Manželství na římských náhrobních nápisech
Základem společnosti je rodina. Aby mohl Kristus obnovit lidstvo, musil nejprve obrodit a povznést manželství a učinit je posvátnou smlouvou, opírající se o nadpřirozený řád. Učinil tak, stanoviv pravidlo, aby byl muž v manželství tím, čím je Kristus své Církvi, a žena aby vůči němu zaujala totéž postavení, jaké zaujala Církev – choť vůči svému božskému choti. Že tyto evangelijní předpisy snadno nalezly přístup do srdcí raně křesťanských žen a mužů, dokládají četné náhrobní nápisy v katakombách.
Nápisy psané manželkami
Nejednou manželky na náhrobcích zemřelých manželů vzpomínají na šťastný společný život, jak ukazuje například následující nápis:
VOLVSIA MARTINA VERISSIMO CONIVGI
BENE MERENTI […] DE QVEM NVLLAM
QVERELLAM DETVLI
V překladu: Volusia Martina nejdražšímu manželu, dobře zasloužilému, […] od něhož nedostalo se mi žádné výtky. A dále praví, že mu staví náhrobek, aby se mu odvděčila za lásku a oddanost k sobě: ob amorem et affectionem erga se. (s. 344) Podobně mluví manželka na jiném náhrobku:
LICINEUS MILX PRETORIANUS
AUR · PRICE COIUGI · K · BENE
MERINTI IN PACE · COH · VI
V překladu: Licinius, vojín pretorián. Náhrobek postavila Aurelia Price svému nejdražšímu a dobře zasloužilému choti. Odpočívej v pokoji. Sloužil v VI. kohortě. Tento epitaf pochází ještě z dob pronásledování, neboť Konstantin pretoriány zrušil, a dokazuje spolu s jinými, že křesťané sloužili ve vojsku. (s. 95)
Nápisy psané manželi
Ovšem i muži pochopili Kristovo učení a pokládali své ženy za dar Boží. Například na pilastru IX (č. 38) praví pozůstalý muž o své zemřelé ženě Albaně, že mu ji Bůh dal ze své lásky jako svatý dar: Quod mihi sanctum te dederat divinitus autor. A na epitafu z roku 362 nazývá muž se zřejmou narážkou na knihu Genesis ženu svým žebrem (s. 344):
VISCILIVS · NICENI · COSTAE SVAE
Další nápis, na němž manžel chválí zemřelou manželku, pochází ze hřbitova Basillina (s. 293):
CECILIVS · MARITVS · CECILIAE
PLACIDINAE · COIVGI OPTIME
MEMORIAE · CVM QVA · VIXI ANNIS X
BENE · SENE VLLA QVERELLA IHΘΥC
V překladu: Manžel Cecilius věnuje Cecilii Placidině, své choti nejlepší paměti, s níž dobře žil 10 let beze vší neshody. Ichthys. Podobně píše o své manželce jistý Alexandr: Postavil Alexander své milované choti, jež jako křesťanka s ním vždy žila v pokoji. Jiné nápisy hlásají, že manželé žili spolu v největším pokoji: sine laesione animi, semper concordes, sine ulla querella. (s. 101) Zatímco pohané se rozváděli velmi často, křesťanští muži na nápisech vychvalují nezkalenou ctnost svých manželek. Píší, že náhrobek věnují: Ženě nejvěrnější. Družce čisté. Choti nejctnostnější. Ženě, jež zachovala manželovi neporušenou věrnost. Jež žila se mnou bez provinění a v lásce nejkrásnější. (s. 345) Podobný nápis z II. století, v němž manžel chválí čistotu zemřelé manželky, nalezl de Rossi v březnu roku 1881 v Ampliatově hrobce:
AVRELIAE · BONIFATIAE
CONIVGI · INCOMPARABILI
VERAE · CASTITATIS · FEMINAE
QVAE · VIXIT · ANN · XXV · Μ · II ·
DIEB · IIII · HOR VI ·
AVREL · AMPLIATVS · CVM
GORDIANO · FILIO
V překladu: Aurelii Bonifacii, manželce neocenitelné, ženě opravdové čistoty, jež žila 25 let, 2 měsíce, 4 dni a 6 hodin, postavil Aurelius Ampliatus se synem Gordianem. (s. 168)
Kdežto u pohanů byla tělesná práce údělem nejnižších společenských vrstev, křesťanští manželé se na náhrobcích s radostí nazývají spolupracovníky: conlaborantes, conlaborones, conlaborarii. V katakombách sv. Petra a Marcellina čteme na mramorové desce nápis:
LEONTIE · IN PACE QVE
VIXIT · ANNIS · XXVII ·
MENS · IIII · DIE · XXVIII ·
FECIT · PRIMVS · CVM ·
LABORONE · SVE
V překladu: Své spolupracovnici, Leoncii, odpočívající v pokoji, která žila 27 let, 4 měsíce a 28 dní, postavil Primus. Na konci nápisu je vytesána ryba, symbol Leoncie, která se jako Ichthys – Ježíš Kristus – zrodila z křestní vody. V jiném nápise praví muž o své choti Rufině, že s ním pracovala: Rufina quae mecum laboravit. (s. 97–98)
Nápisy o panickém manželství
Dochovaly se též epitafy, které hlásají, že manželé spolu žili celý život v panické čistotě. Jeden takový pochází z III. století z katakomb sv. Kallista:
VINCENTIA IN ☧
PETAS PRO PHOE
BE ET PRO VIR
GINIO E
JVS
V překladu: Vincencie, odpočívej v Kristu! Modli se za Foebu a za jejího panického muže. O témže svědčí epitaf z roku 291, jejž podává de Rossi ve své sbírce nápisů: Dobře a mile jsi žila se mnou, svým panickým mužem, ženo neposkvrněná, Cervonie Silvano. Odpočívej s dušemi svatých. Pochována o dubnových kalendách, ve třetím roce konsulátu Tiberiova a Dionova. (s. 345–346)
Nápisy o společenském postavení manželů
Dle římského zákonodárství nebyli otroci schopni uzavřít sňatek mezi sebou. Soužití dvou otroků bylo prosté contubernium. Neplatné bylo též manželství senátorky s propuštěným otrokem. Pouze provdala-li se dcera senátora za muže nižšího stavu, ale svobodného, bylo takové manželství před zákonem platné, ovšem žena tím ztrácela svůj vyšší společenský stupeň. Tyto zákony byly velice přísné zvláště pro senátorky, které přestupovaly ke křesťanství ve větším počtu než mužové stejné třídy. Nechtěla-li se taková křesťanka provdat za pohana, zbýval jí výběr pouze mezi stavem panenství a od státu neuznaným sňatkem s propuštěncem nebo otrokem. Papež Kallistus (217–222) přispěl senátorkám tím, že prohlásil státem neuznávané manželství mezi svobodnými a otroky za platné, chráně přitom i jejich důstojnost a rodový titul. Přestože právní důsledky takového sňatku nebyly světskou vládou uznávány, sňatek měl alespoň legalizaci církevní. Příklad takového manželství podává následující nápis:
FLABIAE SPERANDAE COIVGI · SANCTISSIMAE
INCOMPARABILI MATRI OMNIVM · QVAE BIXIT
MECV · ANNIS · N · XXVIII · Μ · VIII · SENE · VL ·
LA · BILAE · ONESIFORVS · C · F · COIVX · B
EMERENTI FECIT
V překladu: Flavii Sperandě, choti nejctnostnější a nemající sobě rovné, matce všech, jež žila se mnou v největší shodě 28 let a 8 měsíců, ženě senátorského rodu, dobře zasloužilé, tento náhrobek postavil Onesiforus. Zkratka C. F. (clarissima femina) ukazuje, že Speranda z rodu Flaviů byla senátorkou, která se provdala za Onesifora, muže bez rodového jména, a tudíž buď propuštěnce, nebo otroka. Její náhrobek byl nalezen v katakombách Flavie Domitilly a pochází z III. století. (s. 113–114)
Nápisy o manželství duchovních
Mimo svědectví o tom, že již raně církevní hierarchie sestávala z papeže, biskupů, kněží, jáhnů, podjáhnů, akolytů, lektorů, exorcistů, ostiářů a fossorů, dokládají náhrobní nápisy, že nositelé všech nižších svěcení a jáhnové se mohli ženit. V Lateránském muzeu se na pilastru X (č. 15) nachází následující nápis dokládající manželství jáhnů:
VERECVNDIAE
[…] CONIVGI
FELIX DIACON.
V překladu: Choti […] Verekundii jáhen Felix. (s. 337) Manželství podjáhnů dokládá náhrobek z V. století z Trevíru, jejž podává Le Blant ve své sbírce nápisů:
VRSINIANO SVBDIACONO […] QVI MERVIT
SANCTORVM SOCIARI SEPVLCRIS POSVIT LVPVLA
DVLCISSIMA CONIVX.
V překladu: Podjáhnu Ursinianovi, […] jenž si zasloužil, aby pochován byl u hrobů svatých, postavila Lupula, jeho nejmilejší manželka. (s. 338) A v nejstarší části ostrianských katakomb byl nalezen náhrobní kámen s nápisem svědčícím o manželství lektorů:
CLAVDIVS ATTICIA
NVS · LECTOR
ET · CLAVDIA
FELICISSIMA
COIVX
V překladu: Lektor Claudius Atticianus a manželka Claudia Felicissima.
Nápisy pohanských manželů
Pro srovnání uvedeme několik nápisů pohanských manželů z císařské doby. První je nápis z Galeaty u Flaminiovy silnice. Nebožce Rubrii Tertulle, která zemřela ve věku 20 let, jej věnoval manžel Gajus Refanius Makrinus:
Livijský vypěstil kraj jak mne, tak blíženku sestru,
výtečný byl náš otec a rodička mravná a čestná.
Cudnou s počestným chotěm mne spojili šťastně, a on mne
miloval; nepřejný osudu řád však zmařil má přání,
ubohé milující jen jedinou naději nechal:
v náručí manželově že směla jsem vypustit duši.
Livijský kraj označuje město Forum Livi, dnešní Forli, u silnice Aemiliovy. (s. 457, 525) Druhý nápis se nachází na kameni ve Vatikánskému muzeu a pochází snad z II. století:
Jako je půvabná růže, když vzchází za jarní doby,
avšak v určitý čas pojednou vadne a schne,
tak ses i ty, má Anno, mi zjevila nejprve krásná,
avšak náhle jsi zašla, přestalas býti už má.
Tímto zde nevelkým darem tě Stabilis, věrný tvůj manžel,
provází, přeje ti přitom: Budiž ti lehká ta zem!
Na rozdíl od předchozího nápisu jsou na tomto oba manželé bez rodového jména, a tudíž propuštěnci. (s. 458, 526) Zatímco oba výše uvedené nápisy svědčí o jisté mravní vyspělosti pohanů, dva následující ukazují jejich beznaděj tváří v tvář smrti. První pochází asi z III. století z Ammaedary v severní Africe z hrobu Tittii Lucilly, která zemřela ve věku 14 a půl roku, přičemž podle subskripce na kameni v manželství žila asi rok a půl:
Život je dobro a život je zlo; a v smrti – nic z toho.
Jsi-li ty rozumný, uvaž, co je nám na prospěch víc.
Ježto však Mánové jsou, budiž ti lehká ta zem!
Jako Mánové se v římské mytologii označují stíny mrtvých (s. 461, 526). Druhý nechala napsat na hrob Tiberia Klaudia Sekunda v Římě jeho družka Merope (s. 462, 526):
Mánům Tiberia Klaudia Sekunda: ten má s sebou všechno.
Koupel a víno a slast – to vše nám ničívá těla;
život však působí zas koupel a víno a slast.
Zdroj: Křesťanské nápisy byly vybrány z knihy Archaeologie křesťanská ve službách dějin církevních a věrouky, Praha 1898; jejich překlady byly mírně upraveny. Pohanské nápisy byly vybrány z knihy Římská lyrika, Praha 1957.
