Narození Páně a pobožnost dětství Páně

Jak nazývají na východě 6. leden, tak můžeme my nazvat tento den svátkem světel: Kristus, světlo světa, vyšlo v temnotách. „Jenž jsi tuto přesvatou noc září pravého světla osvítil…“ Tato slova půlnoční mše svaté vyjadřují více než dlouhá řeč: pravé světlo, jež zaplašilo pohanskou tmu a v jehož záři blednou i bludičky moderní pohanské, Bohu odcizené falešné vědy a filosofie.

Předmětem dnešního svátku jest vtělení a narození Syna Božího, základní dogma křesťanské (jím se rozlišujeme od jiných společností náboženských, jež nejsou Kristovy). Jak advent, tak i vánoce jsou doba mariánská: s dogmatem božského mateřství stojí a padá dogma vtělení, a tedy i vykoupení. (Řeh. Naz.) Víra v Bohočlověka uzávírá v sobě i víru v Matku Boží. Sv. Pannu vidíme u jesliček, na jejím klíně jako na trůně přijímá vládce Hospodin hold králů z východu, ji oslavuje církev spolu s božským dítkem ve mši sv. a v kněžských hodinkách, Vánoce jsou zároveň svátek její, a to největší mariánský svátek v roce.

V jakém duchu máme slavit Vánoce?

a) Především v duchu radosti, aby bylo patrno: víme, proč Pán přišel. „Zvěstuji vám radost velikou narodil se vám (ne andělům) Spasitel… pokoj lidem dobré vůle (do slova: pokoj lidem, jimž projevil Bůh svou blahovůli)…“

b) V duchu vděčnosti za milost všech milostí nám dnes udělenou. Z čisté Panny se narodil Osvoboditel, aby vyhnance uvedl do ráje a ukončil starý rozbroj mezi nebem a zemí, a my jsme si vědomi, co přináší.

c) K vděčnosti se druží důvěra: jak k nám přišel – jako dítko, jehož pouhý pohled plaší bázeň.

d) Klaníme se božskému dítku spolu se sv. Pannou, pastýři a králi z východu. Víme dobře, kdo přišel, a poznáváme v nemluvňátku svého Pána a Boha.

e) Láska provází a oduševňuje všecky tyto pocity.

Kristovo dětství oslavuje církev tyto dny. Pobožnost dětství Páně (nejmilejší pobožnost sv. Terezičky, zvané správně „od Jezulátka”, t. j, od pražského Jezulátka, jehož úcta jest výsadou karmelského řádu) patří beze sporu k nejlíbeznějším a nejněžnějším pobožnostem.

Jest především pobožností pro děti, první to pobožnost, které nutno dítě učit, pro niž jest třeba je nadchnout, kterou si rychle oblíbí a snadno pochopí. S dítětem nekonej dlouhou křížovou cestu, nedávej mu do rukou růženec, nýbrž uč je lásce a modlitbám k Jezulátku. V řeholních ústavech dokáží sestry u maličkých pravé divy úctou k pražskému Jezulátku. Nedopracovali by se i rodiče podobných výsledků, kdyby pěstili v dětských srdcích tuto naši českou národní (možno-li tak říci) pobožnost? Obraz pražského Jezulátka najdeš i za mořem, v Číně, Brazilii, Mexiku, proč jen v českých dětských jizbách chybí? Pobožnost k božskému dítku vede dítě ponenáhlu k jeho Matičce a jest přípravou, aby později s tím větším pochopením a radostí spěchalo často v objetí eucharistického Spasitele – nehledě k tomu, že se bude ze všech sil snažit býti vždy hodné, jak to vidí na Ježíškovi v nazaretském domku.

Tato pobožnost jest neméně i pro dospělé. Právě jim platí slovo Páně: „Nebudete-li jako maličcí…“ Nikoli být velkým dítětem, zato pěstovat v sobě ctnosti, které zdobí nevinnou, nezkaženou dětskou duši a které mnohý odkládá s dětskými šatky. Způsob pobožnosti jest ovšem jiný než u dítek; chápeme dokonaleji lásku a snížení božského dítka, rozumíme lépe naučení, jež nám betlemské nemluvňátko dává – duch pobožnosti však musí býti týž. Dnes t. zv. amerikanismus (vzniklý v církvi a odsouzený od Lva XIII.) pohrdá a zamítá „pasivní“ ctnost (,‚malé“ ctnosti: pokoru, poslušnost, trpělivost, odříkání, odevzdanost do vůle Boží). Proti podobným moderním bludům, šířícím se nejen mimo církev, nýbrž razícím si cestu do věřících srdcí, není účinnějšího léku nad uctívání a následování toho, jenž z lásky k nám se stal maličký.

Pobožnost k dětství Krista Pána jest nadmíru časová v době, která jest naplněna satanskou pýchou a odbojem proti Nejvyššímu, nechtíc ho za svrchovaného Pána a láskyhodného Otce uznat a jako takového ctít a milovat. Evropa prodělává od dob Lutherových klackovská léta, a ne a ne se z nich vybrat. Krajní pohrdání vším, co otcům bylo svaté, posměch z jejich omezenosti a nevědomosti, ať skutečné nebo domnělé, nadutá domýšlivost, vypěstěná jednostranným studiem a spojená s naprostou nezkušeností a neznalostí praktického života – navlas tak, jako osmnáctiletý student doma v rolnické chýšce  u prostých rodičů, kterým přece vděčí za vše, co má a čím jest. Mládež dnes předčasně stárne, jest předčasně přemoudřelá, předčasně zná a okouší věci, které jí nepříslušejí. Pozbyla ducha pravého dětství; vychovávána bez víry není s to pojmout a pochopit duchovní synovství, pro něž Syn Boží se stal dítkem. Praví-li sv. Gertruda, že Pán vyhradil pobožnost k svému nejsv. Srdci dobám, propadlým naprosté vlažnosti, aby roznítil mrazivě ledová srdce žárem lásky, jímž plane jeho přesvaté Srdce, lze říci obdobně: pobožnost k dětství Kristovu („k Jezulátku“) jest zvlášť přiměřena věku, který jest prázden vší pokory a ducha synovství vůči Tvůrci.

Ovoce pobožnosti k dětství Kristovu:

a) Duch synovství, jenž k Bohu přihlíží beze vší bázně a strachu, jedná s ním beze vší upjatosti a strojenosti, hovoří s ním bez předpojatosti jako dítko s otcem.

b) Dětinná důvěra k nebeskému Otci, spojená se synovskou bázní Boží.

c) Duch víry, neochvějné a všeho pochybování prosté, podle slov I Pt 2: „Jako právě narozené dítky beze lsti mléka slova Božího žádostivi buďte.“

d) Dáme se s naprostou odevzdaností (jako dítko od rodičů) vést od Boha, a skrze něho od církve, již nám za učitelku ustanovil.

e) Tichost, pokora, upřímnost, prostota srdce, vzdálená vší přetvářky a prohnanosti – věci to, o nichž sv. Řehoř Vel. praví: „Moudrost tohoto světa jest, smýšlení srdce přetvářkou ukrývat, pravdu za lež a lež za pravdu prohlašovat… takovou moudrost svět za peníze prodává a mládež jí učí; kdo jsou jí prosti, jsou u něho v pohrdání, kdo jí postrádají, v jiných ji obdivují…“

f) Radost v Duchu sv., čistá a svatá.

g) Dětem: radostné a svědomité plnění stavovských povinností, zvláště poslušnosti.

h) Dospělým: dar vychovávat maličké v duchu víry a bázně Boží. Syn Boží se stal dítkem i proto, aby prohlásil práva dítěte… výmluvněji než pouhým slovem!

i) Spolu s tajemstvím kříže učí nás věřit v lásku Boží. V lásku nebeského Otce nevěřil Adam, nevěděli o ní pohané, nevěří v ni jansenisté, deisté a přemnozí věřící proto nemají odevzdanosti do vůle Boží, nemají víry v prozřetelnost, proto reptají v trampotách, proto se nemodlí a neprosí.

Sv. Bernard, navazuje na to, co řekl v adventě, volá k nám u jesliček:

„Čeho se bojíš, člověče? Co se chvěješ před tváří Páně, protože přichází? Přichází nikoli soudit, nýbrž spasit zemi. Dal sis kdysi namluvit od nevěrného služebníka jakéhos, aby krádežně uchvátil a sobě na hlavu vložil královský diadém. Přistižen při krádeži, jak by ses nebál? Jak bys neprchal před tváří Páně? Nyní ve vyhnanství meškáš a hle, na zemi slyšen jest hlas, že Vládce přichází. Kam se poděješ před tváří jeho? A kam před duchem jeho prchneš? Neprchej, neboj se, neříkej: ‚Hlas tvůj uslyšel jsem a skryl jsem se‘ (Gn 3): hle, jest nemluvňátkem a beze slova, a je-li hlas jeho komu hrozný, jistě ne tobě…“

Zdroj: P. Konrád Kubeš SJ: Ve šlépějích Neposkvrněné