Katechismus: Věřím v Ducha svatého

Článkem tím vyznáváme, že Duch svatý jest tak dokonalý Bůh, jako Otec a Syn: tak věčný jest Duch svatý, tak mocný, tak moudrý, tak dobrý nesmírně jako Otec i Syn, týž pán, neb ač jsou tři osoby, však nejsou tři bohové, tři stvořitelé, tři páni, tři věční, ale jediný pán, stvořitel Bůh věčný. Ač Otec jest duch, Syn jest duch, však zvláště Duch svatý slove duch proto, že dýcháním pochodí od Otce i od Syna. Toto vycházení není přechodné, nýbrž imanentní. Ačkoli slove Duch proto, že vychází dýcháním, přece nesmíme se domnívati, že by se kam hnul, nebo že vychází z Otce a Syna tak, jako dech z člověka. Dýchání a vycházení Boží jest jiné, o němž by bylo dlouho a tvrdo mluviti. Tak ani holoubek, který se ukázal nad Kristem, ani dech Kristův na apoštoly, ani jazykové, kteří se nad nimi ukázali, nebyli Duch svatý, nýbrž jen jeho znamení: ty věci byly stvořené, ale Duch svatý jest stvořitel, ne stvoření. Proto také věříme v Ducha svatého, a nevěříme jen Ducha svatého ani Duchu svatému.

Duch svatý jest nesmírný, a proto proniká všecky věci a všecky lidi, ale v člověku spravedlivém nejenom jest, nýbrž v něm také přebývá. Duch svatý nepřebývá v člověku, když je ve smrtelném hříchu, ač jest v tu dobu v člověku. Neboť přebývati jest býti milostí v člověku, ale býti v člověku [lze] Duchu svatému bez milosti té. To platí vlastně o celé Nejsvětější Trojici; neboť v člověku posvěceném milostí Boží, nepřebývá jen Duch svatý, nýbrž celá Nejsvětější Trojice. Jest to poslání tak zvané neviditelné, kterým posílá do duše takové Otec Syna i Ducha svatého, sám pak, poněvadž nemůže býti od nikoho poslán, se Synem a Duchem svatým přichází, dle slov Kristových: „Miluje-li kdo mne, řeč mou zachovávati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14, 23). Přebývá tedy v člověku posvěceném nejen Duch svatý nýbrž celá Nejsvětější Trojice. Avšak tato celá Nejsvětější Trojice jest také v člověku hříšníku; vždyť Bůh pro svou všudypřítomnost a nesmírnost proniká všecko, nebe, zemi, očistec, peklo a vše, co v nich jest. Jak tedy vysvětliti rozdíl, kterým jest Nejsvětější Trojice v člověku hříšníku a přebývá v člověku spravedlivém? K otázce této odpovídají učitelé církevní, že v člověku posvěceném jest ještě ze zvláštního důvodu – ex speciali titulo, to jest, že kdyby bylo možno, aby Bůh nebyl všude, v tomto člověku by nemohl nebýti, čili musil by v něm býti a udíleti mu své dary.

Rozdíl mezi hříchem smrtelným a hříchem všedním jest ten, že hřích smrtelný vypudí z duše Ducha svatého, tak že v ní Duch svatý svou milostí nepřebývá; hřích všední jest ten, který Ducha svatého z duše nevypudí. Vypudí-li hřích smrtelný z duše Ducha svatého, vypudí s ním také milost Boží; Duch svatý jeho duši milostí neživí, a proto tato duše umírá; nebo jako duše jsouc v tělu, živí tělo, též Duch svatý, přebývaje milostí v duši, živí duši; a jakož tělo umře, když duše odstoupí, tak duše umře, když Duch sv. od duše odstoupí pro zlou vůli a duši milostí neživí. Hřích všední Ducha sv. nevypuzuje, proto duše tímto hříchem neumírá. Ovšem že vždy třeba pamatovati, že pravíme-li, že Duch svatý živí duši svou milostí, jest to apropriace; neboť udílení milostí, jako skutek Boží vnější náleží celé Nejsvětější Trojici; ale jako skutek nesmírné lásky Boží k nám přivlastňuje se Duchu svatému.

Zdroj: P. František Šulc, Kritický rozbor M. Jana Husi, 1902, str. 29–31

Jan Joest van Kalkar (1505–1508): Pentecostes, detail