Rozhovor s P. Françoisem Chazalem o jeho cestě ke kněžství, působení v misiích, poslušnosti, vlažnosti, náboženství člověka, postoji k heretikům, jeho knize o pekle a dojmech z prosincové návštěvy u nás.
Otče, jaké bylo vaše dětství a vaše rodina?
Měl jsem šťastné dětství, velmi krásné. Oba rodiče byli dobří katolíci. Můj otec zemřel loni a to při modlitbě, s růžencem v ruce. Den předtím vzal mou maminku za ruku a řekl: „Ach, drahá, vždy jsem tě miloval.“ Moje matka je stále naživu.
Jsem syn námořníka, námořního důstojníka. Takže jsme se stěhovali z místa na místo. Ale nejdéle jsem zůstal v Toulonu, devět let, v jižní Francii. A tam byl tam dobrý kněz, bývalý misionář v Alžírsku, který mi pomohl poznat mé kněžské povolání.
Váš bratr se stal řeholníkem…
Ano. Je kapucínem v Morgonu.
Jak vás rodiče vychovávali?
Nic zvláštního. Mohu říci, že táta mě vždycky krmil knihami. Knihy o druhé světové válce, o historii. A já je doslova hltal. Myslím, že to mi pomohlo nejvíc.
A pak stolování. Vždy jsme dbali na formální jídla u stolu. Jedli jsme společně a vždy se povídalo. Myslím, že to je něco, co moderní rodiče nedělají. Jídlo je velmi důležité.
Jaké rady byste dal moderním rodičům?
Jezte společně, modlete se společně, dávejte svým dětem hodně informací a vystavujte je všemu, co je krásné, pravdivé a dobré.
Můžete nám říci něco víc o svém kněžském povolání?
No, začalo to v devíti letech, možná i dříve, ale pak jsem chtěl být také námořním důstojníkem, ale měl jsem špatné známky z matematiky, tak jsem to vzdal. Pak se mi povolání vrátilo ve čtrnácti letech. Od té doby mě neopustilo.
Byla vaše rodina od počátku v katolické tradici?
Docela brzy. Protože když se vrátili z francouzské námořní základny v Dakaru, afričtí biskupové byli ještě konzervativní…
Protože stále následovali odkaz arcibiskupa Lefebvra?
Ano. Arcibiskup Lefebvre odešel jen pár let předtím a zanechal po sobě velkou stopu. A když se moji rodiče vrátili do Francie, Francie byla daleko pokrokovější. Takže tam už viděli na oltáři dorty a banány. To byl pro ně šok.
A tak hledali věrného kněze a našli jednoho starého kněze v zapadákově, na okraji Toulonu. V 70. letech tam byla skupina asi 50 věřících. Odtud nás ten pater nasměroval k arcibiskupu Lefebvrovi.
Studoval jste v semináři ve Winoně, jehož rektorem byl biskup Williamson. Jak na to vzpomínáte?
No, biskup Williamson se opravdu snažil nám dát vše, co jsme jen mohli dostat, víte, aby nás formoval na všech úrovních, nad rámec běžné výuky a formace. Jeho přednášky byly samozřejmě velmi zajímavé, ale také zval velmi zajímavé lektory, jako byl například Dr. Vosta, který měl velmi pěkné přednášky z oblasti historie. Vyprávěl nám vše o druhé světové válce a Blízkém východě, protože sám byl ženatý s Židovkou, a to bylo velmi zajímavé. Jezdil do Izraele a předával nám skvělé informace. Vedl jsem s ním nekonečné diskuse.
A pak to byl jen jeden z přednášejících, kteří nás nejčastěji navštěvovali, Dr. White. Ten nám vysvětloval poklady anglické literatury. Prozřetelnost vzala Dr. Whitea ve stejnou dobu jako biskupa Williamsona. Dr. White zemřel 11. února, na svátek naší drahé Paní z Lurd, hned po biskupu Williamsonovi, protože ti dva byli velmi blízcí přátelé. Doplňovali se povahou i charakterem a předali nám úžasné vzdělání a velmi jasný přístup. Ač biskup Williamson nebyl dokonalým tomistou, udělal vše, co mohl, aby co nejvíce načerpal z učení sv. Tomáše Akvinského.
Byl jsem vysvěcen v roce 1996. V roce 2026 oslavím své 30. výročí.
Jaká byla vaše práce ve FSSPX po vysvěcení?
Pět let ve školách. Působil jsem ve dvou školách. Ze začátku jsem byl naprosto nekompetentní, cítil jsem se úplně neschopný. Postupně se to trochu zlepšilo. Potom mě poslali do USA a odtud do Asie. V USA jsem působil jako kněz asi rok nebo déle. Měl jsem biskupa Zandejase jako priora v Richfieldu. Byl to velmi dobrý prior. Opravdu jsem ho obdivoval, víte, byl to dobrý šéf. A pak mě odtamtud poslali do Asie.
Jaké to bylo v Asii?
Když jsem přijel do Indie, došlo tam k katastrofě. Jeden kněz byl opuštěn svými dvěma spolupracovníky. Jeden odešel do Bratrstva svatého Petra a druhý opustil kněžství a oženil se s indickou dívkou.
I na samotném priorátu to byl skandál. Takže poslední kněz, který zůstal, byl úplně na dně. Když jsem přijel, viděl jsem, že musí odejít dát se dohromady jinam. Ale nechtěli to dovolit a tak se jeho stav ještě zhoršil, až byl téměř úplně zničen. Když se pak konečně vrátil na Západ, někteří pokračovali v jeho ničení. On pak opustil kněžství. Takže když jsem přijel do Asie, byl jsem velmi, velmi smutný, víte.
A zůstal jsem tam sám. Ale pak FSSPX poslalo další kněze a pokračovali jsme v misích v Indii. To položilo základ pro to, co máme teď. Protože mnoho těch skupin jsou nyní skupiny resistence. Po Indii, kde jsem strávil sedm let, mě P. Couture poslal do všech ostatních částí distriktu. Tak mě nevědomky seznámil se všemi věřícími asijského distriktu, jejž jsem velmi dobře poznal.
A když mě vyhodili, každý, kdo měl zájem zůstat věrný pravdě, měl možnost mě a několik dalších kněží v Asii vidět.
Jsem opravdu vděčný a děkuji otci Coutureovi, že byl tak agresivní. I když to nebylo to nutné, protože i v Menzingenu, víte, jel jsem do Menzingenu a mluvil jsem s biskupem Fellayem a uvědomili jsme si, že se neshodneme. „Takže už neshodneme, takže vás vyhazuji. Vyhazujeme vás. Chci říct, nesouhlasíte s námi, kritizujete nás a tak. Takže nemůžeme spolupracovat.“
Vzájemně jsme jako dospělí lidé pochopili, že už spolu nemůžeme spolupracovat. Ale to neznamená, že bychom neměli být zdvořilí a zachovat si lásku, i když spolu nesouhlasíme. Tak bych to řekl. Toho si na biskupu Fellaym vážím, že byl velmi zdvořilý, zatímco jiní byli velice, velice neomalení.
Co se tedy dělo kolem roku 2012, že jste nesouhlasil s biskupem Fellayem?
No, začali vytvářet tu novou politiku, že se nyní musíme kanonicky smířit s Novus ordo, s „oficiální církví“. S tím jsme nikdy nemohli souhlasit. Nikdy jsem to nepodepsal. A pak kolem dubna jsme dostali části protokolu, který podepsal biskup Fellay. A přemýšleli jsme, co dělat.
Do té doby jsme byli trpěliví, ale nyní už jsme si řekli, co teď? Máme mlčet? Musíme varovat věřící. Takhle to nemůže pokračovat donekonečna. Biskup Williamson se už v předchozích letech snažil bránit praktické dohodě s modernistickým Římem. Už před 20 lety, už v semináři nás opakovaně varoval, že jednoho dne můžeme zradit. On byl velkou překážkou v cestě této zrady.
Představený FSSPX v zemích Koruny české o koncilně-synodálních biskupech a papeži nedávno napsal, že jsou našimi otci a ohradil se proti katolíkům, kteří je kritisují. Co říkáte na tuto změnu v rebrandovaném FSSPX?
Je to vždy stejné. Nechápou, že autorita je pro pravdu. A pokud je autorita proti pravdě, je zneužita. Takže zůstává, ale je zneužita.
Svatý František z Assisi veřejně odporoval svému otci, to je velmi známý případ. Takže materiálně svatý František z Assisi porušuje čtvrté přikázání. Nechová úctu ke svému otci. Jeho otec je ponížen před velkým davem. Je to proto, že jeho otec mu brání ve službě Bohu, v jeho cestě do nebe. Všichni to chápou. Všichni chápali, že Bernardone se mýlil a František měl pravdu, a pak je spousta dalších příkladů, příklad svatého mučedníka Hermenegilda atd. Se svatým Františkem to zašlo velmi daleko, když dokonce řekl, že ztratil svého otce, protože Bernardone byl velmi tvrdohlavý.
Je to vždycky stejné, autorita není bezpodmínečná. Jediný, kdo má bezpodmínečnou autoritu, je Bůh.
Včera jste řekl, že falešná poslušnost je vzpourou proti Bohu.
Ano. Falešná poslušnost je snad ještě horší než neposlušnost, protože znevažuje poslušnost. Je parodií poslušnosti, protože se připojujete k někomu, kdo neposlouchá Boha. A tak je to parodie poslušnosti.
A je to velmi nebezpečné, protože to láká poslušné lidi, prosté lidi, dobré lidi, láká je to do hříchu, protože jinak by nehřešili. Falešná poslušnost je tedy vyšší úrovní neposlušnosti. A ďábel s touto kartou vždycky hraje a vždycky to funguje. A když něco funguje, ďábel to používá znovu a znovu, donekonečna.
A co papež Lev?
Lev není jako Benedikt. Má podobné názory jako František, ale své myšlenky obaluje do hezčího hávu. Jeho činy jsou ale hrozné. A zejména jeho jmenování jsou naprosto šílená. Všude, kam se podívám, všude, co slyším, je to hrůza. Je to naprosto šílený nominační proces. A takhle zabíjíte duše, protože jim dáváte jedovaté biskupy.
Takže on je ten, kdo dosazuje falešné otce, víte, otce, kteří zabíjejí děti. V tomto ohledu je nejhorší. A pokračuje v tom, co dělal František, jako že církev je jen jakási neziskovka… pokládá ruce na blok ledu, podporuje aktuální mediální proudy („supports current things“), a ve svých projevech je zcela zednářský. Ale nedávno udělal obrovskou chybu, když zaútočil na Pannu Marii. Díky tomu se stal ještě slavnějším a mnoho lidí si uvědomilo, že není o nic lepší než František.
Jaký by měl být náš postoj k heretikům?
Vždy se je snažíme zachránit, jak nejlépe umíme, ale pokud se nechtějí změnit, musíme se jim vyhýbat. Dokud je Řím ovládán kacířstvím a revolucí, musí dojít k separaci.
„Prosíme pak vás, bratří, abyste dávali pozor na ty, kdož působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim! Neboť takoví lidé neslouží Kristu, Pánu našemu, nýbrž svému břichu a lahodnými řečmi a pochlebováním podvádějí nevinná srdce.“
(Ř 16, 17–18)
Hlavním problémem Novus ordo je člověk, je to náboženství zaměřené na člověka. Víceméně uctívání člověka; Bůh je náš partner. Člověk není Bohu podřízen, člověk a Bůh jsou dvě paralelní autonomie. Člověk je plně autonomní a náboženství je projevem svědomí člověka. Proto jsou všechna náboženství dobrá, protože všechna jsou projevem svědomí člověka. Podle Druhého vatikánského koncilu.
Přečtěte si Nostra Aetate, má to jen šest stran. Každý si to může přečíst. V Nostra aetate je to naprosto jasné. Takže v koncilní církvi vládnou zásady zednářství. A proto můžeme jen modlit se za zničení tohoto souboru bludů, nové mše a reforem II. vatikánského koncilu.
A k tomu jednou dojde, protože Bůh je Bůh. Když jsem se naposledy díval, Bůh tu stále byl. Stále tu je a stále koná své dílo. Stvoření, která učinil, jsou stále krásná. Mnohé rodiny jsou krásné. Je to projev Boží dobroty a všech ostatních dobrých lidí, které vidím. A pak dílo svátostí. Bůh je stále tady. Stále koná své dílo. Takže Ho nezavrhneme a neodložíme stranou, ani se nebudeme stavět na roveň s Ním – musíme odmítnout tento útok, který na Něj spáchali. A také plody novus ordo církve jsou tak špatné, že to nemůže být dobrý strom. To není možné.
Jaké je vaše poselství kněžím, kteří do jisté míry chápou to, co jste právě řekl, ale stále váhají opustit novus ordo?
Chápu, že boj na život a na smrt je velmi těžký. Ale ať jsou upřímní a uvědomí si, že za oponou je Kristus. Bude tam jen Pán Ježíš Kristus. Co se jich zeptá? Zeptá se jich, co jste udělali pro tyto ubohé lidi, kteří byli svedeni na scestí špatnými, zkaženými lidmi? Co jste udělali? Neudělali jste nic, nebo jste zamlžovali věci?
Ale oni si často myslí, že lidem v novus ordo dobře slouží, že pro ně dělají dobro a pokud odejdou, dají do jejich farnosti nějakého modernistu, který bude horší.
Čím více kněží se stane tradicionalisty, povstanou a promluví, tím lépe. Je to nakažlivé, víte, odvaha je nakažlivá. Pokud zůstanou schovaní ve skříni, protože jsou obvykle umístěni ve skříni, jsou tam odloženi. A to je velmi viditelné v Asii. Není to z lásky k tradici, že jim je dovoleno sloužit mši svatou. Je to proto, že místní biskup nemá na výběr. „Dovolí“ jim tradiční Mši, protože nechce, aby ti lidé chodili k plně tradičním kněžím.
Takže je to past.
Ano. Jsou inteligentní, chápou to, chápou, že jsou zneužíváni. A pak: ďábel se vždycky raduje z polovičatosti, víte? Co rozežírá církev? Jmenuje se to liberalismus.
Ano. Nyní hodně lidí vidí, jak je novus ordo prázdný a jak se stává víc a víc protikatolickým. Hledají něco lepšího a pak jsou nadšeni, když najdou kompromisního kněze, který slouží i tradiční mši, i když ten chce pořád sloužit dvěma pánům a nového náboženství s jeho novou mší a liberalismem se nechce vzdát. Stačí jim, že našli krásnou tradiční mši s nádherným estetickým doprovodem, a to jim stačí. A zaseknou se v půli cesty…
V půli cesty, ano, přesně tak to je. Tito kněží by měli následovat své spolubratry, kteří byli v jejich pozici a kteří se nakonec rozhodli výhradně pro pravou Mši a odmítli omyly DVK. V mnoha případech jim pomohli místní biskupové, jako otci M. a dalším, kteří byli vyhozeni, nebo nedávno redemptoristé. Když budou poctiví, dojdou k tomu také.
Radikální modernisté je budou pronásledovat tak jako tak. A také v rámci konzervativní církve musí mít na paměti, že radikálové vždy vyhrávají, vždy se vracejí. Vidíte, Benediktovi XVI. bylo dovoleno působit jen na krátkou dobu, ale pak ze ho zbavili. A pak byl dlouho František a teď je to Lev. Ďábel se nevzdává.
Nesmí tedy pošetile očekávat, že ďábel bude milý. Ďábel převzal kontrolu. Kontrolu nad viditelnou církví. Promiňte, přeřekl jsem se, nad oficiální církví. Oficiální církví. Je rozdíl mezi viditelnou Církví a oficiální církví. Je to něco jiného.
Můžete nám ještě něco říci o své knize o pekle? Proč jste ji napsal?
Protože příliš mnoho duší jde do pekla. To je první tajemství Fatimy. To je problém číslo jedna. Cílem katolické Církve je naše spása, spása duší. Je tedy dobré popsat zatracení duší. Aby hříšníci věděli, v čem spočívá zatracení, a mohli se mu vyhnout. Jak říká svatý Jan Zlatoústý, abychom nešli do pekla, musíme tam jít za svého života. Pokud půjdeme do pekla za svého života, nepůjdeme tam ve věčnosti. A svatí se vždy chovali takto.
Do knihy o nebi chci zařadit příklad blahoslavené Kristiny Podivuhodné. Je to úplně šílený příběh, ale je pravdivý. Myslím tím, že je velmi nadpřirozený. Vstala z mrtvých a tak dále. A měla poslání. Na celé hodiny se vrhala do pecí, křičela a ječela, aby varovala své současníky před peklem. Bůh nás tedy opravdu chce varovat a učinil tak především ve svém evangeliu. My tedy následujeme evangelium našeho Pána Ježíše Krista. Náš Pán se o tomto věčném trestu zmiňuje 80krát. A Apokalypsa je také velmi jasná, i v epištolách a tak dále. Musíme tedy prostě poslouchat evangelium našeho Pána Ježíše Krista. Pokud je tedy zmínka, důležitá zmínka o pekle, pak se o pekle musí mluvit.
Není to sice úhelným kamenem mé teologie a mých kázání, ale musí to tam být. Chybí to. Není to středem mé zbožnosti a všeho ostatního, ale považuji modlitbu za ubohé hříšníky za nejdůležitější modlitbu. Stavím ji výše než modlitbu za ubohé duše v očistci.
Modlíme se za ubohé duše. Musíme se za ně velmi modlit. Ale za nejvyšší záměr považuji spásu duší.
Mnoho dnešních problémů je způsobeno tím, že i ti, kdo se považují za katolíky, prakticky přestali věřit, že mimo Církev není spásy.
Ano. A také na vás působí bázeň Boží. Působí na vás. A tak neztrácíte čas, chápete, že věc je naléhavá. Protože v našem duchovním životě dochází k vzestupům a pádům. Někdy máme útěchu a někdy máme období vyprahlosti, ale s bázní před Pánem vždy chápeme, že záchrana duší před peklem je záležitost, kterou je třeba řešit. To také pomáhá. Bál jsem se tu knihu o pekle napsat, ale zabralo mi to jen jeden rok. Stále se potýkám s knihou o nebi, která bude třikrát větší. Ale ano, peklo je velká věc.
Můžete porovnat situaci v Asii a v Evropě?
V Asii jsme v silnější pozici, protože biskupové jsou velmi jasně proti tradici. Například v Koreji a Japonsku. Na Filipínách jsou biskupové velmi laxní, tam je tedy trochu jiná situace. Hnutí Ecclesia Dei sice mají nějaké misionáře, ale ne mnoho. Jejich přítomnost ve východní Asii je mnohem slabší než naše. Pokud jde o hnutí odporu, řekl bych, že Asie je dobrá půda. Má dobrý potenciál.
Jací jsou katolíci v Asii? Jsou pevnější než my, změkčilí katolíci v Evropě?
No, Asiaté jsou také změkčilí… Ale také je v Asii elita, která se nedá opomíjet. Máme tedy pana E., doktora D. a další. Věřící, které mám nyní v Koreji, v Japonsku, pan S., atd., jsou elitou. Takže nacházíme skvělé duše. Je to velmi utěšující. Neztrácíme čas, máme dobrou odezvu. Spousta dalších je vlažná a průměrná, stejně jako tady a všude. Ale pokud pojedete do Asie, najdete vynikající lidi. A Asiaté jsou velmi vřelí. Jsou to úžasní lidé, velmi civilizovaní. A Filipínci jsou velmi milí. Vůbec mi nevadí.
Je dnes padesátismus stále aktuální?
Ano, stále je nebezpečný. Ve své samolibosti a emocionalitě. A pak je to varování pro církev v Sardách. „Máte jméno, že jste živí, ale jste mrtví.“ Odškrtáváte si nějaká políčka a tak, ale kvůli nedostatku pravé lásky jste mezi životem a smrtí, zatímco si myslíte, že jste živí.
A to je také nebezpečím v Evropě, protože máme všechno. Ve Francii například často lidé nepřijdou na Mši, pokud není v neděli v 10:30. Pokud je v neděli večer, nepřijdou, jdou jinam. Snažíme se jim to vysvětlit, že Mše svatá u nich dopoledne vždy být nemůže, že musíme sloužit i jinde, aby i další měli užitek ze Mše svaté, ale oni jsou tak pohodlní, že jdou radši k FSSPX na dopolední Mši. Myslím, že prorok Ezechiel řekl: Běda těm, kdo šijí podušky pod každý kloub ruky. Ztratili jsme schopnost sebepřemáhání, bych řekl.
A jaké jsou vaše dojmy z naší země?
Je zde vidět hluboké katolické dědictví. A lidé nevypadají tak zdegenerovaní jako v jiných částech Evropy. Například včera ten prodavač na benzince, normální, prostý, přímý muž. Velký chlap, velmi zdvořilý, velmi kultivovaný.
Co byste českým katolíkům vzkázal?
Že máte potenciál. Dokud jsou ve vašem národě zbytky dobroty a milosti, vaše poselství bude slyšeno. Nemyslete si, že je vše ztraceno, že je konec světa, to byste tu nebyli. Jsou zde už dvě buňky odporu, z toho jedno skvělé uskupení na Moravě… takže pokud se z ničeho objevily tyto skupiny, dílo obnovy poroste a situace se bude zlepšovat.
Děkuji za rozhovor a Vaši návštěvu.