Marta Obrechtová – příklad patrného projevu duše lidské

Vizmež případ, takořka před očima našima žijící, jejž právem nazvati možno „řetězem divův“ a výmluvných svědectví pro jsoucnost lidské duše. V ústavě hluchoněmých v Larnay ve Francii, jenž jest pod správou zbožných řeholnic, bylo vychování dítka hluchoněmého a slepého odhodlaně započato, prováděno a ke konci přivedeno za okolností nanejvýš poutavých, s obětivou láskou, s nevšední obratností a vytrvalostí, a také s netušeným výsledkem. Zprávy, jichž se nám od vychovatelek ubohého dítka toho dostalo, jakož i odpovědi, jež nám na veškery dotazy naše ochotně byly podány, poskytují nám úplného světla, jakož i všemožné zevrubnosti, jež žádoucí jsou při badání týkajícím se předmětu tak důležitého. (…) Máme tu před sebou historii duše, jež po dlouhý čas byvši osamocena ve hlubinách hmoty a neproniknutelné noci, a pracně odtud vyzdvižena byvši ke světlu a přivedena ve styk se světem okolním, s jinými dušemi, znenáhla projevovala se co do podstatných a význačných vlastností svých, a povznesla se konečně v nejvyšší, nejzářnější oblasti myšlení.

„Jest dosti nesnadno podati Vám přesné zprávy o způsobu, jímž jsme sobě počínaly při vyučování a výchově malé naší slepé hluchoněmé, jelikož my samy nedovedeme z toho sobě klásti účet ve všem všudy úplný a dokonalý. Celkem byl postup náš takovýto: „Devět let bylo ubohému tomuto dítku, když svěřeno bylo r. 1875 ústavu našemu v Larnay. Byla to takořka bezvládná hmota, nemající nižádného prostředku, jímž by dorozuměla se s jinými lidmi, nemohoucí jinak vyjádřiti city své leč výkřikem, spojeným s určitým pohybem těla: výkřik a pohyb ten odpovídal vždy jejím pocitům. Především šlo o to, dáti dítku prostředek, jímž by sdělovati mohlo myšlenky a žádosti své. Za tím účelem dali jsme mu ohmatávati různé předměty a učinily při tom vždy zároveň určitým dotknutím se těla dítka znamení těchto předmětů; téměř okamžitě pochopilo dítko vztah mezi znamením a předmětem…“

„Pak přešly jsme k věcem intelektuálním. Bylo třeba dlouhého a ustavičného pozorování, abychom postřehly přerůzné dojmy dítka, a abychom mu daly ihned znamení dotyčné představy nebo pocitu, jež v něm vznikaly. Jakmile jsme zpozorovaly, že chovanka naše jest netrpělivá nebo že poddává se špatnému rozmaru, rychle učinily jsme příslušným dotykem jejího těla znamení netrpělivosti, a při tom maličko od sebe ji odstrčily, abychom jí daly na jevo, že chování takové jest zlé.“

„Malá Marta přilnula k jedné hluchoněmé, jež byla již úplně vyučena a jež s nevšední horlivostí podjala se vychování družky mnohem nešťastnější. A Marta často projevovala vděčnou lásku svou k přítelkyni své objímajíc ji a ruku jí tisknouc. Abychom naznačily jí všeobecnější způsob vyjadřování tohoto citu, přitiskly jsme jí ruku její silně k srdci jejímu. Ona pochopila, že tento posun vyjadřuje její myšlenku, i užívala ho vždy, kdykoliv chtěla na jevo dáti, že miluje některou osobu, nebo že má ráda nějakou věc; a později analogicky odstrkovala od srdce svého vše, co ráda neměla. Tím způsobem dosáhly jsme znenáhla toho, že chovanka naše osvojila si řeč mickou, kteréž užívají hluchoněmí. A již hned v prvním roce zručně jí užívala…“

„Od těchto úkonů duševních k prvním projevům svědomí byl postup nenápadný a snadný. Již v prvém roce podařilo se nám malé naší chovance vštípiti některé poučky mravní. Jako děti vůbec, projevovala i ona velice často náklonnost k marnivosti a mlsavosti. Kdykoliv módně oděné dámy světské prodlévaly v ústavě našem návštěvou, ohledávalo malé naše děcko s nemalou zálibou oděv jejich. Samet, hedvábí, krajky a pod. vzbuzovaly v ní pocit závisti. A tu, kdykoliv jí padl do rukou nějaký odstřižek látky, učinila si z něho závoj nebo nákrčník. K vyléčení této přirozené náklonnosti k marnivosti stačilo dáti jí na srozuměnou, že matka její není tak oděna, a že tedy ani ona nesmí bažiti po takovýchto věcech. Abychom odnaučily ji malým jejím mlsotám, daly jsme jí na srozuměnou, že i osoby, k nimž chovala největší úctu – jako na př. sestry řeholní, matka představená, domácí kněz – upadávaly v mládí svém v tuto chybu, když však matka jejich jim řekla, že jest to špatné, že toho zanechaly a polepšily se. Tento výklad na dítko naše mocně působil, a malé jeho chyby zmizely.“

„Ke konci druhého roku uznaly jsme, že by bylo na čase započíti u chovanky naší s poučkami náboženskými. Ubohé dítě neumělo dosud ani čísti ani psáti; mimická řeč byla jediným dorozumívacím prostředkem mezi ní a námi. Od věcí viditelných přešly jsme k věcem neviditelným. Abychom jí vštípily první představu o bytosti svrchované, obrátili jsme pozornost její k stupňovému pořadu důstojenství i moci v ústavě našem. Ze styků s námi byla již seznala, že řeholní sestry co do moci a důstojenství svého výše stojí nežli chovanky atd. Když arcipastýř náš navštívil ústav náš, daly jsme jí na srozuměnou, že biskup stojí ještě výše nežli veškery osoby, k nimž dosud povinována byla úctou, a že daleko odtud sídlí biskup nejvyšší, jenž rozkazuje všem ostatním: biskupům, kněžím i věřícím. Od této suverenity, jež chovance naší velice imponovala, přešly jsme k svrchované moci Boha stvořitele a Pána Nejvyššího. Dříve, než sdělily jsme chovance své mimický znak Boha, vysvětlily jsme jí, pokud to možno bylo, nejdůležitější vlastnosti Boží: moc tvůrčí a zachovavatelskou, nesmírnost a dobrotivost, spravedlnost (…) A obdobně počínaly jsme si, vštěpujíce chovance své pojem duše: dříve, než jsme jí sdělily příslušný mimický znak, upozornily jsme ji na činnosti duševní: na mohutnost myslicí, chápavost, rozpomínání se, vůli, lásku…, srovnávajíce je přitom s některými činnostmi tělesnými, aby dítko snáze pochopilo superioritu duše.“

„Není možno vypsati dojem, jejž na ubohou dívku učinilo poznání těchto pravd vyššího řádu. Nesmírnost Boží naplnila ji velikým údivem. Myšlenka, že svrchovaný Bůh vše vidí a zná i nejtajnější naše myšlenky, mocně ji dojaly. A od té doby, kdykoliv chceme potlačiti v ní různé malé vrtochy špatného rozmaru, připomeneme jí, že dobrý Bůh to vídí – a to stačívá úplně.“

„Dříve, než jsme mohly přikročiti k tomu, abychom chovanku svou učily čísti a psáti po způsobu slepých, musily jsme ji naučiti mluvě prstové. Započaly jsme s tím v roce třetím. (…) Když se nám zdálo, že žačka naše dostatečnou měrou vycvičena jest v mluvě prstové, obeznámily jsme ji znenáhla, krok za krokem od známého k neznámému postupujíce, s abecedou a písmem slepců, davše jí na srozuměnou, že jest to nový opět prostředek, jímž možno sdělovati a zachycovati myšlenky své, a že jeho pomocí bude moci učiti se tak jako jiné družky její zraku zbavené. Byl to pro tu drahou, malou dušičku nový paprsek světla, nové zřídlo plodných myšlenek a nových poznatků! (…) Ubohá dívka pustila se do práce s neuvěřitelnou horlivostí; ona velmi dobře pochopila vztah mezi abecedou prstovou a vypukle tečkovanou abecedou slepců a za krátko dovedla přečísti a napsati jednotlivá slova i kratší věty.“

Máme před rukama ukázku vypukle tečkovaného písma napsaného touto ubohou hluchoněmou a slepou dívkou. Jest to dopis určený jedné ze řeholních sester, jež podíl měla na jejím vychovávání. Uvádím jej v celé jeho dětské naivnosti:

Moje dobrá Matko! Je mi líto, že jste tak rychle odjela, a se mnou se nerozloučila, neboť Vás velice miluji. Děkuji Vám za pomoranče. Hluchoněmí rádi jedí pomoranče. Dobrá matka představená jest těžce nemocna, ona silně kašle. Pan lékař zakázal dobré matce procházky, jsem nad tím velice zarmoucena… Učím se pilně a modlím se za Vás, abyste zdráva byla. Sestra Blanka jest matkou Martinou, já se modlím za sestru Blanku. Prahnu po tom, abych Vás mohla objati, Marta

Sestra Blanka jest ona hluchoněmá, později řeholnicí se stavší, jež při vychovávání Marty byla ubohému tomuto dítku věrnou opatrovatelkou i učitelkou. Ona to byla, jež krok za krokem stopovala výchovu její, jež obeznámila ji s řečí posunkovou, jež naučila ji čísti i psáti, a to vše s neúnavnou trpělivostí a láskou vpravdě mateřskou.

„V posledních dvou letech,“ – tak psaly mi dále ctihodné sestry klášterní – „v posledních dvou letech naučila se Marta psáti písmem obyčejným, a vyrovná se v tom každé z nás; posíláme Vám ukázku jejího písařského umění:

,Když jsem přišla sem na vychování, byla jsem sama, nic jsem nechápala, nic jsem nemyslila, abych to řekla; i bylo třeba ohmatávati vše, abych to dobře pochopila, dělati znamení a učiti se abecedě po celá dvě léta. Potom za rok naučila jsem se vypichovati písmenka jako slepí, a nyní jsem tak šťastna, že chápu vše. V posledních dvou letech snažila jsem se naučiti se psáti tak, jak píší ti, kteří vidí, i píši dosti obstojně. Když jsem sem přišla a maminka odešla, byla jsem velice zlostná a hrozně jsem křičela. Milé sestry mne hladily a těšily, i nebyla jsem už tak zlostná, já je mám velice ráda, ony vždy byly ke mně laskavy.‘ “

Marta přistoupila k prvnímu sv. přijímání v měsíci květnu 1879. Tento posvátný úkon, k němuž se byla připravovala s neobyčejnou pečlivostí, učinil na ni přehluboký dojem. Otázána byvši v onen den, jakými pocity naplněna jest, odpověděla znameními nevypsatelně výmluvnými:

„Mé srdce jest plné, plné štěstí; nejsem ani s to, abych to vyjádřila.“

Zbožnost její dostoupila takové vroucnosti, že jí dovoleno bylo přistupovati ke stolu Páně dvakráte za týden, což ona neustala činiti s nevychládajícím zápalem.

Zkráceno z knihy: P. Duilhé de Saint-Projet: Apologie víry křesťanské na základě věd přírodních, 1897

Schovanky školy pro hluché, němé a slepé v Larnay u Poitiers se sestrou Margueritou v roce 1903 (dvě odmítly pózovat): Marta Obrecht šije, Marie Heurtin a Anne-Marie Poyet hrají dámu