný život zavrhoval, ale že toužil po budoucím. „Okusil jsem milosti,“ praví, „nechci se zdržovati, mám prvotiny Ducha a k úplnosti pospíchám, vstoupil jsem do třetího nebe, viděl jsem onu nevýslovnou slávu, poznal jsem, čeho zůstávaje zde postrádám, a proto lkám.“ Kdyby tě někdo uvedl do paláce královského a ukázal ti na stěnách všecko zlato a nádheru jeho a pak by tě uvedl do chatrče chuďasovy, ale slíbil by ti, že tě za krátko vyvede do onoho paláce k trvalému přebývání, řekni mi, zdaž bys netoužil po něm a zdaž bys těch několik dní těžce nenesl? Tak smýšlej o nebi a o zemi, se sv. Pavlem, lkej ne k vůli smrti, ale k vůli nynějšímu životu.

Ale tu mi namítneš: „Učiň, abych byl podoben Pavlovi, pak také nebudu se báti smrti.“ Co ti překáží, aby ses nestal podobným Pavlovi? Zdaž i on nebyl chudým, zdaž on nebyl stanařem, zdaž on teprve v pozdějším věku víru Kristovu nepřijal? Kdyby byl ze vznešeného rodu a bohatý, měl bys příčinu předhoditi svou chudobu, takto však nemůžeš, neboť i on byl řemeslník, živil se denně prací rukou svých. Ty od počátku učil ses zbožnosti od rodičů, jsi živen od počátku Písmem sv., kdežto on byl rouhačem, pronásledoval a podvracel Církev, a přec tak náhle se změnil, že všecky překonal horlivostí a mohl říci: „Následovníci moji buďte, jako já jsem Kristův.“ (I Kor 11,1) On, který teprve později nabyl víry, následoval Pána, a ty, který jsi vychováván ve zbožnosti od malička, nechceš následovat svého spoluslužebníka? Nevíš, že kdo jest ve hříchu, třeba žije, že jest mrtev, kdo však ve spravedlnosti, třeba umřel, že bude žíti? Není to moje řeč, ale jest to slovo Kristovo, jež pravil Martě: „Kdo věří ve mne, byť i umřel, má život věčný.“ (Jan 2,25) Zdaž jsou naše články víry prázdnými větami? Jsi-li křesťanem, Kristu věř, a když věříš Kristu, ukaž víru svou také skutky. A jak to ukážeš? Opovrhuj smrtí, neboť tím lišíme se od nevěřících. Nevěřící bojí se smrti a právem, neboť nemají naděje ve vzkříšení; ale jakou milost zasluhuješ ty, který kráčíš lepší cestou, který máš pravou naději věcí budoucích a věříš ve vzkříšení, a přec se bojíš smrti, jako ti, kteří nemají naděje?

Než řekne snad někdo: „Smrti se nebojím, ale potupné smrti, popravy.“ To tedy potupně, špatně zemřel Jan, že byl sťat? Potupně tedy zemřel Štěpán, že byl ukamenován? To tedy i mučedníci dle vás bídně zhynuli, poněvadž skončili ohněm a mečem? To není špatná smrt, můj milý, zemříti násilně, ale to jest špatná smrt, umříti ve hříchu. Slyš o tom proroka řkoucího: „Smrt hříšníků nejhorší.“ (Žl 33,22) A správně, neboť jakmile zemřou, nastane jim trest nesnesitelný, muka věčná, červ hlodající, oheň neuhasitelný, temnosti zevnitřní, pouta nerozvazatelná, skřípění zubů, soužení, úzkost a zavržení věčné. Když tedy takové zlé věci čekají hříšníky, co prospěje, zemřou-li doma na lůžku svém, jako spravedlivým naopak nemůže přec uškodit, zemřou-li mečem či ohněm, poněvadž jdou vstříc dobrům věčným. Vpravdě smrt hříšníků nejhorší. Taková byla smrt onoho bohatce, který povrhl Lazarem. Zemřel doma na lůžku svém opatřen vším potřebným, smrtí přirozenou, a přec byl trápen a nemohl dosíci nejmenší útěchy z časného, pohodlného života, Lazar pak na dvoře zemřel uprostřed psů rány jeho lízajících násilnou smrtí, neboť což může býti hroznějšího nežli hlad? Když však zemřel, dosáhl věčných statků, radosti v lůně Abrahamově. Uškodila mu tedy násilná smrt? Prospěla bohatci smrt přirozená?

Ale zas by mohl někdo říci: „My nebojíme se násilné smrti, ale nespravedlivé, poněvadž neučinili jsme ničeho z toho, z čeho jsme viněni, a přec s vinnými máme býti nevinně potrestáni.“ Co pravíš, prosím? Tedy bojíš se umříti nespravedlivě, spravedlivě však umříti, to bys chtěl? Kdo by byl tak bláhový, když hrozí nespravedlivá smrt, že by chtěl raději spravedlivě umříti? Když již bychom se měli smrti báti, tedy bojme se smrti spravedlivé! Jestli jest někdo nespravedlivě popraven, právě proto nabývá účastenství se všemi svatými. Ze světců a blažených přemnozí zhynuli smrtí nespravedlivou, tak na prvním místě Abel byl zavražděn, ne že by byl hřešil, nebo urazil bratra, ale proto, že ctil Pána Boha. Dopustil to Bůh z nenávisti, nebo z lásky? Jistě z lásky, aby mu dal slavnější korunu z nespravedlivé smrti. Pozoruješ tedy, že není k obávání ani násilná smrt nespravedlivá, ale smrt ve hříchu? Abel zemřel nespravedlivě, Kain byl živ ve strachu a třesení. Řekni mi, který z nich byl blaženější, zda ten, jenž odpočíval ve ctnosti, či ten, jenž žil ve hříchu, zda ten, jenž zemřel nespravedlivě, či ten, jenž byl trestán spravedlivě?

Chcete, abych láskám vašim pověděl, proč bojíme se smrti? Nerozněcuje nás láska k životu věčnému, neboť jinak opovrhovali bychom jako sv. Pavel pozemskými věcmi. K tomu dále nebojíme se pekla, neznáme strašnou velikost oněch trestů, a proto bojíme se smrti, když bychom se měli báti hříchu. (…) Jako v těle našem větší bolest potlačí menší, tak kdyby v duši naší byl strach před budoucím trestem, zničil by všechen strach lidský. Bude-li kdo pilný, aby pamatoval vždy na peklo, nebude se báti smrti a bude osvobozen nejen z přítomného soužení, ale unikne i onomu plamenu. Kdo se totiž stále bojí pekla, nikdy do ohně jeho nespadne, neboť bude očištěn právě tímto strachem. (…) Chceš-li, povím ti dále jinou příčinu, proč se bojíme smrti. Nežijeme dobře, nemáme čisté svědomí. Kdyby tomu tak nebylo, nelekaly by nás ani smrt, ani hlad, ani ztráta peněz, ani nic jiného, neboť kdo ve ctnosti žije, toho se netkne něco podobného a nezbaví ho to vnitřního blaha. Kdo jest proniknut dobrou nadějí, toho neuvrhne nic do žalosti. Co může kdo učiniti, aby člověka zbožného uvrhl do žalosti? Vezme peníze? V nebi má bohatství. Vyžene z vlasti? Pošle ho do vlasti nebeské. Dá mu pouta? Však má svědomí volné a necítí vnějších pout. Zabije tělo? Opět povstane z mrtvých. Jako kdyby někdo bojoval se stínem nebo bičoval vzduch, přec nezasáhne nikoho, tak také kdo by strojil něco zlého spravedlivému, jako by bojoval se stínem, nic mu neuškodí. Naplň mne důvěrou v království nebes a můžeš mne ještě dnes zabíti, ještě vděčen ti budu za tu vraždu, že jsi mne rychleji poslal k oněm dobrům.

Než řekne zase někdo: „To jest to hlavní, čeho želíme, že množstvím hříchů obtíženi nedosáhneme království Božího.“ Nuže tedy opomeň želeti smrti, žel hříchů svých, abys je shladil. Proto jest nám dána žalost, ne aby nás bolela ztráta peněz, smrt, nebo jiná podobná věc, ale abychom ji užili ke smazání hříchů. Že to pravda, ukáži na příkladu. Léky jsou připraveny jen pro ty nemoci, které mohou vyléčiti, ne pro ty, ve kterých nemohou pomoci. Vyjádřím se zřetelněji. O léku, který je schopen vyléčiti bolavé oči, a ne jinou nemoc, každý řekne, že ten lék jest připraven jedině pro chorobu oční, a nikoliv snad pro chorobu žaludku aneb pro jiný úd. Uveďme ho nyní na žalost a uvidíme, že žalost v ničem, co nás potkává, nám nepoleví, jedině že napraví hřích. Proto zajisté dána jest jedině k odstranění hříchu. Projděme nehody, jež nás potkávají, a vizme, co nám u nich pomůže žalost. Byl někdo trestán peněžitě, má žalost, tím však pokutu nenapravil. Ztratil syna, hořekoval, mrtvého však nevzkřísil, jemu tím neprospěl. Jest někdo bičován, políčkován, pohaněn, naříká, pohanu však tím nesejme. Upadne někdo do nemoci těžké, žalostí nemoc nezmírní, ale ještě zhorší. Znamenáš, že v těchto všech věcech neprospěla žalost? Hřešil však někdo, rmoutil se, hřích tím shladil, smazal vinu. Odkud to zjevno? Z výroku Božího. „Pro hřích jsem ho trochu zarmoutil a viděl jsem, že se zarmoutil, a jeho cesty jsem napravil.“ (Iz 57,17) Proto i sv. Pavel praví: „Zármutek totiž, který jest podle Boha, působí pokání ke spáse, ale zármutek světa působí smrt.“ (II Kor 7,10) Když tedy jsme si jasně ukázali, že zármutek nemůže napraviti ani ztrátu peněz, ani pohanu, ani potupy, ani bičování, ani nemoc, ani nic jiného, ale jedině že může shladiti hřích, jisto jest, že jedině pro toto poslední jest učiněn. Nemějme tedy bolest, když pozbyli jsme peněz, ale mějme bolest, když jsme hřešili, tu mnoho prospěje bolest. Jsi pokutován? Nermuť se, neprospěje to! Hřešil jsi? Tu se rmuť, tu jest to prospěšno, a pozoruj Boží moudrost a prozřetelnost.

Hřích nám zrodil dvojí: žalost a smrt. „V kterýkoliv den jísti budeš, smrtí zemřeš“ (Gen 2,17) a „V bolestech roditi budeš dítky své.“ (Gen 3,16) Pán Bůh tím obojím, žalostí i smrtí, hřích shladil, a tak se postaral, aby dítky zničily rodičku. Že totiž smrt a žalost hřích ničí, patrno na mučednících a ze slov sv. Pavla: „Jsouce souzeni, od Pána býváme trestáni, abychom s tímto světem nebyli zavrženi.“ (I Kor 11,31) Jako kazí červ dřevo, ve kterém se zrodil, a jako mol sžírá vlnu, ač v ní má svůj původ, tak také zármutek a smrt ničí hřích, ač mají z něho původ. Nebojme se tedy smrti, ale jedině hříchu a rmuťme se jedině nad ním. To pravím, ne že bych očekával něco zlého, ale že vás, kteří se bojíte, chci povzbuditi, abyste vždy plnili slova Kristova také skutkem. „Kdo nevezme kříž svůj a nenásleduje mne, není mne hoden.“ (Mat 10,38) To řekl, ne snad abychom nesli na ramenou kříž dřevěný, ale abychom měli stále před očima smrt a umírali denně jako sv. Pavel (I Kor 15,31), který smrtí opovrhoval a jí se vysmíval. Jsi vojínem, který stále stojí v šiku – vojín však, který se bojí smrti, není žádným vojínem, a tak také křesťan, který se bojí smrti, nikdy nevykoná nic velkého a vzácného, ba snadno může býti přemožen nebezpečím. Neohrožený a velkodušný však zůstane nepřemožen. Jako oni tři mládenci, když nebáli se ohně, ohni unikli, tak také i my, když nebudeme se báti smrti, unikneme smrti. Nebáli se ohně, neboť to není zločin býti spálen, ale báli se hříchu, neboť to jest zločin činiti bezbožnost. Tyto a jim podobné následujme, nebojme se nebezpečí a vyvázneme z něho!

Zdroj: Homilie sv. Jana Zlatoústého, 1917, přel. J. Dvořák, s. 60–66, mírně upraveno.