Námitky protestantů a jejich vyvrácení

Jest třeba míti se na pozoru před slovem „křesťan“, neboť mnohé náboženské společnosti, odtržené od katolické Církve, nazývají se „církvemi křesťanskými“, a kdo není dost opatrný a prozřetelný, mohl by se dáti mýliti posvátností jména a upadnouti v blud, že stačí náležeti k některé z těchto skupin, aby člověk mohl dojíti věčné blaženosti. Chceme-li dokázati poblouzení konfesních útvarů oddělených od katolické Církve, není potřebí, abychom vyvraceli jejich kacířstva jedno po druhém, nýbrž stačí udati jediný platný důvod, který lze aplikovati na každý případ rozkolu nebo jinověrnosti a který každou odlišnost usvědčuje z nesprávnosti a vzpoury.

Za tím účelem klademe otázku: Která jest pravá církev? A odpovídáme: Pravá Církev Kristova je nepochybně ta, kterou založil Ježíš Kristus se svými apoštoly a která se nepřetržitým organickým vývojem a nařízenou duchovní posloupností dochovala až na naše časy. Nuže, která církev spojuje v sobě všechny tyto znaky? Katolická, či některá jiná? Ať předstoupí před nás všechny tak zvané křesťanské a od nich odvozené církve a postaví se s Církví katolickou do jedné řady: jedinou otázkou uvedeme je buď ve zmatek a v smrtelné rozpaky, nebo v zuřivost nad tím, že jejich nelegitimní původ je nelítostně odhalen. Tato otázka zní: Kdo tě založil? Odpovědi budou různé. Jedni řeknou: mne založil Luther; druzí: mne Kalvín; třetí: mne Socinus. Jiní budou jmenovati Foxe, jiní Wesleye, opět jiní Swedenborga. To znamená: stáří těchto vyznání sahá dvě, tři neb čtyři století zpět do minulosti. Jediná katolická Církev sahá nazpátek až k svatému apoštolu Petru, a řada jejích biskupů pokračuje v nepřetržitém řetězci od svatého Petra až k nynějšímu papeži. Tohoto důkazu nelze ničím ochromiti, protože se zakládá na skutečnosti všemi uznávané, jíž se neodvažují popříti ani protestanté.

Protestanté nepopírají, že se oddělili od katolické Církve. Čeho se však dovolávají, aby vysvětlili a ospravedlnili svůj odpad od obecné Církve? Praví, že římská Církev byla zkažená, že upadla v mnohé bludy, že bylo tudíž nutno ji napraviti a přetvořiti čili reformovati, a to že je původ reformace, reformátorů a reformovaných církví a křesťanů. Jelikož odštěpenci dávají najevo nápadnou horlivost pro pravdu a ctnost, třeba se míti na pozoru a nedati nic na pěkná slova, jež nemají jádra, ani na mravní důvody, jež nemají důkaznosti. Neméně nutno jest nemíti hned jistoty o zlořádech a nešvarech, jež podle protestantů v římské Církvi vznikly a byly hodnou příčinou vzniku reformace; neboť sektářský duch a hluboká zášť, která naplňuje všecky odpadlíky, strhuje je často k pomluvám a klepům, takže si snadno domýšlejí a vymýšlejí, co nikdy nebylo, nebo přepínají a zhoršují to, co nedokonalého a lidského v Církvi nalezli.

Věřící katolík, který se nezná příliš dobře v dějinách, nebude se příti o to, v které době a na kterém místě bujela v Církvi nekázeň, zda ten či onen kněz dával věřícím pohoršení nebo ten onen biskup nekonal svých pastýřských povinností. Mnohem lépe bude, když si katolík v rozpravě se sektáři bude počínati asi takto:

Protestant: V tom a v tom století se vyskytl v Církvi takový a takový zlořád; i v samém Římě bylo pozorovati takové zrůdnosti a nepěkné zjevy, v tom Římě, který měl předcházeti nejlepším příkladem všem křesťanům; kněží nekonali většinou svých povinností, nýbrž oddávali se neřestem, lid pak nemohl činiti nic jiného než jíti za svými vzory.

Katolík: Odezírám od toho, je-li vaše tvrzení pravdivé či klamné; ale dejme tomu, že je pravdivé a že máte pro to doklady. Plyne z toho něco pro váš důkaz? Ježíš Kristus nikde neslíbil, že založí Církev, v níž budou všichni papežové bezúhonní a znamenití, všichni biskupové a kněží pamětliví svých závazků; naproti tomu přikázal Církvi učit všecky národy a svazovat i rozvazovat lidská svědomí, a prohlásil mimo to, že s touto Církví zůstane až do skonání světa a že brány pekelné jí nepřemohou. Co tedy s tím mají činit chyby a nedostatky kněží, biskupů a papežů a jakým právem bych se směl odloučiti od nauky církevní proto, že její hlasatelé nežijí, jak se sluší? Jsou-li od Krista ustanoveni k tomu, aby mi zprostředkovali jeho učení a jeho milost; vidím v nich jeho vyslance. Nežijí-li příkladně, bude se mne to sice bolestně dotýkati a budu jich litovati, ale to mi nedává práva vzdalovat se od jejich učení. Ježíš Kristus mi poroučí, aby jeho sluhů poslouchal: „Kdo vás slyší, mne slyší!“ a nikde mi neříká, že jich poslouchat nemám, když budou špatní.

Protestant: Je možné, aby Kristus, chtěje nás naučit pravdě, používal k tomu špatných služebníků? Co má společného svatost s nepravostí a světlo s temnotami?

Katolík: Posuzujete otázku jednostranně. Já se nejen nedivím tomu, čemu vy se divíte, nýbrž divil bych se nemálo, kdyby Ježíš Kristus užíval k lidskému spasení jenom služebníků věrných a užitečných. Neboť v tomto případě musil by buď činiti ustavičný a neobvyklý zázrak a nedopustiti, aby některý kněz na celém světě spáchal byť jen jediný hřích – anebo by nám byl musil dáti nějaké znamení, po kterém bychom najisto poznali, kteří jeho služebníci jsou věrní a kteří jsou hříšní a nehodní toho, abychom jich poslouchali. Víte ostatně, že jsou některé hříchy, o kterých neví nikdo, leč ten, kdo je spáchal: jak bychom mohli také v tomto případě nabýti vědomosti o nehodném stavu duchovního, abychom se mohli vzdáliti jeho vedení a společenství? Bůh by musil ustavičně posílati své anděly, aby nás poučovali o vnitřním a myšlenkovém rozpoložení svých zástupců, což jest totéž jako žádati, aby Bůh učinil ustavičný zázrak pravidlem a dělal věci nemoudré. Nevidíte, jak nevhodná je vaše námitka a jak neodůvodněné je mínění, že bylo třeba odpadnouti od Církve proto, že její služebníci nebyli vždycky dobří? Kdyby tedy i bylo všecko pravda, z čeho obviňujete katolické duchovenstvo, ano, kdyby to bylo snad ještě desetkrát horší, než vy sám věříte, neměli byste žádné příčiny zrazovat staré učení Kristovo a starou Církev a vymýšlet místo toho učení nové a zakládat sektu.

Protestant: Zavládly-li však v Církvi zlořády, jak připouštíte, musily býti odstraněny a Církev musela býti reformována.

Katolík: Máte pravdu, kladu však následující otázku: Mohl Církev reformovati kdokoli a jak se mu líbilo, nebo musil býti od Boha poslán a obdržeti nějaký příkaz a nějaké pověření shůry? Jistě bylo potřebí nějakého vyššího zmocnění; neboť kdo by se byl mohl jen odvážiti napravovat dílo Boží, kdyby nebyl od Boha poslán? Nuže, od koho obdrželi takové poslání Luther, Kalvín, Zwingli a ostatní původcové protestantského náboženského vyznání? Čím se prokázali, aby je svět právem mohl uznati za světce a za Boží posly? Kdekterý uvědomělý a osvícený protestant by se dal do smíchu, kdyby někdo chtěl vyprávět o zázracích a proroctvích, jimiž reformátoři potvrzovali své nové učení. Dějinný materiál, vztahující se k těmto smutně proslulým mužům, dovoluje stopovati jejich život a činy krok za krokem a přicházeti na věci, při nichž by se jejich stoupenci měli červenati. Kterak můžete žádati, abych jim věřil jako andělům od Boha poslaným a zejména abych byl přesvědčen, že jen čistý zápal pro očistu víry a mravů byl jejich vodítkem při zakládání nových církevních společností?

Protestant: Reformátoři chtěli Církev napravit a navrátit jí podobu prvotní církve.

Katolík: Nuže, čím ji napravili? Tím, že popřeli mnoho jejích nauk? Proč tedy bránili, aby jiní jich nepopřeli ještě více? Tím, že zrušili mnoho jejích zákonů, pro jejichž místní porušování ji prohlašovali za zkaženou? Byly-li tyto zákony bez vnitřní závaznosti, nebylo zlořádem, nýbrž nanejvýš nedokonalostí je nezachovávat. Měly-li však ony zákony závaznost božskou a nezrušitelnou, jak omluvíte, že je zrušili? Reformátoři se prostě vyhnuli hříchu tím, že příkaz opovážlivě prohlásili za neplatný; k takové reformaci arci nepotřebovali božského poslání!

Protestant: Není v tom cosi tvrdého a pokořujícího, podrobovati rozum, jak vy to činíte a žádáte, úsudkům Církve, třeba šlo výhradně o věci víry a dobrých mravů? Vždyť to neznamená nic jiného než podrobovati lidský rozum jinému lidskému rozumu!

Katolík: My podrobujeme svůj soud autoritě Církve, protože ona jest nositelka pravdy, zřízená a ustanovená k tomu od Ježíše Krista, jenž jí přislíbil svou věčnou a jistou pomoc. Podrobujeme-li se tudíž autoritě Církve, nepodrobujeme se autoritě člověka, nýbrž autoritě Boží!

Protestant: Ale což nestačí na to Písmo svaté, abychom zvěděli všecko, co chtěl Bůh lidstvu zjevit?

Katolík: Nestačí! Vy sami toho podáváte nejlepší důkaz! Od té chvíle, co jste se odloučili od katolické Církve, dovoláváte se ustavičně autority svatého Písma a čerpáte odtud takovou plnost světla a pravdy, že si nakonec nerozumíte navzájem; proto jste stvořili tolik a tak různých církviček, že není každému lehko je klasifikovati nebo alespoň vypočítati. Pravda je přece jedna a táž: jak je možno, že se nenalézá v jediné obecné Církvi, nýbrž v sektách, kterých je tak veliký počet s tak různým učením, jež se mimo to mění libovolně každého dne? Není spolehlivějšího měřítka pro klamnost nějakého pravidla, než že se jím dochází k výsledkům klamným a hodným zavržení. Protestanti si vykládají Písmo každý po svém, nedbajíce hlasu katolické Církve, proto dospěli k tolika a k tak různým bludům, že by stálo opravdu mnoho práce, kdybychom je měli všecky vypočítávati, neřkuli rozebírati a vyvraceti.

Protestant: Tedy nestačí se utíkati k slovu Božímu, nad něž nemůže býti nic lepšího a věrohodnějšího?

Katolík: Slovo Boží by arci stačilo k našemu poučení, kdyby nám bylo podáno s takovou jasností, že by mu každý rozuměl bez obtíží, a kdyby nebylo nebezpečí, že je budeme chápati křivě a nesprávně. Písmo svaté je však jakási mořská propast, v níž se utápějí lidé, kteří se považují i za velmi moudré, a protestanti, kteří prohlašují Písmo za zcela zřetelné a lehce srozumitelné, nemohli zabrániti, aby u nich nevznikly nejrozmanitější sekty právě na základě zcela odlišného chápání smyslu Písem. Soudím, že by nám světlo božské pravdy, uložené v Písmu, prospělo nepatrně, kdyby byl Ježíš Kristus neustanovil autority, jež by nad tou pravdou bděla, jež by nás chránila omylu a s konečnou platností rozhodovala naše pochybnosti. Od té chvíle, co Ježíš Kristus přišel na svět, povstávaly v jeho jménu vždy nové a nové sekty, které učily nejhrubším a nejnebezpečnějším bludům a nedaly se žádným způsobem odvésti od své umíněnosti: jak by se byl postaral Zakladatel Církve o zjevenou pravdu, kdyby nebyl zanechal pravidlo, podle něhož rozeznáme bezpečně tuto pravdu od každého bludu? My katolíci tvrdíme, že tímto bezpečným pravidlem je autorita katolické Církve, a můžeme to dokázati týmž Písmem svatým, jehož se dovolávají protestanti. Také náš rozum nenachází v tomto zařízení Božím nejen nic nevhodného, nýbrž naopak: mohl by se právem věčně pozastavovat nad tím, kdyby této živé autority nebylo. Člověk by pak mohl říci, že se Kristus nepostaral o to, co bylo k našemu spasení nejnevyhnutelnější, totiž o jistotu ve věcech víry a povinnosti, čili že Církev od Krista založená je dílo nepodařené! Není mnohem lépe držeti se autority Církve, která se datuje od dob apoštolských a zůstala neporušena ve všech proměnách času, to jest: vždycky zvěstovala jenom jedno a totéž nezměnitelné a nepoddajné Kristovo učení?

Protestant: Katolíci připisují nejvyšší autoritu v Církvi římskému papeži, papežství je však instituce zcela nepotřebná a despotická, která vznikla uchvácením autority biskupů jednotlivých diecésí. Nadto nikde v Písmu není zmínka o nutnosti papeže k tomu, aby církev mohla být církví.

Katolík: Říkám-li, že papež je nejvyšší hlavou Církve, znamená to pouze tolik, že má právo i povinnost vésti stádce Kristovo k poslednímu cíli pomocí nauk zjevených Ježíšem Kristem a pomocí svátostí, jím k našemu spasení ustanovených. Tvrdím při tom, že autorita papežova stojí nad autoritou biskupů a že tito ho musí upřímně ctít a poslouchat, protože byl nad ně postaven od samého Zakladatele Církve. Důkazy o tom můžeme nalézti v Písmu svatém i církevní tradici, nicméně je jistá věc, že žádná, ani nejmenší lidská společnost nemůže obstáti bez předsedy neb ředitele, vybaveného a obdařeného náležitou pravomocí. Rodina musí státi pod autoritou otcovou, v čele obcí, měst, okresů a provincií stojí starostové, náčelníci a místodržící, v čele národů s monarchistickou ústavou stojí králové a v čele republik presidenti nebo konsulové; tito i oni jsou skutečné nejvyšší hlavy samosprávných států a nikdo rozumný nemůže proti tomu nic kloudného namítati. Mohla by tedy jediná katolická Církev, která je největší pevně organisovanou společností zemského okrsku, obstáti a potrvati bez nejvyšší viditelné hlavy, aniž by tím podstatně utrpěly její nauky, zákony a nejposvátnější obyčeje? Lze si mysliti, aby byl Ježíš Kristus založil Církev, kterou by nebyl podrobil nějakému vrchnímu vedení, zatím co jiní zákonodárci měli tolik rozumu i dobré vůle, že davše svému lidu státní zřízení, nezapomněli také stanoviti autoritu, která by bděla nad jeho zachováváním a prováděním? Namítáte-li, že k tomu cíli byli v Církvi zřízeni biskupové, máte pravdu, ale autorita biskupova se vztahuje pouze na jedinou diecési, zatím co celá Církev rovněž potřebuje nad sebou biskupské autority. Či má Církev jako celek postrádati toho, co se pro její jednotlivé části považuje za nutné a nevyhnutelné? Nakonec musím zmínit, že nejeden protestantský učenec vyjádřil papežství obdiv za jeho blahodárný vliv na společnost, ano i sám odpadlík Hoensbroech, zapřisáhlý nepřátel papežství a Církve, musil doznati: „Papežství jako sociálně kulturní velmoc zasluhuje obdivu. Papežství je nejstarší ze všech nyní trvajících kulturních mocí a přineslo do barbarství a mravní hniloby pohanstva křesťanskou osvícenost a křesťanskou čistotu. Věda a umění nalezly v papežství nejmocnější svoje podporovatele a ochránce.“

Zdroj: K. Miklík: Jakuba L. Balmesa katechismus základních pravd, Brno 1947, str. 62–69, 73–74, mírně upraveno a doplněno.