Sv. Jan Damašský

Svatým Janem Damašským dosahuje asi bohověda řecké církve vrcholu vývoje. Veliké spory bohovědné IV. a V. stol. o nejsv. Trojici a o Kristu byly v jeho době již odbyty, napětí povolilo, bohoslovci trpělivě slovo za slovem projednali a vyjádřili učení víry, církevní sněmy rozhodly s konečnou platností. Bohoslovec mající všechny tyto složky a dbalý vykonané práce svých předchůdců se mohl podjati úkolu, aby urovnal získané poznatky a vytvořil jednotné dílo pro budoucí věky, sumu, souhrn prací pokolení předchozích. Takové je dílo Jana Damašského.

Narodil se v Damašku, odtud jeho jméno, ke konci VII. stol., ze staré křesťanské rodiny, která měla za vlády arabské význačné postavení ve správě města. Při Janově narození bylo tomu již více než půldruha století od chvíle, kdy Omar vztyčil v Damašku odznak Proroka. A více než sto let od počátku kalifátu Omniadů. Je jistě nemálo na podiv, že nejvyspělejší z řeckých bohoslovců vyrůstá v samém středu musulmanské moci a je ve veřejném postavení – jako ostatní členové jeho rodiny – ve správě jinak svobodomyslné bludařských dobyvatel.

Zdá se, že nařízení daná r. 726 byzantským císařem Lvem Isaurským proti úctě svatých obrazů zjevila Janovi jeho povolání a ukázala mu jeho bohovědný úkol. V Cařihradě se skutečně starý patriarcha German nadarmo pokoušel odporovati násilí světské moci a hlásati zděděnou víru církve. Zakrátko byl zapuzen se svého stolce a zemřel ve vyhnanství. Hrozby a sliby přiměly ostatní biskupy císařství k mlčení. Kdežto náš bohoslovec Jan byl v arabském území volný ve víře i ve svých činech, naprosto neodvislý na Byzanci a tak mohl daleko povznésti hlas apoštolského podání.

První obrana svatých obrazů, kterou záhy sepsal, byla dílem pevným a jasným, dílem zbožnosti a zdravého smyslu a hned proslavila Janovo jméno. Pod Janovým perem se způsob sporu hned pozvedl, důkazy se čerpají z nejposvátnějších pramenů víry, úryvky z Písma sv. a z Otců se mu šťastně řadí pod perem. S pohybem apoštolské svobody vytýká císařovi, že zavádí nové řady a nové články víry. „Není pochyby, že Bůh je neviditelný, nemá ani těla ani hmoty a nemůžeme si jej dostatečně představiti. Což však jeho Slovo nevzalo na sebe lidské tělo v lůně blah. Panny Marie? Nebylo Pokřtěno v Jordáně? Neučilo zástupy a nezemřelo na kříži? Pravíte, ze nízká hmota, dřevo a kov, není hodna zobrazovati tajemství spásy, ale já si vážím téže hmoty a ctím ji, když je na prospěch mé spáse. Nebylo nám vykoupení získáno na dřevě kříže? Nesmyla křestní voda naše hříchy? Není ve chlebě a ve víně Tělo a Krev Krista? V podstatě jsou manichejské bludy příčinou tohoto zavržení svatých obrazů. Předstírá se, že hmota je cosi zlého, výsledek moci zla a temnot; kdežto všechno bylo učiněno a stvořeno od Boha Otce, Syna a Ducha, k jeho slávě a k naší spáse.“

Toto je stručný obsah Janovy odpovědi na císařská nařízení; dává vytušiti její úspěch. Ostatně, později za ní následovala ještě dvě pojednání, která znovu a obšírně podávala myšlenky vyložené v prvním pojednání. Můžeme předpokládati, že toto první tak prospěšné a tak šťastné vystoupení na poli bohovědy zjevilo Janovi jeho pravé poslání. Brzy opustil všechno, aby se dal za ním. Zřekl se postavení a vážnosti ve vlasti, zřekl se rodiny a statků a vstoupil jako prostý mnich do kláštera sv. Sávy u Jerusalema. Tam strávil ostatek života v modlitbě a ve studiu, v rozjímání o věcech Božích. Umřel pravděpodobně v prosinci r. 749. Z tradice víme, že byl knězem.

Celý život Janův je tedy nyní pro nás obsažen v jeho spisech; jeví se v nich řečníkem, dějepiscem, básníkem, ale hlavně a především bohoslovcem. Jeho stěžejní dílo, nazvané „Prameny poznání“, je knihou krásné a hluboké bohovědy. Nezanedbává filosofie ani dějin, nýbrž lépe než mnohý z dnešních bohoslovců následuje příkladu starých řeckých učitelů; ví velmi dobře, že zdravá bohověda je nemožna bez opory filosofie a dějin. Proto rozděluje své dílo na tři části: první podává základy Aristotelovy dialektiky (učení o správném myšlení), druhá načrtává dějiny bludařství, a třetí, nejdůležitější, je věnována propracování a podání křesťanského učení. Tak pomalu a po částech docházíme k poznání učení víry. Napřed jsou dialektické výměry a pravidla Stagirity; před jednáním o věcech Božích je nezbytně nutno probrati způsoby lidské mluvy, znáti její prameny a postup; stejně je třeba napřed znáti pravidla lidského myšlení, nežli začneme myslit o věcech Božích, znát prvky a základy myšlení, umění učených a spletitých úsudků. Toto jest předmětem první části Janova díla. Obyčejně bývá nazývána „dialektikou“. Není to filosofie v pravém slova smyslu, metafysická synthesa, ale spíše souhrn pravidel pro správné vedení duševních úkonů, opakování a připomínka odtažitých výměrů potřebných vědění bohoslovce.

Po nabytí základních poznatků se musí Učitel církve seznámiti s tím, co podává víra, čísti Písmo sv. a oprávněné výklady, studovati poučky a rozhodnutí nejvyššího učitelského úřadu. Tato positivní, jak dnes říkáme, stránka theologické práce je v Janově díle zastoupena jen dosti stručným přehledem bludařství, přehledem od začátku světa až po byzantskou dobu. Avšak v jiném spise Jan pečlivě sestavil výklad listů sv. Pavla a v něm shromáždil nejvýznačnější úryvky sv. Jana Zlatoústého, Theodoreta a sv. Cyrila Alexandrijského. Jiný jeho spis, bohužel z větší části ztracený, jejž latinští spisovatelé nazývali „Sacra Parallela“, se nejvíce vyznačoval positivní snahou Janovou. Sestavil sbírku úryvků biblických a patristických seskupených okolo základních pojmů bohovědných a tyto zase byly urovnány v abecedním pořádku. Takto vytvořil mnich od sv. Sávy jakési snadno přístupné hledadlo, příručku, v níž shromáždil hlavní prameny bohovědné práce, prameny, jež se týkají všech základních pramenů učení. V tomto spise můžeme právem viděti začátek a předzvěst našich moderních bohovědných slovníků; neboť dílo Jana Damašského mělo svým vrstevníkům prokazovati stejné služby, jako nám dnes nynější bohovědné sbírky úryvků. Nebylo by ovšem správné hnáti srovnání až do krajností a je třeba uvážiti různé doby a různé způsoby. Ale přece snaha, která vedla Jana při skládání příručky, je zcela stejná jako snaha našich nejlepších a nejmodernějších dějepisců dogmat, kteří se snaží ze svědectví ústního podání zjistiti různá vyjádření, která sloužila za nositele zjevené pravdě.

Jan, vyzbrojený poznatky filosofickými a vybranými texty, mohl se pustiti do části v pravém slova smyslu bohovědné. Činí to s velikou pokorou a s dokonalou skromností, omlouvá se, že se chápe díla nad své síly, ale že je veden jen prospěchem, který z něho může míti víra. Této hlavní části spisu „Prameny poznání“ se dává název ,,O pravé víře“ a dělí se sama na čtyři knihy. První kniha jedná o Bohu; prvně dokazuje Boží jsoucnost pomocí důkazů, které později široce propracovali latinští scholastici, potom o Boží jednotě a o tajemství nejsv. Trojice. Jan sleduje stopy řeckých bohoslovců a stanoví napřed různost tří božských osob, Otce, Syna a Ducha sv., a každou z nich staví do velmi živého světla; nezrozený Otec je pramenem, z něhož všechno pochází; rodí Syna, jenž se mu ve všem podobá, vyjma toho, že jest zrozen od Otce, je Bohem jako Otec, je jeho dokonalým obrazem. A konečně Duch sv. doplňující soulad božských osob vychází z Otce skrze Syna. [1] Syn pochází z Otce, Duch svatý z Otce skrze Syna a je dokonalým obrazem jednoho i druhého, je Bohem jako Otec i Syn a ve všem se jim podobá. Ač neužívá Jan těch výrazů jako bohověda latinská, nepraví nikdy, že Duch sv. vychází ze Syna (ex Filio), neboť promítá všechno vycházení božských osob do Otce, přece je každému, kdo zblízka studuje jeho učení, zřejmo, že jeho závěry, třeba že se mohou latiníkům zdáti velmi zvláštními, zapadají do rámce dokonalé pravověrnosti. Zdá se, že silný důraz na život božských osob mu brání přijati latinský způsob vyjadřování, kterého konečně asi neznal. A latiníci zase naopak možná bázlivější a jemnější, abstraktnější v trojiční bohovědě stěží pochopí a ocení šířku řeckého ducha.

Druhá kniha pojednává o stvoření andělů a zlých duchů, světa a lidí. Sv. Jan Damašský dokonce přidává základní pojednání o lidských činech, v němž již nacházíme odborné výrazy, které později přijal sv. Tomáš Aquinský a dal jim přesnější a jasnější smysl. Toto pojednání končí pověstnými kapitolami o otázkách předzvědění a předurčení. Zde je ještě sv. Jan Damašský veden řeckými předchůdci; jako oni stanoví napřed svobodnou vůli člověka a její nejvyšší panství nad všemi činy za všech okolností životních. Ale toto panství pochází od Boha, Bůh jí je dal, aby se obrátila k němu. Náš bohoslovec dává lidským činům pěkný úkol, avšak ještě význačněji líčí vstřícnou dobrotivou činnost Boží. Vždyť od Boha pocházejí všechny dobré věci, on nám dává vůli a čin; a podle slov sv. Pavla uváděných sv. Janem, Bůh ve své dobrotě volá všechny lidi ke spáse a dává jim prostředky, aby jí dosáhli. Je to cíl jeho dobrotivé vůle, jeho přední a nejvyšší blahovůle, kterou chová ke všem. Ale člověk je a zůstává stále svobodný a tak může uniknouti Božímu působení a odporovati milostem, zbavit se milosti a upadnouti do hříchu. Sám je si příčinou své záhuby a svého odsouzení, neboť Bůh neodmítá nikomu svou pomoc a nikdy první neopouští svých. Když však člověk dobrovolně upadl do hříchu, když pohrdl příležitostmi ke spáse, které Bůh mu připravil při jeho životní cestě, tu nemůže uniknouti trestům Boží spravedlnosti, Bůh jej za jeho zločiny potrestá strašně a na věky. Bůh netouží po trestu pro trest, jako ani nechce zla hříchu, chce jen zachovati řád své prozřetelnosti tím, že trestá toho, kdo se dobrovolně odvrátil od jeho dobrodiní. Chystá-li Bůh muka, je to jako následek vin, které předzvěděl a jako trest viníka. Toto silné a potěšující učení je učením všech řeckých Otců, odlišné od učení sv. Augustina, je méně propracováno a urovnáno než učení scholastiků, ale zato lidštější a zároveň uctivější vůči Božímu tajemství.

Třetí kniha „Pravé víry“ jedná o vtělení Slova Božího, o jedné osobě božské jsoucí ve dvou různých přirozenostech, božské a lidské. Zde ještě dědí Jan od starších bohoslovců; varuje se učení o dvou osobách, bludu to hlásaného Nestorem a zavrženého sněmem v Efesu, jako i učení o jediné přirozenosti v Kristu, které zase šířil Eutyches a odsoudil sněm v Chalcedonu. Proti Nestorovi prohlašuje s Cyrilem Alexandrijským a s celou církví, že Panna Maria je skutečně matkou Boží. Avšak pojednání Janovo se nezabývá jen přirozeností vtěleného Slova, jde dále a bádá o boholidských činech Kristových, které předpokládají obě přirozenosti a obě vůle. Kristus je Bohem a člověkem zároveň, má dvě vůle, z nichž jedna je druhé v souladu poddána, a svým činům, které koná jako člověk, dává nekonečnou zásluhu, poněvadž jsou zároveň činy Boha. V této věci jsou výrazy Janovy klasické, jsou to výrazy celé církve, samy projevy naší víry.

Předmětem čtvrté knihy jsou poslední věci člověka. Je v ní také několik oddělených pojednání o křtu, o úctě svatých a jejich ostatků a konečně vyvrácení manicheismu. Boji proti manichejským věnoval Jan ještě jinou knihu; projevuje v ní podivuhodnou hloubku myšlenek.

Toto jest hrubý nástin bohovědného díla sv. Jana Damašského, kterého mnozí přirovnávají ke sv. Tomáši Aquinskému, neboť skutečně se oba Učitelé snažili podati celek bohovědného učení své doby. Srovnání je spravedlivé a oběma ke cti; ovšem dlužno pamatovati, že žili v různých dobách a v různém prostředí a nebyli stejného nadání. Obě Summy, Tomášova i Janova, se vyznačují touž tradicí a jedním duchem. Sv. Tomáš Aquinský je více filosofický a podrobně studuje spisy a názory Aristotelovy, chápe lépe hloubku peripatetické metafysiky a svému filosofickému učení dává souvislost a rozsah nepředstižený. Sv. Jan Damašský je snad více výlučným bohoslovcem, je blíže pramenům víry, více proniknut širokým duchem řeckých Otců a jejich odvážným realismem. Ostatně sv. Tomáš znal dílo sv. Jana, bylo přeloženo již v polovici XII. stol.; již Petr Lombardský ho užíval i ve svých „Sentencích“, ale sv. Tomáš z něho čerpal více. Zvláště v otázkách christologických (o Kristu Pánu) se dovolává damašského bohoslovce, ač rovněž používá rozlišení, které zavedl Jan do Božích vůlí v učení o milosti. Je spravedlivo poznamenati, že Andělský učitel poněkud upravuje ve smyslu augustinovském učení podané řeckým Učitelem, sv. Janem.

Jako sv. Tomáš Aquinský tak i sv. Jan Damašský málo ve svých spisech dává najevo své osobní city a vlastní duševní život. Není romantikem, který vystrkuje svou osobu, je skromný a uzavřený. S hlubokou úctou a s plným vědomím mála své zásluhy začíná bohovědné pojednání; zdá se, jako by napřed váhal dáti se do předmětu, ale až se opře o posvátné texty a vyloží učení svatých Otců, jeho sloh se hned upevňuje a pozvedá. Cítíme, že je pánem své myšlenky, že je cele zaujat tajemstvím, o němž pojednává pln síly a ohně. A přece jej nikdy neopouští klid, nikdy nepřekračuje zdravou míru, jak slušno při výkladu víry, jeho veliký a silný duch dovede obsáhnouti učení od základů až po důsledky, zároveň uvažuje o užití, které naléhá, i o posudcích, které hrozí. Mocný a řídký zjev bohovědného genia. Výškou duševního nadání, klidným a jistým chodem uvažování, lehkostí, s níž se pohybuje na vrcholcích článků víry, věští sv. Jan Damašský velikou duchovní postavu sv. Tomáše Aquinského. Jako anděl Scholy byl opravdu dán lidem, kteří žijí v pochybnostech a v nevědomosti, aby je vyrval jejich bídě a umožnil jim poznání Boží pravdy. Dílo sv. Jana Damašského nepřestalo býti podle nadpisu opravdovým pramenem Boží vědy, nevyčerpatelnou studnicí krásného a čistého učení bohovědného.

Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu V, 317–324.

[1] „To ovšem ukazuje na to, že Duch svatý je nutně ze Syna. Mluví-li se o působení někoho skrze něco, musí jít o princip působení pro působícího, nebo aspoň o princip působení toho, co je cílem onoho působení. Syn nemůže být principem Otcova vydechování, a proto vydechuje-li Otec Ducha svatého skrze Syna, nutně z toho plyne, že Syn je principem Ducha svatého.“ (sv. Tomáš Akvinský, Contra errores Graecorum II, 8), pozn. ed.

Sv. Jan Damašský (vlevo) s adoptivním bratrem sv. Kosmou Maiumským