P. Jakub Deml: Zhřešili jsme…

Zhřešili jsme, ó Bože, před očima Tvýma, že jsme Tě popírali,
podobni dětem, které tak lehce věří tomu, co si nalhávají,
ani na minulost, ani na budoucnost jsme nepamatovali,
ne už jako lidé, ale jako zvířata jsme žili
jenom pro rozkoš a pro všechny žádosti své,
a když nám svědomí vyčítalo, že se zahazujeme,
říkali jsme si, že všechna moc pochází z lidu
a že sami jsme pány svého těla a svého národa
a že si vytvoříme pravdu docela novou
na základě vědy a docela nové, rozumné náboženství
po způsobu pohanů, a rouhání a kacířství jsme prohlásili
za jediný důkaz cti a dobrého jména pro všecky,
nelitujíce svých dětí, které jsme takto obětovali modle
Přetvářky a Zhnilého pokroku našich druhdy zdravých srdcí!
Otcům a svatým předkům jsme se posmívali,
nastavěli tělocvičen a škol, ve kterých se hlásalo,
že teprve my dovedeme myslit a jednat a hospodařiti,
mezi polem a polem rozorali jsme meze předstírajíce,
že na nich roste bodláčí, trní a šípky, škodlivých hmyzů prý ochrana,
všecku panenskou půdu (patriarchové naši pásli na ní stáda svá)
jak vepři jsme rozryli a rozorali, aby ani ten motýl
nenašel nikde kvítečka, na kterém by se osvěžil a odpočinul,
každý krajíček chleba jsme čilským ledkem a superfosfátem posypali,
každý ten balvan, který nám uchoval a přinášel moudrost předků,
na stráních, v roklích a na pastvinách prachem jsme rozstříleli,
z jeho velikosti, z jeho krásy a jeho celku
tak jako z víry svých otců jidášské vklady bank
a demokratickým silnicím štěrku jsme nadělali –
Hořko je, ó Bože, naším duším:
vydali jsme se na cestu, která není Tvá,
poněvadž se končí slepě v tlusté zdi
oklepané olověnými kulemi
a místo břečťanem a vavřínem
ověšené konopnými oprátkami,
a jejich prakořenem provaz Jidášův…
Bože náš, děkujeme Tobě za své neštěstí,
neboť vidíme, že nás miluješ!
Kdybychom Ti byli lhostejni,
podobali bychom se, ó hrůzo, těm,
kteří tak sprostou lstí nad námi zvítězili,
jako stádo prasat bychom byli…
Jenom zas a zas zdvihni své důtky, Bože, a šlehej!
Bičuj, bij a šlehej, ó Bože, naše hřbety,
které tak důvěřivě se ohýbaly
na každé mrknutí mocných, my byli jen kuličkou,
kterou picali do svých důlků,
a my tolik let si namlouvali, že jsme jejich přátelé!
Jediný přítel náš, ó Bože, Bože našich otců,
jak nám chutná metla Tvá a jak sladká
je spravedlnost Tvá!
Kterak jsi rozevřel oči naše, že vidíme krásu země své,
chamtivostí tolikrát zrazenou a zneuctěnou, –
a kterak jsi otevřel nejtajnější komůrky našeho srdce,
že do nich, aniž se bojíme, vstoupiti smí,
kdokoliv v tebe věří a tak Tě miluje, že si na sobě docela nic nezakládá.
Neboť my jsme nic, a Ty jsi všecko!
Ne co si lidé myslí a jak nepřítel náš chce,
ale Tvá svatá vůle stane se a staň se,
milovníku náš a Bože náš,
jako v nebi i na zemi. Amen.