Mortalium animos

Encyklika papeže Pia XI.

Ctihodní bratři,

pozdrav a apoštolské požehnání.

Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré a nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení.

Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev vyjímečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a atheismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného.

Při těchto podnicích k podpoře jednoty mezi křesťany se mnozí dávají ošálit některými falešnými důvody. Což není správné, a není to dokonce povinnost – tak se pořád opakuje – aby ti, kteří odvozují svůj název od Krista, se už navzájem nekaceřovali a konečně se spojili poutem lásky? A jak se může honosit Kristovou láskou ten, kdo se nesnaží ze všech sil plnit přání toho, který prosil Otce, aby jeho učedníci jedno byli? /Jan 17,21/ Což nechtěl sám Ježíš Kristus, aby se jeho učedníci vyznačovali a vynikali právě touto známkou vzájemné lásky?

“Po tom se pozná, že jste moji učedníci, budete-li se navzájem milovat” / Jan 13,35/. Dej Bůh, říká se dále, aby všichni křesťané jedno byli, potom by byli schopnější potírat mor bezbožectví, který se den ode dne šíří a ohrožuje evangelium. Takové a podobné důvody uvádějí tak zvaní všekřesťané. Nejsou to jen malé skupiny, ale vzrostly už velké zástupy, organizované v rozšířených spolcích a většinou pod vedením nekatolických vůdců, i když si v otázkách víry zachovávají rozdílné názory. Toto podnikání je tak usilovné, že na mnoha místech nachází mnohé přívržence a získává dokonce i mnohé katolíky lákavou nadějí, že se podaří docílit jednoty, jaká patrně odpovídá i přání Matky Církve, které jistě na ničem tolik nezáleží jako na tom, aby se její zbloudilé dítky vrátily do její náruče. Ale pod těmito svůdnými lichotkami a hladkými slovy se skrývá závažný blud, který podrývá základy katolické víry.

Náš úřad a svědomí nám ukládá povinnost postarat se, aby stádo Kristovo nebylo sváděno nebezpečnými iluzemi, a proto Vás, ctihodní bratři, upozorňujeme na toto veliké nebezpečí, poněvadž jsme přesvědčeni, že Vaším mluveným a psaným slovem snáze proniknou mezi lid a budou jím pochopeny zásady a závěry, které Vám teď předložíme. Takto bude katolíkům jasno, jak mají posuzovat otázku korporativního sjednocení všech křesťanů v jednom svazu a jaké stanovisko k tomu zaujmout.

Bůh, Tvůrce vesmíru, nás stvořil, abychom ho poznávali a jemu sloužili. Z toho vyplývá, že má plné právo na naši službu. Bůh zajisté mohl dáti člověku jen přirozený zákon, který samotným stvořením vepsal do našich srdcí, abychom se jím řídili a pečovali svou obyčejnou prozřetelností o pokrok tohoto zákona. Ve skutečnosti se však rozhodl uložit nám zákony pozitivní a během věků, od stvoření lidského pokolení až po příchod a kázání Ježíše Krista, chtěl sám poučit člověka o povinnostech rozumných bytostí vůči jejich Tvůrci. “Když mnohokrát a mnoha způsoby Bůh mluvil k otcům skrze proroky, naposled v těchto dnech k nám promluvil skrze Syna” /Žid 1,1/.

Je tedy jasno, že není jiného pravého náboženství kromě toho, které je vybudováno na zjeveném slově Božím. Toto zjevení, které bylo dáno na počátku a v němž se pokračovalo pod Starým zákonem, dovršil Ježíš Kristus Novým zákonem. Když tedy Bůh promluvil – a dějiny dosvědčují, že vskutku promluvil, pak je jasnou povinností člověka bezpodmínečně uvěřit Bohu, který se takto zjevil, a podřídit se jeho rozkazu. Abychom to však mohli učinit, založil jednorozený Syn Boží na zemi svou Církev. Všichni, kteří se ještě pokládají za křesťany, musí přece připustit, že Kristus založil nějakou, a sice jedinou Církev. V odpovědi na otázku, jaké vlastnosti tato Církev musí mít, se však mínění rozcházejí. Mnozí například popírají, že Církev Kristova musí být viditelná, že by se tedy společnost věřících musela jevit jako jedna a všichni věřící sjednoceni v tomtéž učení a pod jedním učitelským a pastýřským úřadem. Viditelností Církve rozumějí pouze jakýsi svaz, zahrnující více společností, i když tyto společnosti zastávají různé protichůdné nauky. Kristus Pán však založil svou Církev jako dokonalou společnost, která je svou povahou smysly vnímatelná, aby dále pokračovala v díle vykoupení pod vedením jediné nejvyšší hlavy /Mt 16,18 Lk 22,32 Jan 21,15 – 17/, živým učitelským slovem /Mk 1,15/ a udělováním svátostí, těchto pramenů Božské milosti. / Jan 3:5, 6: 48-49, 20:20, Mk 18:18 atd./ Proto také srovnával Kristus svou Církev se stádem /Jan 21, 15-17/, s ovčincem /Jan 10,16/, s domem /Mt 16,18/ nebo s královstvím /Mt 13/. Tato Církev, tak podivuhodně ustanovená, nemohla po smrti svého Zakladatele a apoštolů přestat existovat, protože jí byla svěřena úloha vést k věčné spáse všechny lidí celého světa a všech dob. “Jděte a učte všechny národy.” /Mk 18,19/ Což mohla Církev pozbýt síly k plnění tohoto úkolu, když ji po boku stojí Kristus, který slavnostně slíbil: “Hle, já jsem s vámi až do skonání věků” /Mt 28,20/? Církev Kristova tedy musí existovat nejen dnes, zítra a neustále, ale musí existovat tak, jak existovala v dobách apoštolských , nemáme – li připustit nesmysl, že Kristus nemohl prosadit svou vůli nebo že se mýlil, když ohlašoval, že brány pekelný jeho Církev nepřemohou /Mt 16,18/. A teď je možno odmítnout falešný názor, na němž, jak se zdá, spočívá celá projednávaná otázka a z něhož vychází i mnohostranná akce nekatolíků pro sjednocení církví. Podnikatelé této akce téměř neustále citují slova “aby všichni jedno byli” a “bude jeden ovčinec a jeden pastýř” /Jan 17,21; 10,16/. Dávají však těmto slovům smysl pouhého přání a prosby Spasitelovy, které se dosud nesplnily. Tvrdí, že jednota víry a vedení, tato známka pravé a jediné Církve Kristovy, tu nikdy nebyla a dosud není. Můžeme si ji tedy přát a jednou ji snad při dobré vůli věřících také dosáhneme, prozatím však je to pouhý ideál. Říkají, že Církev je svou povahou rozdělená, že sestává z mnoha církví nebo z jednotlivých komunit, které jsou dosud rozděleny, v některých bodech nauky se shodují a v ostatních si odporují. Církev byla jednotná nanejvýš v době apoštolské až do prvních všeobecných koncilů. Proto také vyvozují dále, že musí být staré kontroverze a různosti názorů které až po naše dny rozdělovaly křesťanstvo, vyloučeny a ze zbývajících bodů nauky musí býti vytvořena jedna společná norma víry a v tomto vyznání se pak všichni opět najdou a budou se cítit jako bratři. Jen takto, spojeny společným poutem, budou mnohé církve a společnosti schopny energicky a úspěšně zastavit postup nevěry.

Tak se všeobecně mluví, ctihodní bratři. Jsou sice i takoví, kteří připouštějí a souhlasí, že protestantismus se neuváženě vzdal jistých nauk a obřadů, které byly jistě přijatelné a užitečné a které římská Církev podržela. Hned však připojují, že i tato Církev porušila starou křesťanskou víru tím, že k ní přidala a předkládala k věření mnohé nauky, které jsou křesťanství cizí, ba dokonce protichůdné, především jurisdikční primát svatého Petra a jeho nástupců na římském stolci. Mezi takovými se najde i několik, kteří přiznávají římskému papeži jakési čestné prvenství a omezenou pravomoc, nikoliv však z božského práva, ale v důsledku jakéhosi přivolení a souhlasu věřících. Někteří chtějí dokonce udělat z římského papeže jakéhosi předsedu svých smíšených a ze všech konců sehnaných shromáždění. Ze všech nekatolíků, kteří mají plná ústa křesťanského společenství, však nenapadne ani jednomu, aby se podřídil autoritě náměstka Ježíše Krista a naslouchal jeho učení. Prozatím prohlašují ochotu vyjednávat s římskou Církví, ale na stejné úrovni, jako rovný s rovným. Není však pochybnosti, že kdyby jim bylo dovoleno takto vyjednávat, učinili by to s úmyslem dospět k dohodě, jež by jim umožnila podržet staré názory, které jsou příčinou, proč bloudí mimo jediné stádo Ježíše Krista. Je jasné, že Svatý Stolec za těchto okolností se nemůže žádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z těchže důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat takových podniků a podporovat je. Kdyby to činili, uznávali by falešné křesťanské náboženství, zcela odlišné od jedné Církve Ježíše Krista. Což můžeme strpět, aby se Pravda, a to Pravda Bohem zjevená, stala předmětem vyjednávání? To by bylo počínání svrchovaně hříšné. Jediné, o co se tu jedná, jest, aby zjevená Pravda byla hájena. Ježíš Kristus poslal své apoštoly do celého světa, aby hlásali jeho evangelium všem národům, a aby neupadli nikdy do bludu, dal jim Ducha svatého za učitele veškeré Pravdy /Jan 16,13/. Což vyschlo toto apoštolské učení nebo mohlo se někdy v Církvi zatemnit, když je přece řízena a zachovávána Bohem samým? A když náš Vykupitel jasně řekl, že evangelium není určeno jen pro dobu apoštolskou, ale pro všechny budoucí věky, mohl se pak předmět víry během času tak zatemnit a stát nejistým, že se dnes musí tolerovat všechna navzájem si odporující si mínění? Kdyby to byla pravda, muselo by se také říci, že seslání Ducha Svatého na apoštoly, jeho neustálé trvání v Církvi, jakož i kázání Spasitelovo, už od mnoha staletí ztratily sílu a užitečnost. Avšak tvrdit něco takového by bylo rouhání. Dále: Jednorozený Syn Boží nedal svým vyslancům jen příkaz učit všechny národy, ale uložil také všem lidem povinnost uvěřit hlásané pravdě a “svědkům předem určeným od Boha.” /Sk 10,41/, a k tomuto příkazu připojil sankci: “Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo však neuvěří, bude zavržen.” /Mk 16,16/ Tento další příkaz Kristův, totiž hlásat pravdu a uvěřit jí, by byl naprosto nepochopitelný, kdyby Církev nepředkládala učení evangelia jasně a neporušeně a kdyby nebyla chráněna všeho nebezpečí omylu. Proto se daleko od Pravdy vzdaluje ten, kdo sice uznává existenci pokladu Pravdy na tomto světě, při tom se však domnívá, že tuto pravdu je nutno těžko hledat tak dlouhým studiem a disputováním, že by lidský život sotva stačil na to, aby ji člověk našel a osvojil si ji. Jako kdyby dobrotivý Bůh promluvil ústy svých proroků a svého jednorozeného Syna tak, aby jen několik málo lidí a teprve v pokročilém věku, poznalo pravdu Jím zjevenou a nikoliv tak, aby mravní nauka, kterou lidem ukládá, jim byla vůdčí hvězdou po celý život. Všekřesťané jsou snad ve svých snahách o sjednocení církví vedeni ušlechtilou snahou podporovat lásku mezi křesťany. Ale jak je možná láska na úkor víry? Víme přece všichni, že to byl právě Jan, apoštol lásky, jehož evangelium jest jakoby zjevení tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a kterým svým učedníkům neustále vštěpoval nové přikázání “milujte se vespolek”, který přísně zakazoval pěstovat styky s těmi, kteří nevyznávali celé a neporušené učení Kristovo. “Příjde-li k vám někdo a nepřináší-li toto učení, pak ho nepřijímejte do svého domu a nepozdravujte se s ním.” /2 Jan 11/ Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a upřímné víry, musí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem jednoty víry. Jak je tedy vůbec možno představit si nějaký křesťanský svaz, jehož členové by si i ve věcech víry zachovávali své vlastní názory, odporující názorům ostatních?

Kdyby na příklad jedni pokládali posvátnou tradici za pravý pramen víry, a ostatní by tuto pravdivost popírali? Nebo kdyby jedni pokládali církevní hierarchii biskupů, kněží a jáhnů za instituci Bohem zřízenou, a ostatní by tvrdili, že hierarchie byla teprve postupně zaváděna podle místních a dobových potřeb? Kdyby jedni uctívali v Nejsvětější Svátosti oltářní Krista, který je tam skutečně přítomen v důsledku podivuhodné změny chleba a vína, která se nazývá přepodstatnění, a jiní by tvrdili, že Kristus je tam přítomen jen skrze víru nebo znamení a v síle svátosti. Kdyby jedni pokládali Eucharistii za svátost a současně za oběť, a jiní by v ní spatřovali jen vzpomínku na poslední večeři Páně a Jeho památku. Kdyby jedni pokládali za dobré a spasitelné vzývati svaté, kralující s Kristem, především Matku Boží Pannu Marii a ctít jejich obrazy, jiní by pak zavrhovali tento kult jakožto nesrovnávající se s úctou k Prostředníku mezi Bohem a lidmi /srov. 1 Tim. 2,5/, k Ježíši Kristu. Nelze si představit, jak by se dala v tomto zmatku názorů urovnat cesta k jednotě Církve, protože tato jednota nemůže vzniknout jinak než z jednoho učitelského úřadu, jednoho pravidla víry a z jedné víry v Krista.

V otázkách víry je dále naprosto nevhodné rozlišování mezi tak zvanými “základními” a “nikoliv základními” body víry, jako by jedny musely býti přijaty ode všech, kdežto přijetí druhých by bylo ponecháno volnému uvážení věřících. Formální příčinou nadpřirozené ctnosti víry jest totiž autorita zjevujícího se Boha, která nepřipouští žádné takové rozlišování. Proto praví učedníci Kristovi přijímají se stejnou vírou tajemství Nejsvětější Trojice i článek víry o neposkvrněném početí Matky Boží a věří ve Vtělení našeho Pána Ježíše Krista stejně jako papežskou neomylnost, jak byla definována na I. vatikánském koncilu. I když tyto pravdy byly slavnostně definovány v různých dobách, některé dokonce nedávno, přece musejí býti všechny stejně pevně a věrně přijímány. Což je všechny nezjevil Bůh? Učitelský úřad Církve, který byl Božským úradkem zřízen na této zemi, aby zjevené pravdy zůstaly stále nezměněně zachovány a snadno a bezpečně mohly býti od lidí poznávány, jest ovšem denně vykonáván od papeže a biskupů s ním spojených. Když je ale nutno účinněji vystoupit proti útokům bludařů nebo jasněji a hlouběji vyložit věřícím některé body nauky, pak je povinností učitelského úřadu Církve přistoupit k slavnostní definici této nauky. Tímto mimořádným výkonem učitelského úřadu se nic nového nevymýšlí, ani se nic nového nepřidává k souhrnu pravd, které jsou v pokladu zjevení, svěřeném Církvi od Boha, obsaženy alespoň zavinutě. Takto se pouze objasňují pravdy, které se dosud mnohým mohly zdát ještě nejasné nebo se předkládají k věření pravdy před tím od mnohých napadené. Takto je jasno, ctihodní bratři, proč Apoštolský Stolec nikdy nedovoloval věřícím účastnit se jednání nekatolíků. Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat žádným jiným způsobem než usilováním o návrat disidentů k jediné pravé Církvi Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi odpadli. K jedné, pravé Církvi Kristově _ pravíme _ , která je všem viditelná a která podle vůle svého Zakladatele zůstane taková, jakou ji ke spáse všech založil. Kristova mystická nevěsta nebyla nikdy během dob poskvrněna a také nikdy nemohla být. O tom svědčí už sv. Cyprián, když píše: “Nevěsta Kristova nemůže pozbýti cti. Je neporušená a čistá. Zná jen jeden dům a v cudné kázni udržuje svatost jen jedné komnaty” /O jednotě katolické Církve, 6, 11/. A tento svatý mučedník se právem diví, jak je možno věřit, že “tato jednota, která má základ v Boží neproměnnosti a souvisí s nebeskými tajemstvími, by mohla býti v samotné Církvi roztržena a rozbita svárem nejednotných lidí. Poněvadž tedy mystické tělo Kristovo je jedno /l. Kor 12,12 /, poněvadž je “spojené a spjaté” /Ef 4,16/ tak jako jeho fyzické tělo, je pošetilé říkat, že toto mystické tělo může sestávat z odtržených a odloučených údů.

Kdo tedy není spojen s tímto mystickým tělem, není jeho údem a není spojen s hlavou, jíž je Kristus. V této jedné Církvi Kristově není a nezůstává nikdo, kdo se poslušně nepodrobuje autoritě Petrově a jeho právoplatných nástupců a neuznává takto jejich moc. Což předkové těch, kteří dnes vězí v bludech Fotiových a reformátorů, neholdovali římskému biskupu jako nejvyššímu pastýři duší? Synové bohužel opustili dům otcovský. Ten však proto nezahynul ani se nerozpadl, protože je neustále pod ochranou Boží. Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci. Jestliže se chtějí, jak stále říkají, opět sjednotit s Námi a s Našimi, proč se spěšně nevrátí do Církve, k “matce a učitelce všech věřících v Krista”? / 4. lateránský koncil c. 5. / Ať poslechnou, co říká Lactancius: “Jen katolická Církev uchovává pravý kult. Ona je pramenem Pravdy, domovinou víry a chrámem Božím. Kdo do ní nevstoupí nebo kdo ji opustí, zůstává vzdálen naděje na život a spásu. Ať se někdo nepokouší tvrdošíjně klamat sám sebe. Jedná se o život a spásu. Kdo se jí horlivě a pečlivě neuchopí, tomu se ztratí a pohasne” /Divin. Instit. 4: 30, 11-12/.

Ať se tedy odloučení synové obrátí k Apoštolskému Stolci, zřízenému v tomto městě, který apoštolská knížata Petr a Pavel posvětili svou krví, neboť zde je “kořen a matka katolické Církve” /sv. Cyprián – Ep. 48 ad Cornelium, 3. /. Nikoliv v domnění a naději , že Církev Boha živého “sloup a základ Pravdy” /Tim 3,15/, se vzdá čistoty víry a bude trpět jejich bludy, avšak aby se svěřili jejímu učitelskému úřadu a vedení. Kéž by se poštěstilo Nám to, po čem tolik našich předchůdců marně toužilo, abychom totiž mohli opět s otcovskou láskou obejmout syny, jejichž nešťastného odloučení litujeme. Kéž Božský Vykupitel, “který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání Pravdy” /1. Tim. 2,4/, vyslyší naše neustálé prosby a přivolá všechny bloudící zpět k jednotě Církve. V této tak důležité záležitosti se utíkáme k nejblahoslavenější Matce Božské Milosti, přemožitelce všech bludů, Pomocnici všech křesťanů, a voláme k ní, aby nám svou přímluvou přiblížila den, kdy všichni uslyší hlas jejího Božského Syna, “zachovávajíce jednotu ducha ve svazku pokoje” /Ef. 4, 3/.
Víte, ctihodní bratří, jak velmi po tom toužíme. Ať se o tom dovědí všichni naši synové, nejen katolíci, ale i děti od nás odloučené. Budou-li v pokorné modlitbě prosit o nebeské osvícení, poznají nepochybně jednu pravou Církev Kristovu a vstoupí do ní, sjednoceni s Námi v dokonalé lásce. V tomto očekávání, jako záruku Božské milosti a na důkaz naší otcovské lásky, udělujeme ze srdce apoštolské požehnání Vám, ctihodní bratři, vašemu duchovenstvu a lidu.

Dáno v Římě u sv. Petra, 6. 1. 1928, na svátek Zjevení Krista, našeho Páně, v 6. roce našeho pontifikátu

Pius XI.