Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Mohou mít tradiční katolíci svůj ordinariát v koncilně-synodální církvi? Návrh patera de Blignières.

7. 1. 2026

Tradiční katolíci mají být tím, co biskup Fellay kdysi nazval „dinosaury v ZOO“.

S. D. Wright, 6. ledna 2026

Zkušená vatikánská novinářka Diane Montagna právě zveřejnila článek a rozhovor o návrhu na zřízení „Tradicionalistického ordinariátu“, který byl předložen mimořádné konzistoři kardinálů (konané ve Vatikánu 7.–8. ledna 2026, pozn. IK).

Otec Louis-Marie de Blignières – zakladatel Bratrstva svatého Vincence Ferrerského – předložil tento návrh v dopise ze dne 24. prosince. Návrh, publikovaný ve francouzštině a angličtině, byl zaslán v tištěné podobě patnácti kardinálům známým svým zájmem o otázku tradiční římské liturgie a e-mailem další stovce kardinálů.

Jádrem návrhu otce de Blignières je vytvoření „církevní jurisdikce“ věnované tradičnímu ritu, která by byla v zásadě založena na modelu vojenských ordinariátů. Taková struktura by podle něj mohla tradičním komunitám zajistit dlouhodobou pastorační stabilitu a zároveň zachovat institucionální společenství s Římem.

P. Louis-Marie de Blignières

Pater de Blignières, kterému je dnes 76 let, je dlouholetou osobností francouzských tradicionalistických kruhů. Byl seminaristou v semináři Bratrstva sv. Pia X. v Ecône a v roce 1977 byl vysvěcen arcibiskupem Marcelem Lefebvrem. Zpočátku spolupracoval s Domem Gérardem Calvetem z Le Barroux, ale v roce 1979 založil vlastní dominikánskou komunitu a přijal „Cassiciackou tezi“ tehdejšího P. Michela-Louise Guérarda des Lauriers. Tato teze říká, že poslední pretendenti papežského stolce nebyli skutečnými papeži.

Překvapivě Montagna přehlíží období, kdy byl Fr. de Blignières takzvaným „sedeprivationistou“, a píše následující:

„V roce 1988, po nelegitimních (dle mínění autorky, pozn. IK) biskupských svěceních arcibiskupa Marcela Lefebvra, patřil otec de Blignières mezi duchovní, kteří se zapojili do dialogu s papežem Janem Pavlem II. a přispěli k diskusím, které vedly k vytvoření Papežské komise Ecclesia Dei za účelem smíření skupin spojených s tradičním ritem.“

Ve skutečnosti se otec de Blignières smířil s Janem Pavlem II. v roce 1987, před biskupskými svěceními arcibiskupa Lefebvra1. Tato svěcení však poskytla komunitě otce de Blignières příležitost získat indult k používání dominikánských liturgických knih.

Návrh

Montagna poznamenává, že myšlenka jurisdikční struktury pro tradiční ritus koluje již řadu let. Již v roce 1963 to navrhl anglický autor Evelyn Waugh v dopise časopisu The Tablet:

Vážený pane,

východní uniatské církve si zachovávají starobylé způsoby bohoslužby, které jsou jim drahé, a liturgie, které jsou v mnoha případech pro věřící nesrozumitelné.

Není na čase usilovat o podobná privilegia pro římské katolíky? Budete prosazovat výzvu Svatému stolci k založení uniatské latinské církve, která bude dodržovat všechny obřady, jak existovaly za vlády Pia IX.?

Váš poslušný služebník, Evelyn Waugh.2

Tuto možnost zmínili i Christopher Ferrara a Thomas E. Woods v knize The Great Façade:

„Úspěch Cluny také dokazuje potenciál kanonické struktury, která se dnes označuje jako apoštolská administrace (správa). Tím, že Církev umožnila klášterům v Cluny obejít autoritu biskupů – kteří byli ve své době, stejně jako v naší, tak často odpůrci skutečné reformy –, dala tomuto božsky inspirovanému hnutí prostor, který potřebovalo k naplnění svého poslání. I když je naše situace pravděpodobně horší než ta, které čelilo Cluny, imunita vůči biskupům, kterou v Cluny požívali, by nám dala schopnost znovu vybudovat alespoň jednu část Církve. Právě to Cluny udělalo a zbytek Církve nakonec následoval.“3

Nejvýznaměji se za takovou strukturu několikrát v době po koncilu přimlouval arcibiskup Marcel Lefebvre, když ji nazval „experimentem tradice“. Již v roce 1973 a naposledy v roce 1987 arcibiskup volal po uspořádání pod tímto názvem, které by umožňovalo určitou míru autonomie od diecézních biskupů, přičemž jeho činnost by podléhala komisi v Římě.

Jak však brzy uvidíme, Lefebvre v roce 1988 takovou možnost rozhodně odmítl. Nejprve se ale zamysleme nad tím, proč je tento návrh takovým doktrinálním problémem – představuje totiž přijetí falešné anglikánské eklesiologie.

Jednota Církve

Od 60. let 20. století se různé hlavní proudy katolíků praktikujících tradiční latinskou mši a skupiny Ecclesia Dei snažily vyjednat soužití a toleranci s koncilními reformátory, aby si vybojovaly své místo v širokém spektru.

Tyto skupiny se snažily zajistit existenci římské liturgie vedle liturgie Novus Ordo. Někteří usilovali o prostou koexistenci založenou na jejich preferenci starého ritu; jiní zastávali názor, že Novus Ordo je škodlivý pro duše a měl by být za téměř všech okolností odmítán.

Snažily se (a do jisté míry i uspěly) zajistit oázu, kde by mohla být pravá víra vyučována a vyznávána v její integritě, zatímco by koexistovala s těmi, kteří ji otevřeně popírají nebo zastírají. Aniž by si to uvědomovaly, přijaly tyto skupiny jako strategii stejnou situaci, nad kterou kardinál Newman a mnoho dalších lamentovali, když ještě byli anglikány:

„Lidé s katolickými názory jsou ve skutečnosti jen jednou ze stran v naší církvi.“4

Jak arci-koncilní-synodalista kardinál Roche správně poznamenal ve svých komentářích z roku 2021 k dokumentu Traditionis Custodes, je tento způsob uvažování a jednání „ekleziologií, která není součástí magisteria Církve“.

Anglikánská komunita je někdy nazývána „Broad Church“ (širokou církví) a má se za to, že se skládá z různých „křídel“. Tato myšlenka je v anglikánském kulturním prostředí převládající, ačkoli se neobjevuje v Třiceti devíti článcích ani v modlitební knize.

Mezi tato křídla (zhruba) patří:

  • Křídlo „High Church“ (vysoké církve), „rituální“ nebo „anglo-katolické“ (pozn.: Jedná se o zjednodušené vyjádření hnutí, která se v průběhu času měnila a nebyla identická5).
  • Křídlo „Low Church“ (nízké církve), „evangelikální“ nebo „charismatické“.
  • Liberální či modernistické křídlo.

Navzdory svým radikálně odlišným přesvědčením a praktikám jsou všechny tyto skupiny, křídla nebo strany považovány za součást stejného celku (anglikánské sekty, pozn. IK).

Křídlo „vysoké církve“ z velké části věřilo, že pokračuje v pravé nauce, pravé liturgii a pravé katolické Církvi v rámci anglického království. Uznávalo, že tak činí vedle různých protestantských bludů, a zastávalo názor, že je jeho povinností „rekatolizovat“ svou komunitu – nebo alespoň protestantizující tendence některých svých souvěrců.

Mnozí dnes napříč spektrem věří, že i v katolické církvi může existovat více křídel, z nichž každé vyznává odlišné nauky. V tomto schématu by tato křídla mohla zahrnovat:

  • Křídlo vysoké církve, tradicionalistické, „mimořádné formy“
  • Křídlo konzervativní
  • Křídlo evangelické/charismatické obnovy
  • Křídlo nízké církve, „standardní farnosti Novus Ordo“
  • Křídlo liberální nebo modernistické.

Tato ekleziologie s sebou nese změnu definice Církve a jejího ustavení, popření prvního a nejzákladnějšího ze čtyř znaků (jednoty), a tím i popření její formální viditelnosti.

Katolická eklesiologie takové strany a křídla v rámci Církve neschvaluje, alespoň v tom smyslu, jak je zde míněno. Zastává názor, že Církev je nutně a viditelně jednotná. Je nemožné, aby byla rozdělena v bohoslužbách, obsahujících tradiční a katolické obřady vedle těch, které jsou nekatolické a škodlivé pro ty, kteří je navštěvují.

[Katolická Církev] Rovněž učí, že je viditelně sjednocena ve víře a že je nemožné, aby byla rozdělena ve víře: učí a vyznává pouze jednu víru – tu pravou. Není tělesem, které obsahuje pravdu vedle mnoha dalších nebezpečných omylů, z nichž každý má své stoupence, kteří se perou o prvenství.

Mimochodem, měli bychom si ujasnit, že pravé učení nevylučuje možnost, že se někteří mohou v dobré víře mýlit, ani nevylučuje možnost, že katolíci mohou být více či méně rozděleni v otevřených otázkách nebo tezích, které nespadají do oblasti Víry. Vyloučeno však je, že by Církev byla pouhým právním sdružením lidí, z nichž někteří vyznávají pravou víru a jiní záměrně a vědomě vyznávají jinou víru, která je v rozporu s tím, co učí magisterium.

Opakuji, že zmatek ohledně této doktríny je pochopitelný: zdá se nemožné dnešní realitou ověřit pravdivost tohoto učení [o jednotě Církve]. Výsledkem je, že i přes velmi jasná prohlášení papežů a teologů mnozí docházejí k závěru, že toto učení musí být nesprávně interpretováno a že viditelná jednota Církve je realitou pouze v určitých obdobích.

Obtížnost ověřit tuto pozoruhodnou jednotu v dnešní době však vedla mnoho konzervativních a tradicionalistických autorů k tomu, že ji buď popírají, nebo „přehodnocují“ – a nahrazují ji eklesiologií, která má více společného s anglikánstvím než s katolickou vírou.

Další výklady tohoto doktrinálního tématu si můžete přečíst zde (anglicky):

Není to katolická Církev

Komunita, která je rozdělena na křídla, bez jednoty uctívání a víry (a která se dokonce snaží vymýtit katolické uctívání a víru), není katolickou Církví, i když obsahuje „katolické křídlo“ skutečných katolíků, kteří se snaží pokračovat v tradičním obřadu a nauce.

Církev není tvořena pouze spravedlivými a svatými, ale pouze katolíky: těmi, kteří jsou pokřtěni, vyznávají víru navenek a nejsou odděleni od jednoty těla. Jinými slovy, je zcela katolická.

Ovšem členové „katolického křídla“ nebo „tradičního hnutí“ v rámci širšího společenství se – nelze to vyjádřit jinak – snaží být katolíky v nekatolické církvi. Existuje webová stránka věnovaná vyhledávání „uctivých mší“: samotná myšlenka implicitně připouští existenci církve rozdělené a neřízené.

Ve skutečnosti lze nově vznikající eklesiologii „křídla“ nebo „ordinariátu“ církve, která má působit jako doktrinální a liturgický kvas pro celek, oprávněně nazvat „anglikanizací“. V tomto smyslu přijaly hlavní skupiny spojené s tradiční latinskou mší pro sebe postoj, který je ekvivalentní „vysoké církvi“ (High Church) nebo „rituálnímu“ křídlu široké církve (Broad Church). To neplatí jen pro ty, kteří usilují o soužití, byť dočasné, s režimem Novus Ordo. I ti, kteří zastávají názor, že tradice musí „znovu dobýt“ církev, přijímají premisy této anglikanizované eklesiologie.

Tyto premisy jsou v prostředí latinské mše otevřeně vyslovovány . Například profesor Roberto de Mattei napsal:

„Existuje pouze jedna katolická církev, v níž dnes zmateně a roztříštěně koexistují různé a protichůdné teologie a filozofie. Správnější je hovořit o bergogliánské teologii, bergogliánské filozofii, bergogliánské morálce a, pokud někdo chce, o bergogliánském náboženství…“6

Ale kdo kdy slyšel o tom, že by v Kristově Církvi koexistovalo více náboženství?

Dříve byla soužití možná a do jisté míry dokonce podporována lidmi, jako byl Benedikt XVI. Nyní však bylo soužití a tolerance víceméně zrušeno a katolíci si musí vybrat, kde stojí. Je tragické, že navzdory nejlepším úmyslům a velké oddanosti a lásce se ti, kdo se snaží zachovat římskou liturgii, pokoušejí tak činit pomocí teologie převzaté z anglikánství.

Pokud Církev není viditelně jednotná, pak není viditelná vůbec; nebyla by viditelná ani jako společenství, ani jako společenství, které založil Kristus. Takový nedostatek jednoty s sebou nese nedostatek vlastnosti, která je nezbytná sama o sobě i pro její identifikaci mezi falešnými pretendenty. Žádné oficiální a „viditelné“ instituce na světě nemohou nahradit tento nedostatek vlastnosti [jednoty], kterou magisterium a teologové považují za nezbytnou.

Odmítnutí této myšlenky arcibiskupem Lefebvrem

Jak bylo uvedeno výše, Lefebvre od roku 1988 rozhodně odmítal jakoukoli možnost „experimentu tradice“ – a odsoudil ty, jako byl Dom Gérard, kteří o něj usilovali. Několik měsíců po svěceních arcibiskup řekl:

Není to žádná maličkost, proti čemu se stavíme. Nestačí, aby nám řekli: „Můžete sloužit starou mši, ale musíte přijmout [koncil]“. Ne, není to jen to (mše), co nás rozděluje; je to nauka. To je jasné.

To je to, co je na Domu Gérardovi závažné, a to je to, co ho zničilo. Dom Gérard vždy viděl pouze liturgii a mnišský život. Nevidí jasně teologické problémy koncilu, náboženské svobody. Nevidí zlovolnost těchto omylů.

V roce 1989 řekl:

Mezi celou římskou kurií, mezi všemi progresivními biskupy světa bych byl zcela převálcován. Nemohl bych nic dělat, nemohl bych chránit ani věřící, ani seminaristy. Řím by mi řekl: „Dobře, dáme vám takového a takového biskupa, aby prováděl svěcení, a vaši seminaristé budou muset přijmout profesory pocházející z takové a takové diecéze.“ To je nemožné. V Bratrstvu sv. Petra mají profesory pocházející z diecéze Augsburg. Kdo jsou tito profesoři? Co učí?

V tomtéž textu hovoří o údajné benevolentnosti Vatikánu vůči tradicionalistickým komunitám – zejména s ohledem na Bratrstvo sv. Vincence Ferrerského P. de Blignières – a říká:

Existuje mnoho znamení, která nám ukazují, že to, o čem mluvíte, je prostě výjimečné a dočasné. Nejedná se o obecná pravidla, která se vztahují na všechny kněze po celém světě. Jsou to výjimečná privilegia udělovaná v konkrétních případech. To, co je uděleno opatství Fontgombault nebo sestrám z Jouques nebo jiným klášterům – oni to neříkají –, je v souladu s indultem. Indult je však výjimkou. Vždy může být odvolán. Indult pouze potvrzuje obecné pravidlo. A obecným pravidlem je v tomto případě nová mše a nová liturgie. Jedná se tedy o výjimku, která je udělena těmto komunitám. […]

Proto to, co může vypadat jako benevolentní ústupek, je ve skutečnosti pouze manévr, který má za cíl oddělit nás od co největšího počtu věřících. Z tohoto pohledu se zdá, že vždy dávají trochu víc a dokážou zajít i velmi daleko. Musíme naše věřící naprosto ujistit, že se jedná pouze o manévr, že je nebezpečné se vydat do rukou koncilních biskupů a modernistického Říma. Je to největší nebezpečí, které ohrožuje náš lid.

Pokud jsme dvacet let bojovali, abychom se vyhnuli koncilním omylům, nebylo to proto, abychom se nyní vydali do rukou těch, kteří tyto omyly vyznávají.

V roce 1990 rozhodně hovořil proti jakékoli myšlence přijmout nabídky nebo dohody od Vatikánu:

Nesmíme si dělat žádné iluze. Nacházíme se v samém středu velkého boje, obrovského boje. Bojujeme boj, kterému dala záštitu celá řada papežů. Proto bychom neměli váhat ani se bát, tázat se: „Proč bychom měli jít sami? Proč se nakonec nepřipojit k Římu, proč se nepřipojit k papeži?“ Ano, pokud by Řím a papež byli v souladu s tradicí, pokud by pokračovali v díle všech papežů 19. a první poloviny 20. století, samozřejmě.

Pro ty, kteří se tak rozhodli, měl arcibiskup Lefebvre velmi ostrá slova:

A ani na okamžik nesmíme zaváhat v tom, že nejsme s těmi, kteří nás zrazují. Někteří lidé vždy obdivují trávu na sousedově louce. Místo aby se dívali na své přátele, na obránce Církve, na ty, kteří bojují na bojišti, dívají se na naše nepřátele na druhé straně. „Koneckonců, musíme být milosrdní, musíme být laskaví, nesmíme rozdělovat, koneckonců, oni slouží tridentskou mši, nejsou tak špatní, jak všichni říkají…“ – ale oni nás zrazují – zrazují nás! Podávají ruku ničitelům Církve. Podávají ruku lidem, kteří zastávají modernistické a liberální myšlenky odsuzované Církví. Takže dělají ďáblovu práci.

Ti, kteří byli s námi a spolupracovali s námi na hájení práv našeho Pána, na spáse duší, nyní říkají: „Pokud nám povolí starou mši, můžeme si podat ruku s Římem, žádný problém.“ Ale vidíme, jak to dopadá. Jsou v nemožné situaci. Nemožné. Nelze si podat ruku s modernisty a zároveň následovat tradici. Není to možné. Není to možné.

„Ale oni nás zrazují – zrazují nás! Podávají ruku ničitelům Církve. Podávají ruku lidem, kteří zastávají modernistické a liberální myšlenky odsuzované Církví. Takže dělají ďáblovu práci.“ Arcibiskup Lefebvre

Proč taková tvrdost a neústupnost v této otázce? Ve stejné přednášce vysvětluje:

Tento boj mezi Církví a liberály a modernismem je bojem o II. vatikánský koncil. Je to tak jednoduché. A důsledky jsou dalekosáhlé.

Čím více člověk analyzuje dokumenty II. vatikánského koncilu a čím více analyzuje jejich výklad církevními autoritami, tím více si uvědomuje, že v sázce nejsou pouze povrchní chyby, pár omylů, ekumenismus, náboženská svoboda, kolegialita, určitý liberalismus, ale spíše celkové zvrácení mysli, zcela nová filozofie založená na moderní filozofii, na subjektivismu.

V posledním rozhovoru byl znovu dotázán na tyto komunity a pevně se postavil proti možnosti přijetí jakéhokoli takového ujednání:

Když říkají, že nic neztratili, je to lež. Ztratili možnost oponovat Římu. Nyní nemohou nic říkat. Musí mlčet, vzhledem k laskavostem, které jim byly prokázány. Nyní je pro ně nemožné odsoudit omyly koncilní církve. Postupně se přizpůsobují, byť jen vyznáním víry, které požaduje kardinál Ratzinger. Mám za to, že Dom Gérard se chystá vydat malou knížku o náboženské svobodě, kterou napsal jeden z jeho mnichů a která se bude snažit tuto svobodu obhájit.

Z hlediska myšlenek se postupně mění a nakonec přijímají falešné myšlenky koncilu, protože Řím jim udělil několik laskavostí v zájmu tradice. Je to velmi nebezpečná situace.

To je velmi zřejmé u osobností, jako jsou Dom Gérard, P. Bernard Lucien a P. de Blignières, z nichž každý napsal nebo schválil studie hájící to, co dříve odsuzovali jako chybné ve II. vatikánském koncilu.

To vše je důvodem, proč biskup Bernard Fellay, bývalý generální představený FSSPX, v roce 2003 řekl:

Jejich perspektivou je pluralismus. Jejich myšlení je přibližně takovéto: „Podívejte, pokud máme v církvi progresivní lidi, kteří dělají hloupé věci, pak bychom měli mít místo i pro ty, kteří mají rádi tradici – místo uprostřed tohoto cirkusu, této ZOO, místo pro dinosaury a prehistorická zvířata“ – to je naše místo (!).

„Ale zůstaňte ve své ZOO kleci,“ budou nás drezurovat, „můžete dostat své žrádlo – starou mši; ta je pro dinosaury, ale jen pro dinosaury. Nekrmte jí ostatní zvířata v ZOO; zabilo by je to!“7

I když je skvělé, že arcibiskup Lefebvre se k této záležitosti po roce 1988 vyjádřil tak jasně, připomínáme slova biskupa Guérarda des Lauriers v jeho posledním kázání, které pronesl v roce 1987 v projevu pro Sous la Bannière:

„Říkáte, že tato jednání by vzhledem ke své povaze nikdy neměla proběhnout. Ano, je to pravda: tato jednání by nikdy neměla proběhnout! A samotná skutečnost, že probíhají, je vážným obviněním proti arcibiskupovi Lefebvrovi.“

Důvodem je, jak jsme již zmínili výše, že samotná myšlenka „tradicionalistického ordinariátu“ je v rozporu s katolickou naukou.

Závěr

V červenci 2025 vatikanistka Montagna zveřejnila jinou senzační zprávu, která odhalila, že strategie Vatikánu ohledně Summorum Pontificum byla, alespoň částečně, zaměřena na povolení staré mše pouze za účelem uklidnění, neutralizace a absorbování odporu vůči novému náboženství II. vatikánského koncilu.

Její dokumenty odhalily, do jaké míry někteří koncilní/synodální biskupové – jako například arcibiskup Allen Vigneron z Detroitu, arcidiecéze Baltimore a diecéze Plymouth v Anglii – přijali povolení Benedikta XVI. právě za tímto účelem.

Tento aspekt dotazníku byl široce přehlížen, dokud jej The WM Review neodhalil a nevysvětlil, jakým způsobem potvrdil varování „méně mainstreamových“ tradicionalistických osobností z posledních několika desetiletí.

Tento článek zakončíme připomenutím toho, co jsme tehdy napsali:

Tradiční latinská mše dnes neexistuje díky povolení koncilního/synodálního Vatikánu; neexistuje ani díky těm, kteří jej pouze preferovali před Novus Ordo, nebo byli spokojeni s tím, že byli křídlem „vysoké církve“ v ZOO „široké církve“.

Existuje proto, že katolíci – kněží i laici – v době II. vatikánského koncilu Novus Ordo odmítli. Tradiční mše přežila a pokračovala ne kvůli preferencím, ale kvůli přísnému doktrinálnímu zdůvodnění povahy mše, které vyjádřil kardinál Ottaviani ještě předtím, než byl Novus Ordo vůbec vyhlášen:

„Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria. […]

Je jasno, že Nový mešní řád už nechce vyjadřovat víru Tridentského sněmu, s níž je však katolické svědomí navždy svázáno. Opravdový katolík je tedy počínaje promulgací Nového mešního řádu postaven před tragickou nutnost volby.“8

A nejen to: pokračování tradiční latinské mše bylo a je neoddělitelně spojeno s principiálním postojem k integrální katolické víře a proti zcela novému náboženství II. vatikánského koncilu, které sesadilo Krista Krále z trůnu a prosazuje falešné nauky ekumenismu, mezináboženského dialogu, náboženské svobody atd.

Tento principiální postoj je z velké části nepřítomný v „hlavním proudu hnutí za latinskou mši“, jehož obhájci – pokud nepropagují esoterismus – tráví čas snahou smířit tyto omyly s tradicí, ať už prostřednictvím umělých mentálních gymnastik, nebo nových omylů o papežství a ústavě Církve.

Postupem času, částečně díky Summorum Pontificum a navzdory tomu, že přineslo mnoho dobrého, převládla nad těmito doktrinálními otázkami myšlenka, že „důležitá je mše“.

Mnozí tak upadli do pasti, před kterou byli po desetiletí varováni, a byli neutralizováni. Montagniny dokumenty potvrzují, že nebezpečí, na které tato varování poukazovala, bylo ve skutečnosti od počátku vědomou strategií.

Je to stejná past, do které dnes upadá mnoho katolíků. Vidíme to již v postoji, který někteří zaujímají vůči Lvu XIV., navzdory jeho jasné kontinuitě s Františkem. Naivita a nedostatek pevného doktrinálního základu je činí zranitelnými vůči manévrům a trikům koncilních/synodálních, jejichž strategii Montagna odkryla.

Zatímco někteří možná procitli díky Traditionis Custodes, problémy s Františkem byly doktrinální povahy; a ve skutečnosti sahají mnohem dále do minulosti než samotný František. Nezmizí jen tím, že Lev XIV. zvrátí brutalitu Traditionis Custodes.

Ale pokud to Lev XIV. udělá a přijme liberální strategii popsanou v tomto článku – což bylo možná záměrem úniků informací, které se dostaly na veřejnost – mnozí budou zralí k sklizni.

Tradiční latinská mše bude povolena, ale ti, kteří se jí účastní, se stanou anglikány latinské mše.

Tradicionalistický ordinariát, jak jej navrhuje P. Louis-Marie de Blignières a chválí P. Matthieu Raffray ve svém rozhovoru s Montagnou, je past – i když z něj mohou vzejít velké věci.

Neměli bychom usilovat o to, abychom byli boční kaplí ve velkém koncilním/synodálním kostele/církvi II. vatikánského koncilu – nebo exponáty v tom, co biskup Fellay nazval „ZOO“.

Mezi katolickou vírou a modernistickým/koncilním náboženstvím nemůže existovat soužití; tak jako není mezi Kristem a Belialem.

Novus Ordo musí zmizet, stejně jako koncilní náboženství II. vatikánského koncilu. To může znít nerealisticky, ale pokud míříte na Měsíc, neúspěch znamená, že přistanete aspoň mezi hvězdami.

Na druhou stranu, pokud se budete snažit o smíření, toleranci a kompromis, ztratíte to málo, co ještě máte, počínaje pravověrnou eklesiologií; nebo dokonce svou vlastní duši.

Ti, kdo podporují návrhy otce de Blignières, by mohli dosáhnout, čeho žádají – ale za jakou cenu?

Zdroj: WM Review

Poznámky:

  1. https://www.sspxasia.com/Documents/SiSiNoNo/1998_November/Meet_the_Sedevacantist_Priests.htm ↩︎
  2. https://books.google.co.uk/books?id=YT-Wl5mYrAAC&printsec=copyright&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false ↩︎
  3. Kapitola 14, The Great Façade ↩︎
  4. John Henry Cardinal Newman, Apologia Pro Vita Sua, J.M. Dent, London, 1930. p 203 ↩︎
  5. Existovalo několik odrůd „vysokocírkevního“ křídla. Na počátku anglické reformace existoval původní, pomalý a pasivní odpor proti „protestantizaci“, který se stal aktivnějším a v mnoha ohledech „katoličtějším“ s Laudem a anglikánskými teology sedmnáctého století atd. Ale v devatenáctém století a v době oxfordského hnutí ztratila tato „vysoká církev“ mnoho ze své „katolickosti“ (i když vždy existovali lidé, jako například Keblesovi, kteří se drželi více „katolické“ tradice). „Anglo-katolicismus“ po Puseym byl opět novým začátkem. ↩︎
  6. Roberto de Mattei, Love for the Papacy & Filial Resistance to the Pope in the History of the Church, p 138. Angelico Press, New York, 2019. ↩︎
  7. http://www.angelusonline.org/index.php/index.php?section=articles&subsection=show_article&article_id=2185 ↩︎
  8. Alfredo Ottaviani, Antonio Bacci, et al: Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu. Přel. Dr. Miroslav Skácel, https://www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor_nom_052009.htm ↩︎

Publikováno v Arcibiskup Lefebvre, Dogmatika, II. vat. koncil a církevní krize a Komentáře