Kázání sv. Řehoře Velikého na druhou neděli adventní

Na slova svatého Evangelia podle Matouše (11,2–10).

Musíme se ptáti, bratři nejmilejší, proč prorok Jan, a více než prorok, jenž ukázal na Pána, jdoucího ke křtu, se slovy: „Ejhle, beránek Boží, ejhle, jenž snímá hříchy světa“ (Jn 1,29), jenž praví, maje na mysli i svou poníženost i moc jeho božství: „Kdo jest ze země, mluví ze země; kdo však přichází z nebe, jest nade všecky“ (Jn 3,31) – proč, uvržen do žaláře, vysílá své učedníky s otázkou: „Jsi ty ten, jenž má přijíti, nebo čekáme jiného?“, jako by neznal toho, na nějž ukázal, a jako by nevěděl, zda jím je ten, jejž za něho prohlásil proroctvím, křtem i ukázáním. Tato otázka se však rozřeší rychleji, jestliže uvážíme čas a pořádek události. Neboť stoje u Jordánu tvrdil, že Ježíš jest Vykupitelem světa; uvržen do žaláře, táže se, zdali on to přichází – ne že by pochyboval, že jest Vykupitelem světa, nýbrž táže se, aby zvěděl, zdali ten, který osobně přišel na svět, sestoupí také osobně do vazeb pekelných. Koho totiž předcházením světu oznamoval, toho též svou smrtí předcházel do podsvětí. Praví tedy: „Jsi ty ten, jenž má přijíti, nebo čekáme jiného?“, jako by zjevně říkal: Jako ses ráčil pro lidi naroditi, tak také naznač, ráčíš-li pro lidi i zemříti, abych se já, předchůdce tvého narození, stal též předchůdcem tvé smrti a ohlásil podsvětí, že přijdeš, jako jsem již ohlásil světu, že jsi přišel. Proto také mluví Pán v odpovědi na tuto otázku o ponížení své smrti, když nejprve vyjmenoval zázraky své moci: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou kříšeni, chudým se zvěstuje Evangelium; a blahoslavený jest ten, kdo se nepohorší nade mnou.“ Podívanou na tolik znamení a na tak velikou moc se nemohl nikdo horšiti, nýbrž jen nad ní žasnouti. Mysl nevěřících však byla zachvácena velikým pohoršením, když ho viděli po tolika zázracích umírati. Odtud také praví Pavel: „My však hlásáme Krista ukřižovaného, pohoršení Židům, pohanům pak pošetilost.“ (I Kor 1,23) Zdálo se zajisté lidem pošetilostí, aby původce života zemřel za lidi, a tak se člověk nad ním pohoršil skrze to, čím se měl státi ještě větším jeho dlužníkem. Neboť Bůh má býti od lidí ctěn tím důstojněji, čím větší měrou podstoupil za lidi i potupu. Co tedy jiného znamená říci: „Blahoslavený jest, kdo se nepohorší nade mnou,“ než naznačiti otevřenými slovy opovrženost a poníženost své smrti? Jako by jasně říkal: Divy činím, ale neopovrhuji ani snášením potupy. Ježto tedy tě smrtí budu následovati, nechť se lidé dobře vystříhají, aby uctívajíce znamení, neshlíželi u mne s opovržením na smrt.

Když však propustil Janovy žáky, slyšme, co praví zástupům o témž Janovi: „Co jste vyšli na poušť viděti? Třtinu větrem zmítanou?“ To ovšem řekl jako popření, nikoli jako kladné tvrzení. Neboť třtina se ohýbá na druhou stranu, jakmile se jí dotkl vánek. A co je označováno třtinou, ne-li tělesný duch? Ten se nachyluje ihned na některou stranu, jakmile se ho dotkne chvála nebo pohana. Zavane-li totiž z lidských úst vánek pochvaly, raduje se, pyšní se a celý jako by se nakláněl k přízni. Vyrazí-li však vítr pohany, odkud dříve přicházel vánek chvály, ihned jej jaksi naklání na druhou stranu k moci zloby. Jan však nebyl třtina větrem zmítaná, protože ho ani přízeň nečinila pochlebníkem, ani číkoli nepřízeň ho neroztrpčovala hněvem. Jeho nebyl s to ani úspěch pozvedati, ani neúspěch skláněti. Nebyl tedy Jan třtinou větrem zmítanou, jej žádná proměnlivost věcí neodchylovala od přímosti jeho postoje. Učme se tedy, bratři nejmilejší, nebýti třtinou větrem se klátící; upevňujme ducha postaveného mezi vánky jazyků, neodchylně nechť setrvává neochvějnost mysli. Žádná pohana nechť nás nestrhuje k hněvu a žádná pochvala nechť nás nenaklání k opětování neužitečné přízně. Nechť nás nepovznáší zdar, neznepokojuje nezdar, abychom my, kteří jsme ustáleni v pevnosti víry, nebyli nikdy otřeseni proměnlivostí pomíjivých věcí.

Ještě však se dodává k jeho charakteristice: „Co tedy jste vyšli viděti? Člověka měkkým rouchem oděného? Hle, ti, kdož nosí měkká roucha, v domech královských jsou.“ Vypráví se totiž, že Jan byl oděn v látku z velbloudí srsti. A jaký je smysl slov: „Hle, ti, kdož nosí měkká roucha, v domech královských jsou,“ než že se chce výslovně ukázati, že nikoli nebeskému, nýbrž pozemskému králi slouží ti, kdo se zdráhají snášeti pro Boha strasti, ale jsouce zcela oddáni vnějším věcem, vyhledávají rozmařilost a rozkoše tohoto života? Nikdo tedy ať se nedomnívá, že v zálibné péči o oděv není hříchu; neboť kdyby to nebylo provinění, rozhodně by Pán nechválil Jana pro hrubost jeho šatu. Kdyby v tom nebylo viny, ani apoštol Petr by nevaroval v epištole ženy před touhou po skvostném oděvu, řka: „Ani ve skvostném šatě.“ (srov. I Pt 3,3) Uvažte tedy, jaké je to provinění, jestliže dokonce muži touží po tom, od čeho usiloval pastýř Církve odvrátiti i ženy.

Avšak ta slova o Janovi, že není oděn měkkými rouchy, mohou se rozuměti ještě v jiném smyslu. Nebyl totiž oděn měkkými rouchy, poněvadž nehověl lichocením životu hřešících, nýbrž je káral silou drsné pohany, řka: „Pokolení zmijí, kdo vám ukázal, abyste utekli budoucímu hněvu?“ (Mt 3,7) Odtud i Šalomoun praví: „Slova moudrých jsou jako ostny a jako hřeby hluboce vbité.“ (Kz 12,11) K hřebům i ostnům jsou zajisté slova moudrých přirovnávána proto, že neumějí viny prohřešilých hladiti, nýbrž bodati.

„Co tedy jste vyšli viděti? Proroka? Zajisté, pravím vám, více než proroka.“ Úkolem proroka jest zajisté předpovídati věci budoucí, nikoli je také ukazovati. Jan je tedy více než prorok, protože toho, jejž předcházením prorokoval, také ukázáním zjevil. Poněvadž však se popírá, že by byl třtinou větrem zmítanou, poněvadž se o něm praví, že není oděn měkkými rouchy, poněvadž se tvrdí, že jméno proroka ho není důstojno, slyšme již, co se o něm může říci důstojného. Následuje: „Tento jest, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám anděla svého před tváří tvou, který připraví cestu před tebou.‘ “ Řecké „angelos“ totiž znamená v našem jazyce „posel“. Správně je tedy nazýván ten, jenž je poslán ohlásiti svrchovaného soudce, andělem, aby i v svém jménu zachoval důstojnost, kterou naplňuje v činu. Jméno je sice vznešené, ale život není menší než jméno.

Kéž to není k našemu odsouzení, bratři nejmilejší, když pravíme, že všichni, kdo jsou označováni jmény kněží, jsou nazýváni anděly, jak svědčí prorok: „Rty kněze ostříhají vědění a z úst jeho hledají zákona; nebo anděl Pána zástupů jest.“ (Mal, 2,7) Avšak i vy si můžete, chcete-li, zasloužiti vznešenosti tohoto jména. Neboť jestliže kdokoli z vás – pokud na to stačí a pokud se mu dostalo milosti úsilí o nejvyšší věci – odvrací bližního od nepravosti, pečuje o povzbuzování k dobrým skutkům, připomíná chybujícímu věčné království nebo věčný trest, když udílí slova svatého zvěstování – pak jest jistě andělem. A nikdo ať neříká: Na napomínání nestačím, k povzbuzování se nehodím; vykonej, seč jsi, aby na tobě nebylo v mukách vyžadováno svěřenectví, s nímž jsi špatně naložil. Vždyť nepřijal více než jednu hřivnu ten, jenž se ji pokoušel raději skrýti, než ji na něco vynaložiti. A víme, že ve stánku Páně nebyly zhotoveny jen široké číše, nýbrž na příkaz Páně i úzké poháry (srov. II Moj 25,29). Číše znamenají překypující nauku; poháry však malé a omezené vědění. Někdo, jsa pln nauky pravdy, mysli posluchačů opájí; tím tedy, co praví, zajisté podává číši. Jiný zase nedovede plně podati to, co má na mysli, ale protože to přece jakž takž vyjádří, zajisté dává okusiti z poháru. Jsouce tedy postaveni ve stánku Páně, to jest ve svaté Církvi, nemůžete-li skrze moudrost nauky podávati číše, pokud z božské štědrosti stačíte, podávejte bližním aspoň poháry dobrého slova. V té míře, v jaké se domníváte sami prospívati, táhněte s sebou i jiné; žádejte si míti na Boží cestě společníky. Jestliže někdo z vás, bratři nejmilejší, jde na náměstí nebo třeba do lázní, vybídne toho, o němž myslí, že nemá zrovna nic na práci, aby šel s ním. Už samo vaše světské konání nechť vás k tomu přivádí, a ubíráte-li se k Bohu, hleďte, abyste k němu nepřišli sami. Odtud zajisté je psáno: „Kdo slyší, rci: Přijď!“ (Zj 22,17), aby ten, kdo již v srdci přijal hlas nebeské lásky, také zevně bližnímu poskytl slovo povzbuzení. A možná, že nebude mít chleba, aby dal potřebnému almužnu; větší však je to, co je s to udělit ten, kdo má jazyk. Cennější je přece pastvou slova občerstviti ducha, jenž má žíti na věky, než nasytit pozemským chlebem žaludek smrtelného těla. Neodpírejte tedy, bratři, svým bližním almužnu slova. Spolu se sebou samým vás napomínám, abychom šetřili slov prázdných, odmítali mluviti bez užitku. Pokud jsme s to úspěšně odpírati jazyku, nechť se naše slova nerozptylují do větru, neboť soudce praví: „Z každého slova prázdného, jež lidé promluví, budou se v den soudu zodpovídati.“ (Mt 12,36) Prázdné slovo je to, kterému chybí buď užitek správnosti, nebo důvod spravedlivé nutnosti. Prázdné hovory tedy obracejte k snaze o poučení; uvažujte, jak rychle prchá čas tohoto života; mějte na mysli, jak přísný soudce přijde. Jeho si stavte před oči svého srdce; s ním seznamujte mysli svých bližních, abyste si zasloužili s Janem býti od něho nazváni anděly, jestliže, pokud síly stačí, nezanedbáte jej ohlašovati; což nechť ráčí dáti sám Bůh, jenž žije a kraluje na věky věků. Amen.

Zdroj: Svatý Řehoř Veliký, Čtyřicet homilií na evangelia, 1946, přel. T. Vodička, s. 96–102, mírně jazykově upraveno.