Quas Primas (1925)

Encyklika papeže Pia XI. o Kristu Králi.

Ve svém prvním okružním listě, který jsme vydali na začátku našeho pontifikátu ke všem biskupům, zkoumali jsme poslední příčiny těch pohrom, kterými je tísněno a sužováno lidské pokolení před naším zrakem. Vzpomínáme si, že jsme v něm jasně prohlásili, že taková záplava zla přišla na celý svět proto, že většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého osobního života, tak ze života rodinného i ze života občanského. Jasně jsme tam dále prohlásili, že nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy, dokud jednotlivci i státy popírají a odmítají svrchovanost našeho Spasitele. Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil; pravíme „v království Kristově“, neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme účinnějšího prostředku než obnovu vlády Kristovy.
Při tom jsme jasně tušili příchod lepších dob, když jsme pozorovali snahu národů vrátit se — u některých po prvé, u jiných zvlášť horlivě — ke Kristu a jeho Církvi, která jedině může uskutečniti spásu. Z toho bylo také patrné, že se u mnohých, kteří opovrhli královstvím Vykupitele a stali se takřka vyhnanci ve své rodné zemi, šťastně připravuje a dozrává návrat k povinné poslušnosti.

1. Milostivé léto je hlasatelem království Kristova.

Zdaž ze všeho, co se dálo v milostivém létě, hodném opravdu věčné památky, nevzešlo velmi mnoho cti a slávy Zakladateli Církve, nejvyššímu Pánu a Králi?
Předně, velmi hlubokými dojmy zapůsobila na lidské mysli a srdce misijní výstava. Ukázala neochabující práce, které Církev denně podniká pro rozšíření království svého Snoubence ve všech dílech světa a na všech ostrovech, i nejvzdálenějších za širým mořem. Ukázala též, kolik zemí získali neohrožení a nepřemožitelní misionáři pro katolickou Církev svým potem a svou krví. Ukázala konečně, kolik velkých zemí ještě zbývá, které mají býti teprve podrobeny sladké a spasné vládě našeho Krále.
Dále: Kolik poutníků přišlo odevšad v milostivém roce do Říma za vedení svých biskupů a kněží! A jaké jiné pohnutky je všechny vedly, než očistit náležitě svou duši, a pak u hrobu apoštolů a před Námi prohlásit, ze jsou a zůstanou pod vládou Kristovou?
A toto království našeho Spasitele se zaskvělo jakýmsi novým leskem, když jsme prohlásili za svaté šest vyznavačů a panen po zjištění jejich vynikajících ctností. Jaká radost a jaká útěcha naplnila naši duši, když po tomto našem prohlášení nesmírné množství lidu ve svatopetrském chrámu provolávalo při děkovném chvalozpěvu: „Ty jsi Král slávy, Kriste!“
A skutečně, v době, kdy lidé a státy, odcizené Bohu, se řítí planoucí nenávistí a vnitřními otřesy do své zkázy a záhuby, Církev Boží, neustávajíc podávati lidskému pokolení potravu pro duchovní život, stále rodí a vyživuje pro Krista nové potomstvo mužů i žen. Kristus pak neustává volati k věčné blaženosti nebeského království ty, kteří mu bylí věrně poddáni a poslušni v jeho pozemském království.
Mimo to, na tento jubilejní rok připadlo také šestnáctisté výročí nicejského sněmu (325). S tím větší radostí jsme přikázali oslavu tohoto výročí a sami jsme ji konali ve vatikánské basilice, protože tento sněm slavnostně prohlásil a jako článek víry předložil soupodstatnost jednorozeného Syna s jeho Otcem. Tento sněm také vložil do vyznání víry slova: „A jeho království nebude konce.“ Tím prohlásil královskou důstojnost Kristovu.
Poněvadž tedy tento svatý rok mnoho přispěl k oslavě království Kristova, domníváme se, že konáme dílo, které se zcela shoduje s Naším apoštolským úřadem, jestliže vyhovíme četným prosbám kardinálů, biskupů i věřících, které Nám byly zaslány jednotlivě i hromadně, a zakončíme tento svatý rok tím, že zavedeme do církevní liturgie zvláštní svátek Pána našeho Ježíše Krista Krále.
Toto rozhodnutí nás naplňuje takovou radostí, ze si přejeme k vám, ctihodní bratři, o této věci něco promluviti. Vaším úkolem pak bude všechno, co Vám povíme o uctívání Krista Krále, přizpůsobiti chápání a cítění lidu tak, aby zavedení tohoto svátku přineslo hojné plody nyní i v budoucnosti.

2. Nauka o království Kristově.

Už dávno je obecným zvykem nazývati Krista králem v přeneseném slova smyslu, pro onu nejvyšší dokonalost, kterou vyniká nad všechny tvory. Tímto způsobem je Kristus králem nad rozumem člověka, a to ne tak pro svoji rozumovou bystrost a rozsah svého vědění, jako spíše proto, že On je Pravda sama, a že tedy všichni lidé musejí od něho pravdu čerpat a poslušně přijímat. Kristus je králem nad vůlí člověka nejen proto, že je v něm lidská vůle dokonale podrobena jeho nejsvětější božské vůli, nýbrž také proto, že Kristus svým vnitřním vedením a vnukáním podrobuje naši svobodnou vůli své vůlí, a tím nám dodává nadšení k nejušlechtilejším úkonům. Kristus je konečně králem srdcí pro svoji „lásku, která převyšuje veškeré poznání“ (Ef 3, 19), a pro svoji mírnost a laskavost, kterou k sobě přitahuje srdce. Nikdo totiž z celého lidstva nebyl dosud a nebude nikdy tak milován jako Ježíš Kristus.
Přikročme však zevrubněji k věci: Je zřejmé, že královské jméno a královská moc přísluší Kristu jako člověku i ve vlastním slova smyslu. Neboť jenom pokud je Kristus člověkem, lze o něm říci, že přijal „moc, slávu a království“ od Otce (Dan 7, 13—14); jako Slovo Boží, soupodstatné s Otcem, má totiž všechno společné s Otcem, a tedy i nejvyšší a naprosté panství nad veškerým tvorstvem.

3. Království Kristovo v Písmě svatém.

Což nečteme na mnoha místech v Písmě sv. že Kristus je Král? Nazývá se tam panovníkem, který vzejde z Jakuba (Num. 24, 19), který je od Otce ustanoven králem na Sionu, jeho svaté hoře, a přijme národy jako své dědictví, a jeho panství bude sahat až do končin země (Ž 2). Ve svatební Písni pak, která v podobenství o bohatém a mocném králi oslavuje budoucího pravého krále v Izraeli, se praví: „Trůn tvůj, Bože, je na věky věkův, žezlem práva je žezlo tvé vlády“ (Ž 44, 7). Nechejme stranou mnohé podobné texty. Na jiném místě však je jasněji vyznačen obraz Kristův; je tam předpověděno, že jeho království nebude míti žádných hraníc a v něm budou vládnouti spravedlnost a mír: „Kvésti bude v jeho dnech spravedlnost a hojnost pokoje… Panovat bude od moře k moři, od řeky až na konec světa“ (Z 71, 7—8).
K tomu přistupují ještě četnější výroky proroků, především dobře známá slova Izaíášova: „Dítě narodí se nám a syn bude nám dán, vladařství na ramení bude míti, a nazýván bude: Zázračný, rádce, Bůh silný, otec budoucího věku, kníže pokoje. Vladařství jeho vzroste a pokoji nebude konce; na trůně Davidově a v království jeho vládnouti bude, aby je utvrzoval a upevňoval právem a spravedlností od tohoto času až na věky“ (Iz 9, 6 7).
Podobně jako Izaiáš se vyjadřují také ostatní proroci. Tak na př. Jeremiáš předpovídá, že „spravedlivý potomek“ vzejde z rodu Davidova, a že tento syn Davidův jako král „bude panovati moudře, a konati bude právo a spravedlnost na zemi“ (Jer 23, 5). Tak Daniel předpovídá, že Bůh nebeský zřídí království, „které nikdy nezanikne…, které potrvá na věky“ (Dan 2, 44). A o něco dále k tomu připojuje: „A viděl jsem ve vidění, v noci, a aj — s oblaky nebeskými přicházel jako syn člověkův, přišel až k starci velikého věku, a postavili jej před obličej jeho. I dal jemu moc a čest a vládu; všichni národové, kmeny a jazyky sloužiti budou jemu; moc jeho jest moc věčná, jíž nepozbude, a vláda jeho nebude zrušena“ (Dan 7, 13—14). A že se splnilo na Kristu i proroctví Zachariášovo o mírném králi, který „sedí na oslici, na osličím mláděti“ a vjíždí do Jerusalema „spravedlivý a spasitel“ za jásotu lidu, zdaž to nedosvědčili a nepotvrdili svatí evangelisté?
Ostatně táž nauka o Kristu Králi, kterou jsme naznačili podle knih Starého Zákona, nikterak nemizí na stránkách Nového Zákona, nýbrž naopak, je velkolepě a nádherně potvrzena.
Zmiňme se tu jen krátce o poselství archanděla, který oznamuje Panně, že porodí syna, kterému dá Pán Bůh trůn Davida, jeho otce; ten bude vládnouti nad potomstvem Jakubovým na věky a jeho království bude bez konce (Lk l, 32, 33). Kristus sám vydává svědectví o svém království: ať jíž mluví ve své poslední řečí k lidu o odměnách a trestech, jichž se dostane dobrým a zlým pro celou věčnost; ať jíž odpovídá římskému místodržiteli, který se veřejně táže, zda je králem; nebo ať po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům úřad učiti a křtíti všechny národy; zkrátka, kdykoli se naskytla příležitost, sám sebe nazýval králem (Mt 25, 31—40), veřejně se vydával za krále (18, 37) a slavnostně prohlásil, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28, 18). Co jiného je vyjádřeno těmito slovy než velikost jeho moci a nekonečnost jeho království?
Můžeme se tedy divit, že Jan ho nazývá „vládcem nad pozemskými králi“ (Zjev l, 5), a že se zjevil apoštolu ve vidění o konci světa, jak má na svém šatě ve výši beder napsáno: „Král králů a Pán pánů” (Zjev 19, 16)? Vždyť Krista Otec „ustanovil dědicem všeho“ (Žid l, l); musí pak kralovati, dokud na konci světa nepoloží všechny nepřátele pod nohy Boha a Otce (l Kor 15, 25).

4. Království Kristovo v liturgii.

Z této obecné nauky Písma sv. vyplývá samo sebou, že katolická církev, která je královstvím Kristovým na zemi, jež se má zajisté rozšířit mezi všemi lidmi a ve všech zemích, musela v ročním okruhu posvátné liturgie mnohými projevy pocty pozdraviti svého Původce a Zakladatele jako Krále a Pána a Krále králů. Tato čestná označení vyjadřují v podivuhodné rozmanitostí jednu a touž pravdu. Církev jich užívala kdysi ve starých žalmových modlitbách a sakramentářích. Používá jich ještě i dnes ve veřejných modlitbách, které koná každodenně k chvále božské velebnosti, a pří podávání neposkvrněné obětí. V této ustavičné oslavě Krista Krále lze snadno postřehnout podivuhodnou shodu našich obřadů s obřady východními, takže i zde platí zásada: „Zákon modlitby je zároveň zákon víry“.

5. Základ královské důstojnosti Kristovy.

Na jakém základe pak spočívá tato důstojnost a moc našeho Pána, to vhodně naznačuje už Cyril Alexandrijský: „Abych to stručně vyjádřil, moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátíl násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti“ (K Luk. 10). To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým.
Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni jeho moci; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem.
Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem? Kéž si všichni zapomnětliví lidé připomínají, co jsme stáli našeho Vykupitele: „Byli jste vykoupeni nikoli pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahocennou krví Krista, Beránka bez úhony a bez poskvrny“ (l Petr l, 18-19). Nenáležíme už sobě, poněvadž Kristus nás koupil za velikou cenu (l Kor 6, 20); ano i naše těla „jsou údy Kristovými“. (Tamtéž, 15.)

6. Povaha království Kristova.

Chceme nyní krátce vyložit smysl a podstatu tohoto království.
Sotva je třeba připomínat, že toto království obsahuje trojí moc, bez níž není žádné království myslitelno. Uvedená svědectví z Písma sv. o všeobecné vládě našeho Vykupitele to dokazují více než dosti. Je to ostatně článek katolické víry, že Ježíš Kristus byl dán lidem jako Vykupitel, kterému jsou povinni věřit, a zároveň jako zákonodárce, kterého jsou povinni poslouchat (Sněm trid., sed. 6, can. 21). Evangelia pak nevypravují o tom, že Kristus dal zákony, nýbrž spíše, jak dává zákony. A o těch, kteří zachová vají jeho přikázání, praví božsky Mistr při různých příležitostech vždy novými slovy, že tím dokazují svou lásku k němu a že zůstávají v jeho lásce (Jan 14, 15; 15, 10).
O soudcovské moci pak Ježíš sám prohlašuje, že ji obdržel od Otce, v odpovědi židům, kteří ho obviňovali, že porušuje sobotní klid zázračným uzdravením nemocného: „Otec nesoudí nikoho, nýbrž veškeren soud odevzdal Synu“ (Jan 5, 22). V této moci je také obsaženo — neboť je od ní neodlučitelné — také právo odměňovat a trestat lidi i za jejich pozemského života.
Mimo to je třeba přiznat Kristu i moc výkonnou, neboť všichni lidé jsou povinni poslouchat jeho zákonů, vzpurným pak hrozí tresty, kterým nikdo nemůže uniknout.

7. Kristovo království se vztahuje zvláště na duchovní záležitosti.

Avšak toto království je hlavně duchovní a týká se duchovního řádu: slova bible, která jsme shora uvedli, to zřejmě dokazují; to potvrzuje také Kristus Pán svým způsobem jednání.
Když se židé, a dokonce i sami apoštolé mylně domnívali, že Mesiáš osvobodí národ a obnoví království izraelské, tu Kristus při nejedné příležitosti vyvrátil tento mylný názor a potřel onu marnou naději. Když nadšené množství lidu ho chtělo učiniti králem, vyhnul se královskému jménu i královským poctám útěkem a skrytostí. Před římským místodržitelem prohlásil, že jeho království „není z tohoto světa“. Toto království se v evangeliu líčí jako království, do něhož se lidé připravují vstoupit pokáním. Nemohou však do něho vstoupit než vírou a křtem, který třebaže je to vnější obřad, přece naznačuje a působí vnitřní obrození.
Toto království stojí jedině proti království satanovu a moci temnosti. Od svých stoupenců vyžaduje nejen, aby odloučili své srdce od bohatství a pozemských věcí, aby uskutečňovali mírnost a lačněli a žíznili po spravedlností, nýbrž také aby se zapírali a nesli svůj kříž. Poněvadž však Kristus jako Vykupitel Církev vykoupil svou krví a jako Kněz sám se vydal jako oběť za hříchy a ustavičně se obětuje, kdo by neviděl, že jeho království musí míti ráz obojího úřadu (vykupitelského i kněžského) a musí v obojím míti účast?
Ostatně, velice by se mýlil, kdo by Kristu člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. On totiž obdržel od Otce naprosté právo nad všemi stvořenými věcmi, takže všechno je podrobeno jeho vůlí.
Přece však, pokud žil na zemi, úplně se zdržoval od vykonávání tohoto panství, pohrdal držením i správou lidských věcí, přenechal je jejich majitelům a podnes jím je přenechává. Překrásně to vyjadřují slova liturgie: „Neodnímá pozemské věci, který dává nebeské království“ (Hymnus ze svátku Zjev. Páně).
Tak tedy království našeho Vykupitele zahrnuje v sobě všechny lidi. S radostí o té věci uvádíme slova našeho předchůdce nesmrtelné pamětí, Lva XIII: „Jeho říše se totiž nevztahuje pouze na národy katolické, ani ne jenom na ty, kteří přijali křest, právně patří k Církvi, ačkoli je bludné názory svedly na scestí, nebo je od jejího společenství odloučilo schisma, nýbrž zahrnuje bez výjimky také všechny ty, kteří nejsou účastní křesťanské víry, takže opravdu celé lidské pokolení je pod mocí Ježíše Krista“ (Enc. „Annum sacrum” z 25. května 1899).
V tomto směru není rozdílu mezi jednotlivci, rodinami a státy, protože lidé žijící ve společnosti nejsou o nic méně podrobeni moci Kristově než jednotlivci. Neboť je pouze jediný pramen štěstí pro jednotlivce i pro společnost: „A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spasení“ (Sk. ap. 4, 12). Je pouze jediný původce blahobytu a pravého štěstí pro jednotlivé občany i pro stát: „Neboť není odjinud šťasten stát a odjinud jednotlivec, protože stát není nic jiného než sjednocené množství jednotlivých lidí” (Sv. Augustin k Macedoniovi, kap. 3).
Proto ti, kdo řídí národy, sami i se svým lidem ať neodpírají veřejně prokazovati panství Kristovu povinnou úctu a poslušnost, chtějí-li si zachovat plně svoji autoritu a povznést blaho a štěstí vlastí. Neboť co jsme napsali na začátku našeho pontifikátu o velkém úpadku autority a úcty k představeným, to je neméně vhodné a časové i pro nynější dobu: „Je-li Bůh a Ježíš Kristus — tak jsme si tehdy stěžovali — vyhoštěn ze zákonodárství a z veřejného života a neodvozuje-li se už autorita od Boha, nýbrž od lidí, pak se stalo, že byly vyvráceny i základy autority, neboť byl odstraněn hlavní důvod, proč mají jedni právo poroučet, a druzí povinnost poslouchat. Pak se musela otřásti celá lidská společnost, protože již neměla žádné pevné opory a záštity“ (Enc. „Ubi arcano” z 23. pros. 1922).

8. Požehnání plynoucí z královské vlády Kristovy.

Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.
Jako vtiskuje královská důstojnost našeho Pána autoritě vládců a panovníků jakýsi posvátný ráz, tak zároveň povznáší povinnosti a poslušnost občanů. Proto ačkoliv apoštol Pavel přikazoval manželkám a služebníkům, aby ve svém muži a ve svém pánu ctili Krista, přece je napomenul, aby je neposlouchali jako lidi, nýbrž jedině proto, že zastupují Krista; neboť se nesluší, aby lidé vykoupení Kristem otročili lidem: „Za cenu velikou jste vykoupeni; nebuďte otroky lidí“ (l Kor 7, 23).
Budou-li však přesvědčeni zákonitě zvolení vladaři a úřady, že nevládnou tak ze svého práva, jako spíše z příkazu a v zastoupení božského Krále, pak je zřejmé, jak svatě a moudře budou užívat své moci, a jak při vydávání a provádění zákonů budou mít na zřeteli obecné blaho a lidskou důstojnost svých poddaných.
Tak rozkvete a upevní se pokoj a pořádek, protože bude odstraněna každá příčina neklidu. A vidí-li občan ve vladaři a v jiných vedoucích osobách státu jen lidi, kteří jsou mu svou přirozeností rovni, nebo shledá-li, že jsou z nějaké příčiny nehodní nebo že zasluhují výtky, přece jim proto nevypoví poslušnost, když v nich bude vidět obraz a autoritu Krista Bohočlověka.
Co se týká darů svornosti a míru, je zcela zřejmé, že čím více se rozšíří nějaké království a čím větší část lidstva obsáhne, tím více si lidé uvědomují své společenství, kterým jsou na vzájem spojeni. Toto vědomí pak zamezí a zastaví mnoho sporů a jejích tvrdost zmírní a zmenší.
Věru, kdyby říše Kristova skutečně v sebe pojímala všechny lidí, jako je obsahuje po právu, jak bychom pak mohli zoufat nad oním mírem, který přinesl na zemi král míru? On přece přišel „všecko smířit“. On „nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil“. A ačkoliv Je „Pánem všeho“, dal nám příklad pokory a stanovil ji jako zákon spojený s přikázáním lásky. On také pravil: „Mé jho je sladké a moje břímě je lehké“.
Ó, jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! „Potom konečně — abychom užili slov, která pronesl náš předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům — bude možno vyhojiti tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásny mír, klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce“ (Enc. „Annum sanctum” z 25. května 1899).

9. Důvody pro zavedení svátku Krista Krále.

Aby však křesťanská společnost hojněji přijímala tyto vzácné předností a aby si je trvale uchovala, musí se co nejvíce rozšířiti nauk a o královské důstojností našeho Spasitele. K tomu se však nezdá nic užitečnější, než ustanovení vlastního a zvláštního svátku Krista Krále.
Neboť aby lid byl obeznámen s pravdami víry a aby jimi byl povznesen k radostem vnitřního života, k tomu jsou daleko účinnější každoroční liturgické svátky, než i ty nejzávaznější výnosy církevního učitelského úřadu. S církevními výnosy se totiž obeznámí obyčejně jen několik málo vzdělanějších lidí, svátky však působí na všechny věřící a všem dávají naučení. Úřední výnosy promluví jen jednou, svátky však mluví každoročně a takřka stále. Církevní výnosy působí ponejvíce jenom na rozum, svátky však působí spasitelně na rozum i na srdce, na celého člověka.
Poněvadž se však člověk skládá z těla a duše, musí býti zevnějšími svátečními slavnostmi tak pohnut a povzbuzen, aby si rozmanitostí a krásou svatých obřadu lépe vštípil božské pravdy, aby mu přešly do těla a do krve a aby mu napomáhaly k pokroku v duchovním životě.
Ostatně, z církevních dějin víme, že takové svátky byly během staletí postupně zaváděny tehdy, když to vyžadovala nutnost nebo užitečnost křesťanského lidu. A to se stávalo tehdy, když na př. měl býti lid posílen ve společném nebezpečí, nebo když měl být chráněn před vtírajícími se bludy nebo když měl býti více pohnut a roznícen, aby s tím větší horlivostí a zbožností uctíval některé tajemství víry nebo některé dobrodiní božské lásky.
Tak už v prvních staletích křesťanství, když křesťané byli ještě krutě pronásledováni, začali připomínat mučedníky posvátnými obřady, aby podle svědectví sv. Augustina „oslavy mučedníků nadchly k mučednictví“ (Sermo 47, De Sanctís).
Liturgické pocty, které byly později prokazovány svatým vyznavačům, pannám a vdovám, přispěly podivuhodně k většímu povzbuzení křesťanů ke ctnostem, nutným i v dobách míru.
Zvláště však svátky zavedené k poctě nejblahoslavenější Panny měly ten účinek, že křesťanský lid nejen zbožněji uctíval Matku Boží a nejmocnější Ochránkyni, nýbrž že ji také vroucněji miloval jako Matku, kterou mu Vykupitel zanechal takřka ve své závěti.
Mezi dobrodiní, která vzešla z veřejného a zákonitého uctívání Bohorodičky a svatých, se musí ne na posledním místě počítati to, že Církev vždycky vítězně odrazila nákazu bludů a nesprávných nauk. Musíme tu obdivovat úradek Boží Prozřetelnosti, která i ze zla dovede vyvoditi dobro, a proto dopustila, aby ochabla víra a zbožnost lidu, nebo aby se pozvedly klamné nauky proti katolické pravdě, a to proto, aby pravda zazářila novým leskem, víra a zbožnost věřících pak aby procitla z ospalosti a směřovala k větší dokonalosti a svatosti.
Svátky nověji zavedené do liturgie měly zajisté podobný původ a přinesly podobné plody. Na př. když ochabla úcta a uctívání velebné Svátosti, byl ustanoven svátek Božího Těla, který se měl tak konat, aby velkolepou nádherou obřadů a modlitbami po celou oktávu přivedl národy k veřejnému uctívání Pána. Anebo svátek nejsvětějšího Srdce Ježíšova byl zaveden tehdy, když lidské duše smutnou a ponurou přísností jansenistů ochably a zmalomyslněly, a téměř úplně ochladly a byly odstrašeny od lásky k Bohu a od důvěry ve svou spásu.

10. Svátek Krista Krále je lékem proti nynějšímu laicismu.

Jestliže tedy nařizujeme, aby Kristus byl uctíván celým katolickým světem jako Král, tím se chceme právě postarat o potřeby nynější doby a poskytnouti nejúčinnější lék proti moru, který zachvátil lidskou společnost. Morem nazýváme tak zvaný laicismus naší doby, jeho nesprávné nauky a jeho zhoubné snahy.
Jak víte, ctihodní bratři, tento mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt v nitru států. Začalo se totiž popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učiti všechny národy, dávati zákony, říditi národy, které má Církev přivésti k věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela nejapně na touž úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka libovůli vladařů a státních úřadů. Někteří šli tak daleko, že chtěli nahradit božské náboženství jakýmsi náboženstvím přirozeným nebo prostě náboženským cítěním. Ano našly se i státy, které se domnívaly, že se mohou obejíti bez Boha, a za své náboženství prohlásily bezbožectví a opovrhování Bohem.
Již v encyklice „Ubi arcano” jsme si stěžovali na přetrpké věru ovoce, které tento odpad jednotlivců i států přinášel tak často a již tak dlouho. A dnes si na to stěžujeme znova: všude je rozseto símě nesvornosti a jsou mezi národy rozdmýchány plameny nenávistí a sporu, které ještě velice zdržují obnovu míru: je rozšířena bezuzdná hrabivost, která se nezřídka zakrývá rouškou obecného blaha a lásky k vlasti, a z toho vznikají roztržky mezi občany a ona slepá a bezměrná sebeláska, která nehledá nic jiného než vlastní prospěch a zisk, a podle toho hodnotí všechno ostatní: je zcela podvrácen rodinný mír opomíjením povinností a nedbalostí; jednota a pevnost rodiny je otřesena; a konečně lidská společnost je rozvrácena a řítí se do záhuby.
Svátek Krista Krále, který se má slaviti od nynějška každoročně, vzbuzuje v nás živou naději, že si lidská společnost pospíší vrátit se šťastně k nejmilejšímu Spasiteli. Úlohou katolíků by ovšem bylo připravovat a urychliti tento návrat svou horlivou činností; avšak mnozí z nich, jak se zdá, nezaujímají ve společenském životě to místo a nemají té autority, kterých nesmějí postrádati ti, kteří před jiným i nesou pochodeň pravdy. Tuto nevýhodu lze snad připsat na vrub liknavosti nebo bázlivosti dobrých, kteří se buď úplně zdržují odporu anebo odporují jen slabě. Proto nepřátelé Církve pak nutně nabývají větší smělosti a odvahy. Jestliže však věřící pochopí, že pod praporem Krista Krále jsou povinni bojovati statečně a bez ustání, pak, budou-li proniknuti ohněm apoštolátu, budou se snažit získat pro svého Pána odpadlé nebo nevědomé a hájiti jeho práva, aby nebyla nijak porušena.
A mimo to, zdaž není svátek Krista Krále, opakující se každoročně po celém světě, velmi vhodný k tomu, aby byl obžalobou světa z jeho veřejného odpadu, jejž zplodil laicismus k nesmírné škodě společnosti, a zároveň jakousi nápravou? Vskutku, čím více se přesladké jméno našeho Vykupitele nedůstojně opomíjí na mezinárodních sjezdech a ve sněmovnách, tím mohutněji musí býti hlásáno, a tím dále musejí býti vyhlašována práva Kristovy královské důstojnosti a moci.

11. Zavedení tohoto svátku bylo jíž dříve připravováno.

Zdaž nebyla už od konce minulého století šťastně a krásně připravována cesta k zavedení tohoto svátku?
Každý totiž ví, jak moudře a skvěle byl hájen tento kult v četných knihách, vydaných po celém světě v různých jazycích. Kristova vláda a říše byla uznána také oním zbožným zvykem, že se téměř nesčetné rodiny zasvěcovaly a oddaly nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. To však učinily nejen rodiny, nýbrž i státy a království. Ano dokonce celé lidské pokolení se šťastně zasvětilo Božskému Srdci na popud a za vedení Lva XIII. v milostivém roce 1900.
Také zde nemůžeme mlčením přejít, že k slavnostnímu hlásání Kristovy královské moci nad celou lidskou společností přispěly podivuhodným způsobem velmi četné eucharistické sjezdy, které se konaly v naší době. Jejích účelem jest, aby lidé jednotlivých diecésí, zemí a národů nebo celého světa, sjednocení k uctívání a oslavování Krista Krále skrytého pod závojem eucharistickým, společně pozdravili Krista jako Krále, s nebe daného, řečmi konanými ve shromážděních a v chrámech, společným uctíváním velebné Svátosti veřejně vystavené, a velkolepými průvody. Možno právem říci, že křesťanský lid, veden jakýmsi božím vnuknutím, onoho Ježíše, kterého bezbožní lidé nechtěli přijmout, když přišel do svého, chtěl vynésti z tichého úkrytu posvátných chrámů a nésti ho ulicemi měst jako vítěze, a uvésti ho do všech jeho královských práv.

12. Jubilejní rok je vhodnou příležitostí k zavedení svátku Krista Krále.

K uskutečnění našeho záměru, o kterém jsme se zmínili, skýtá svatý rok, který se chýlí ke konci, vhodnou příležitost jako jistě žádný jiný. Neboť dobrotivý Bůh obrátil mysl i srdce věřících k nebeským statkům, které převyšují všechno pomyšlení, opět je naplnil darem své milosti, zvětšil jejich horlivost, aby hledali vyšší věcí, a posilnil je -na dobré cestě. Ať tedy sledujeme četné prosby, které nám byly zaslány, nebo ať přihlížíme k událostem svatého roku, máme zajisté mnoho důvodů k přesvědčení, že nyní konečně přišel den všemi očekávaný, abychom prohlásili, že Kristus má býti uctíván zvláštním a vlastním svátkem jako Král celého lidského pokolení.
V tomto roce totiž, jak jsme řekli už na začátku, tento božský Král, opravdu „podivuhodný ve svých svatých“ „byl velkolepě oslaven“ svatořečením nového zástupu svých bojovníků. V tomto roce také při jedinečné misijní výstavě věcí a jaksi i prací, směli všichni obdivovat vítězství, kterých dobyli Kristu hlasatelé jeho evangelia pro rozšíření jeho království. Konečně v tomto roce při oslavě jubilea nicejského sněmu jsme připomenuli soupodstatnost vtěleného Slova s Otcem, která je základem panství Kristova nade všemi národy.

13. Úřední zavedení svátku Krista Krále.

A proto, naší apoštolskou mocí ustanovujeme svátek našeho Pána Ježíše Krista Krále, který se má slavit každoročně po celém světě poslední nedělí v říjnu, bezprostředně před svátkem Všech svatých. Nařizujeme též, aby se toho dne každoročně obnovilo zasvěcení lidského pokolení nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, což přikázal každoročně opakovat náš předchůdce svaté paměti Pius X. Chceme však, aby se jen v tomto roce konalo toto zasvěcení dne 31. prosince. V ten den my sami budeme sloužit pontifikální mši svatou ke cti Krista Krále a dáme toto zasvěcení vykonati v naší přítomností. Domníváme se, že nemůžeme lépe a vhodněji ukončit svatý rok a že nedovedeme lépe vyjádřit svůj dík Kristu, „nesmrtelnému Králi věků“ — čímž vyjadřujeme také dík celého křesťanského světa — za dobrodiní, udělená v tomto svatém roce nám, Církvi a celému katolickému světu.
Nemusíme vám, ctihodní bratři, dlouze vysvětlovat, proč jsme ustanovili zvláštní svátek Krista Krále, odlišný od jiných, v nichž je také jakýsi náznak a jakási oslava jeho královské důstojnosti. Stačí totiž poukázat jenom na to, že ačkoli ve všech svátcích našeho Pána je tak zvaným materiálním předmětem Kristus, přece jejich formální předmět je zcela odlišný od královské moci Kristovy a od jeho královského jména.
Na neděli pak jsme tento svátek položili proto, aby nejen duchovenstvo vzdávalo poctu božskému Králi sloužením mše svaté a modlitbou církevních hodinek, nýbrž aby také věřící lid, uvolněný od svého denního zaměstnání, a naplněný svatou radostí, vydal Kristu skvělé svědectví o své poslušnosti a poddanosti. Poslední neděle měsíce října se nám však zdála k této slavnosti daleko vhodnější než jiné dny, neboť touto nedělí se téměř zakončuje celý církevní rok. Tímto způsobem pak tajemství života Kristova, která se slavila během roku, budou slavným svátkem Krista Krále takřka zakončena a korunována, a dříve než přikročíme k oslavě všech svatých, bude hlásána a vyzvednuta sláva Toho, který vítězí ve všech svatých a vyvolených.
Bude tedy, ctihodní bratři, vaším úkolem a vaší povinností, postarati se o to, aby každoroční oslavu tohoto svátku předcházela ve všech farnostech o určitých dnech kázání, v nichž by byl lid poučen o povaze, smyslu a důležitosti tohoto svátku, aby pak zařídil svůj život tak, aby byl hodný těch, kteří jsou věrně a horlivě oddáni vládě božského Krále.

14. Požehnání plynoucí z ustanovení svátku Krista Krále.

Ke konci tohoto listu chceme vám, ctihodní bratři, krátce vysvětlit, jaký užitek očekáváme a si slibujeme pro Církev, pro stát i pro jednotlivé věřící z tohoto uctívání Krista Krále.
Tyto pocty, které se mají prokazovat našemu svrchovanému Pánu, mají lidem připomínat, že Církev, která byla Kristem založena jako samostatná společnost, musí z přirozeného práva, kterého se nemůže vzdáti, vyžadovat plnou svobodu a nezávislost na státní mocí. Církev nemůže záviset na cizí vůli pří vykonávání úkolu, který jí byl Bohem svěřen, a tím úkolem je: učiti, říditi a vésti k věčné blaženosti všechny ty, kteří patří k říši Kristově.
Podobnou svobodu musí stát dáti také řeholním řádům a společnostem obojího pohlaví. Ty jsou totiž nejúčinnějšími pomocníky církevních pastýřů a pracují s nimi horlivě o rozšířeni a upevnění království Kristova, neboť zachováváním svatých slibů potírají trojí žádostivost světa, a svou snahou o dokonalejší život působí, že všem před očima září a svítí trvalým a vždy krásnějším leskem ona svatost, kterou božský Zakladatel chtěl míti jako význačnou známku své Církve.
Státům pak tato oslava svátku, obnovovaná každoročně po celém světě, bude připomínat, že jako soukromé osoby tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušny. Bude jim připomínat poslední soud, při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl nejen vyhoštěn ze státního života, nýbrž také když byl opovržlivě stavěn stranou a nechán bez povšimnutí. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje, aby celý státní život byl zařízen podle božích přikázání a křesťanských zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví a tak i ve výchově mládeže podle zdravé nauky a neporušené mravnosti.
Mimo to, je podivuhodné, kolik síly a ctností budou moci věřící křesťané načerpat z vysvětlení této pravdy, aby svůj život zařídili podle pravých křesťanských zásad. Neboť, jestliže Kristu Pánu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, jestliže lidé, vykoupení jeho předrahou krví, jsou poddáni jeho vládě z jakéhosi nového právního důvodu, jestliže konečně tato moc se vztahuje na celou lidskou přirozenost, pak je nám jasné, že v nás není žádná schopnost, která by byla vyňata z Kristovy vlády.

15. Souhrn dosavadních závěrů a výzva k horlivé oslavě Krista Krále.

Musí tedy Kristus vládnout v rozumu člověka, jehož povinností jest, v úplné pokoře pevně a neochvějně souhlasiti se zjevenými pravdami a s naukou Kristovou. Kristus musí vládnout ve vůli, jejíž povinností je poslouchat Božích zákonů a přikázání, Kristus musí vládnout v srdci, jehož povinností je, bez ohledu na přirozené touhy. Boha nade všechno milovat a jedině k němu přilnout. Kristus musí vládnout v těle a v jeho údech, které jako nástroje nebo, abychom užili slov apoštola Pavla (Řím 6, 13), jako „nástroje spravedlnosti Bohu“, musejí sloužiti vnitřní svatosti duše.
Předloží-li se toto všechno věřícím, aby si to důkladně prohlédli a uvážili, snáze je to povzbudí k vyšší dokonalosti.
Kéž, ctihodní bratři, ti, kteří jsou mimo Církev, zatouží po sladkém jhu Kristově a kéž je přijmou ke své spáse! Kéž také my všichni, kteří podle milosrdného úradku Božího jsme v jeho říši, neseme toto jho Kristovo nikoli neochotně, nýbrž oddaně, láskyplně a svědomitě! Bude-li náš život uspořádán podle zákonů božského království, obdržíme s radostí hojnost, dobrých plodů; a když nás Kristus hledá jako služebníky dobré a věrné, staneme se v jeho nebeském království s ním účastnými věčné blažeností a slávy.
Toto naše přání budiž vám, ctihodní bratři, k nastávajícím vánočním svátkům svědectvím naší otcovské lásky k vám. Jako záruku božských darů přijměte apoštolské požehnání, které vám, ctihodní bratři, vašemu duchovenstvu a vašemu lidu srdečně udělujeme.

Dáno v Římě u sv. Petra, dne 11. prosince v milostivém roce 1925, ve čtvrtém roce našeho pontifikátu.

PIUS XI.

Přeložil Dr. Antonín Čala O.P.
Nákladem Matice Cyrilometodějské v Olomouci.