Církevní rok: O posvátném čase svatodušním

Obsah: Ve všem má býti ctěn Bůh skrze Ježíše Krista, proto také v uspořádání a rozdělení roku církevního; tak se děje také v posvátném čase svatodušním; proto: O posvátném čase svatodušním. 1. Co jest posvátná doba svatodušní, 2. které svátky hlavní v ní jsou, 3. jak v ní jest ctěn Bůh skrze Ježíše Krista. – Tím se připravme na svátky svatodušní.

Aby ve všem ctěn byl Bůh skrze Ježíše Krista, Pána našeho. (I. Petr 4, 11).

Slovy těmito naznačuje kníže apoštolské, svatý Petr, co jest úkolem všech lidí, zejména pak nás křesťanů. Všichni lidé mají všemi svými činy směřovati tam, aby byl uctěn a zveleben Bůh; my pak křesťané, kterým se dostalo té nesmírné milosti, že jsme pro zásluhy Kristovy na křtu svatém opravdu obmyti od hříchů svých, máme ctíti Boha skrze Ježíše Krista. Jest sice pravda, že svatý Petr v předcházejících verších mluví jen o mluvení, čili o kázaní a poučování, a o posluhování, to jest o konání posvátných úkonů, a že praví zejména o těch, že je máme konati ke cti a slávě Boží: avšak nelze popírati, že máme za tím účelem konati všecko, jak píše svatý apoštol Pavel: „Buď že jíte nebo pijete, neb cožkoli jiného činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“ (I. Kor. 10, 31) V tom smyslu jedná svatá církev, a proto všecky své oběti a všecky své modlitby koná ke cti a slávě Boží, a vysílá je k Bohu skrze Pána našeho Ježíše Krista.

Má-li však býti Bůh ctěn ve všem, a ctí-li Ho církev sv. skutečně ve všem, jest patrno, že má býti také ctěn a že Ho církev svatá ctí i rozdělením toho času, ve kterém různé posvátné úkony ku zvelebení Boha buď bezprostředně nebo v Jeho svatých vykonává. Čas ten pak pokud se jeho pořádek během jednoho roku vystřídá a po uplynutí jednoho roku opět vrací, nazývá se rok církevní. Tento rok církevní dle tří nejdůležitějších svátků Páně dělí se na tři části nebo na tři doby totiž: Posvátnou dobu vánoční, velikonoční a svatodušní. Uspořádáním svátků a na ně předepsaných posvátných úkonů velebí církev svatá skutečně Boha skrze Pána našeho Ježíše Krista.

Poněvadž jsme právě těchto dnů vstoupili do nového období roku církevního, totiž do posvátné doby svatodušní, učiňme ji předmětem svého dnešního rozjímání, abychom poznali, jak v ní veleben jest Bůh skrze Pána našeho Ježíše Krista. Promluvím tedy s pomocí Boží o posvátné době svatodušní.

Tři posvátné doby roku církevního, který počíná prvou nedělí adventní, jsou spořádány tak, že v každé jest příprava na příslušný veliký svátek, pak následuje hod Boží, a to s oktávou, čili který se slaví po osm dní, a pak následuje doba po hodu Božím samém, čili v každé době rozeznáváme předhodí, hod Boží samý a pohodí; tak jest také v posvátné době svatodušní, která, poněvadž jest zasvěcena Duchu svatému, třetí Božské osobě, jest v roce církevním dobou třetí.

1. Co jest tedy posvátná doba svatodušní? Jest to třetí část roku církevního, zasvěcena uctění Ducha svatého. Doba ta počíná dnem po na nebe vstoupení Páně a končí sobotou před první nedělí adventní. Jak patrno, jest ze všech tří částí roku církevního nejdelší.

Devět dní po Na nebe vstoupení Páně jest takřka předhodím svátků svatodušních, čili přípravou na ně. Pamatuje nás těchto devět dní na ty dni, které uplynuly, když Pán Ježíš vstoupil na nebesa a než seslal Ducha svatého. Evangelista Páně sv. Lukáš připomíná ve Skutcích apoštolských výslovně, že Pán Ježíš přikázal svatým apoštolům před svým na nebe vstoupením, aby neodcházeli z Jerusalema, nýbrž očekávali Ducha svatého, kterého jim slíbil. Tak učinili skutečně svatí apoštolé, scházeli se v Jerusalemě denně ku společné modlitbě a ku lámání chleba čili na mši svatou a ku svatému přijímání; a desátého dne po na nebe vstoupení Páně se skutečně zaslíbení Kristovo vyplnilo, Duch svatý na apoštoly opravdu sestoupil. Poněvadž hod Boží velikonoční slaví se vždy v neděli, a poněvadž Kristus Pán vstoupil na nebesa čtyřicátého dne po svém z mrtvých vstání, jest svátek Na nebe vstoupení Páně vždycky ve čtvrtek. A poněvadž desátého dne po na nebe vstoupení Páně nebo padesátého dne po z mrtvých vstání Páně sestoupil Duch svatý na apoštoly, jest svátek seslání Ducha svatého vždycky v neděli. Z toho vidíme, že tyto tři svátky Páně neslaví se vždy na určité datum jako svátek narození Páně vždy 25. prosince, nýbrž jen v neděli a ve čtvrtek, na které dny může býti datum různé. Jsou tedy svátky: Z mrtvých vstání Páně, Na nebe vstoupení Páně a Seslání Ducha svatého svátky pohyblivé, kdežto svátek narození Páně a podobné, které se slaví vždy na určité datum, slovou svátky nepohyblivé. – V sobotu před hodem Božím svatodušním, která sobota se jmenuje vigilie, jest předepsaný přísný půst, to jest nejen zdržení se masitých pokrmů, nýbrž i újma v jídle. Sobota tato, jakož mnohé jiné dny před velikými svátky se jmenuje vigilie z té příčiny, že za starších dob křesťané noc před velikými svátky probděli na modlitbách, připravujíce se tak na důstojné slavení a svěcení následujícího svátku. Naši předkové pojmenovali vigilii slovem svatvečer, to jest svatý večer, kteréž slovo naznačuje srozumitelně účel toho dne. Má nám býti již ten den svatým, a máme se toho dne na následující svátek posvěcovati, jak činili staří křesťané zmíněné noci.

Slavnost svatodušní sama počíná nedělí, kdy Duch svatý na apoštoly sestoupil, a slaví se po osm následujících dní; poněvadž den osmý latinsky se jmenuje dies octava, říkáme, že se takové svátky, jichž slavení trvá po osm dní, slaví s oktávou.

Prvé neděle po svátcích svatodušních čili v oktávě hodu Božího svatodušního slaví se svátek Nejsvětější Trojice. Jako o třech hlavních svátcích Páně oslavujeme Božské osoby jednotlivé, tak o svátku Nejsvětější Trojice oslavujeme všecky tři Božské osoby najednou. A hledíme-li tak na tento svátek, třeba říci, že jest svým předmětem ze všech svátků největší.

Následující neděle pak jmenují se neděle posvatodušní. Pravidelně by jich mělo býti čtyři a dvacet; avšak poněvadž jsou svátky svatodušní někdy dříve, někdy později, jest jich někdy více, někdy méně. Závisí to na tom, kdy jsou velikonoce. O velikonocích pak jest ustanoveno, že mají býti slaveny vždy prvé neděle po prvém úplňku po jarní rovnodennosti. Poněvadž pak jarní rovnodennost jest 21. března a může připadnouti na sobotu, kdy jest zároveň úplněk, mohou býti velikonoce již 22. března. Avšak může se státi, že byl úplněk 20. března a to v neděli; pak jest první neděle po prvém úplňku po jarní rovnodennosti o celých pět neděl později, a velikonoce jsou 25. dubna. Jsou tedy hranice svátků velikonočních následující: Nejdříve mohou býti 22. března a nejpozději 25. dubna; a poněvadž 22. března jest svatého Benedikta a 25. dubna svatého Marka, vyjadřuje se pravidlo o velikonocích také tím, že říkáme: Nemohou předcházeti před svatým Benediktem a nemohou následovati po svatém Marku. Z toho ale dále poznáváme, že svátky svatodušní také mohou býti nejdříve 10. května a nejpozději 13. června, čili o celých pět neděl dříve nebo později; proto může býti neděl posvatodušních, nejméně 23, nejvíce 28. Tyto neděle tvoří takřka pohodí svátků svatodušních a máme si o nich připomínati hlavně lásku Ducha svatého k pokolení lidskému.

Na základě toho, co jsem připomenul dosud, můžeme k otázce, co jest posvátná doba svatodušní, odpověděti takto: Jest to třetí část roku církevního, zasvěcená hlavně Duchu svatému; začíná pátkem po Na nebe vstoupení Páně a končí sobotou před první nedělí adventní; předhodím jejím jest devět dní po Na nebe vstoupení Páně, hod hlavní jsou svátky svatodušní s oktávou, a pohodím jest dlouhá řada neděl posvatodušních, jichž může býti nejméně 23, a nejvíce 28.

2. Seznavše takto, co jest posvátná doba svatodušní, tažme se nyní dále, které v ní jsou důležitější svátky. Svátkem nejdůležitějším jest ovšem hod Boží sám. Jím si připomínáme tu radostnou událost, že Kristus Pán své zaslíbení, učiněné svatým apoštolům opravdu naplnil, Ducha svatého skutečně poslal. Jako dal Bůh v zákoně starém Israelitům padesátého dne po vyjití z Egypta čili po svátcích velikonočních na hoře Sinaj zákon, tak poslal v zákoně novém Ježíš Kristus padesátého dne po svém z mrtvých vstání, čili po velikonocích svatým apoštolům Ducha svatého, který jim připomenul a objasnil celý zákon nový. – Avšak kromě hlavního hodu Božího svatodušního slavíme v této době posvátné mnohé velmi důležité a krásné svátky jiné. Tak, jak již bylo připomenuto, slavíme v oktávě hodu Božího svátek Nejsvětější Trojice, který jest vlastně svým obsahem svátek největší, ješto oslavujeme jím všecky tři Božské osoby najednou. Neslaví-li ho církev svatá ani tak slavně jako vánoce, nebo velikonoce, nebo svátky svatodušní samy: činí to vlastně proto, aby naznačila, že svátek ten jest tak veliký, že ho náležitě ani oslaviti nemůžeme. – Ve čtvrtek po Nejsvětější Trojici jest slavnost svým vnějším uspořádáním nejvelkolepější. Jest to slavnost Božího Těla. Jest tato slavnost nejvelikolepější, poněvadž při žádné jiné slavnosti nekoná se processí s Nejsvětější Svátostí Oltářní tak slavně jako tu. Jest pravda, že o vzkříšení jest také processí s Velebnou Svátostí, ale tu nejsou zastavení u čtyř oltářů; a jest pravda, že na svatého Marka a o křížových dnech jsou čtyři zastavení, ale tu není processí s Nejsvětější Svátostí Oltářní, a dny tyto nejsou zasvěcené. O slavnosti Božího Těla oslavujeme památku ustanovení Nejsvětější Svátosti Oltářní. Poněvadž Kristus Pán ustanovil tento div lásky své k nám na zelený čtvrtek, měla by se vlastně památka ta oslavovati na zelený čtvrtek, a také se aspoň poněkud oslavuje; avšak poněvadž po zeleném čtvrtku následuje veliký pátek, den z celého roku církevního nejsmutnější, ano poněvadž již na zelený čtvrtek počíná památka utrpení a smrti Kristovy: odkládá tu církev svatá radostné oslavování ustanovení Velebné Svátosti Oltářní až na čtvrtek po Nejsvětější Trojici. – Svátek Božího Těla slaví se s oktávou, a po oktávě Božího Těla hned v pátek následuje jiný svátek velmi milý každému katolickému křesťanu, totiž slavnost Nejsvětějšího Srdce Páně. Tomuto Nejsvětějšímu Srdci Páně jest po rozhodnutí nynějšího svatého Otce zasvěcen celý měsíc červen, jako jest květen zasvěcen Rodičce Boží. Kromě těch velmi důležitých svátků Páně slavíme v posvátné době svatodušní mnoho krásných svátků svatých a světic Božích. Na prvém místě třeba připomenouti zasvěcené svátky Rodičky Boží. Jest jich v této době nejvíce. Již prvé neděle v červenci slavíme svátek Navštívení Rodičky Boží; jak mnohá a jak zbožná processí katolická putují o tomto svátku na rozličná poutní místa Mariánská! Jako si připomínáme svátkem tím, že Maria Panna navštívila svou tetu svatou Alžbětu, tak zbožní křesťané z lásky o této slavnosti navštěvují Rodičku Boží na místech Jí obzvláště milých a zasvěcených. – Dne 15. srpna konáme památku Nanebevzetí Panny Marie, dne 8. září svátek Narození Panny Marie a hned v neděli na to svátek Jména Panny Marie. Na prvou neděli v říjnu svátek svatého růžence, a po rozhodnutí nynějšího svatého Otce jest svatému růženci zasvěcen celý měsíc říjen. U vážíme-li dále, že v této době slaví církev svatá mnohé jiné svátky Mariánské, které nejsou zasvěceny, vidíme, že jest Rodička Boží v posvátné době svatodušní ctěna velmi často. Dosti často padá do této doby také aspoň část měsíce máje a s ní také část májové pobožnosti, která se právě v dobách nejnovějších k radosti Boží i Matky Páně zavádí na mnohých místech, kde dříve nebývala. – V této době také slavíme krásný svátek zasvěcený našim milým pomocníkům a ochráncům v nebesích, svatým andělům. Jest to slavnost andělů strážných, která se koná vždy prvé neděle v září. Jak dojemná jest slavnost tato! Připomíná nám, že máme každý v nebi svého ochrance, anděla, kterého Bůh poslal, aby nás ostříhal na všech cestách života našeho. Dále slavíme v této době také zasvěcené svátky jiným světcům Páně. Zejména svátek knížat apoštolských svatého Petra a Pavla, dne 29. června, svátek všech svatých dne 1. listopadu, po němž následuje slavnost ze všech nejdojemnější a nejtklivější, dne 2. listopadu, totiž dušiček. Konečně třeba i to připomenouti, že připadá do této doby památka posvěcení chrámu Páně, která se ovšem koná v neděli.

3. Když hledíme na tyto všecky slavnosti v posvátné době svatodušní, poznáváme náležitě, jak se v ní naplňuje přikázaní knížete apoštolského svatého Petra: „Aby byl ve všem ctěn Bůh skrze Ježíše Krista Pána našeho!“ Církev tu oslavuje Ducha svatého, oslavuje celou Nejsvětější Trojici, a činí tak proto, že Ducha svatého poslal a o Nejsvětější Trojici nás poučil Pán Ježíš Kristus. Kristus Pán sám řekl, že, kdyby byl neodešel, byl by Duch svatý nepřišel; a když přemýšlíme o učení o Nejsvětější Trojici, poznáváme, že jest toto tajemství tak vznešené a nepochopitelné, že kdyby nás o něm nebyl nepoučil Pán Ježíš, nikdy bychom ho byli nepoznali. A když slavíme svátek Božího Těla a Nejsvětějšího Srdce Páně, zdaž i tu nectíme Boha skrze Ježíše Krista? Kdyby nebyl v Nejsvětější Svátosti Oltářní pravý Bůh, kdyby Kristus Pán nebyl pravý Bůh, nectili bychom jich; a kdyby nebylo Krista Pána, svátků těchto bychom neměli. – Slavíme dále krásné svátky Mariánské, svatých andělů a jiných světců a světic Páně. Avšak zdaž i v těch nectíme vlastně Boha? Vždyť když ctíme svaté a světice Boží a svaté anděle, ctíme je jen proto, že jsou přátelé Boží, a že dospěli k té svatosti a dokonalosti, ve které jsou milostí Boží. Žalmista Páně volá již v starém zákoně: „Podivný jest Bůh ve svatých svých“ (Žl 67, 36), čímž chce naznačiti, že Bůh ve svých svatých divy činí. Avšak Bůh nečiní ve svatých jen divy, nýbrž On činí svaté svatými. Nikdo by nebyl svatým, kdyby ho neposvětil Bůh. Proto když ctíme svaté, ctíme v nich Boha. – A kdyby nebylo Krista Pána, nebylo by také milosti, kterou Bůh svaté svatými činí; že všecka milost, která jest jediným pravým prostředkem posvěcení, plyne od Ježíše Krista, který nám ji zasloužil, vysvítá ze slov svatého Petra, jenž řekl židům zřetelně, že „není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom měli spaseni býti“ kromě jména Ježíš (Sk. ap. 4, 12), a ze slov svatého Jana, jenž praví, že „jsme z plnosti Kristovy vzali milost nad milost“ (1, 16), čili hojnost milosti, všecku milost. – Proto když ctíme svaté, ctíme vlastně také Boha skrze Pána našeho Ježíše Krista.

Tím jsem vám aspoň v krátkosti popsal tu posvátnou dobu, do které jsme těchto dnů vstoupili, posvátnou dobu svatodušní. Poznáváme, jaké svátky veliké nám přinese, a jaká tajemství Páně v ní budeme oslavovati. Pamatuje-li katolický křesťan živě na slavnosti roku církevního, vzpomíná-li aspoň poněkud na ty světce a světice Páně, které oslavuje: cítí se neustále takřka v blízkosti Boží a ve společnosti svatých Jeho. Tato vzpomínka a toto vědomí pak velmi důtklivě varuje před hříchem a velmi mocně nabádá ku ctnosti. Jest tudíž velmi spasitelno, když katoličtí křesťané pamatují se často na rok církevní a na jeho účel a smysl; proto právě jsem vás také dnes upozornil na posvátnou dobu svatodušní. Vzbuďme všichni pevné předsevzetí, že se dle těch pokynů, které nám bude dávati církev svatá jednotlivými slavnostmi a svátky, také věrně zachováme; a přičiňme se, abychom toto své předsevzetí dobré také provedli. To bude nejlepší příprava na hod Boží svatodušní; tím pak i my naplníme přikázaní svatého Petra: „Aby ve všem ctěn byl Bůh skrze Ježíše Krista Pána našeho.“ Amen.

Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 326.