Rehabilitace Jidáše a kainité
Papež František se očividně snaží po příkladu teologa Hanse Urse von Balthasara rehabilitovat zrádce Jidáše (článek zde). Byla však von Balthasarova rouhavá rehabilitace Jidáše něčím novým? Nikoli. Již ve 2. století po Kristu existovala gnostická sekta kainitů, která Jidáše nejen rehabilitovala, nýbrž dokonce velebila, a to spolu s Kainem nebo sodomity, jak dokládají sv. Irenej z Lyonu, Tertulián a Órigenés.
Sv. Irenej z Lyonu († 202) píše o kainitech ve spise Adversus haereses (lib. I, cap. 31,1; přel. J. Desolda, 1876, upraveno): „Praví, že Kain má svůj původ od vyšší mocnosti, a za své příbuzné považují Ezaua, Koracha i sodomity a všechny jim podobné. Tvrdí, že byli sice od Tvůrce stíháni, ale žádný z nich neutrpěl škodu, neboť Sofia, co v nich bylo její, do sebe pojala. A to prý dobře věděl i zrádce Jidáš, jelikož on sám poznal pravdu lépe než všichni ostatní, a proto také vykonal tajemství zrady. Tak skrze něho prý došlo k rozpojení všech pozemských a nebeských věcí. A na doklad toho předkládají smyšlený spis, který nazývají Jidášovo evangelium.“ Dále (cap. 31,2) se zmiňuje, že kainité nabádají k svobodnému páchání nemravností (dosl. skutků lůna), neboť podle nich „nikdo nemůže dojít spásy, dokud všechno nevyzkoušel“.
Gnostický spis, který sv. Irenej nazývá Jidášovo evangelium, byl dlouho znám pouze od něj a byl považován za nenávratně ztracený. Německý patrolog Heinrich Kraft dokonce ve svém Slovníku starokřesťanské literatury (s. 113) zpochybnil samu jeho existenci a věrohodnost zprávy sv. Ireneje. Ovšem zveřejnění koptského překladu původního řeckého originálu Jidášova evangelia v roce 2006 ukázalo, že sv. Irenej měl pravdu.
Struktura Jidášova evangelia je následující. V úvodu stojí slova: „Tajné pojednání o sdělení, které Ježíš předal Jidášovi Iškariotskému.“ (cap. 33,1–3) Další kapitoly líčí události posledních tří dnů Ježíšova života. Ježíš se zde představuje jako syn nejvyššího boha, jenž ovšem není shodný s Hospodinem, ke kterému se modlí učedníci, jak jim Ježíš na několika místech s výsměchem připomíná. Ježíš zde není člověkem, ale duchovní bytostí, beroucí na sebe podobu člověka, a jeho posláním je předat tajnou nauku vybraným jedincům, to jest gnostikům. Tímto vyvoleným je právě Jidáš. „Poodstup od nich, povím ti božská tajemství království,“ vybízí jej Ježíš a zasvěcuje jej do gnostické kosmologie a jeho osudu (cap. 35,23–25). „Když to Jidáš vyslechl, řekl mu: ‚Co je zač to více, jež jsem přijal, že jsi mě vydělil z onoho pokolení?‘ Ježíš odpověděl a řekl mu: ‚Staneš se třináctým a staneš se zatracovaným od zbytku pokolení a v posledních dnech se staneš vládcem nad nimi.‘ “ (cap. 46,19–24) Po splnění svého poslání se Ježíš rozhodne s Jidášovou pomocí zbavit svého hmotného těla a předpovídá: „Ty je však převýšíš všechny, budeš totiž obětovat toho člověka, který mě nosí.“ (cap. 56,17–21; přel. M. Dospěl, 2006) Vydáním Ježíše na smrt text končí.
Tertulián (asi 155–240) si v úvodu svého pojednání De baptismo (cap. 1) stěžuje, že nevědomost křesťanů umožnila, aby „zmije kainitské hereze, nedávno k nám přibylá, uchvátila velký počet svou velmi jedovatou naukou, jejímž prvotním cílem je zničení křtu“. (přel. red.)
A ve spise Adversus omnes haereses (cap. 2), u nějž je ovšem jeho autorství nejisté, popisuje sektu kainitů hned po příbuzné sektě ofitů (z řec. ὄφις, had), jejíž členové „velebí hada natolik, že mu dávají přednost před samým Kristem; neboť to byl on, říkají, kdo nám poskytl poznání dobrého a zlého“. O kainitech svědčí: „Objevila se také jiná hereze těch, kteří se nazývají kainité, neboť velebí Kaina, jako by byl pojat mocnou ctností, která v něm působila, zatímco Ábel byl zrozen po tom, co byl pojat podřadnou ctností, a proto byl shledán méněcenným. Podobně hájí též zrádce Jidáše, prohlašujíce ho za podivuhodného a velikého pro výhody, jež podle nich lidstvu přinesl. Někteří z nich se dokonce domnívají, že se patří za to Jidášovi vzdávat díky. Vida prý Jidáš, že Kristus chce podvrátit pravdu, zradil ho, aby pravda nebyla vyvrácena. Jiní s tím však nesouhlasí a říkají, že mocnosti toho světa si nepřály, aby Kristus trpěl a aby skrze jeho smrt došlo lidstvo spásy, proto Jidáš, bera ohled na spásu lidstva, Krista zradil, aby naší spáse nemohlo nic zabránit.“ (přel. K. Kubeš, Pod korouhví Kristovou, 1947, s. 72, upraveno a doplněno)
Órigenés (asi 185–253) zmiňuje na jednom místě pojednání Proti Kelsovi kainity spolu s ofity: „Možná [Kelsos] slyšel o sektách ofitů a kainitů, nebo jim podobných, které se ve všech bodech odchýlily od Ježíšova učení.“ (lib. III, cap. 13) A na několika dalších místech (lib. VI, cap. 24, 28, 30) zmiňuje samotné ofity, o nichž píše: „Ti, kteří obhajují hada, protože dal dobrou radu prvním lidem, čímž předčívají Titány a Giganty z bájí, jsou kvůli tomu nazýváni ofité. Jsou natolik vzdáleni křesťanům, že vznášejí obvinění vůči Ježíši takovou měrou jako [pohan] Kelsos a do svého shromáždění nevpouštějí nikoho, kdo Ježíše ústy neprokleje.“ (cap. 28, přel. red.)
