Kázání P. Françoise Chazala na II. neděli adventní l. P. 2025 v Čechách a na Moravě
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Moji drazí věřící,
buďte v tomto adventním čase štědří. I když půst už není povinný, až na výjimečné případy, kdy vám lékař doporučí, abyste se postili i během adventu. Jak totiž vidíte, i na mém příkladu je patrné, že lidské tělo je zařízeno tak, aby si pro případ hladovění vytvářelo určité zásoby. A pokud vás udivuje, že vaše modlitby jsou vlažné, že vás nepovznášejí, že v nich není žádná vroucnost, možná je jedním z důvodů to, že umrtvování smyslů není dostatečné. A umrtvování ducha.
Samozřejmě, umrtvování pýchy je nejvyšší a nejcennější umrtvování. A ti z falešných náboženství, kteří praktikují tělesné umrtvování, jako hinduisté, to dělají mnohem lépe než my. Neumrtvují však svého ducha a stávají se nádobami pýchy. Nepostí se s pokorou.
Ale nesmíme pohrdat tělesným umrtvováním. A pak, Církev je velmi rozumná. Radí nám, abychom jen omezili dvě ze tří jídel na polovinu. Od 18 do 60 nebo 65 let. Ve skutečnosti je jen málo z vás, kteří se musí postit. Těhotné ženy, děti a staří lidé se postit nemusí. Existuje také staré přísloví, že ti, kteří jsou na pouti, se také nepostí.
Ale půst mají i staří lidé. To víte, slabost stáří je již sama o sobě pokáním. Staří lidé ovšem obvykle nemají problém se postit. A těhotné ženy se nesmí postit. Nemohou se postit. Děti naopak se musí zdržet sladkostí a čehokoli mezi jídly.
Půst je otvírákem duše. Otevírá duši. Protože když zavíráme oči před tímto světem, otevíráme oči před skutečným světem, světem, který má přijít.
V tomto adventu se nacházíme také v historickém období, kdy čekáme na triumf Neposkvrněného srdce Panny Marie, zatímco prožíváme nejhorší období Církve.
V Quitu, Fatimě i jinde Panna Maria slíbila, že zvítězí, že bude triumfovat. A také řekla, že přijde naše doba, naše hrozná doba. Ale vždy říkala, že nakonec zvítězí. A tak jsme nyní opět v očekávání velkého Božího triumfu.
Nikdy v historii Církve nebylo tak zle, s papežem, který je postižen kacířstvím, s ovcemi zcela rozehnanými do všech směrů. Ale pamatujme, že Církev je tělo Kristovo, mystické tělo Kristovo. Stejně jako bylo Tělo Kristovo ukřižováno a padlo do rukou svých nepřátel, tak i katolická Církev musí být usmrcena. Musí padnout do rukou svých nepřátel, než znovu povstane.
A to se v historii Církve stalo již pětkrát, kdy se zdálo, že Církev je na konci a už nikdy nevstane.
A ona zázračně povstala.
V prvním věku Církve (odkaz na přednášku biskupa Williamsona vysvětlující 7 věků Církve, pozn. IK) svatý Petr pochyboval, že Církev přežije. Přemýšlel, co bude Církev bez nás dělat? Cítil se příliš slabý. Pokud mě popraví, Církev se zhroutí, myslel si. Nešlo o to, že se bál mučednictví. Měl starost o Církev. Ale Církev nezemřela.
Ve druhém období Církve, v období pronásledování, byla Církev také téměř zcela zničena, zejména strašlivým pronásledováním Diokleciána. K nebezpečí pronásledování se už také přidávaly četné rozkoly a hereze. Ale pak se církev pod Konstantinem znovu nádherně vzchopila.
A pak, ve třetím věku Církve, byla Církev téměř zničena herezemi. Celý svět probudil v herezi arianismu, stejně jako za našich časů celý svět se probudil v herezi modernismu.
Ve čtvrtém věku se Církev stala vlažnou a stála na shnilých nohách, byla zcela zkorumpovaná. A to do té míry, že papež Inocenc III. si myslel, že je to konec světa, konec Církve. A pak přišel svatý František a sv. Dominik a Církev obnovili.
A pak přišla hereze Lutherova, v našem, pátém, věku. A Luther byl nesmírně úspěšný. Představte si, že Lutherova díla byla až do poloviny 17. století nejprodávanějšími knihami v celé říši. Po 100 let byl Luther nejčtenější osobou v německém jazyce. Ale Církev opět vstala z mrtvých. A měli jsme nádherných 400 let triumfu Tridentského koncilu. 400 let. A v předvečer II. vatikánského koncilu je protestantismus v ohrožení smrti. Dokonce i Nizozemsko se stávalo převážně katolickým. Církev se dala dohromady a znovu vstala z mrtvých. A stalo se tak i ve čtyřech předchozích obdobích Církve. Ale dnes už tu zase máme 6 miliard duší, které potřebují obrácení.
V tomto adventním čase čiňme pokání. Náš smutek se spojuje se smutkem Církve v očekávání jejího vzkříšení z popela II. vatikánského koncilu. A mysticky se v ní odehrávají radosti, utrpení a smutek našeho Pána. V těle Kristově, ve Svaté Matce Církvi.
Takže tyto radosti a smutky se musí odehrávat i v našich duších, v naší vlastní lidské přirozenosti.
Blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice říká: „Dávám své lidství Ježíši Kristu, aby všechna tajemství jeho života a jeho utrpení měla v něm své místo, aby se zde mohla odehrát.“
A všechny radosti a smutky našeho Pána jsou také v Jeho mystickém Těle, Církvi. To jsme viděli například u arcibiskupa Lefebvra. Přestěhoval se se seminaristy, kteří za ním přišli, aby dostali katolické vzdělání, do Freiburgu, kde doufal, že pro ně najde dobré učitele. Ale seminaristé mu řekli že ti učitelé už nevěří ve zmrtvýchvstání Krista. Byli stejně špatní a zkažení jako ti v Římě. A tehdy se rozplakal. Měl tedy velký podíl na bolestech svaté Matky Církve.
Ale teď se každý nazývá synem arcibiskupa Lefebvra. V Koreji je to Una voce, Institut Krista Krále, Bratstvo sv. Petra, Bratrstvo sv. Pia X., a tak dále. Všichni dnes říkají, že jsou synové arcibiskupa. Ty slzy byly tedy velmi cenné.
Nejblahoslavenější Panna Maria řekla Matce Marianě z Quita v Ekvádoru, aby činila pokání, aby činila velké pokání za tuto dobu, za naši dobu, kdy lidé budou létat v létajících válcích a jezdit ve vozech bez koní.
Nevím, jestli máte poselství z Quita ve svém jazyce (máme, pozn. IK), ale Nejblahoslavenější Panna Matce Marianě řekla, že v naší době bude velmi zle. Zednářství v roce 17. století ještě neexistovalo. Ale Ona jí řekla, že zednářství bude vládnout světu. A mládež bude smetena přívalem nečistoty.
A pak řekla: „Moje drahá Mariano, prosím, čiň pokání za lidi v těch časech.“ Takže Panna Maria na nás velmi myslí a naše vítězství se blíží.
Ale musíme se s ní co nejlépe sjednotit v našich bolestech, které vedou k tomuto vítězství. Protože až k triumfu dojde, bude příliš pozdě získávat si zásluhy. Jako v dobách, kdy došlo k triumfu Tridentského koncilu. Měli jste ty velké kostely, velká procesí, velké to a ono, barokní kostely, všude nádherné. V té době bylo méně záslužné být katolíkem, protože katolíkem byl každý, kdo stál kolem a ještě jeho sestra.
Konejme pokání pro spásu duší, za všechny, aby měli prospěch z tohoto opětovného vylití řek milosti nad touto nešťastnou planetou, tímto bloudícím lidstvem.
„Potěšil nás za dnů, kdy jsme zakoušeli zlé,“ říká David. Bůh je dobrý. A i když se z těchto smutných dnů neradujeme, Bůh má obrovskou radost z našeho smutku, z našeho spojení s ukřižovaným Kristem. Až Církev zvítězí, bude pro nás příliš pozdě. Ve Francii říkáme: až nastane vítězství, všichni přijdou pomoci. Ale právě v těchto dnech, v našich zlých dnech, které jsou tak smutné, dosahujeme Božího zalíbení a získáváme zásluhy.
Naše okolnosti, které vidíme v této malé kapli v Praze, jsou velmi ponižující. Ale domníváme se, že to činíme pro Pána Boha, že je mu to milé. To je to, co děláme během prvních pátků a sobot. To je to, co rozumíme pod pojmem odčinění. To je význam pojmu odčinění, zadostiučinění.
A také vztyčujeme korouhev: II. vatikánský koncil musí pryč! Nová mše musí pryč! A reformy II. vatikánského koncilu, všechny musí být zničeny!
Víte, když prorok Elíša požádal krále Joáše, aby udeřil o zem, ten udeřil jen třikrát. A prorok mu řekl: „Co jsi to udělal? To je málo. Porazíš Syřany jen třikrát. A potom tvé království obsadí.“ To znamená, že ďábel musí být vymýcen zcela, že nestačí mít polovičatou horlivost. To znamená, II. vatikánský koncil musí být zcela vymazán, Církev od něho zcela očištěna, stejně jako se snažíme očistit své duše během adventu. A potom se opět zaradujeme. Protože znovu nastolíme správné podmínky pro život.
Arcibiskup Lefebvre povstal proti II. vatikánskému koncilu, protože jasně viděl, že přerušuje proud milosti. Přerušovali kanály milosti směřující k duši. Zničili misijní identitu katolické Církve.
Ale toto je čas radostného očekávání, jak řekl sv. František Saleský: „Nikdy nedělej pokání bez velké dobré vůle ve svém srdci.“ A čím více pláčeš za Církev, tím více roste radost tvého srdce, tím více cítíš, že Bůh znovu zachrání svou milovanou snoubenku. On zemřel z lásky k Ní. A ona pak umírá sedmkrát z lásky k Němu. Jako Panna Maria měla sedm bolestí. A tyto bolesti jsou požehnané, protože z nich jsme se znovuzrodili. „Potěšil nás za dnů, kdy jsme zakoušeli zlé.“
Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen.