Prohlášení FSSP. Lze sloužit dvěma pánům?

„Neodporovat bludu znamená jej schvalovat; nebránit pravdu znamená ji potlačovat.“

papež Felix III.

Tento příspěvek věnujeme všem, kteří chtějí Pána Boha lépe znát, více ho milovat, lépe mu sloužit a zachraňovat duše své i svých bližních od pekelného ohně.

Přišel nám dotaz: Co si myslíte o nedávném prohlášení ke změně českého názvu Bratrstva sv. Petra na Kněžskou fraternitu sv. Petra?

Odpověď:

Toto prohlášení nehovoří pouze o změně názvu, nýbrž znovu potvrzuje postoje a identitu tohoto sdružení.

Nejprve si s pomocí Písma svatého, příkladů svatých a osvědčených zásad duchovního života ujasněme, proč má vůbec smysl se jím zabývat a poté se pokusíme dobrat k tomu, co to znamená pro katolíka, který chce prožít svůj život co nejlépe v souladu s Boží vůlí. Může se svěřit do vedení FSSP?

Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy. (1T 2, 4)

Duch svatý nepřestává povolávat duše k poznání pravého Boha, pravé katolické Víry a pravé Mše svaté. Milosti Ducha svatého působí v duších obrácení, očištění, posvěcení, zdokonalení, konání dobrých skutků a lepší poznávání reality. Platí přitom slova našeho Pána:

Každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek; tomu pak, kdo nemá, bude odňato i to, co má (Mt 25,29)

Je to zákonitost duchovního života. Čím ochotněji člověk milost Boží přijímá, čím lépe s čistým srdcem s milostí Ducha Svatého spolupracuje, tím více milostí pak dostává. Sv. Tomáš Akvinský učí, že člověk si nemůže „zasloužit“ první milost (ta je vždy čistý dar Boží), ale svou spoluprací s ní může získat milosti další a větší.

Funguje to ale i obráceně: jestliže člověk milosti Boží odmítne či promrhá, říká tím Bohu, že ho vlastně nepotřebuje – a Pán Bůh se nevnucuje a další milosti už člověku nemusí dát.

Jako Boží spolupracovníci napomínáme vás, abyste nepřijímali milost Boží nadarmo. (2K 6, 1)

Co vede člověka, aby odmítl či promrhal milost Boží? Z tradice a životů svatých víme o třech nepřátelích našeho spasení: tělo, svět, ďábel. Ti se nás snaží od spolupráce s Boží milostí odlákat na širokou cestu, která vede tam, kde je pláč a skřípění zubů.

V praxi to může fungovat tak, že dostaneme od Ducha svatého dobré vnuknutí, jak se správně zachovat, ale například pro svou pohodlnost, neochotu k sebezáporu (tělo), lidské ohledy (svět) či pýchu, tuto milost odmítneme a zachováme se opačně. A dostáváme se tím do jakési negativní spirály, která postupně může vést až k věčnému zavržení. Proto je třeba nebýt laxní a pamatovat na slova sv. Petra:

Buďte střízliví a bděte, neboť váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Jemu odpírejte silni ve víře! (1P 5, 8–9)

Pravá katolická víra totiž dává člověku svobodu jednat správně a přemoci protivníky našeho spasení. Náš Pán řekl:

Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí. (J 8, 32)

Tento vztah mezi pravdou, vnitřní svobodou a sebeklamem je jedním z nejhlubších vhledů do lidské psychologie i duchovního života. Je popisem ontologické integrity člověka.

Pravda (shoda rozumu se skutečností) je podmínkou svobody, která není, jak ji mnoho lidí mylně chápe „možností dělat si, cokoliv chci“. Pravá svoboda, jak jí rozumí svatí, je „schopnost chtít a konat dobro“. Pravda nám dává svobodu nebýt otrokem neřesti a zachovat se správně.

Když člověk jedná v rozporu s poznanou pravdou, katolickou vírou, vzniká stav, který psychologie nazývá kognitivní disonance. Je to nesnesitelné vnitřní napětí mezi tím, co vím, a tím, co dělám. Nejedná-li někdo podle své víry, přizpůsobí si víru svému jednání. Je mnohem jednodušší změnit své přesvědčení, než jednání (mj. také proto Církev moudře cvičila věřící v postech a sebezáporu, aby snáze odolali pokušení vybrat si jednodušší, ale špatnou možnost).

Člověk činící kompromisy svým svědomím ztrácí pravou víru a zároveň skutečnou svobodu jednat správně dle Boží vůle, je svazován. To je velmi nebezpečné, protože čím více si člověk na tento stav zvyká, tím více ztrácí vnímavost pro milost Ducha svatého, jehož hlas se snaží umlčet, a je pro něj čím dál těžší vymanit se z otroctví těla, světa či ďábla.

Kognitivní disonance má dvě možná řešení:

1. Pokání (metanoia): Změním své jednání, aby odpovídalo pravdě (katolické víře). To bolí a vyžaduje oběti, ale vede k věrnosti a dobrému charakteru. Toto od nás žádá Pán Bůh.
2. Sebeklam (adaptace víry): Pokud nechci změnit jednání, musím změnit své vnímání pravdy (reality), abych mohl dál žít sám se sebou bez pocitu viny. A tuto možnost si, dle našeho názoru, vybrala Fraternita (dříve Bratrstvo) sv. Petra. Toto tvrzení se níže pokusíme zdůvodnit.

Ještě předtím je třeba zdůraznit, že tato volba není žádná maličkost, ale má dalekosáhlé (dokonce věčné) důsledky, protože:

„Nikdo nemůže sloužiti dvěma pánům.“ (Mt 6, 24)
„Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ (Mt 12, 30)

Písmo svaté, Církev a se zvláštním důrazem např. sv. Ignác v duchovních cvičeních nás učí, že celé dějiny světa jsou od počátku dramatickým střetem mezi Bohem, který stvořil vše jako dobré, a vzpourou (revolucí) padlého anděla, jenž se skrze pýchu pokouší nastolit vlastní panství založené na lži.

Tento duchovní boj se přenesl i do lidského srdce, kde je každý člověk denně volán k rozhodnutí mezi následováním Krista, vítěze nad hříchem, a podlehnutím klamům nepřítele, který se snaží strhnout na svou stranu co nejvíce duší. A každý člověk si dennodenně volí, na čí stranu bude patřit, tím, jak spolupracuje s milostí Boží, nebo se podvoluje hříchu.

Konečné vítězství již Kristus svou obětí vybojoval (na nás je připojit se jeho stranu a na ní vytrvat), přesto satanovo poražené vojsko na svém tažení z bojiště ještě rabuje a ničí, co se dá, takže tento zápas stále pokračuje a vyžaduje neustálou bdělost.

Každý dobrý skutek, sebezápor, obětavé následování milosti, odolání pokušení je službou Kristu Králi. Každý kompromis se zlem, s revolucí, je napomáháním nepříteli s důsledky pro spásu či zavržení duší.

Shrnutí první části:

• Milost Ducha Svatého vede duši k poznání pravdy a k věrnosti pravdě. Každá poctivá spolupráce s přijatou milostí člověka více otevírá dalšímu světlu; naopak každý ústupek omylu, každé vědomé přivření očí před pravdou a každý kompromis s omylem duši vnitřně oslabuje a poutá.
• Proto není lhostejné, zda člověk setrvává v pravdě celé a neporušené, nebo zda si navyká žít v dvojznačnosti. Náš Pán řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“; pravda tedy člověka nejen poučuje, ale také osvobozuje k další věrnosti, kdežto kompromis se zlem jej činí čím dál méně schopným pravdu následovat.
• Právě proto je nutné zabývat se i těmi otázkami, které jsou nepříjemné, sporné nebo bolestné. Kdo chce skutečně následovat Krista, nesmí riskovat, že se odchýlí od cesty pod záminkou pokoje, zdánlivé poslušnosti či vnější jednoty; ďáblu se nesmí ustoupit ani o krok. Platí o něm: podáš-li mu prst, vezme si celou ruku a pak i tebe celého.
• Pán Ježíš řekl: „Nikdo nemůže sloužiti dvěma pánům“. Protože kdo se o to pokouší, nakonec tím slouží tomu jednomu – a ten dobrý to není.

Tento příspěvek chce pomoci těm, kdo nechtějí zůstat na půli cesty, ale touží rozpoznat pravdu jasněji, držet se jí věrněji a odmítnout kompromisy a bludy, které nakonec neslouží Kristu, nýbrž nepříteli lidské spásy.

---

Co lze z prohlášení FSSP vyčíst

Jak již bylo řečeno, prohlášení deklaruje postoje FSSP; přitom neukazuje žádnou změnu směru, nýbrž jen nové ujištění o staré dvojznačnosti.

Potvrzuje, co mnozí již dlouho tušili a nyní nemůže nikoho nechat na pochybách: FSSP se pokouší skloubit věrnost tradici s uznáním revolučního rozchodu s touto tradicí.

Takový pokus je však marný. Co si vzájemně odporuje, nemůže být smířeno pouhou obratností formulací ani zdvořilostí zdánlivě zbožného jazyka.

Past „celého magisteria“

FSSP ve svém prohlášení uvádí:

„Kněžská fraternita sv. Petra přijímá celé magisterium církve, jak bylo vykonáváno na všech 21 ekumenických koncilech, včetně II. vatikánského koncilu a rovněž v rozhodnutích papežů a biskupů, včetně těch současných.“

Tato formulace je poněkud manipulativní. Může znít dobře a poslušně, ale po stránce logiky selhává na principu bezrozpornosti. Magisterium Církve je ze své podstaty organickým celkem, který nemůže obsahovat vnitřní rozpory. Jak lze s čistým svědomím přijímat „celé magisterium“, pokud by jeho novější části popíraly ty starší? Jak lze přijímat první Boží přikázání a zároveň Františkovo rozhodnutí uctívat Pačamamu?

Podívejme se na několik konkrétních příkladů, které FSSP svým prohlášením „přijímá“ jako harmonický celek:

• V náboženské svobodě:
  V otázce náboženské svobody učí předkoncilní papežové s naprostou jasností, že stát má morální povinnost veřejně podporovat pravé náboženství a chránit obecné dobro před šířením bludu. Řehoř XVI., Pius IX. i Lev XIII. velmi ostrými a jednoznačnými slovy odmítali liberální představu, že všechny náboženské směry mají před zákonem stejný nárok.
  Naproti tomu Dignitatis humanae hovoří jazykem, který v praxi znamená uznání práva na veřejné působení omylu jako takového. To není pouhá změna formulace, nýbrž skutečný posun v nauce. Katolík nesmí přijímat to, co Církev dříve odsoudila jako omyl.
• V ekumenismu:
  Pius XI. v Mortalium animos zakázal katolíkům účast na ekumenických shromážděních, protože vede k náboženskému indiferentismu. Církev nemůže stavět pravdu po bok omylu ani jednat tak, jako by všechny náboženské společnosti měly stejný vztah ke spáse.
  Dnešní praxe, včetně např. deklarace z Abú Dhabí podepsaná Františkem, mluví o „pluralitě náboženství jako o moudré božské vůli“. To je cesta nebezpečná a pro katolíka zcela nepřijatelná.
• V morálce:
  Pius XI. v Casti connubii nekompromisně potvrzuje nerozlučnost manželství a objektivní hříšnost cizoložství. Tato nauka je závazná a nemůže být zrušena žádnou pastorační okolností, žádnou poznámkou pod čarou ani žádným novým jazykem.
  Františkova Amoris laetitia v však pověstné poznámce 351 otevírá cestu ke svátostem pro osoby žijící ve stavu těžkého hříchu cizoložství.

Že mnohé (po)koncilní dokumenty jsou v rozporu s předkoncilními, je obecně známo, a nejedná se o rozpory zdánlivé, uveďme jen kupříkladu Sylabus omylů a koncilní Gaudium et Spes, o němž dokonce sám kardinál Ratzinger prohlásil, že je antisylabem.

Tato ochota FSSP přijímat „A“ i „non-A“ zároveň, není projevem katolické víry, ale intelektuální kapitulace před modernismem.

K magisteriu Církve nemůže patřit to, co je s ním samým v rozporu. Jak bychom mohli věřit Církvi, pokud by učila opak toho, co sama učila dříve? To není možné.

Pravá Církev je jednotná ve své nauce, a to nejen v prostoru, ale i čase, napříč staletími (podle toho ji lze poznat). Proto nauky, které odporují dřívějšímu magisteriu katolické Církve, nemůžou být a nejsou magisteriem katolické Církve a katolík, tím spíše kněz, má přísnou povinnost je odmítnout a proti nim bojovat.

„Miláčkové, poněvadž mi velice leží na srdci, abych vám napsal o naší společné spáse, pokládám za nutné vás písemně napomenouti, abyste bojovali za víru, která je věřícím jednou (provždy) podána! Vloudili se totiž mezi vás jacísi lidé, kteří dávno jsou napřed označeni k tomu odsouzení. Jsou to bezbožníci…“ (Jd 1, 3–4, překlad dr. R. Col)

„Prosíme pak vás, bratří, abyste dávali pozor na ty, kdož působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim! Neboť takoví lidé neslouží Kristu, Pánu našemu, nýbrž svému břichu a lahodnými řečmi a pochlebováním podvádějí nevinná srdce.“ (Ř 16, 17–18)

Modernistická kamufláž: Jazyk jako nástroj klamu

Svatý Pius X. v encyklice Pascendi (1907) geniálně odhalil metodu modernistů: používat tradiční katolický slovník k vyjádření nekatolických idejí. Tato metoda je nebezpečná právě proto, že klam nehlásá otevřeně, ale ukrývá jej za známé výrazy.

FSSP se v tomto ohledu stává (ať už vědomě, či nevědomě) součástí této kamufláže. Pokud přijímá II. vatikánský koncil, přijímá i nejasný koncept subsistit in (Lumen Gentium), který zaútočil na pravdu, že Kristova Církev je (est) Církev katolická, že je to jedno a totéž.

Věří FSSP, že katolická Církev je totožná s Církví Kristovou, jak věřili katolíci vždy, nebo naopak jde o neidentické množiny a jedna v druhé „subsistuje“, jak učí II. vatikánský koncil v Lumen Gentium (viz obr. níže)? Obojí zároveň nemůže být pravda.

Nebo další příklad: vyznává FSSP v souladu s katolickým magisteriem, že

„mystické tělo Kristovo je jedno /l. Kor 12,12 /, poněvadž je „spojené a spjaté“ /Ef 4,16/ tak jako jeho fyzické tělo, je pošetilé říkat, že toto mystické tělo může sestávat z odtržených a odloučených údů,“ jak učí Pius XI. v Mortalium animos,

nebo naopak věří, že

„odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy,“ jak učil Pavel VI. v Unitatis Redintegratio,

nebo dokonce že dokonce nejen protestanté a východní schsimatici, ale i nekřesťané mají plnost Ducha Svatého –

„Duch Svatý je tajemným způsobem přítomen i v nekřesťanských náboženstvích a kulturách… I o Duchu Svatém by se dalo říci: každý má svůj podíl a všichni ho mají v plné míře, tak nevyčerpatelná je jeho štědrost,“ jak učil Jan Pavel II. (Discourse to the International Congress of Pneumatology, 26. 3. 1982)?

Ekumenismus a náboženský indiferentismus, jak byl či je praktikován Janem Pavlem II. (Assisi I, II, III), Benediktem XVI. (Assisi IV, synagoga), Františkem (Assisi V, Abú Dhabí, Pačamamama) a Lvem XIV. (Nicea, anglikánská „biskupka“) a například i novým pražským arcibiskupem Stanislavem Přibylem, který si přímo v katedrále nechal „požehnat“ od protestantů a talmudského žida – a ještě si před nimi klekl – odporuje katolické nauce. Jestliže je FSSP přijímá, jak prohlašuje, tak není katolické.

A také, přímá-li FSSP toto ekumenické „magisterium“, nedává vůbec smysl označovat integrální katolíky za schismatiky, což jisté osoby blízké FSSP činí. Neměly by to ale činit v žádném případě, neboť je to nepravda, pomluva a křivé svědectví proti bližnímu svému – hřích, který vyžaduje restituci (odčinění), aby jej Pán Bůh odpustil.

Nová mše: Poklad Církve, nebo cizí prvek?

Snaha „vynášet z pokladu Církve staré i nové“ je jistě dobrá… Jenže ne všechno nové, co je vydáváno za poklad Církve, jím opravdu je.

Zprotestantizovaná nová mše není v žádném případě součástí pokladu Církve, ale velkou a troufalou svatokrádeží, dílem bezbožníků, kteří pohrdali tradicí a magisteriem katolických papežů a koncilů. Těžko byli inspirováni Duchem svatým. Požehnání jídla(!) z Talmudu, rabínského spisu, který se opravdu hnusně rouhá Božímu Synu a jeho Matce, a které v nové mši nahradilo původní nádherné a katolické offertorium, nebo protestantské sloužení „čelem k lidu“, atd., k pokladu Církve nikdy nepatřilo.

Prohlášení FSSP odsuzuje zpochybňování církevní autority. Ale je to právě věrnost autoritě všech předchozích papežů, která katolíky mravně zavazuje odmítnout zprotestantizovanou liturgii Anibala Bugniniho a Pavla VI. Katolík nemůže přijímat ekumenické bludy a protestantsko-zednářsko-humanistickou novou mši, ani kdyby je zvěstoval „anděl z nebe“, jak učí Slovo Boží zapsané sv. Pavlem v listě Galatským (Gal 1, 8–9).

„Vždy totiž v Církvi panoval tento zvyk, že čím byl kdo bohabojnější, tím se rozhodněji stavěl proti novým výmyslům.“ (sv. Vincenc Lerinský)

Falešná poslušnost vs. věrnost Bohu

Apoštolům Bohem předaný poklad víry nemá žádný člověk, ani papež, právo měnit, ale má jej neporušený předávat dalším generacím. „Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ (Pastor Aeternus, dogmatická konstituce I. vatikánského koncilu.)

Představitelé FSSP se distancují od těch, kteří „odmítají církevní autoritu“. To zní dobře, katolicky. Avšak nejsou to právě (po)koncilní papežové a biskupové, kdo odmítli autoritu svých předchůdců a více než 1900leté tradice Církve? Kdo zradili svou povinnost chránit a neporušeně předávat Bohem svěřený poklad víry a začali jej pod záminkou aggiornamenta měnit, vybírat si z něj, doplňovat do něj to, co se líbí modernímu světu a vyhazovat to, co se mu bezbožnému světu nelíbí?

Boží slovo je v otázce falešných učitelů velmi přímočaré a nekompromisní. Varování před nimi se táhne celým Novým zákonem, od slov samotného Pána Ježíše Krista, přes Skutky apoštolů až po apoštolské listy. Sv. Pavel řekl Efezským kněžím jako svá poslední slova na rozloučenou:

„Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou lidé, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou.“ (Sk 20, 29–30)

Poslušnost je vpravdě nádherná ctnost. Neexistuje však pro nic za nic nebo pro sebe samu, je podřízená víře. Jejím smyslem je ochrana víry a mravů. Pokud nadřízený (byť i z nejvyššího stolce) přikazuje něco, co ohrožuje integritu Bohem zjevené víry a spásu duší, je povinností katolíka tohoto člověka neposlechnout, aby zůstal věrný Bohu.

Tak jednali i sv. Jan a sv. Petr, když řekli velekněžím: „Posuďte, je-li spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás než Boha!“ (Sk 4, 19) a poté to znovu zopakovali před veleradou: „Petr však a apoštolové odpověděli: ‚Poslouchati sluší více Boha než lidí.‘“ (Sk 5, 29) Fraternita sv. Petra by měla lépe následovat příklad svého patrona.

Trefně poznamenal P. Chazal: „Autorita není bezpodmínečná. Jediný, kdo má bezpodmínečnou autoritu, je Bůh. Falešná poslušnost je snad ještě horší než neposlušnost, protože znevažuje poslušnost. Je parodií poslušnosti, protože se připojujete k někomu, kdo neposlouchá Boha.“

Nelze zavírat oči před realitou

FSSP, ať už svůj název překládá jakkoliv, zavírá oči před skutečností, že církevních úřadů se od druhé poloviny 20. století zmocnili lidé, kteří magisteriem předchozích 260 papežů a 20 koncilů pohrdli a raději než jim, naslouchali světu, židům a protestantům.

Před touto skutečností po svém vidění prorocky varoval už Lev XIII.:

„Nepřátelé lstiví naplnili církev, nevěstu neposkvrněného Beránka, trpkostí a napojili hořkostí; bezbožně vztáhli ruce na nejsvětější její majetek, i na posvátném místě, kde sídlo sv. Petra a stolice pravdy, která zřízena jest, aby osvěcovala celý svět, postavili opovržení hodný trůn své bezbožnosti s nešlechetným úmyslem, bíti pastýře a rozehnati ovce.“

Lev XIII: Modlitba k sv. Michaelu archandělu

Podobně sv. Pius X.:

„Zastánce bludů nesmíme dnes hledati pouze mezi zjevnými nepřáteli, nýbrž, což jest nanejvýš politování hodno a nejvíce obav vzbuzuje, že se skrývají v samém lůně a středu církve.“

Pius X.: Pascendi Dominici gregis

Koncilní/synodální církev (kterýžto terminus jsme si nevymysleli my, nýbrž kardinál Koch) přivedla národy kdysi katolické do stavu, že dnes takřka 99 % jejich občanů umírá v těžkém hříchu – a jdou tedy do pekla. Včetně mnohých našich příbuzných. Máte-li drobet křesťanské lásky, nemůžete před tím zavírat oči. Před realitou nepřátelské infiltrace je třeba Církev a lidské duše co nejusilovněji bránit, nikoli před ní zavírat oči. „Což může slepec vésti slepce? Nepadnou oba do jámy?“ říká náš Pán Ježíš Kristus (Lk 6, 39).

Nebo to FSSP vidí, ale proto, aby se zalíbilo spolupracovníkům těchto nepřátel a získalo od nich výhody, dělá, že to nevidí? Pak o něm platí ještě daleko ostřejší slova našeho Pána pronesená k pokrytcům, která raději nebudeme citovat.

FSSP jako nástroj „vnitřní revoluce“

Změna názvu a deklarace loajality k „celému magisteriu“ (včetně toho, co je s naukou katolické Církve v rozporu) není jen administrativním krokem. Ve světle díla prof. Plinia Corrêa de Oliveira (Revoluce a Kontrarevoluce) se jeví jako klasický projev třetí revoluce, která neútočí na tradici Církve zvenčí, ale rozkládá ji zevnitř skrze kompromis.

Revoluce nepotřebuje, aby FSSP okamžitě sloužilo novou mši. Stačí jí, když FSSP přijme princip revolučního pluralismu – tedy uznání, že omyl má stejné právo na existenci jako pravda. Tím, že se FSSP hlásí k „hermeneutice kontinuity“, fakticky legitimizuje rozchod s tradicí. Tato hermeneutika je jen umělým konstruktem, který se snaží překlenout propast mezi neslučitelným. Je to „střed mezi pravdou a omylem“, což je v katolickém myšlení nepřípustné: pravda je nedělitelná a každý kompromis s omylem je dílčím vítězstvím Revoluce a napomáháním zlému duchu, který za vzpourou proti Božímu řádu od počátku stojí.

Proč věrný katolík nemůže podporovat FSSP

Být katolíkem znamená patřit k Církvi bojující (Ecclesia Militans). Tento boj není veden proti lidem, ale proti „knížatům temnoty“ a jejich ideám, které pronikly i do nitra Církve.

• Zrada Lex Credendi: Modlitba (liturgie) je vyjádřením víry. Pokud FSSP slouží tradiční mši, ale zároveň uznává legitimitu nové mše (která je vnitřně modernistická, jakož už i sama idea vůbec vytvořit novou mši!), vytváří schizofrenní stav.
  Věrný katolík nemůže podporovat instituci, která staví dům na písku intelektuální nepoctivosti či pokrytectví, a nemůže se jí nechat vést.
• Falešná jednota: Podpora FSSP znamená tichý souhlas s tím, že II. vatikánský koncil je v pořádku. Tím se věřící stává spoluvinným na šíření indiferentismu. Pokud přijmeme, že náboženská svoboda (ve smyslu práva omylu) je v pořádku, popíráme společenskou vládu Ježíše Krista.
• Past legalismu: Revoluce často používá zbraně legality k udušení legitimity. FSSP se upnula na „schválení“ od těch, kteří sami tradici boří. Katolík však musí jako sv. Petr (!) „poslouchat Boha více než lidi“ (Sk 4, 19, Sk 5, 29), i když – nebo spíše zvláště když – by těmi lidmi byli okupanti církevních úřadů, kteří zneužívají svou moc k prosazování nekatolických novot.
  Velerada, jíž se sv. Petr postavil, byla taká svého času legitimní, ale když se obrátila proti pravému náboženství, tuto legitimitu ztratila a sv. Petr zareagoval správně, v souladu s vůlí Boží.

Povinnost katolíka – kontrarevoluce

Jedinou logickou a správnou odpovědí na současný stav je cesta integrálního katolicismu, dnes reprezentovaná, mimo jiné, tzv. hnutím odporu (Resistance). Toto hnutí se snaží o maximální, nekompromisní věrnost katolické Církvi a její nauce, neodmítá autoritu papežského úřadu, ale odmítá revoluční, modernistické omyly v souladu s učením sv. Pavla v listě Galatským (1, 8) a všech předrevolučních koncilů a papežů.

Prvním revolucionářem byl Lucifer. Kontrarevoluce není žádnou revolucí v opačném smyslu, je to odmítnutí Revoluce v samotném jejím kořeni.

• Věrnost bez kompromisů: Integrální katolík odmítá „hermeneutiku kontinuity“ jako podvod. Ví, že mezi Syllabem omylů a Dignitatis humanae není kontinuita, ale rozpor.
• Obrana víry nad estetikou: Tradiční mše pro nás není „estetickou preferencí“ nebo „spirituálním obohacením“ (jak ji prezentuje FSSP ve snaze nikoho neurazit), ale teologickou nutností a hrází proti protestantismu. Už samotný princip preferování „starší“ nebo „novější“ liturgie podle toho, která je mi bližší, je subjektivistický, liberální, nekatolický.

Katolík odmítá novou mši, ne proto, že se mu méně líbí, ale proto, že věrní kněží a biskupové na základě teologických, historických a právních argumentů dospěli k závěru, že se protiví vůli Boží.

Nelze sloužit dvěma pánům, řekl náš Pán. FSSP slouží jako vábnička a past koncilní/synodální církve na katolíky hledající tradici, aby zůstali na půli cesty a k plnosti tradice nikdy nedošli, ukolébáni krásou starých ornátů, gregoriánského chorálu a kadidla. Věrný katolík však ví, že bez neporušené víry je i ta nejkrásnější liturgie jen prázdnou skořápkou.

Závěr: Nečiňme kompromisy s protikatolickou revolucí

Je dobře, že členové FSSP jednoznačně vyjádřili a zopakovali své postoje, takže je každý člověk dobré vůle může poznat a nikdo už se tedy nemůže vymlouvat, že je považoval za tradiční katolíky. Za to P. Zentnerovi, P. Vatterovi a ct. p. Razímovi patří srdečný a upřímný dík.

Zástupci FSSP, stručně řečeno, sdělili světu, že tradiční mše je jejich libůstka, ale nová mše také vůbec není špatná, a že nevidí žádný rozpor v tradici Církve a učení dřívějších koncilů a papežů na jedné straně a naukami II. vatikánského koncilu a současných uchvatitelů církevních úřadů na straně druhé.

FSSP zřejmě už jiné nebude. Slouží přesně tomu účelu, k jakému bylo koncilní/synodální církví vytvořeno – jako past na tradiční katolíky, aby nekladli odpor protikatolické revoluci. S křesťanskou láskou se za jeho členy a příznivce modleme, aby jim Duch svatý dal milost přiznat si pravdu a sílu podle ní jednat, a aby tyto milosti přijali.

A hlavně sami nezůstávejme v rozporech či na půli cesty, nezavírejme oči před realitou. Hledejme pravdu, studujme nezměněnou a nezměnitelnou katolickou Víru. Buďme věrni katolické Církvi – což také znamená – držme se dál od „koncilní/synodální církve“ a kompromisních, s revolucí spolupracujících kněží. Podporujme ty, kteří se nebojí nazvat Revoluci pravým jménem a postavit se jí na odpor se zbraní pravdy, jak ji katolická Církev neomylně učí, v ruce. Instaurare omnia in Christo!

Příkladem nám buďtež svatí mučedníci a věrní katolíci, kteří za francouzské revoluce raději trpěli pronásledování, než aby přijali svátosti z rukou kněží „přísežných“ (spolupracujících s revolucí) a vyhledávali věrné pronásledované pastýře v „podzemí“. Mnozí katolíci kvůli podpoře věrných, kontrarevolučních kněží přišli o majetek, byli mrskáni bičem, skončili pod gilotinou… V Nantes nechal komisař Carrier tisíce věrných katolíků (včetně mnoha kněží a řeholnic) naházet do řeky Loiry v lodích s prokopnutým dnem. Říkalo se tomu „republikánský křest“.

Nám nic takového nehrozí, tak nezrazujme Víru, nedělejme kompromisy tak snadno, pohrdavše oběťmi těchto mučedníků.

Mezi věrné katolíky patřil například i slavný matematik a fyzik André-Marie Ampère, který, jak píše P. Konrád Kubeš, „R. 1799 uzavřel sňatek, a sice dal se oddat potají od věrného kněze, protože ani on ani snoubenka nechtěli nic slyšet o knězi vládním nebo dokonce o civilním sňatku.“ (Volta, Ampère, Cauchy a další byli integrální katolíci)

„Stejně jako angličtí katolíci v době puritána Cromwella nebo obyvatelé Vendée v době francouzské revoluce jsme i my nuceni zřizovat provizorní kaple a oratoria, zatímco naše nádherné kostely – ty úchvatné kostely Benátska! – nám zůstávají nepřístupné. A stejně jako angličtí katolíci nebo obyvatelé Vendée, ani my jsme nic nezměnili na své víře, na způsobu modlitby, na věrnosti římskokatolické Církvi a papežství. Jsou to spíše ti, kteří nás obviňují ze schizmatu a exkomunikují nás, kdo zavedli bludy – které papežové vždy odsuzovali – a deviace, které se jim podařilo prosadit za šedesát let neúnavné indoktrinace.“ – arcibiskup Carlo Maria Viganò.