Moudrost sv. Jana Zlatoústého

O službě Bohu

Jediná jest vznešenost: plnit vůli Boží.

Málo ti prospěje, že se nazýváš křesťanem, nebudou-li tvé skutky v souhlase s tvým jménem. Co získá vojín, je-li ve voji a pro krále nebojuje! Lépe by bylo do voje nevstupovat než ve voji být a pro vládce nepracovat. Jakž by se vyhnul trestu ten, jenž od krále jest živen a pro něho nebojuje?

Takový kůň jest hoden obdivu, jenž bez uzdy hbitě klusá; jestliže uzdou a opratěmi přinucen pěkně v řadě jde, jaký to div?

Všude se blud sám v léčky zaplétá a proti své vůli pravdě slouží. Bylo třeba podepřít víru ve smrt a zmrtvýchvstání Páně, a ta víra byla podepřena přičiněním nepřátel. Viz, jak proti své vůli pravdě ze všech sil slouží: sami šli k vladaři, sami žádali za stráž, sami zapečetili: tak sami vše udělali, jako by si byli chtěli sami ústa zašít.

O člověku

Dostačí, abychom uvážili, kdo jsme a z kterých částí složeni: pak pomine všechna pýcha našich myšlenek. Proto ze dvou částí nás složil Bůh, aby nízkost těla tě udržovala ve skromnosti, kdyby se pýcha o tebe pokoušela. Kdyby ti však přišlo na mysl něco nedůstojného, co by znamenalo odpad ode cti tobě od Boha udělené, vznešenost duše nechať tě povzbudí, abys s anděly závodil.

Pro člověka bylo rozpjato nebe, rozsvíceno slunce, pro něho běží měsíc po obloze a moře rozlévá své vody, zdroje se pramení a řeky tekou, pro něho založena země, upevněny hory, pro něho jsou louky a zahrady, semena i stromy (…) pro něho Zákon, proroci a apoštolé, pro něho jednorozený Syn Boží stal se člověkem a zemřel, pro něho cezena nejdražší krev a taková výkupná cena zaplacena. (Hom. in Ecl. apost.)

O pozemských statcích

Vše se dnes penězi měří a veškerá řeč se točí kolem nich. Pokládá-li kdo koho za šťastného, o penězích mluví; pokládá-li za ubohého, lituje ho, že peníze mu scházejí; jde-li o sňatek, o vstup do vojska, o umění nebo o cokoli jiného, jen po penězích se každý ptá a jen kvůli nim díla se chápe. Jak dlouho budete otroky peněz a nezamilujete si svobodu?

Dostane-li se bohatství do rukou člověka hloupého, hloupějším ho učiní; jestliže do rukou člověka nestoudného, nestoudnějším ho udělá.

Když se docela věnujeme a takřka ponoříme do věcí časných, kdopak nám uvěří, že k jiné věci spějeme?

Kéž bychom věnovali své duši a zajištění věčných statků aspoň tolik, co věnujeme získání statků pozemských. Je sice smutné, že žádám od vás jen tolik, ale kéž byste aspoň tolik konali.

O utrpení

Proč nás Pán soužením skličuje? Abychom k němu pilněji spěchali, prosíce ho za pomoc. Proto bolesti, proto nedostatek, proto hlad, abychom si touto nouzí uvědomili svou závislost na něm a častými trampotami dosáhli dědictví věčného života. Když jsme byli nedávno postiženi hladem, morem, krupobitím, zdaž nebyl náš chrám příliš malý pro množství shromážděných? Tehdy jsme velmi rozumně smýšleli; sotva však Pán onu pohromu odehnal, vrátili jsme se k dřívějším mravům (prostopášnostem).

Když jsme trestáni, buď pykáme za spáchané hříchy, nebo dostáváme příležitost k zásluhám. Bůh bije tělo, aby zachránil duši.

Zde ať nás pálí kárání, aby tam nás nepálily pekelné plameny.

Ďábel nám proto škodu působí, ne aby odňal peníze – ví, že ničím nejsou – nýbrž aby nás tak přiměl k rouhavému slovu.

O hříchu

Hřích zrodil bolest, bolest strávila hřích.

V očích Božích nás nečiní ani památka dobrého skutku tak slavnými jako kající vzpomínka na spáchaný hřích. Zapomínáš-li na svůj hřích, budeš se na něj musit rozpomenout jednou i proti své vůli.

Není tak zlé hřešit jako po hříchu na Boha svalovat vinu.

Běda mocným, praví Pán, ne že by moc samu odsuzoval, nýbrž moc zneužitou ke zlému. Co bylo publikánstvo? Hřích, koncesovaný zákonem.

O pokušení proti mravnosti

Had po zemi leze, do výše nemůže. Chceš-li tedy být uchráněn jeho útoků, pozdvihni srdce vzhůru, ve výšinách myšlenkami prodlévej, vzhůru se vznášej, a nedosáhne tě; pouze k těm má přístup, kteří po zemi lezou.

Pohromy na moři pocházejí mnohdy ne z přirozenosti moře, nýbrž z nezkušenosti (neopatrnosti) plavců. Nehleď na to, že jde o jediné slovo, nýbrž zkoumej, zda v něm snad nevězí mnoho nebezpečí.

Kdo z pouhé zvědavosti povolí žádostivosti zraku, do klidné duše dravou šelmu pouští. Uvažuj, že hrstka prachu a popela tě rozněcuje, a přestaneš blouznit. Když dobrovolně výheň roznítíš, jistě jí budeš pohlcen, neboť nejsi bez těla, jsi člověk.

Kde tanec, tam ďábel.

O smrti

Kdož nosí hlavu hodně vysoko, při pohledu na smrt zkrotnou velice a stávají se pokornými nade všechny jiné.

Pán přijde jako zloděj, ne že by chtěl krást, ale aby nás ostražitými učinil.

Jsme-li synové mučedníků, chceme-li se jejich společníky stát, nehrozme se smrti. Ani pohané neoplakávali smrt synů, kteří za vlast padli.

Děti se strašáků bojí, ohně se nebojí; tak i my se smrti bojíme, hříchu se nebojíme.

O pekle

Kdepak je peklo? Proč se o to staráš? Jde o to, abychom ukázali, zda peklo jest, nikoli, kde jest. Bůh je dobrotivý, nestane se, aby koho do pekla zavrhl. Tedy nadarmo je to v Písmě psáno? Nikoli, nýbrž jen aby pohrozil. Tedy ani dobrým nedá odměnu? A to ano, tak se sluší… Co tudíž psáno o věčné odměně, to jest pravda a to se vyplní, nikterak však to, co se týče trestu! (…) Ó nedozírné prohnanosti ďábelské! Ó jeho nelidské lidskosti! Počítá totiž takto: protože ví, že bázeň před trestem působí jako uzda, že se zdržujeme hříchu, dělá a pokouší se všemožně, aby ji ze srdce vytrhal. Podobně mluvili lidé, když sto let Noe archu budoval. Kdo nevěří v peklo, ať pomní Sodomy, ať na Gomorrhu vzpomene: což to vše jsou jen hrozby, planá slova a mávání do vzduchu? Jedinou nepravost páchali, a proto déšť ohně je spálil. Nyní se tropí tisíce podobných a ještě těžších nepravostí, a nesesílá na ně Bůh podobný oheň. Pročpak asi? Protože jiný oheň jest jim připraven. (De perfecta caritate) Kdybychom tuto písničku svým nezřízeným choutkám stále zpívali, brzo bychom vší nepravosti nechali.

Ale pravíš: Jak může hrozit trestem a peklem ten, jenž tolik miluje? Právě proto, že miluje: bázní totiž jako uzdou tě drží a krotí, když se ženeš do zlého, a přičiňuje se všemožně, aby po dobrém i po zlém zdržel tvou duši k ničemnostem tak nakloněnou, aby ji k sobě přivedl a odvedl ode vší nepravosti, která jest horší než peklo. Směješ-li se mým slovům a raději chceš rozhodně v nepravosti dny trávit než konat pokání jednoho dne, není to nic divného: je to známka ducha hříchu oddaného a nedokonalého. Tak i děti, vidí-li přicházet lékaře s nožem, křičí a utíkají, a raději chtějí v nemoci setrvat a zhynout než snést krátkou bolest a být uzdraveny. (Ad Rom 9.)

Jen nevěřící budou zavrženi? Nebudeme-li skládat žádný počet ze svých skutků na soudě, pak je na tom nejlépe ďábel a má se nejméně čeho bát, protože zná Boha lépe než mnozí lidé a v něho věří. Kdo nedbá dobrého života, přál by si, aby nebylo ani soudu ani odplaty. (Ad Rom 3.)

Nepopírejme peklo, abychom mu jednou nepropadli! Kdyby ti, kteří peklo popírají, chtěli být ctnostně živi, okamžitě by o něm byli přesvědčeni a nikterak by o něm nepochybovali.

Zdroj: Konrád Kubeš, Pod korouhví Kristovou, Brno 1947, výroky vybral a utřídil autor článku.