Sv. František Saleský o laskavosti k bližnímu a léku proti hněvu

Svaté křižmo, jehož se z apoštolského podání užívá v Církvi Boží k biřmování a svěcení, se skládá z olivového oleje smíšeného s balzámem, což představuje mezi jiným dvě vzácné a drahé ctnosti, jež se skvěly na svaté osobě našeho Pána a jež nám obzvláště doporučil, jako by mělo naše srdce jimi býti zvláštním způsobem zasvěceno jeho službě a obráceno k jeho následování. Učte se ode mne, praví, že jsem mírný a pokorný srdcem. (Mt 11; 29.) Pokora nás zdokonaluje vůči Bohu a mírnost vůči bližnímu. Balzám (jenž, jak jsem již řekl, klesá vždycky na dno každé tekutiny) představuje pokoru a olivový olej, který zůstává vždycky nahoře, představuje mírnost a laskavost, jež převyšuje všechny věci a vyniká mezi ctnostmi jako květ lásky, jež dosahuje své dokonalosti, jak praví svatý Bernard, když je nejen trpělivá, nýbrž nadto i mírná a laskavá.

Pečuj však, Filotheo, aby toto mystické křižmo, smíšené z mírnosti a pokory, bylo v tvém srdci, protože jednou z velikých lstí nepřítele jest právě působiti, aby se lidé dali zaujmout slovy a vnějšími projevy těchto dvou ctností a aby se domnívali, nezkoumajíce řádně své vnitřní náklonnosti, že jsou pokorní a mírní, zatím co ve skutečnosti jimi nejsou ani v nejmenším; dá se to poznat, neboť pres všechnu svou obřadnou mírnost a pokoru začnou projevovat nesrovnatelnou domýšlivost při nejmenším slovíčku, které jim nebylo řečeno vhod, při nejmenší urážce, které se jim dostalo. Říká se, že kdo užil protijedu, zvaného obecně „milost svatého Pavla”, vůbec neopuchne, je-li uštknut zmijí, je-li protijed dobře destilován; stejně také jsou-li pokora a mírnost dobré a pravé, chrání nás od nadudosti a rozjitření, jež křivdy pravidelně podněcují v našem srdci. Jestliže uštknuti utrhači a nepřáteli upadáme v hněv, nadutost a nevoli, je to znamení, že naše pokora a mírnost není opravdová a upřímná, nýbrž umělá a zdánlivá.

Svatý a slavný patriarcha Josef dal svým bratřím, když je posílal z Egypta zpět do otcovského domu, tuto jedinou radu: Nehněvejte se na cestě. (Gen. 45; 24.) Já ti pravím rovněž, Filotheo: Tento bídný život není nic jiného než putování k životu blaženému; nehněvejme se tedy na cestě mezi sebou, jděme s družinou svých bratří a soudruhů mírně, pokojně a vlídně. Pravím ti však rovnou a bez výjimky, je-li možno, nehněvej se vůbec s nikým a nepoužívej žádné příležitosti ať jakékoli, abys otevřela bránu svého srdce hněvivcům; neboť svatý Jakub praví zcela krátce a bez výhrady, že hněv člověka nepůsobí spravedlnost Boží. (Jak. 1; 20.)

Je třeba opravdu odporovati zlému a potírati vady těch, kdo jsou nám svěřeni, vytrvale a statečně, ale také mírně a pokojně. Nic neutišuje rozlíceného slona tak jako pohled na beránka a nic neláme sílu dělostřelby tak snadno jako vlna. Lidé si neváží tolik pokárání, jež vychází z vášně, třebaže je rozumově odůvodněna, jako pokárání, jež nemá jiného zdroje než sám rozumný důvod; poněvadž je totiž rozumná duše přirozeně podrobena rozumu, může býti poddána vášni jen tyranií; když je tedy rozum provázen vášní, budí odpor, poněvadž jeho spravedlivá svrchovanost je znehodnocena společností tyranie. Národy se cítí nesmírně poctěny a potěšeny, když je jejich vládcové navštíví s pokojnou družinou; když však velí vojskům, jejich příchod je vždycky nepříjemný a zhoubný, i když se to děje pro obecné blaho, protože i když pečují o přísné zachovávání vojenské kázně mezi vojáky, nemohou nikdy zabránit, aby nedošlo k nějakým nepořádkům, jimiž utrpí škodu pokojný občan. Tak i když rozum udílí pokojné výtky, pokárání a důtky, každý jej miluje a souhlasí s tím, i když se to děje přísně a důsledně; když však s sebou přivádí hněv, nevoli a zlost, jež jsou, jak praví svatý Augustin, jeho vojáky, vzbouzí spíše hrůzu než lásku a i jeho vlastnímu srdci to vždycky způsobí trýzeň a škodu. „Je lépe,“ píše týž svatý Augustin Profuturovi, „odepřít přístup spravedlivému a oprávněnému hněvu než jej přijmouti, ať je sebe nepatrnější, neboť jakmile mu jednou povolíme, nesnadno jej opět zapudíme, neboť přichází jako malý proutek, ale v mžiku vyroste a změní se v břevno.“ A jestliže se mu podaří získat jedinou noc a způsobit, aby slunce zapadlo nad naším hněvem (což Apoštol zakazuje), promění se v nenávist a není pak už téměř prostředku, jak se ho zbavit, neboť se živí tisícerými falešnými domněnkami a rozhněvaný člověk nikdy nevěří, že by jeho hněv byl nespravedlivý.

Je tedy lépe snažit se, abychom dovedli žít bez hněvu, než chtít umírněně a moudře užívat hněvu, a shledáme-li, že jsme z nedokonalosti a slabosti upadli do hněvu, je lépe jej rychle potlačit než chtít s ním hospodařit; neboť jakmile mu trochu povolíme, zmocní se hned vlády a počíná si jako had, který snadno vtáhne celé tělo tam, kam může položit hlavu. Ale jak jej potlačím? řekneš mi. Je nutno, má Filotheo, abys při prvním hnutí hněvu, jež pocítíš, sebrala hbitě všechny síly, nikoli náhle ani prudce, nýbrž mírně a přece úsilně; neboť jako vídáme často při zasedáních soudních dvorů, že když soudní sluhové vykřikují: Ticho tam! dosáhnou tím jen, že ti, jež chtěli umlčet, dělají ještě větší hluk, tak se často stává, že když chceme prudce potlačit svůj hněv, vzbudíme v svém srdci větší rozjitření, než předtím zbudil sám hněv, a srdce takto rozjitřené se už nemůže ovládat.

Po tomto mírném úsilí se zařiď podle rady, kterou dal svatý Augustin již jako stařec mladému biskupovi Auxiliovi: „Počínej si jako muž; přihodí-li se ti to, o čem muž Boží mluví v žalmu: Zkormoutilo se hněvem oko mé (Ž. 30; 10), utec se k Bohu, volaje: Smiluj se nade mnou, Pane, aby vztáhl svou pravici a potlačil tvůj hněv.“ Chci tím říci, že je třeba vzývati Boží pomoc, když se vidíme zmítány hněvem, po příkladu apoštolů, zmítaných větrem a bouří na vodách; neboť on poručí našim vášním, aby ustaly, a nastane veliké utišení. Vždycky však pamatuj, že modlitba, jíž se bojuje proti přítomnému a dorážejícímu hněvu, musí býti konána mírně, klidně a nikoli bouřlivě; to je třeba zachovávati při všech lécích, jimiž potíráme toto zlo. Jakmile přitom zpozoruješ, že jsi se dopustila nějakého hněvivého skutku, naprav toto pochybení okamžitě nějakým projevem laskavosti vůči osobě, na niž jsi se rozhněvala. Neboť jako je nejlepším prostředkem proti lži na místě ji odvolati, jakmile jsme zpozorovali, že jsme se jí dopustili, tak je dobrým prostředkem proti hněvu, když jej ihned napravíme opačným projevem mírnosti; neboť, jak se říká, čerstvé rány se dají nejsnáze vyléčiti.

Nadto, jsi-li klidná a bez jakéhokoli podnětu k hněvu, shromažďuj v sobě hojně mírnosti a laskavosti, pronášejíc všechna svá slova a konajíc všechny své skutky veliké i malé tak mírně, jak jen dovedeš, pamatujíc, že Nevěsta v Písni písní má nejen med na rtech a na jazyku, nýbrž i pod jazykem (4; 11), to jest v hrudi; a nejen med, nýbrž i mléko, neboť tak třeba se chovati k bližnímu mírně nejen slovem, nýbrž i celou hrudí, to jest celým nitrem duše. A není třeba jen míti sladkost medu, který je vonný a kořenný, to jest projevovati vlídnost ve zdvořilém styku s cizinci, nýbrž i lahodnost mléka, pokud jde o domácí lidi a sousedy; v tom projevují veliký nedostatek lidé, kteří se zdají na ulici anděly a doma ďábly.

Zdroj: Sv. František Saleský, Úvod do zbožného života, Olomouc 1947, str. 139–143.

Hieronymus Bosch: Sedm hlavních hříchů, výřez hněvu (mezi 1500–1525)