Mravouka sv. Alfonse z Liguori

V době, kdy sv. Alfons vstoupil na vědecké kolbiště, byl křesťanský svět svědkem vědeckého zápasu, který trval déle než půldruhého století, o zákonech více nebo méně závazných. Abychom si učinili ponětí o tomto důležitém vědeckém sporu, třeba si všimnout, že mnohé zákony pro slabost našeho poznání se nám ukazují nikoliv jako jisté, nýbrž jako pochybné. Tak na př. zákonem Božím se zakazuje zabít člověka, to jest jisté; ale což nejsou okolnosti, kde lidská společnost nebo i jednotlivec mohou způsobit smrt člověka, a přece nepřestupují zákon Boží? Kam až sahá závaznost tohoto zákona vzhledem k myšlenkám a činům, které více méně souvisejí se zabitím člověka? A o všech přikázáních Desatera, o všech církevních zákonech může povstat mnoho sporných otázek a podle nich i mnoho nesnází ve svědomí. Ve všech těchto případech jsou důvody, že zákon zůstává, existuje, a tedy i povinnost – a jsou i důvody, že zákona není, že tedy člověk zůstává volný. O jakou zásadu tedy třeba se opřít, abychom se rozhodli pro závazek, nebo pro volnost? To jest předmětem onoho proslulého vědeckého zápasu. Na tisíce knih bylo již o té věci napsáno.

Probalismus a laxismus

Tak zvaní probabilisté tvrdili, že ve sporu mezi závazkem a volností se můžeme přidat k mínění přejícímu naší volnosti, kdykoliv jest vážně důvodné, to jest, kdykoliv se opírá o důvody dosti silné, aby přiměly k souhlasu rozvážného člověka. Toto učení jest sice pravdivé v jistém smyslu, ale má tu vadu, že se ho může snadno zneužít. Mínění totiž může být více nebo méně důvodné. Z toho povstal onen živý spor. „Smíme se přidat k mínění méně důvodnému pro volnost, kdykoliv mínění pro závazek je jistě značně důvodnější, to jest, kdykoliv se opírá o důvody silnější, a proto i pravděpodobnější?“ Bohoslovci první polovice XVII. věku valnou většinou odpovídali na tuto otázku kladně a přijali zásadu, že jest dovoleno řídit se míněním méně důvodným pro volnost, a proto považovat i zákon jistě důvodnější za nezávazný. Ale je-li dovoleno řídit se míněním jistě méně důvodným, kde jsou meze této volnosti? Vskutku mnozí bohoslovci zašli příliš daleko a přijali za svá i mínění příčící se zdravému rozumu i zákonům. Obratně toho použil jansenista Pascal a rozhlašoval, že bohoslovci uvolnili pouta mravnosti, a co se týkalo jen některých, přičítal všem.

Roku 1665 zavrhl papež Alexandr VII. nejpohoršlivější věty tzv. laxistů: „Velikou bolest mi působí, že se šíří na záhubu duší mnoho mínění příliš volných. Někteří mužové, nechtějíce být ničím vázáni, učí míněním, která se protiví prostotě evangelia i učení sv. Otců. Kdyby je lidé přijali za svá a chtěli se jimi řídit, nastala by zkáza mravů. Zavržení těchto vět má za účel vést křesťany cestou spásy, kterou božský Spasitel prohlásil za úzkou, a zabránit, aby se nečinila příliš volnou a nevedla duše do záhuby věčné.“ Tímto dekretem z 24. září 1665 a druhým z 18. března 1666 zavrhl papež dohromady pětačtyřicet takových vět. Dne 4. března 1679 zavrhl papež Inocenc XI. pětašedesát jiných záhubných a pohoršlivých vět. Zavrhl zvláště tuto větu výstředních probabilistů: „Abychom jednali opatrně, dostačí, abychom měli pro nějaké mínění sebemenší důvod, jen když toto mínění nevychází z mezí důvodnosti.“ (Denzinger, Enchiridion symbolorum, 1153) Tato opětná zavržení zasadila citelnou ránu probabilistům, jejichž zásada, byť nebyla přímo zavržena, přece se zdála být nebezpečnou a podezřelou.

Probabiliorismus a rigorismus

Učenci hledali tedy novou soustavu, aby zjistili práva volnosti a neporušili práv Božích. Ale jak se obyčejně stává, zašli i oni příliš daleko. Většina bohoslovců zavrhla nejen mínění méně důvodné pro volnost, ale zavrhla i mínění stejně důvodné, to jest mínění opírající se o stejně vážné důvody jako mínění pro závazek. Mínění pro volnost, pravili, má být nejen stejně důvodné, nýbrž značně důvodnější než mínění opačné, abychom se jím směli řídit. Proto dostali jméno probabilioristé. Tak zvaní rigoristé zašli ještě dále, tvrdíce, že je třeba vždy se rozhodnout pro závazek, nemáme-li jistoty, že ho není.

Aequiprobabilismus

Takové tedy byly spory po sto padesát let. Učenci kolísali mezi probabilismem a probabiliorismem. Nedala se snad nalézt nějaká střední cesta mezi těmito soustavami? Generál jezuitů Thyrsus Gonzalez, kterému bylo mnoho trpět pro tyto spory učenců, psal před svou smrtí papeži Klimentu XI.: „Vaši předchůdci zavrhli výstřední laxismus a výstřední rigorismus, Vaší úlohou, svatý Otče, jest naznačit nám zlatou střední cestu v tomto sporu, tak důležitém pro život křesťanský. Vaše Svatost ve své moudrosti usoudí sama, kdy a jak se to má stát.“

Papežové té doby ještě ze své pravomoci nenaznačili oné střední cesty, ale právě když Gonzalez se dovolával jejich rozhodnutí, žil již muž Boží Prozřetelnosti, který věnoval část svého života jejímu hledání, muž, kterého Církev prohlásila svým učitelem a vzdala mu chvalné svědectví, že dovedl nalézt žádoucí střední cestu mezi učením příliš volným a příliš přísným. Byl to Alfons. Bůh, jenž ho určil pro toto dílo spásy, udělil mu též všechny dary, jichž je třeba bohoslovci: bystrý rozum, věrnou paměť, dobrý úsudek a životní moudrost. A právě proto, že se hrozil hříchu, nabyl oné duševní jasnosti, kterou vnikal do hlubin i zákona i lidského srdce. Jsa muž modlitby, dosáhl od Boha nadpřirozené moudrosti, kterou Bůh odpírá moudrým tohoto světa, ale rád udílí těm, kdo jsou pokorného srdce. Alfons míval na svém stolku obraz P. Marie, Matky dobré rady, a ta jistě mu poskytovala pomoci. Konečně, aby dospěl znalosti nesčíslných mravoučných děl, která vyšla za dobu dvou století, udělil mu Bůh také dar neúmorné pracovitosti a pevné odvahy, která vítězí nad všelikými překážkami.

Alfons viděl, že rigorismus má dvojí neblahý následek: že jednak množí hříchy, jednak že klade překážky obrácení člověka. Snažil se tedy s probabilisty zabočit na cestu mírnější. Přesvědčil se, jako oni, že smíme použít mínění volnějších – ale tu právě upadl do nových nesnází. Kde je rozhraní mínění vskutku důvodných a nedůvodných? Tak se tázal i on sám sebe.

Již od roku 1741 postřehujeme v Alfonsových zápiscích tento nepokoj. Jest dovoleno řídit se ve zpovědnici naukami probabilistů? Ptal se svého duchovního rádce Msgre. Falcoji. Ten ho upokojil, jak čteme v poznámce Alfonsově: „Tohoto dne, 24. října 1741, dal mi Msgre. Falcoja rozkaz, abych se řídil míněním důvodným, jak to činí mnoho jiných.“ Alfons poslechl, ale klidu nenabyl; neboť v roce 1748 položil stejnou otázku P. Cafarovi, který mu však potvrdil jen to, co Falcoja rozkázal. Pochybnosti jeho rostly tím více, čím více studoval. Mnohá mínění různých spisovatelů zdála se mu tak pravdě nepodobná, že se konečně rozhodl prostudovat různá mravoučná pojednání, aby si sám vybral mínění vskutku důvodná. Plodem tohoto jeho zkoumání byl svazek o tisíci stran, který vyšel pod názvem Poznámky k Busenbaumově Mravouce. Dílo, započaté v Ilicetu, vyšlo v Neapoli v září 1748. První vydání mělo dvojí schválení: kardinálovo a královo. Kardinálem Spinellim byl určen kanovník Sevastano, aby dílo posoudil. Nenalezl v celém díle ani jediného mínění, které by bylo proti učení Církve a doporučil je slovy: „Látka je rozvržena soustavně a jasně provedena. Spisovatel se k tomu zrodil, aby byl všem užitečný, netoliko svým životem a svou činností, ale i perem.“ Cenzor královský, dominikán Cherubini, prostudoval dílo s největší pečlivostí a poznamenal, že vznešený a zbožný spisovatel při každé příležitosti ví, že, co je císařovo, má se dávat císaři. Alfons zaujímá zde místo mezi dvěma soustavami: proti probabiliorismu stanoví, že se smíme řídit míněním důvodným, co se však týče probabilismu, stále znepokojen obavami o jeho dovolenosti, nijak rozhodně se o něm nevyslovuje. Takový byl duševní stav Alfonsův, když podnikl své dílo.

Po čtyři léta světec neúnavně pracoval, studuje veliká, mravoučná díla. Poznámky k Busenbaumovi z roku 1748 změnil v dlouhé pojednání, kde při každém mínění odvažoval důvody a svědectví učenců a pronášel o nich svůj úsudek. S ním pracoval P. Aniello Ruscigno, maje za úkol vypisovat ze spisovatelů místa, kterých Alfons chtěl použít. Tento mladý kněz právě složil sliby, když světec potřeboval bystrého muže, aby mu v badání pomáhal. Ruscigno dal se do práce s takovým úsilím, že v několika málo letech podryl si zdraví. Jednoho dne právě seděl shrben nad starým foliantem, když tu dostal chrlení krve. Alfons poslal jej ihned do jiného domu. Ale ani změna podnebí, ani klid, ani léky nemohly zadržeti rychlého postupu souchotin. Ruscigno zemřel ve věku třiceti let. Byl klidný a laskavý až do posledního dechu a těšil se myšlenkou, že přispěl k dílu, které se stalo slavným pomníkem jeho milovaného otce.

Dva svazky Theologiae moralis (Mravouky) vyšly první roku 1753, druhý roku 1755. V předmluvě praví Alfons: „Abych nabyl jasnosti v míněních pochybných, nevyhnul jsem se žádné obtíži. Probral jsem klasické spisovatele staré i moderní, spisovatele mírnější i přísnější. Zvláštní péči věnoval jsem zkoumání pramenů, z nichž vyšla různá ustanovení církevního práva, týkající se otázek, o kterých pojednávám. Pečlivě jsem si zaznamenával různá místa ze svatých Otců a opatřil je poznámkami; vypsal jsem a uvádím též učení sv. Tomáše z jeho vlastních děl. Ve spletitých otázkách, kde jsem se nemohl zbavit pochybnosti studiem spisovatelů, tázal jsem se o radu učenců. V hodnocení různých mínění vždy jsem přikládal větší váhu rozumu než autoritě. Dříve než ve spise pronáším svůj úsudek, snažím se být zcela nestranným v posuzování různých mínění. Když jsem takto spravedlivě ocenil jejich hodnotu, označuji jednotlivá mínění názvy: mínění méně důvodné, stejně důvodné, důvodnější. A abych neuvedl čtenáře do rozpaků, snažím se aspoň všeobecně naznačit čtenáři mínění, ke kterému se sám přidávám, na rozdíl od jiných spisovatelů, kteří se spokojují s tím, že uvádějí mínění jiných, a nijak nedávají najevo, kterým míněním se řídí sami.“

Do díla Poznámky k Busenbaumově Mravouce z roku 1748 Alfons přejal velký počet mínění, která se mu po zralé úvaze nezdála již dost odůvodněná. Chtěl je odvolat, ale jeho přátelé jej upozorňovali, že tato mínění mají i spisovatelé vážení a spolehliví. Bohoslovci z tábora probabilistů, ano i probabilioristů, tázáni o radu, vyslovili se, že není třeba odvolání. Jak P. Tannoja poznamenává, řekli Alfonsovi, že tím uškodí své dobré pověsti. Alfons však odpověděl: „Málo mi na tom záleží, jak svět o mně soudí; nehledám slávy své, ale slávy Boží.“ Ač ho všichni zrazovali, by ničeho neodvolával, přece tak učinil. V druhém vydání své Mravouky praví v předmluvě: „Mám za to, že jsem povinen odvolat některá mínění, kterých jsem se dříve přidržel. Jsa člověk chybující, jako každý pozemšťan, nestydím se je odvolat. Učinili to přede mnou i sv. Augustin a sv. Tomáš.“ Dílo tedy počíná seznamem osmadevadesáti vět, které Alfons odvolává nebo opravuje. Proč však stál světec tak neústupně na tom, že musí slavnostně odvolat mínění, kterých se zastávali vážení bohoslovci; mínění, která jeho přátelé považovali za vážně důvodná? Praví nám to sám: „Jestliže jsem ve své Mravouce odsoudil veliký počet mínění, kterým učili mnozí spisovatelé, příčinou toho jest, že jsem je považoval za jistě méně důvodná.“ Jest tedy zřejmo, že Alfons nijak nechtěl budovat svou mravouku podle zásad probabilistů, ale spíše vylučoval z ní s největší pečlivostí všechna mínění jistě méně důvodná.

Alfons jest původcem zvláštní vědecké soustavy, tak zvaného aequiprobabilismu, na níž po dlouhá léta pracoval. Aequiprobabilismus lze kratince asi takto vyložit (Vřešťál, Mravouka I, s. 235): „Kdykoliv v otázkách prosté dovolenosti či nedovolenosti při pochybnosti nepřekonatelné stojí proti sobě dvoje mínění: přihlížejme především, zda jedno z nich jest důvodnější, či zda obě jsou asi stejně důvodná. 1. Je-li jedno z těchto mínění značně důvodnější, vítězí proti mínění méně důvodnému, bez ohledu, zda přeje volnosti či závazku. 2. Jsou-li obě mínění asi stejně důvodná, tu: a) V pochybnosti, zda zákon vůbec jest, vítězí mínění, jež svědčí volnosti. b) V pochybnosti, zda pominul již závazek zákona, kdysi jistě vydaného, vítězí mínění svědčící zákonu. Toto učení, kterým se Alfons sám řídil, odůvodnil i vědecky a řídil se jím až do smrti. Odtud jeho pozdější výrok: „Nepsal jsem, abych si získal jméno učence, ale pro čest a slávu Boží a spásu duší. Psal jsem proti spisovatelům příliš volným a zahrnuli mne za to výčitkami a pohrdáním. Avšak učinil jsem tak, aby křesťanská mravouka přílišnou mírností se neuvolnila, jelikož sám papež Alexandr VII. pravil, že přílišná volnost odporuje evangelické prostotě. Psal jsem také proti spisovatelům příliš přísným, aby svědomí nebyla zbytečně spoutána a duše nebyly vedeny do záhuby, nemohouce snést těžkého břemene rigorismu.“

Použití metody na svátost pokání a eucharistii

Světec zachoval zásadu střední cesty ve všech otázkách bohoslovných, ale zvláště tam, kde běželo o svátosti pokání a eucharistii. Na nich závisí nejprve věčná spása a proti nim čelilo především učení jansenistů. Tito pod záminkou, aby se kajícníci lépe připravili, odkládali někdy rozhřešení na dlouhá léta, někdy až do hodiny smrti. Duchovní vůdcové, byť i nebyli jansenisty, řídili se více méně jejich učením a odkládali kajícníkům rozhřešení zcela nespravedlivě, takže v některých diecézích nebyl žádný kajícník rozhřešen, když se z hříchu vyzpovídal. Vždy se stanovil čas zkoušky mezi zpovědí a rozhřešením. Alfons učil proti tomuto zlořádu, že zpovědník nemá práva odpírat hříšníku rozhřešení, je-li dobře připraven. Ovšem že má zpovědník právo i povinnost přesvědčit se o přípravě kajícníka, totiž zda lituje hříchů a má-li pevné předsevzetí hříchů se varovat. Může-li však moudře usoudit, že tyto podmínky tu jsou, jest zavázán dát rozhřešení. Hříšník má na ně právo a bylo by nespravedlivé zbavovat ho svátostné milosti a ukládat mu nové a zbytečné břímě, aby ji mohl přijmout. „Odkazovat hříšníky od měsíce k měsíci podle způsobu některých zpovědníků znamená vést hříšníky do záhuby, nikoliv jim pomáhat. Když kajícník poznává své hříchy a lituje je jich, nesmí se zůstavit vlastní slabosti v boji proti pokušením. Musí se mu pomoci a nejvydatnější pomoc, kterou poskytujeme, je milost svátostná. Odkládat rozhřešení od měsíce k měsíci je způsob jansenistický. Ti, kteří jich následují, nevštěpují lásky k svatým svátostem, ale jen maří jejich účinnost,“ píše sv. Alfons.

Naproti tomu, má-li zpovědník dávat rozhřešení hříšníkům, o kterých rozumně soudí, že jsou připraveni – jest povinen odepřít rozhřešení těm, kteří připraveni nejsou, to jest, kteří nemají ani lítosti, ani pevného předsevzetí hříchu se varovat. „Pevné předsevzetí,“ praví Alfons „zahrnuje v sobě odhodlanou vůli užít všech potřebných prostředků, aby duše opět neupadla do stejných hříchů, zvláště vystříhat se blízké příležitosti ke hříchu. Kdo může a nechce se jich vystříhat, jest nehoden rozhřešení, praví Inocenc XI. a zavrhuje učení opačné (Denzinger, Enchiridion symbolorum, 1211). Zpovědník, dávaje rozhřešení kdekomu a nestaraje se o blízkou příležitost ke hříchu, domnívá se, že jedná milosrdně se svým kajícníkem, a zatím se dopouští proti němu velké krutosti. Sv. Tomáš z Villanovy nazývá takové zpovědníky nelidsky shovívavé; aby nezarmoutili kajícníka, nechávají ho hynout v bahně hříchu.“

Světci bylo zápasit i proti výstřednostem vzhledem k sv. přijímání. Jansenisté žádali přípravy nemožné, aby všechny věřící odstrašili od hostiny nebeské. Alexandr VIII. zavrhl roku 1690 učení, s kterým souhlasili jansenisté Saint-Cyran a Arnauld: „Ke stolu Páně nesmí být připuštěn ten, v jehož srdci není nejčistší láska k Bohu, bez všelikého stínu pozemského smýšlení.“ (Ibid., 1313) Jiní, neméně trestuhodní, učili, že „častá zpověď a časté přijímání jsou znamením předurčení pro věčnou blaženost i pro ty, kteří vedou život pohanský“ (Ibid., 1206). Toto učení bylo zavrženo Inocencem XI. „Znamení, že jsou určeni k  nebeské blaženosti?“ volá Alfons. „Řekněte raději znamení zavržení.“ I zde volí Alfons cestu střední a dokazuje rigoristům, že uvádějí duše do záhuby tím, že jim brání jít ke stolu Páně, a laxistům, že je vedou na cestu záhuby tím, že jim dovolují chodit ke stolu Páně a nežádají potřebné přípravy.

Lze si představit, jak zuřili jansenisté, když četli v Mravouce Alfonsově pojednání o častém přijímání, které bylo venkoncem proti jejich učení. Někteří rigoristé vystoupili proti Alfonsovi, ale on se dovedl jim ubránit. Učení svého netoliko hájil, ale šířil je všemi svými spisy, doporučoval je na všech misiích a duchovních cvičeních a seznamoval s ním věřící lid všelikým způsobem. Rozjímavá modlitba, úcta k Bohorodičce a časté přijímání sv. svátostí, to byly Alfonsovi a jeho družině prostředky, které lidu doporučovali, aby kajícníci v dobrém vytrvali. Může se směle říci: přistupují-li nyní věřící často ke stolu Páně, je to z velké části zásluhou Alfonsovou.

Vydání Mravouky bylo velikou událostí. I největší bohoslovci kolísali mezi dvojím úskalím. Někteří, jsouce povahy přísnější, přidávali se k rigoristům; druzí, poněkud volnější, přáli si, aby se zákony přizpůsobily době, místu a povaze lidu, chtějíce tak na každý způsob zachránit duše, což však není dovoleno. Alfons ve svém spise nalezl žádoucí střední cestu, za což se mu dostalo pochvalného přijetí u nesčetných spisovatelů. Učený papež Benedikt XIV. píše v jednom listu, že toto dílo bude velice užitečné a získá si pochvalu všech. Cenzura církevní velmi pochvalně se o něm vyslovuje: „V této knize nic se nepříčí dobrým mravům ani křesťanskému životu. Není zde ani jediné věty příliš přísné proti učení církevnímu; ani jediné věty příliš volné, která by vedla duše do záhuby. Vše má na sobě ráz zdravé nauky křesťanské, vše je zde uspořádáno podle zásad nejvhodnějších k polepšení mravů.“ Když se Mravouce dostalo takových schválení, jaký div, že ji všude přijímali jako dílo všem užitečné. Devatero vydání vyšlo ještě za světcova života, nehledě ani k četným novým a novým vydáním zkráceným, která Alfons sám složil v řeči vlašské nebo latinské (Homo apostolicus). Alfonsova Mravouka, v níž podle soudu Církve není nic nepřístojného, jest nyní v rukou všech a mnoho k tomu přispěla, že se světci dostalo titulu „učitel Církve“.

Zdroj: Berthe, Svatý Alfons z Liguori, 1931, překl. M. Janů, s. 138–139, 188–194, mírně upraveno podle Denzingera.