Na přelomu 60. a 70. let 20. století několik biskupů a kněží vydalo svědectví o věrnosti bule sv. Pia V. Quo primum tempore.
Jedním z těchto hrdinných kněží byl P. Gommar Albert De Pauw (1918-2005), který byl v letech 1952 až 1963 profesorem kanonického práva v semináři Mount Saint Mary’s Seminary v Emmitsburgu ve státě Maryland. Svou věrnost katolické mši svaté odůvodnil velmi přesvědčivě – zde je jeho dojemné svědectví:
„Přátelé, nejdůležitějším dnem v mém životě byl den, kdy jsem byl vysvěcen na kněze. „Sacerdos in aeternum“ – říkala tehdy římská Církev, v době Pia XII. „Sacerdos in aeternum“ – latinsky, „Kněz na věky“ – v jakémkoli jazyce.
Den před kněžským svěcením jsem dostal tuto knihu, jejíž latinský název zní: „Missale Romanum“, Římský misál, římská mešní kniha. A stejně jako v případě každého kněze vysvěceného před reformou II. vatikánského koncilu, každého papeže, všech kardinálů, všech biskupů a většiny současných kněží, stejně jako v případě každého z nich, mi biskup přikázal položit levou ruku na tuto knihu, zvednout pravou ruku a složit tuto slavnostní přísahu:
„Dobrovolně a bez výhrad přijímám v plném rozsahu apoštolské a církevní tradice jedné, svaté, katolické a apoštolské římské Církve. Slibuji, zavazuji se a slavnostně přísahám, že budu tyto tradice zachovávat a dodržovat beze změny až do posledního dechu svého života.“
Nejdůležitější a nejsvětější z těchto tradic je oběť mše svaté – mše našich předků, tradiční latinská mše, někdy nazývaná tridentská mše papeže Pia V., protože na žádost otců koncilu, kteří zasedali v letech 1545-1563 v italském městě Trident, na žádost otců Tridentského koncilu nám papež Pius V. dal tradiční latinskou mši, jak ji obvykle nazýváme a kterou jsme si zamilovali.
Ne! Papež Pius V. nezavedl NOVOU mši a nepojmenoval ji svým jménem. Kdyby se o to byť jen v nejmenší míře pokusil, žádný z jeho nástupců na Petrově stolci by se neodvážil ho kanonizovat a oficiálně uznat za svatého naší katolické Církve. A právě to učinil papež Klement XI. v roce 1712, když byl papež Pius V. prohlášen za SVATÉHO Pia V. Do historie se zapsal jako papež pravé mše svaté a jako papež růžence. Mše a růženec. PRAVÁ mše a růženec. Jaké mocné spojení!
Dovolte mi zopakovat: Svatý Pius V. nezavedl novou mši. Z existující latinské mše pouze odstranil ty zdlouhavé, zbožné modlitby, které z vlastní vůle a v dobré víře, ale také z nadměrné horlivosti, biskupové a kněží po staletí PŘIDÁVALI k mši svaté, kterou zdědili. Historický zásah papeže Pia V. tedy nevedl k zavedení Novus Ordo Missae – nového řádu mše, ale k OBNOVENÍ velmi staré mše v celé její slavnostní jednoduchosti. Tak staré, že některé její obřady a modlitby pocházejí z dob našeho Pána a jeho apoštolů a římských katakomb, kdy se před více než 19 stoletími sloužily první římské mše – ne na stolech, ale na hrobech. Na kamenných hrobech mučedníků. Prvními členy Církve byli mučedníci. Tito krásní muži a ženy, tito krásní chlapci a dívky, kteří raději zvolili SMRT než zradu nebo kompromis ve věcech své a NAŠÍ víry!
Apoštolská konstituce, kterou sv. Pius V. obnovil původní latinskou mši, byla zveřejněna 19. července 1570. Stejně jako u všech podobných pontifikálních dokumentů je její název odvozen od jejích prvních slov, tedy Quo primum.
Její úplné znění se stalo nedílnou součástí titulní strany oficiálního římského misálu, o kterém tentýž papež rozhodl, že NAVŽDY a NA VĚKY bude JEDINÝM misálem, který bude možné používat při slavení mše svaté.
Opravdu, bylo velmi vzácné, aby papež tak rozhodně oznámil světu, že jako papež Kristovy Církve používá plnou moc svého apoštolského úřadu k vydání dekretu, který je závazný pro všechny na věky a navždy (!), a všem, kteří se odváží jej porušit, hrozil nejen exkomunikací, ale i hněvem samotného Boha. Takovým vzácným papežským dokumentem byla bula svatého Pia V. Quo primum, která se týkala tradiční latinské mše. Cituji doslovný překlad z latinského textu, který mám před sebou:
„Tímto navždy platným ustanovením stanovujeme a nařizujeme, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy [jiné] misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. (…)
Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál. A tak, aby mohli a směli tohoto misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.
A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná. (…)
Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“
Sv. Pius V.: Quo primum
Přátelé, na základě apoštolského dekretu Quo primum, založeného na pevných dogmatických, morálních a kanonických základech, máme právo – a jako bývalý profesor [kanonického práva] v semináři, byv během II. vatikánského koncilu teologickým a kanonickým poradcem v Římě, jsem schopen správně posoudit tento typ dokumentů – na základě této apoštolské konstituce dané na věky, sloužím tradiční latinskou mši i dnes, a to stejným způsobem, jakým jsem to udělal poprvé před téměř padesáti lety, když mi Matka Církev udělila mně i všem ostatním kněžím toto jedinečné, pro obě strany zavazující a neodvolatelné privilegium a smlouvu, kterou s Boží milostí hodlám dodržet a podle které chci žít, v souladu se slovy přísahy, až do posledního dechu svého života.
P. Gommar Albert De Pauw