Doktor Raymund Diokres – příklad zavrženého

V životě svatého Bruna, zakladatele kartuziánského řádu, se nachází skutečnost, důkladně přezkoumaná učenými bollandisty a odolávající nejpřísnější kritice všech dob. Řečená skutečnost se odehrála v Paříži za bílého dne v přítomnosti tisíců svědků a její podrobné okolnosti byly přesně zaznamenány současníky i zúčastněnými osobami, z nichž jedna uvedla v život velmi významný náboženský řád. Roku 1082 zemřel proslulý učitel na pařížské univerzitě, Raymund Diokres, obdivovaný a oplakávaný svými žáky. Jeden z největších učenců té doby jménem Bruno, známý po celé Evropě svou vědou, talentem i ctnostmi, byl tehdy se čtyřmi společníky v Paříži a považoval za svou povinnost zúčastnit se zádušní bohoslužby za všeobecně uctívaného zesnulého. Tělo bylo dopraveno do velkého sálu kaple při chrámu Notre-Dame a početný dav obklopoval máry, na nichž mrtvola podle tehdejšího obyčeje ležela zahalená pouze tenkou rouškou. V okamžiku, kdy začalo čtení slavnostní zádušní mše slovy: „(Pak) mne povolej, abych ti odpovídal, aneb ať já mluvím, a ty mi odpovídej! Mnoho-li mám nepravostí a hříchů, zločiny mé a viny moje mi ukaž!” (Jb 13, 22-23), zazněl zpoza rubáše hrobový hlas a všichni přítomní slyšeli následující slova: „Byl jsem obžalován spravedlivým soudem Božím.” – Odvážnější z přítomných se vrhli k mrtvému tělu a nadzdvihli roušku. Zemřelý tam ležel nepohnutě a strnule; skutečná mrtvola. Na okamžik přerušené modlitby pokračovaly, ale všichni přítomní byli naplněni strachem a zděšením. Začalo druhé nokturno zádušní bohoslužby a znovu se došlo ke slovům: „Odpověz mi!” – Tentokrát se zemřelý před očima všech přítomných zdvihl a hlasitě řekl: „Jsem odsouzen spravedlivým Božím soudem,” a znovu klesl na máry. Zděšení davu dosáhlo vrcholu. Lékaři nanovo potvrdili, že Raymund Diokres je mrtvý. Tělo bylo ledově studené, bez citu a ztuhlé. Nikdo neměl odvahu pokračovat v zádušní mši a byla odložena na další den. Církevní autority zvažovaly, jak by měly o věci rozhodnout. Jedni říkali: „Je zavržený a proto nehodný modlitby Církve.” – Jiní jim namítali: „Ne, to všechno, co jsme slyšeli a viděli, je sice hrozné, ale my všichni, kteří jsme byli svědky té děsivé podívané, budeme také jednou nejdříve obžalováni a pak souzeni.” – Biskup souhlasil s posledním názorem a následující den začala zádušní bohoslužba ve stejnou hodinu jako předcházejícího dne. Bruno se společníky tam byl rovněž. Celá univerzita, celá Paříž se hrnula k chrámu Notre-Dame. Začala zádušní mše. Při témže čtení a slovech: „Odpověz mi!” se mrtvé tělo doktora Raymunda zdvihlo na márách a děsivým hlasem zvolalo: „Jsem zavržen spravedlivým Božím soudem,” a pak toporně padlo nazad. Tentokrát se již nedalo sebeméně pochybovat. Děsivý zázrak byl s jistotou prokázán a nepotřeboval žádné další zkoumání. Na příkaz biskupa a katedrální kapituly byla mrtvola zbavena všech odznaků hodností a odvezena na mrchoviště v Montfauconu. Když tehdy asi pětačtyřicetiletý Bruno odešel z kaple, neodvolatelně se rozhodl opustit svět a se svými společníky si vyhledal útočiště ve velkém kartuziánském klášteře u Grenoblu, kde se nerušeně mohl připravovat na spravedlivý Boží soud. To byl čin zavrženého, který se vrátil z pekla – ne proto, aby je opustil, nýbrž kvůli vydání nezvratného svědectví o jeho existenci.

Zdroj: J. A. Keller: Peklo existuje, str. 28, převzato z MariaPro

Daniel Mitsui (*1982): Pohřeb Raymunda Diokrese