Órigenés: Poznej sebe samu, duše křesťanská

Není vůbec snadné vyložit ve stručnosti, jakým způsobem má duše poznat sebe samu, ale podle našich sil se přece pokusíme něco málo z toho mnohého vyložit. Soudím, že duše má pochopit sebe samu v dvojím ohledu: Co jest a jak se hýbá, neboli jaká je její podstata a jaké její projevy.

Duše má pochopit, zda jsou jednotlivé její pohnutky dobré nebo špatné a jednotlivé úmysly správné nebo nesprávné, a pokud jsou správné, zda se rovnoměrně vztahují ke všem ctnostem a k přemýšlení stejně jako k jednání a zda se týkají jen věcí nutných a zřetelných. Dále si má duše uvědomit, zda je ochotna se dále rozvíjet v rozumění věcem i v rozmnožování ctností, nebo zda zůstává stát na místě, kam došla. A rovněž, zda šlechtí jen samu sebe, nebo dokáže i jiným prospět, ať už slovem nauky, nebo příkladem skutků.

Jestliže pak pozná, že sama nemá dobré pohnutky a správné úmysly, měla by dále rozvážit, zda jí schází všechno podstatné a je vzdálena od cesty ctností, nebo zda se alespoň nachází na cestě a počíná jí kráčet, toužíc chápat to, co je vpředu, a zapomínat, co je za ní (srov. Fil 3,13), a v takovém případě zda a nakolik už se přiblížila, byť i ještě nedospěla k dokonalosti.

Dílo sebepoznávání spočívá dále v tom, aby duše rozpoznala, zda její špatné skutky pocházejí ze špatných pohnutek i špatných úmyslů, nebo spíše z křehkosti, podle biblického „nekonám, co chci, a nenávidím, co konám“ (Řím 7,15) – a naopak, zda její dobré skutky vycházejí z dobrých pohnutek a dobrých úmyslů. Například – někdo udrží na uzdě svůj hněv vůči jistým lidem a vůči jiným ne, kdežto někdo jiný jej udrží zcela a vůči všem. Podobně někdo překoná svou sklíčenost v jistých obtížích a v jiných ne, kdežto někdo jiný se jí nepoddá nikdy. A stejně je tomu se strachem a jinými hnutími, protikladnými ctnostem. I to patří k dílu sebepoznávání, zda duše touží po slávě velmi, málo nebo vůbec – což pozná podle toho, zda ji pochvaly těší a pohany zbavují radosti velmi, málo nebo vůbec.

Příznakem duše poznávající sebe samu je i způsob, jakým dává nebo přijímá; zda když dává dary, činí to v touze upevňovat společenství a přispívat k rovnosti mezi lidmi, nebo „z nezbytnosti a se zármutkem“ (II Kor 9,7), případně ve snaze získat dobré jméno u obdarovaných nebo u společných známých. Co se pak přijímání týče, duše poznávající sebe samu by měla pozorovat, zda zůstává vůči obdrženým darům svobodná, nebo zda na nich ulpívá jako na kdovíjakém dobru. Takováto duše zvažuje i svůj rozum: Zda je snadno ovlivňován lecjakou pozoruhodnou novinkou či uchvacován obratnými, půvabnými a ohnivými řečmi, nebo zda se mu to stává jen zřídka či vůbec.

O tomto druhu poznávání jsme řekli dost. Kdo chce, může najít bezpočet podobných příkladů, jimiž duše poznává sebe samu, a může se naučit kontemplovat svou krásu, kterou přijala od Boha jakožto jeho obraz. (…) Jestliže v oněch výše vypočtených oblastech nebudeš vědomě vést svou mysl a nebudeš v konkrétních případech rozlišovat, co máš činit, čeho se chránit, co ti schází, co přebývá, co je třeba očistit a co zachovat, nýbrž chceš si naopak počínat lhostejně, jako si lidé obvykle vedou, (…) „jestliže se sama neznáš“ (Pís 1,8) a chceš si vést lhostejně jako obecný lid, pak: „Vyjdi po stopách stád.“ (Pís 1,8) To znamená – zůstaň s ostatním stádem, jestliže po tom všem, čeho ti bylo dopřáno, nejsi schopna ničeho vznešenějšího a neznajíc sebe samu se nedokážeš od stáda oddělit. A půjdeš nejen ve stádu, ale dokonce až ve stopách stáda: Kdo nepochopil, že a v čem je první, bude poslední (srov. Mat 19,30).

Zdroj: Órigenés: O Písni písní, Herrmann & synové 2000, s. 153–155.

Mozaika z I. století nalezená při vykopávkách v klášteře San Gregorio na Via Appia v Římě, kostlivec ztělesňující smrtelnost je doplněn řeckým nápisem „gnothi sauton – poznej sám sebe“.