Moudrost sv. Efréma Syrského

O Bohu a stvoření

Viděl Boha v keři hořícím Mojžíš, ve víru bouřlivém Job, v oblaku Isaiáš, ve světle Pavel, v hlasu a hřmění všechen Israel, v jeho dílech ty a každý člověk. Neviděl jsi umělce, ale vidíš ho v jeho uměleckém díle, chválíš ho a u jiných ho oslavuješ. Vidíš zabitého lva, a třebaže jsi neviděl toho, který jej přemohl, obdivuješ se mu přece pro jeho sílu.

Bůh nás volá (k sobě) skrze anděly, skrze apoštoly, metlami nebo zázraky, někdy blahobytem a někdy zase trampotami tohoto světa.

Kdo miluje Boha, tomu jest lhostejný celý svět. Nehledí, co nás cestou potkává, nýbrž co nás na konci čeká.

Jak krásný a sličný je tento svět, k zahynutí zrozený! Zrádcem je svět: hody, jež satana jsou hodny, ctitelům svým předkládá. Bláznivý jest svět i synové jeho. (…) Svět podvádí všechny, kteří ho milují. Marnost a pomíjejícnost jest dědicem všeho pozemského.

O pokušení

Hle, den co den tě pokušení trýzní a mučí, jak dlouho poneseš trpělivě tyto obtíže? Abys byl toho zápolení zbaven, dostačí jen jednou vášni vyhovět, a máš navždy klid. – Ó démone, hořká je tvoje sladkost, tvé pokyny jsou hluboké propasti zla a dary tvé plny jsou smrti. Vím, dám-li se od tebe přemoci, ty, jásaje nad mou zkázou, s radostnou zvěstí poletíš k otci svému satanu. (Sermon. paraen. ad monach. Aeg. 35, rozhovor démona s mnichem)

Ďábel prchavé rozkoše světa maluje tak živými a ladnými barvami, že se našim očím nejeví tak, jakými ve skutečnosti jsou, nýbrž za jaké on je podává. Sladkostí oplývají osidla smrti.

Přihlédneš-li blíže k osidlům nepřítele, shledáš, že medovou sladkostí jsou oblita. Čím sladší země, tím trpčejší pohroma (ve smrti).

Jako ten, kdo padne do bahna, snaží se i druhého do bláta povalit, aby sám se nezdál být opovržený: tak i ti, kdož z ctnosti vypadli, hledí i jiným nohy podrazit, aby nebyli v necti samotní; a těchto pro ostatní jako vnadidla na udici užívá ďábel. Rybář nespouští nikdy do vody udici bez vnadidla.

V ráji anděl temna vyjednává s ženou, chtěje ji podvést a spolu s ní vykopat hrob, do kterého by oba strhli Adama, veškerý lidský rod.

Před rozkoší žádost, po rozkoši žalost.

David přemohl lva, a sám byl přemožen na střeše; lva zahubil i vlka zabil, a sám od mušky (pokušení) v míru byl poražen a povalen. Je-li orel zachycen za jediný dráp, nemůže se vznést k nebi a je ztracen, byť křídla byla rozepjata a celé tělo volné.

O hříchu

Žádostivost jest matka hříchu: (…) Evu z ráje vyhnala, Kaina bratrovrahem učinila, Egypťanku na Josefa poštvala, srdce synů israelských Nejvyššímu odcizila, Jidáše přiměla, že Pána slávy do rukou bezbožníků vydal, (…) nás ze sboru svatých vylučuje, od nebešťanů odděluje. Žádostivost není rána, která by se dala mastí zhojit nebo kterou by bylo lze olejem zacelit; jest jako strom, který má listí velmi husté, a v tom listí hnízda zmijí se skrývají. (Sermon. paraen. ad monach. Aeg. 35)

Had (…) neopatrného zahradníka (Adama) přemluvil, aby nezralé plody trhal. Tím se stalo, že ovoce, jež zralé utrženo by mu bylo k životu a spáse, zvráceným řádem času se mu stalo smrtonosným. Uziáš, nešťastník, po kněžství nedovoleně toužil, a království ztratil (II. Par 26). Adam o zisku uvažoval, a dvojnásobnou škodu utrpěl. (…) Ďábel mu namluvil, že ovoce zapověděné jest klíčem spravedlnosti, zatím co spravedlivý mstitel zločinů se chystal ji očím bezbožných uzavřít. (De Paradiso Eden, 3 a 12)

Hřích nechce být zjevný, protože jest ohavný; skrývá se, protože jest ohyzdný. Kdyby nebyl tak ohavný, nesnažil by se skrývat. Každý, kdo hřeší, vyhledává tmu, aby jeho ohavnost nepřišla na světlo. Hřích se stydí sám před sebou, a proto se štítí světla, aby nebylo vidět jeho ohyzdnou tvář. Oko se od temnoty odvrací, a právě proto ji hřích vyhledává, v níž se plíží a před světlem utíká; v přítmí se potuluje, a bojí se i nejmenšího šelestu. Kdo páchá hřích, bojí se vlastního hlasu a děsí se vlastních kročejů. Zloděj nemluví hlasitě, nečistý se ani neozve; zaslechnou-li hlas, zblednou a zůstanou strnulí jako kámen stát. Už řeč o hříchu působí jim úzkosti, aby snad nebyli prozrazeni. Když pouhé docela skryté páchání hříchu tolik nepokoje působí, jakou hanbu přinese, až bude odkryt a prozrazen! Když už zde hřích tolik strachu nahání, jakou bázeň pocítí hříšník, až stane před věčným Soudcem! Zloděj a nečistý se hanbou propadá, když jediný člověk ho při skutku přistihne; jaké bude jejich zahanbení, až budou stát tam a nebe i země na ně bude hledět! Ani jediná myšlenka nezůstane skryta; nebude ani jediného, jenž by se tam neobjevil a nepřišel před soud. Každé slovo v hříšné vášni zašeptané bude zjeveno věčnému Soudci a on povolá nebe i zemi, aby zasedly nad ním k soudu.

Volá Pán skrze proroky, apoštoly a evangelia, a z mnohých málokdo dbá. Volá satan tanci a ďábelskými popěvky, a shromáždí kol sebe celé masy. Milovník lidského pokolení zve všechny právě: „Pojďte ke mně všichni, kdož jste obtíženi,“ a nikdo ho neposlouchá. Volá ďábel, nepřítel lidstva, a všichni k němu běží.

Kde (hříšné) zábavy a rozkoše, tam mají andělé smutek a ďábel svátek.

Zamysli se nad tím, po čem blouzníš, a zardi se. O třtinu zlomenou ses opřel, a pevnou oporu kříže jsi opustil.

Slyšeli jste, jakého množství zlého se odříkáme několika málo slovy, a toto odřeknutí a krásné vyznání bude vymáháno onoho dne u každého křesťana. Psáno je totiž: „Ze slov svých budeš ospravedlněn, a ze slov svých budeš souzen.“ A opět praví Pán: „Z vlastních úst tvých tě soudím, služebníče ničemný.“ Jest zřejmo, bratři nejmilejší, že naše slova v onu chvíli nás buďto odsoudí, anebo ospravedlní.

O pokání

Ten, jenž nám milost synovství křtem svatým udělil, milost odpuštění že by nám odepřel? Jenž nás velikými věcmi obdaroval, v malých že by se laskavým neukázal? Jenž mrtvým vzkříšení dává, nemocným uzdravení že by nedal? Jenž nás za dítky přijal, že by kajícího syna odehnal? Ze služebníků nás dítkami učinil, a zbloudilého syna že by se neujal? Nesouhlasím s tebou, bludaři; mám pramen, a nepotřebuji tvého vyschlého koryta: mám Krista, a proto ti vytýkám tvou nepravost (že chceš hříšné připravit o pokání). Za nás umřel, a že by se za nás u Otce nepřimluvil? Za nás byl ukřižován, a že by odmítl nad námi se smilovat? Když nás tak miloval, že by lačnícími pohrdal, maje zdroj milosrdenství? Věc všecko pomyšlení převyšující učinil, a nepatrnou by neudělil? Když jsme bezbožní byli, nezavrhl nás, a když kajícně od hříchu se odvracíme, nepřijal by nás? Hřešící k sobě volá a zve, a od obrácených se odvrátí? Nad provinilci se slitoval, a prosícím by zdroj slitovnosti uzavřel? (De poenit.)

Lékař jásá, když nemocný unikl nebezpečí. Bůh jest bohat a jeho bohatství potřebuje jen nuzného, aby mu ze svých pokladů udělil. Otec více cenil zchudlého syna než propité peníze, jež marnotratně prohýřil. Nezavrhuje tě, nevytýká ti statky, jež jsi zle utratil, neboť má sám poklady nepřeberné. Pojďte tedy, dříve než přijde onen hrozný den, a vrhněme se v oceán slitovnosti Boží.

Duše naše jest zasnoubena nesmrtelnému Snoubenci, zásnubami jsou sv. svátosti. Co od tebe žádá Bůh, leč tvou spásu? Jsi-li však nedbalý a nechceš-li se dát spasit, sám sebe zahubíš. Bůh neušetřil pro tebe vlastního Syna, a ty, nešťastníče, se nesmiluješ sám nad sebou? Probuď se poněkud ze sna a měj slitování sám se sebou! Jenom chtěj být spasen: milost Boží neschází těm, kteří jsou své spásy dbalí.

Den se již nachýlil a večer náš se přiblížil, a my myslíme, že jest ještě ranní hodina. Dveře pokání jsou otevřeny; pospěš, hříšníče, pospěš, dokud se nezavřou. Dosti jsme se ďáblu nasloužili: zbytek života, jenž nám jest popřán, věnujme Bohu.

Jdeš v noci na lůžko a zveš s sebou na noc hřích? Vstaň, slzy nad hříchem prolévej, ať nemusíš jednou v pekle vzdychat a lkát nadarmo. Všechnu stopu zla musíš ze srdce odstranit, zůstane-li v tobě byť jen trochu popela, přivábí dravce a plazy.

Jsi dělníkem ctnosti, bratře, Kristus tě najal na svou vinici; kde boje, tam i odměny; trpělivostí se posilni k zápasu! Dokud ti život zbývá, kovej a piluj si klíč k rajské bráně: ta brána po tobě touží a čeká na tvůj příchod.

Testament

Já, Efrém, umírám (…), dny moje jsou sečteny, doba žití mého uplynuta, jako když svíce dohořívá. Běda mně, vbrzku budu stát před soudnou stolicí Syna Božího. Pojďte sem, přátelé moji, oči mi zatlačte, neboť s lože, na které vstoupil, Efrém již nesestoupí. Jistěže odejdu, a již mne nebude.

Nepochovávejte mne ve chrámě nebo pod oltářem: nesluší se, aby hříšník na místě svatém byl pochován. Nepochovávejte mne mezi mučedníky, neboť hříšník jsem a poslední ze všech věřících; pro hříchy své nejsem hoden, blízko jejich kostí být položen. Na hřbitově mezi kajícníky mne položte, aby Syn Boží při svém příchodu (k soudu) i na mne jako na ně dštil rosu smilování svého. Neoslavujte mne po smrti chválami, jenžto budu od Boha souzen a kárán. Jak byste mohli nazývat blaženým toho, jenž bude na soudě zahanben? Kdyby někdo všechny skutky mého života znal, jsem jist, že by po mé rakvi blátem a kamením házel.

Díky vám, bratři, za vše, co jste mi prokázali dobrého. Odměnu chystá vám Učitel náš, jenž slíbil, že nenechá bez odměny ani číši vody studené, třebaže hříšník jsem já, jemuž jste dobré prokazovali. Provázejte mne na cestu modlitbami, žalmy a obětmi a buďte mne pamětlivi, až mne nebude.

Nikdy nevyšla kletba z úst mých. Osvědčuji vám, přátelům svým: v celém životě nikoho jsem nepomluvil, s nikým se do hádky nepustil, jen s nevěřícími spory neustálé jsem míval. Víte, že hlídač se na vlka obořit musí, vidí-li ho do ovčince se vkrádat, nechce-li být od pána trestán. Skrze toho, jenž na Sinaji zákon nám dal, osvědčuji vám: od jednoty s Církví nikdy jsem se neodloučil, vždy jsem věřil v Boha trojjediného, Otce, Syna a Ducha svatého. (…) Spíše lze démony poučit než bludaře přesvědčit. Démoni zajisté vyznávali: „Tys, Pane, Syn Boha živého.“ Nevěřící a bludaři však denně tvrdošíjně popírají a nevěří, že Kristus je Syn Boží.

Všechno plyne, všechno pomíjí. I kamenné chrámy se rozpadnou, ale chrám těla našeho zase ožije a vstane k soudu, k odměně nebo trestu. Aj, přiblížila se poslední hodina, pohotově jest anděl, který mne odvede. Prosím tě, Pane Ježíši Kriste, nejinak než jako přítel přítele prosí, pro milosrdenství své nepostav mne po své levici v den příchodu svého. Sbohem, země, žijte v pokoji a štěstí vy, kteří tu zůstanete, prosím Pána, aby dal pokoj Církvi a konec pronásledováním, která bezbožníci odedávna zanítili. Buď vítán, anděle, vůdce můj, jenž co nevidět duši mou odvedeš tam, kde bude s jinými očekávat hodinu společného vzkříšení. (Testam. s. Ehpraem, řeč umírajícího Efréma k bratřím)

Zdroj: Konrád Kubeš, Pod korouhví Kristovou, Brno 1947, výroky vybral a utřídil autor článku.