Nepohrdejme těmi, kdo prolili krev za Pána Ježíše a pravou víru

„Vyznávejme katolickou víru z celého srdce a prosme, abychom v ní byli zachováni až do smrti; abychom nepodlehli pokušení náboženské lhostejnosti; abychom neuvěřili v toto falešné, klamné, démonické učení, které tvoří základ II. vatikánského anti-koncilu – že existuje spása mimo katolickou víru, protože neexistuje.“

Kázání J. Ex. Michala Stobnického na svátek nevinných Mláďátek, 28. prosince 2025

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Drazí věřící, dnes slavíme svátek nevinných Mláďátek – dětí, které zavraždil krutý židovský král Herodes a které prolily svou krev za Mesiáše. Mesiáše, který již přišel, který se již narodil. A tento svátek Neviňátek opět, stejně jako svátek svatého Štěpána, narušuje „kouzelnou“ atmosféru svátků. Tak veselých, lehkých, příjemných svátků – třpytivých ozdob, líbezné hudby. A tu najednou nám Církev přikazuje sklonit se před tak krutou událostí, zamyslet se nad vraždou malých, nevinných dětí, zabitých z nenávisti, kterou král Herodes choval v srdci vůči Mesiáši, vůči pravému Bohu.

Dítě ležící v jesličkách přišlo na svět za zcela určitým účelem: aby se obětovalo jako smírná oběť Nejsvětější Trojici za naše hříchy.

Drazí věřící, svatý Beda Ctihodný, jeden z církevních otců, právem napsal, že Kristovy jesličky vždy stojí ve stínu Kristova kříže. Dnešní svátek nám to připomíná. Připomíná nám, že Pán Ježíš se nenarodil v Betlémě proto, abychom mohli prožít kouzelnou sváteční atmosféru, ale že toto Dítě ležící v jesličkách přišlo na svět za zcela určitým účelem: aby se obětovalo jako smírná oběť Nejsvětější Trojici za naše hříchy.

Drazí věřící, dnes, když si připomínáme toto svědectví – krev prolitou betlémskými dětmi – dovolte mi několik slov k nedávné návštěvě Lva XIV. v Turecku u příležitosti 1700. výročí Nicejského koncilu. Koncilu, který byl prvním ekumenickým koncilem; koncilu, na kterém byly odsouzeny bludy Ária. Arianismu, který ve 4. století nakazil většinu katolíků a biskupů. Bludu, který popíral božství našeho Pána Ježíše Krista. Ariáni tvrdili, že Pán Ježíš nebyl týmž Bohem, neměl stejnou božskou podstatu jako Bůh Otec. Byl někým výjimečným, obdařeným výjimečnými dary, ale přesto nebyl Bohem. A tato ariánská myšlenka, když se podíváme na historii Církve, se znovu a znovu ozývá. Tato ariánská hereze se opakuje v různých podobách. Četli jsme i prohlášení Bergoglia, který v jednom ze svých rozhovorů pro La Repubblica údajně uvedl: „Ježíš z Nazaretu, i když byl mužem výjimečných ctností, nebyl Bohem.“ (Věří papež František v Ježíše Krista Bohočlověka?)

Východní schizmatici vyznávají celou řadu herezí – falešných, mylných tvrzení týkajících se víry. Popírají učení katolické Církve.

Moji drazí, rád bych se krátce zmínil o dvou bodech týkajících se návštěvy římského Lva v Turecku. Za prvé: vztahy s takzvanými „pravoslavnými“. Ve skutečnosti bychom neměli hovořit o pravoslavných, ale spíše o „křivoslavných“, protože se tu jedná o pokřivení katolické víry. Nejde totiž jen o schizma, ale také o celou řadu herezí, které bohužel mnoho lidí přehlíží. Také v různých tradičních kruzích – ať už v indultních skupinách, v Bratrstvu svatého Pia X. nebo mezi sedevakantisty – stále více duší opouští katolickou víru a přechází k pravoslaví, přitahováno krásou liturgie a zpěvu. Přehlížejí však to nejdůležitější: zfalšování a překroucení víry.

Během své návštěvy Turecka se Lev XIV. zúčastnil mnoha ekumenických setkání s východními schizmatiky. Zúčastnil se také božské liturgie – mešní oběti – celebrované v pravoslavné katedrále jejich samozvaným patriarchou Bartolomějem. Co si o tom máme myslet? Na internetu se objevily hlasy, údajně od katolických duchovních, které navrhují zavést interkomunio, tedy umožnit katolíkům účastnit se „pravoslavné“ bohoslužby a přijímat svaté přijímání, a naopak – aby se pravoslavní mohli účastnit mší v koncilní církvi a přijímat tam svátosti. A skutečně, tyto hlasy, které se objevily, vyplývají ze skutečnosti, že Lev XIV., stejně jako jeho předchůdci od dob Pavla VI., se aktivně účastnil nekatolické liturgie. Aktivně – oblečen v chórovém oděvu, se štólou. Účastnil se „pravoslavné“ liturgie.

Co si o tom všem máme myslet? Je to opravdu tak, jak napsal ve svém dopise k 1700. výročí Nicejského koncilu – že bychom měli odložit všechny tyto teologické rozdíly, protože Duch Svatý sjednocuje a nerozděluje? Drazí věřící, jak jsem již řekl, východní schizma, východní schizmatici, vyznávají celou řadu herezí – falešných, mylných tvrzení týkajících se víry. Popírají učení katolické Církve.

Upozorním na dvě věci. Za prvé, otázka Filioque. Ürčitě jste o tom už slyšeli, třeba i v učebnicích dějepisu. Otázka týkající se učení o Duchu Svatém. Vyznáváme víru, v neděli a o významných svátcích pronášíme Credo a vyznáváme, že Duch Svatý pochází od Otce a Syna. Pravoslavná církev nebo schizmatické komunity odmítají výraz Filioque („a Syna“) a učí, že Duch Svatý pochází pouze od Otce. A to, moji drazí, je důsledkem herezí, které vznikly na konci prvního tisíciletí. Herezí, které se týkaly učení o Duchu Svatém, ale které nepřímo zasáhly i Božství našeho Pána Ježíše Krista. Jednalo se tedy o jakýsi poloariánský blud.

Aniž bychom zacházeli do podrobností, více než tisíc let se vyznání víry recituje s tímto dodatkem Filioque, který upřesňuje učení o Duchu svatém a uzavírá dveře k vnášení chybného učení. A Lev XIV. se účastnil této pravoslavné liturgie, kde se vyznání víry recitovalo v nekatolické verzi – bylo vysloveno vyznání víry, které není katolické.

Navíc, moji drazí, nebylo to poprvé, co se něco takového stalo. Před několika měsíci se v Římě, v bazilice svatého Pavla za hradbami, konalo ekumenické setkání, na které byli pozváni duchovní – „duchovní“ v uvozovkách – různého pohlaví, za účasti Lva XIV. Akci organizoval Vatikán a oficiální brožura k této bohoslužbě, vytištěná vatikánskou tiskárnou, obsahovala vyznání víry v nekatolické verzi bez Filioque, v „pokřivené“ verzi. Lev XIV. se této akce zúčastnil a takové vyznání víry bylo učiněno u hrobu svatého Pavla.

Musíme si uvědomit, moji drazí, že nejde, jak tvrdí, o nějakou nepodstatnou teologickou disputaci. Tisíce, desítky tisíc, statisíce lidí byly zavražděny, prolily svou krev, protože nechtěly přijmout falešnou pravoslavnou víru. Vzpomeňte si například na svatého Ondřeje Bobolu, který byl zavražděn – krutě zavražděn – pravoslavnými, protože odmítl a odsoudil jejich blud a vedl lidi ke katolické víře.

Vzpomeňte si na příklad svatého Josafata Kunceviče, který byl zavražděn, protože nechtěl vyznávat pravoslavnou víru. A v tuto chvíli, když pozorujeme, co dělá Lev XIV., máme co do činění s ničím menším než s lhostejností vůči pravdám víry, s upřednostňováním hereze a s pohrdáním – s pliváním do tváře všem těm katolíkům, kteří na Východě prolili svou krev za katolickou víru. To znamená, že Ondřej Bobola, Josaphat Kuncevič a množství dalších mučedníků – pronásledovaní uniatští mučedníci z Podlesí – se spletli. Prostě se zmýlili. Obětovali své životy zbytečně, marně.

Nejde, jak tvrdí, o nějakou nepodstatnou teologickou disputaci. Tisíce, desítky tisíc, statisíce lidí byly zavražděny, prolily svou krev, protože nechtěly přijmout falešnou pravoslavnou víru.

Navíc, moji drazí, při účasti na této božské liturgii si Lev XIV. musel být vědom toho, že východní schizmatici mají chybné učení ohledně mše svaté. Ano, zachovali apoštolskou posloupnost, zachovali svátost kněžského svěcení, takže mají platné svátosti; ale jejich učení ohledně mše je poznamenáno velmi závažným omylem. Jako katolíci věříme a vyznáváme, že oběť Nové smlouvy – oběť svaté mše – je dokonána slovy Ježíše Krista. Kněz u oltáře pronáší slova, kterými Ježíš Kristus ustanovil svatou mši: „Toto je mé tělo… Neboť toto je kalich mé krve, nové a věčné smlouvy, která bude prolita za vás a za mnohé na odpuštění hříchů.“ To jsou slova, kterými se vykonává mešní oběť. Takto se nekrvavým způsobem stává na oltáři přítomnou oběť Velkého pátku – oběť kříže –, skrze kterou dochází k transsubstanciaci. Chléb a víno se mění v tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista. Přesně tato slova, a žádná jiná, tvoří podstatu mše a jsou nezbytná pro její platnost. Tato slova způsobují tento velký zázrak přepodstatnění.

Zatímco „pokřivení“ teologové tvrdí, že tato slova nemají žádnou moc, že nic nezpůsobují. Proto když se Lev XIV. účastnil této božské liturgie, když shromáždění patriarchové, biskupové a samozvaní představitelé vyslovili slova konsekrace, stáli – stejně jako v pravoslavné liturgii – rovně jako borovice, protože podle nich se nic nestalo. Tato slova nemají žádnou hodnotu, žádnou moc. A teprve po slovech konsekrace, jak učí „pokřivená“ teologie, má díky moci epikleze – modlitby vzývající Ducha Svatého – dojít k transsubstanciaci. Tak je moc odňata slovům Pána Ježíše, slovům Bohočlověka, skrze která byla ustavena oběť mše, a tato moc transsubstanciace je připisována lidským slovům, slovům ustanoveným člověkem, slovům vzývajícími Ducha Svatého, aby tento chléb a víno se staly Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista.

A podívejte se, moji drazí, na jednu liturgickou kuriozitu: v římském kánonu, v mši všech dob, nenajdete výslovnou epiklezi. Proto by pravoslavní, aby byli důslední, měli říkat, že mše všech dob je neplatná, protože v ní není epikleze, a tedy se nic neděje. A druhá kuriozita: v Novus Ordo Missae byla epikleze zavedena jako ústupek pravoslavným; byl tam přidán tento prvek, epikleze. A Lev XIV., který se účastnil této božské liturgie – jaké poselství tím vyslal světu? „Podívejte, uznává naše učení. Účastní se naší liturgie. Účastní se, modlí se a věří stejně jako my.“ A pravoslavní, moji drazí, stojí během a po slovech konsekrace rovně jako borovice a teprve po epiklezi padají na kolena a vzdávají hold. Ale to není ten správný okamžik. Je to faleš, je to lež, je to rouhání.

A opět se nejedná pouze o projev lhostejnosti nebo podpory heretického učení – jak tomu bylo v Konstantinopoli –, ale také o projev pohrdání svatým Ondřejem Bobolou, svatým Josafatem Kuncevičem a mnoha mučedníky, kteří prolili svou krev, protože se nechtěli účastnit nekatolické liturgie, liturgie poznamenané bludem. Navštěvuji také Podlesí. Tam je stále živá památka podleských uniatů, kteří byli vystaveni obrovskému pronásledování ze strany pravoslavných, protože nechtěli chodit do pravoslavných kostelů. Scházeli se v noci v lesích. Kněží nelegálně překračovali hranice. Desítky let přicházeli, aby udělovali svátosti. Po desetiletí nechtěli vstoupit do [pravoslavného] kostela, nechtěli se účastnit nekatolické liturgie. Protože musíme pamatovat, moji drazí, že svaté přijímání má také společenský rozměr.

Přijímání svatého přijímání (communio) během liturgie, během mše svaté, také znamená společenství. Je to vyjádření jednoty, vyjádření vyznávání stejné víry. A co na tom záleží, jestli je mše – pravoslavná liturgie – platná, když vyznávají jinou víru? Proto katolík nemůže chodit na pravoslavnou liturgii, nemůže tam přistupovat ke svátostem nebo svatému přijímání, protože jsou stoupenci jiné víry. Jejich víra se liší od naší. Přijímání svatého přijímání znamená společenství víry. Toto společenství neexistuje. Tato jednota neexistuje.

Druhým bodem, kterého se chci krátce dotknout, je otázka vztahů s takzvaným „islámem“. Islám, který byl vytvořen, je produktem – produktem vytvořeným židovskou inspirací jako ozbrojené křídlo proti křesťanství. Bylo rozhodnuto dát Arabům náboženství, díky kterému se stanou protikřesťanskými bojovníky. A vidíme, že celá historie islámu je historií neustálé nenávisti, neustálých útoků, neustálých válek proti křesťanským státům. A viděli jsme, moji drazí, jak během své návštěvy Konstantinopole – protože to je název, který bychom měli používat, křesťanský název – Lev XIV. navštívil Modrou mešitu. Viděli jsme fotografie: krásné bílé ponožky Lva XIV., které podle některých znamenaly: „Je naděje na obnovu Církve, protože papež nosí bílé ponožky.“ (takové komentáře se po jeho zvolení objevily na internetu). Viděli jsme tedy ty bílé ponožky v celé jejich kráse na muslimských kobercích a pak jsme slyšeli, jak to Lev XIV. vysvětluje – že tam byl, ale nemodlil se. Vešel bez bot, ale nemodlil se.

Modrá mešita je místem, kam sultáni přicházeli vzdávat hold a děkovat za následná vítězství nad křesťany – za to, že mohli opět vraždit, znásilňovat, okrádat a zotročovat křesťany.

Co si máme myslet o této návštěvě, o tomto vysvětlení? Moji drazí, musíme si uvědomit, že muslimové – na rozdíl od toho, co se mylně učí od II. vatikánského anti-koncilu – neuctívají stejného Boha. Neuctívají Boha v Nejsvětější Trojici, trojjediného Boha; proto neuctívají pravého Boha. Písmo svaté jasně říká: „Všichni bohové pohanů jsou démoni.“ Jsou to démoni. Kdo neuctívá Nejsvětější Trojici, uctívá démona. Lev XIV. tedy šel na místo uctívání ďábla. Na místo uctívání ďábla, a to na velmi zvláštní místo, protože Modrá mešita je místem, kam sultáni přicházeli vzdávat hold a děkovat za následná vítězství nad křesťany – za to, že mohli opět vraždit, znásilňovat, okrádat a zotročovat křesťany. Po staletí se tam děkovalo za vítězství islámských vojsk nad křesťanskými .

Za druhé, co byste řekli, kdybyste viděli kněze v nevěstinci, ale on vám začal vysvětlovat: „Ale já jsem sem přišel se jen podívat, prohlédnout si to“? No, existují určitá místa, kam prostě není vhodné, aby katolický duchovní vstupoval. Prostě není vhodné tam vstupovat. A opět, nejde jen o rouhavý čin, čin náboženské lhostejnosti, který naznačuje, že katolíci a muslimové uctívají stejného Boha (což je lež, rouhání, kacířství), ale také o čin pohrdání vůči všem těm stovkám tisíců, milionům křesťanů a katolíků, kteří byli muslimy zavražděni, protože se nechtěli klanět modle Alláhovi. Neuvědomuje si Lev XIV., co je islám? Neuvědomuje si, kolik katolické krve bylo prolito, aby byla Evropa zachráněna před muslimskými hordami? Mohli bychom se ptát: proč Jan III. Sobieski šel s polskou armádou do Vídně? Možná měl otevřít městské brány, předat kostely, proměnit je v mešity a přivítat je slovy „Herzlich Willkommen“.

Nebo si to snad Lev XIV. uvědomuje velmi dobře? Uvědomuje si, co dělá, protože jsme nedávno zaslechli zprávy, že ve Vatikánu poblíž Vatikánské knihovny byla připravena modlitebna pro muslimy, aby měli místo, kde se mohou klanět své modle. A podle muslimské nauky je místo, kde se muslim pomodlil, jeho zemí. Patří mu. Možná o tom je celý tento údajný „dialog s islámem“ – jednoduše o tom, aby místo kříže na kupoli baziliky svatého Petra jednoho dne vyrostl mohamedánský půlměsíc.

Vyznávejme katolickou víru z celého srdce a prosme, abychom v ní byli zachováni až do smrti; abychom nepodlehli pokušení náboženské lhostejnosti; abychom nevěřili v toto falešné, klamné, démonické učení, které tvoří základ II. vatikánského anti-koncilu – že existuje spása mimo katolickou víru, protože neexistuje.

Drazí věřící, kolik zmatku, kolik pohoršení způsobila tato návštěva (těžko ji nazvat poutí) v Turecku; kolik božského pohoršení, které vyžaduje odčinění, které vyžaduje zadostiučinění. Proto v nadcházející středu po mši svaté, na konci roku, před vystavenou Nejsvětější svátostí, budeme také odčiňovat Pánu Bohu urážky, které vyplynuly z návštěvy římského Le(nn)ona v Turecku.

Moji drazí, nikdy nezapomínejme na ty, kteří prolili svou krev za Pána Ježíše. Nepředstírejme, že tato krev neexistovala. Stejně jako krev nevinných, které dnes společně s Církví uctíváme. Nepohrdejme svědky víry, mučedníky, kteří položili své životy za pravého Boha, za pravou víru. Protože pokud i my pohrdáme touto krví, zasloužíme si strašný, strašný trest. Nebuďme pošetilí, moji drazí, ale vyznávejme katolickou víru z celého srdce a prosme, abychom v ní byli zachováni až do smrti; abychom nepodlehli pokušení náboženské lhostejnosti; abychom neuvěřili v toto falešné, klamné, démonické učení, které tvoří základ II. vatikánského anti-koncilu – že existuje spása mimo katolickou víru, protože neexistuje. Protože neexistuje. V nebi, moji drazí, nepotkáte ani muslima, ani pravoslavného, ani nikoho, kdo nebyl katolíkem, kdo se před smrtí neobrátil ke katolické víře. A nezapomínejme na to. Vytrvejme v katolické víře. Amen.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.