„Dva lidé vstoupili do chrámu, aby se pomodlili, jeden farizej a druhý celník. Farizej se postavil a modlil se sám u sebe takto: ,Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, jako lupiči, nespravedliví, cizoložníci, anebo jako tamhle ten celník. Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vytěžím.‘ Ale celník zůstal stát opodál a nechtěl ani oči pozdvihnouti k nebi, nýbrž bil se v prsa a říkal: ,Bože, buď milostiv mně hříšníku!‘ “
— Lk 18, 10–13
„Zpytujme, moji drazí, svědomí, abychom se nikdy nestali následovníky farizea, abychom nikdy nepřicházeli do domu Božího, abychom sami sebe chválili, jakými jsme dobrými lidmi. Protože každému z nás do svatosti jistě ještě hodně chybí, včetně toho, kdo vám teď káže.
Přicházejíce do kostela následujme celníka, bijme se v prsa, prosme o odpuštění našich vin, chyb a hříchů. Ten, kdo pracuje na ctnosti zbožnosti, čím dál lépe vidí vlastní slabosti.
Kristus Pán k nám hovoří v Evangeliu, aby nás osvítil, aby nám pomohl si uvědomit, jací doopravdy jsme, ne jací bychom chtěli být, nebo jací si myslíme, že jsme, ale jací opravdu jsme. Tento příběh o farizeovi a celníkovi, je varováním, moji drazí, a odehrává se ve skutečnosti každý den, po celém světě a týká se každého člověka bez výjimky.
Vzdávám čest pravému Bohu? Nebo jsem učinil boha ze sebe samého? Proč se modlím, proč přicházím na mši svatou? Je to jen další libůstka, která mi má zlepšit náladu, a dát pocit, že jsem lepším člověkem?
Svatý Jan Maria Vianney, velký francouzský světec, řekl, že prosí Boha za to, aby nepociťoval žádné duchovní potěšení při sloužení Mše svaté. A proč? Protože se bál, že by sloužil Mši svatou kvůli této radosti, útěše, kterou pociťoval u oltáře, a ne kvůli tomu, že je to jeho povinnost. Tak hovořil svatý. Tak se bál sám sebe. Tak se bál samolibosti z toho, co činil. Kéž bychom do ní nikdy neupadli.“
(Z kázání biskupa Michala Stobnického na 10. neděli po Svatém Duchu)