Křest (2)

„Vy však pokřtěni budete Duchem Svatým“ (Sk. ap. 1, 5).

Prve než Kristus Pán začal svoji činnost učitelskou, přišel k velikému svému předchůdci Janovi se žádostí, aby ho pokřtil. Kristus jako pravý Syn Boží nepotřeboval křtu, proto sv. Jan zpočátku nechtěl žádosti Spasitelově vyhověti a bránil se pokorně takovému čestnému úkolu řka: „Já mám potřebí pokřtěn býti od tebe a ty jdeš ke mně?“ (Mt. 3, 14). Avšak Kristus, ve všem pro nás vzor kromě hříchu, chtěl dáti nám příklad, kterak my máme pracovati o spásu duše své, kterak máme toužiti po spravedlnosti a jí konati, trval na své žádosti: „Nechej nyní, neboť tak sluší nám vyplniti všelikou spravedlnost.“ (Mt. 3, 13)

Kristus se dal pokřtíti v řece Jordáně, aby ukázal, jak křest je potřebný pro jeho vyznavače: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha Svatého, nevejde do království nebeského“ (Jan 3, 5) Křest Janův byl pouze obrazem křtu Kristova. Neboť Jan křtil jen vodou, ale v Kristově svátosti křtu se křtí Duchem Svatým.

Jako Kristus usiloval o spásu duší lidských, tak to činila vždy jeho matka Panna Maria. Poněvadž křest je nevyhnutelnou branou, která otvírá duším život věčný, Rodička Boží byla povždy mocnou ochránkyní všem, kteří Křest sv. přijali. P. Maria pomáhala a pomáhá zvláště těm, kteří po křtu a tím po nebi toužili, aby touha jejich mohla býti splněna.

Miláček P. Marie, sv. Terezie Ježíškova, byla po svém narození záhy pokřtěna a duše její milosti Boží naplněna a ozdobena, kterou si až do smrti jako nejdražší poklad udržela. Sv. Terezie obdržela na křtu sv. na přání svých rodičů vedle svého jména „Teresie“ též jméno Marie. Tím rodiče chtěli naznačiti, že to bude dítě Mariánské. A vskutku P. Maria od jejího sv. křtu stala se zvláštní ochránkyní malé Terezičky. — Porozjímejme tedy dnes o křtu svatém.

1. Křest jest svátost duchovního znovuzrození. Člověk narozený dle těla, jest duchovně mrtvý, neboť jest stižen hříchem dědičným, který brání člověku, aby mohl býti živ duchovně. Schází mu pramen tohoto života duchovního: milost posvěcující. Ve křtu sv. dostává se člověku odpuštění hříchu dědičného a je-li dospělý člověk křtěn, pak se mu odpouštějí i hříchy osobní. Voda a slovo Boží smývá s duše všeliké skvrny a tato probouzí se k životu duchovnímu. Poněvadž člověk přede křtem žije tělesně a po křtu žije těž duchovně, říkáme, že člověk ve křtu jest nejen posvěcen ale i znovuzrozen.

Aby byl křest platný, jest třeba dvou věcí a to vody přirozené, která se musí dotknouti těla člověka křtěného a pak slov, kterých se při lití vody z rozkazu Kristova užíti musí: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Tato slova nazývají se formou svatosti křtu. V kostele při křtu slavném se užívá vody křestní, posvěcené na Bílou sobotu a na sobotu před Svatodušními svátky. Při křtu z nouze to jest, je-li dítko anebo dospělý člověk v nebezpečí smrti, možno užíti vody obyčejné, ale i při lití této vody musí se pronášeti slova výše uvedená: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Takový křest z nouze muže udíleti každý člověk, ale musí míti úmysl křtíti ve jménu církve.

Vody užívali v jakési předtuše svátostného křtu Kristova již pohané ke svým bohoslužebným úkonům. Vodu považovali za počátek života. Staří Egypťané stavěli do svého chrámu pohanského nádobu s vodou. Voda mívá též na různých místech rozmanité podivuhodné vlastnosti. Tak pramen Debri v Caramantis jest ve dne studený, v noci teplý, jednou vydává žhavou páru, jindy jest pokryt ledem. Ve Sclavonii (dle Plinia) jest studně, do níž vhozena látka na dobro spálena bývá. Na Sicílii jistý pramen zostřuje paměť, bystří vtip. Na ostrově Hiberniae z jednoho pramene ustavičná pára kdysi vystupovala.

Všechny tyto rozmanité vlastnosti různých vod jsou obrazem těch vnitřních duchovních milostí, jichž se duši pokřtěné dostává. Duše pokřtěného stává se žhavou láskou k Bohu a rozpaluje se ke konání dobrých skutků, ale stává se studenou, netečnou k hříšným věcem tohoto světa, které brání k jejímu vzletu k věcem nadpřirozeným. V duši pokřtěného jest spálena každá poskvrna, hřích, jak dědičný, tak osobní je smyt a na dobro odstraněn. Křtem sv. zbystřuje se náš rozum, abychom dobře poznali, co jest nám ku spasení a čeho se máme vystříhati, abychom nezahynuli věčně. Křtem sv. konečně dostává se naší duši zvláštního znamení, zvláštního znaku, kterým se duše pokřtěného na věky bude lišiti od duše člověka nepokřtěného, který zůstane duši i po smrti a který bude sloužiti duši oslavené k větší cti a slávě, duši však zavržené k většímu zahanbení a opovržení.

Uvážíme-li všecky tyto vlastnosti vody, pak musíme prohlásiti. že Kristus vhodně rozkázal apoštolům a jich nástupcům: biskupům a kněžím, aby vody ke křtu užívali a současně jeho slova pronášeli. Křest může přijmouti dospělý i dítě. A poněvadž Kristus miloval a miluje zvláště malé dítky, církev od počátku křtila i tyto miláčky Kristovv, jak praví Origenes († 254): „Církev od apoštolů podáním přijala i nedospělým křest udělovati.“

2. Takovým slavnostním křtem pokřtěna byla sv. Terezie Jež. Narodila se 2. ledna 1873 v Alenconě, tedy den po Obřezání Páně, kteréžto obřezání bylo předobrazem křtu svatého. Již 4. ledna byla pokřtěna v chrámě P. Marie a dostala jméno Marie, Františka, Terezie. Kmotrou byla nejstarší sestra sv. Terezie Marie, která jí dala, jak něžně praví světice, při křtu sv. svůj hlas. U kolébky sv. Terezie zazněly ještě vánoční zpěvy andělské a to prostřednictvím chudého hošíka, jenž v den jejího narození nesměle zatáhl za zvonek u domovních dveří Martinových, rodičů to sv. Terezičky a odevzdal tam lístek s tímto obsahem: „Usmívej se děťátko a sil! Jas štěstí ti zevšad kyne laskavou péčí, lásky něhou! Radostně tedy nechť tvůj úsměv jitřenku žití pozdravuje. Poupátko libě vzkvétající, jednoho dne se staneš růží.“

Jak podivuhodná, takřka prorocká to slova při zrození naší světice, této zázračné dívenky, která celým svým životem ukázala, že jest překrásnou květinkou, rozkvétající k radosti Boha, rodičů a všech těch, kdo se sní stýkali. Vždyť ono děťátko stalo se v pozdějším věku přelíbeznou růží, vydechující vůni všech cností, zvláště lásky k Bohu, k P. Marii a lásky k bližnímu. Skladatelem výše řečených řádků byl otec chudé rodiny, trpící právě v zimě nouzi, jejž Martinovi podporovali a proto jsou to řádky milé a hřející, poněvadž dýchají láskou a vděčností ke svým dobrodincům.

První krok mimo otcovský dům udělala sv. Terezie do chrámu a to do chrámu zasvěceného P. Marii a od té chvíle sv. Terezie a P. Maria se milovaly krásnou láskou nebeskou duchovní dcery a duchovní matky.

Jelikož byla sv. Terezie milou P. Marii, byla milou i jejímu Synu Ježíši. Na křtu sv. dostalo se jí jména Marie, ale dostalo se jí i jména Ježíšova. Sama potom vypravuje: „Když sestra Pavlína vstoupila na Karmel, navštívila jsem ji v klášteře. Ráno onoho dne tázala jsem se sama sebe, jaké asi jméno dostanu později až vstoupím též do kláštera Karmelu. — Věděla jsem, že už je sestra Terezie Ježíšova, ale moje krásné jméno mi přece nemohlo býti vzato. Najednou jsem si vzpomněla na Ježíška, kterého jsem tolik milovala a řekla jsem si: „Jak by mě blažilo, kdybych se jmenovala Terezie Ježíškova“. Ale měla jsem se na pozoru, abych to přání nepronesla nahlas. Tu mi najednou převorka pravila: „Až ty, milá dceruško, jednou k nám přijdeš, budeš se nazývati Terezie Ježíškova.“ Jakou jsem měla radost! Tato shodla myšlenek mi připadala jako roztomilá pozornost Ježíškova.“

A jest vpravdě podivuhodná shoda! Narodila se den po svátku, kdy Ježíšek, před týdnem v Betlémě zrozený, dostal jméno Ježíš. V oktávě toho svátku 4. ledna byla pokřtěna ve jménu nejsvětější Trojice, tedy i ve jménu Ježíše a při svém vstupu do kláštera Karmelského obdržela jméno Ježíškova. Naplnila se na ní slova Písma sv.: „Byla pokřtěna ve jméno Ježíše“ (Sk. 10, 5) a stala se tak od počátku svého pozemského životu snoubenkou Krista a dceruškou jeho Matky Marie.

3. Drazí v Kristu v Kristu! Jaká to radost, jaké to štěstí pro nás, že jsme byli ve svém útlém věku pokřtěni, že jsme se stali údy církve svaté, jediné od Krista založené, že jsme byli od hříchu dědičného očištěni, k životu věčnému znovuzrození, že jsme se stali dědici království nebeského, království Ježíšova. I my, ačkoliv nenosíme výslovně jména „Ježíšův“, „Ježíšova“, jsme přece Ježíšovými, jsme přece jeho milovanými dětmi jeho jako sv. Terezie a záleží jen na nás, abychom se stali hodnými jména Ježíšova, abychom se k Ježíši do jeho království jednou dostali.

Veliké milosti se nám dostalo tím, že jsme měli katolické rodiče, kteří nás záhy po zrození dali pokřtít a že nás vychovali v pravé víře katolické. Kolik milionu lidí na zeměkouli dlí dosud v temnotě bludu a nepravostí. Jak jest jim těžko nalézti někoho, kdo by je pokřtil ve jméno Ježíše, kdo by je od hříchů a vin očistil a duši jejich paprskem pravdy Kristovy osvítil.

Missionář kardinál Cagliero vypravuje ze svých missionářských cest tento příběh: „Vzpomínám vždy s pohnutím živým na poslední missii, kterou jsem podnikl r. 1902. Poslal pro mne starý náčelník kmene Namuncura, který v dalekém vyhnanství v Kordillerách cítil blížící se smrt. Abych ho zastihl, ujel jsem na koni 1500 km, zastaviv se při své cestě ve všech missijních osadách. Čarokrásná cesta! V kraji tom sluneční paprsky se koupají v 8 jezerech, skrytých mezi ostrými vrcholy horskými. Úctyhodný patagonský náčelník měl tehdy 86 let a přijal nás jako poslané z nebe. Chtěl býti pokřtěn s celou rodinou a celým kmenem. S radostí jsem mu vyhověl a ve jménu nejsv. Trojice pokřtil. Pak přistoupil s dětinnou prostotou ke sv. přijímání. A na konec byl biřmován. Celý blažený neustále opakoval: „Nyní umírám šťasten, nyní umírám jako dobrý křesťan“.“

Když čteme tuto zprávu missionáře, zdá se mi, jakoby k nám zaznívala slova Písma sv., která jsou zaznamenána ve Sk. ap.: „O půl noci Pavel a Silas (jsouce ve vězení) modlíce se zpěvem velebili Boha; i poslouchali vězňové ostatní. Náhle však stalo se velké zemětřesení, takže se pohnuly základy žaláře a hned se otevřely všecky dveře a rozepjala se pouta všech vězňů. Zalářník pak probudiv se a uzřev dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se usmrtiti v domněnce, že vězňové utekli. I zvolal Pavel hlasem velikým: „Nečiň sobě ničeho zlého, neboť jsme tu všickni.“ Požádav tedy světla, vrazil tam a třesa se padl Pavlovi a Silovi k nohám a vyved je ven řekl: „Pánové, co mám činiti, abych byl spasen?“ A oni řekli: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i dům tvůj.“ I mluvil slovo Páně jemu a všem, kteří byli v domě jeho. A on pojav je v tu hodinu noční, umyl jejich rány a hned byl pokřtěn on sám i všecka čeleď jeho. A uved je nahoru do svého příbytku předložil jim jídlo a veselil se, že s celým domem uvěřil v Boha.“ (16,25—34)

Jaká to milost pro toho žalářníka, jemuž Bůh seslal sv. Pavla, aby jej vyučil v žaláři a potom pokřtil. Jaká to milost pro onoho náčelníka kmene patagonského, kterému Bůh seslal obětavého missionáře, věrného syna bl. Jana Bosko, člena veliké rodiny Salesiánů, Cagliero, aby jej před smrtí pokřtil a otevřel jeho duši, žíznící po nebi, bránu života věčného.

Drazí v Kristu! Téže milosti dostalo se nám všem, Buďme za ni vděčni! Svoji vděčnost ukazujme láskou ke Kristu, v jehož jméno jsme byli pokřtěni. Opakujme si často z modliteb svůj křestní slib, který jsme Bohu učinili. Slyšeli jsme, jakou radost měla sv. Terezie, že se jí v klášteře dostalo jména Ježíšova. I my jsme Ježíšovými, který chce nás vzíti jednou do svého království. Budeme-li podobni v cnostech zvláště v lásce ke Kristu a jeho Panenské Matce Marii, sv. Terezii, budeme-li ji, tuto podivuhodnou růži Mariánskou v jejích dobrých skutcích následovati zde na zemi, pak si zasloužíme, abychom ji následovali jednou i do nebe, do věčného království Ježíšova. Amen.