Křesťanské písemnictví: Svátost Eucharistie podle svědectví Písma svatého
Jistě je Eucharistie přímou a přítomnou skutečností v křesťanském životě. Církev svatá zavazuje každé své dítě, aby nejméně jednou za rok přijímalo Tělo Kristovo a spojovalo se každou neděli s obětí na oltáři. Duše opravdu zbožné a oddané Bohu cítí zvláštním způsobem tohoto stálého pokrmu jejich nadpřirozeného života; četní svatí nám v této věci dávají svědectví zvlášť jednomyslné.
Ač je Svátost oltářní nejvýznačnější denní potravou našich duší, přece proto necítíme menší potřebu poznati nejstarší svědectví, která se týkají této svátosti naší víry a naší jednoty s Kristem. Nejsvětější Svátost, věc stále přítomná, se objevila na zemi v dané chvíli, zvláštní okolnosti předcházely jejímu ustanovení; hned se rozšířila a rozmohla v křesťanských obcích jako nejviditelnější znamení jejich víry a jednoty. A tak jí první církevní spisovatelé zasvětili stránky, které jsou nám poučením a posilou. Není pochyby, že bádání v těchto zjevech nemá zdaleka cenu přímého a osobního styku se Svátostí, ale přece nás uzpůsobí, abychom ji lépe přijímali, se zbožností uvědomělejší, více vědomou svých činů a dbalejší svých povinností.
Mezi těmito starými svědectvími o nejsv. Svátosti jsou zřejmě prvními, nejpůvodnějšími a nejcennějšími svědectví samého Písma sv. Dlužno, aby pokrm, který nám Bůh dává, byl oznámen a ve své pravé přirozenosti potvrzen samým slovem Božím, jak se nám předkládá v knihách sepsaných z vnuknutí Jeho Ducha. Pán náš Ježíš Kristus nám dal na konci svého pozemského života tuto záruku své lásky a tento lék proti našim slabostem. Duch sv., živoucí slovo, nás učí, jak jediný to může činiti, co máme věřiti o tomto podstatném tajemství naší víry.
Biblických výroků o Eucharistii je nepochybně málo, ale lidský duch nikdy nevyčerpá jejich hloubku; některé z nich souvisí se životem Páně, s jeho činy, s jeho skutky, s jeho slovy o památném ustanovení, jiné zase dosvědčují přijatý obyčej a předávání ho v církvích pod vedením apoštolů. Projděme je jedny po druhých.
Téměř celá kapitola evangelia sv. Jana, kapitola 6., se týká ne sice samotného ustanovení Eucharistie, nýbrž slavnostního přislíbení tohoto božského pokrmu. Děj se odehrává na břehu jezera Tiberiadského po rozmnožení chlebů – obrazu to slíbené duchovní stravy – a také po tom, jak Pán kráčel po vodě. Tyto dva zázraky Páně utvrdily u učedníků i u zástupů důvěru v něho jako neomezeného pána veškeré stvořené hmoty, jejichž sil a prvků podle své libosti užívá. Již předem potvrzují jeho moc nad každou věcí, moc, jíž nutně potřeboval, aby mohl uskutečniti klaněníhodnou svátost. Rozhovor začíná právě zmínkou o rozmnožení chleba. Zástupy našly toho, jenž je živil v poušti, a Ježíš jim řekl: „Hledáte mne … proto, že jste … jedli z chlebů a nasytili se; pracujte nikoliv o pokrm pomíjející, nýbrž o pokrm, který zůstává k životu věčnému, kterýž vám dá Syn člověka.“ (Jan 6, 27 n.) Rozhovor takto zahájený spěl dále o témže předmětu stále šířeji a přesněji. V novém hospodářství spásy nejde více o nebeský chléb manu, jež byla dána Mojžíšem a jejíž požívači všichni konečně zemřeli. Jde o opravdový chléb, který dává Otec, o chléb, který přináší věčný život a vzkříšení v poslední den. Tímto nebeským chlebem je sám Ježíš Kristus, který navždy ukojí náš hlad a naši žízeň, jestli v něho uvěříme. „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude lačněti, a kdo věří ve mne, nebude žízniti na věky.“ (Jan 6, 35) Tajemství je již ohlášeno, ještě sice jakoby zahaleno ve všeobecných výrocích, ale ponenáhlu se učení dokresluje a brzy se zjevuje v ohromující přesnosti: „Já jsem chléb živý, jenž s nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti z chleba toho, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, které dám za život světa.“ (Jan 6, 51 n.) Boží slova jsou tak jasná, že Židé jim dokonale rozumí v nejvlastnějším slova smyslu: „Kterak může tento dáti nám tělo své k jídlu?“ (Jan 6, 53) Ježíš přechází jejich otázky a nevšímá si jich. Slyšeli dobře, co měli slyšet, ale ještě mlčí o volbě prostředků, jichž užije na uskutečnění tajemství. To je ještě tajemstvím, jež uchová až do před večera své smrti. Spokojuje se s tím, že opět a důrazněji opakuje nutnost, abychom jedli z toho chleba, jímž jest jeho tělo. Nepraví jen: „Kdo bude jísti, bude žíti“, nýbrž „Nebudete-li jísti, nebudete míti života.“ „Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti jeho krve, nebudete míti v sobě života… neboť tělo mé vpravdě jest pokrm a krev má vpravdě jest nápoj. (Jan 6, 54, 56)
A zanechává své posluchače těmto strašným výrokům tak podivným, že mnozí jej opouštějí a odříkají se následovat ho. A dvanácte, kteří s ním zůstali, museli slavně potvrditi svou víru, aby s ním mohli zůstati. Jménem všech se ujímá slova Šimon Petr: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili…, že ty jsi Kristus, Syn Boží!“ (Jan 6, 69 n.)
Tohoto tajemství se týká i naše víra; chléb, který s nebe sestoupil, chléb života je pravé tělo Syna člověka, jeho krev je skutečně nápoj. Bez požívání tohoto těla a této krve nemůžeme v sobě míti života. Tak jsme poučeni jak o skutečnosti svátostného tajemství, tak o jeho nutnosti i o jeho účincích. Zpráva o „tělu vydaném za svět“ je zvěstí úzkého pouta mezi poslední večeří a krvavou obětí kříže.
A skutečně, v předvečer svého hořkého utrpení Pán uskutečnil sliby pronesené za jeho apoštolského života v Galilei. Tehdy mluvíval za bílého dne na březích jezera nebo na úbočí hory ohlašuje království Boží a uzdravuje nemocné. Nyní ví, že jeho pozemský úkol jest skončen, že bude zrazen jedním ze svých, odsouzen a vydán na smrt. Je mezi dvanácti; kteří jej od počátku věrně provázejí. Je ve velikém městě zmítaném velikonočním dnem a hlídaném Římany. Padá noc. Všichni se shromáždili ve večeřadle k poslední hostině. V řeči Páně lze pozorovati hluboký smutek, smutek božský, jehož hloubky my nemůžeme měřit, i lidský smutek loučení s přáteli. Již se více nesejdou, aby lámali chléb a pili z jednoho kalichu. „V pravdě pravím vám: Již nebudu píti z tohoto plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy jej budu píti nový v království Božím!“ (Marek 14, 25) Jeho činnost čistě lidská končí, pouta, která jej pojí s tělem, budou zrušena, nastává noc, v níž nikdo více nemůže pracovati. Také nastává Kristu chvíle, aby ustanovil svátost, která by zajistila trvání jeho přítomnosti uprostřed věřících, která mu umožní, aby „zůstal se svými až do konce“. „Když jedli, Ježíš vzal chléb a požehnav rozlámal jej a dal jim a řekl: „Vezměte, toto jest tělo mé.“ A vzav kalich, poděkoval a dal jim – a pili z něho všichni – a řekl jim: „Toto jest krev má nového zákona, která se vylévá za mnohé.“ (Marek 14, 22 nn.) To byl konec večeře. Po modlitbě odešli na horu Olivovou.
Slib byl splněn. Kdysi Ježíš řekl: „Já jsem chléb života, tím chlebem jest mé tělo.“ Nyní bere chléb: „Toto jest mé tělo,“ bere víno: „Toto jest má krev.“ S dokonalou prostotou toho, jenž jest pánem přírody, díky několika slovům, která působí to, co znamenají, uskutečňuje tajnou změnu chleba v tělo a vína v krev. Na počátku světa Bůh řekl: „Budiž světlo“ a bylo světlo; za tvůrčím slovem hned následoval výsledek. Kristus, Slovo Boha, Slovo Otce, které se stalo tělem, užívá téhož výsostného způsobu mluvy: „Toto jest mé tělo, toto jest má krev.“ Nerozkazuje, tvrdí; nedoufá, uskutečňuje; nevysvětluje, jedná. Ale zároveň nám ukazuje, že nejedná sám, že ani nemíní sám jednati. Všechno mu dal Otec, bez něhož Ježíš ničeho nekoná. A tak před lámáním chleba a kolováním kalichu děkuje a obrací se na Otce v synovské prosbě, aby všem lidem naznačil, že Otec a on jsou leda jedno. Ale po uskutečnění zázraku Ježíš dává najevo, že chce míti nástupce. Jeho činem není pouze poslední lámání chleba, je zároveň ustanovením nového obřadu, který předává svým učedníkům: „To čiňte na mou památku! (Luk. 22, 19)
Prostým úkonem a slovy, která jej provázejí, Pán dává starým obřadům nový smysl. Židé skutečně byli zvyklí děkovati Bohu před lámáním chleba v pocitu vděčnosti a klanění. Pán také zachovával tento zvyk při jídlech, evangelisté zvláště zaznamenávají modlitbu před rozmnožením chlebů. Byl obvyklý čin a domácí pro každého, kdo zachovával mojžíšský zákon. Ale při Večeři je starého obřadu užito k jinému cíli, ač není rušen, je ho jen užito v novém řádu. Chléb, který Židé žehnali před lámáním, byl potravou pro jejich těla. Chléb požehnaný a lámaný Kristem se stává slíbenou duchovní potravou. Staré obřadní zvyky jsou zachovány, ale jsou proměněny slovem, kterého dosud nikdo neměl moci pronésti: „Toto jest mé tělo, toto jest krev má“. Moc je zároveň uplatněna i přenesena, svátost ustanovena a současně slíbena všem. Apoštolé a jejich nástupci budou míti až do konce věků účast na moci Kristově, budou až do skončení světa konati, co Kristus konal, budou opakovati slova, která působí proměnění chleba a vína.
Ale tím není vyčerpán smysl činu Páně při Večeři. Když podával kalich, srozumitelně narážel na prolití své krve „za mnohé“, jako u Tiberiady mluvil o svém Těle „vydaném za svět“. Obřad Večeře bude památkou krvavého obřadu kříže. O prvním večeru ustanovené předcházela Eucharistie úplné obětování Kristovo. Ježíš je té chvíle obětí jen vůlí a srdcem, ale naznačuje již, odkud pramení moc a účinek Svátosti. Je-li Tělo naším pokrmem, pak jest to proto, že za nás bylo vydáno, je-li krev nápojem, tož proto, že byla prolita za mnohé. Tak tomu chtěl Pán a uskutečnil takto Boží plán a naplnil stará proroctví; tělo a krev, jež nám dává, jsou tělem a krví klaněníhodné oběti kalvárské. Po oznámení smrti a ustanovení obřadu, kterým má býti oběť a její účinky zpřítomňována a opětována, mohl Pán zamířiti za umučením. Kati, ač nevědomky, se zúčastnili provedení Božích plánů; zakrátko položí ke konci Nové Úmluvy zanechané Ježíšem krvavou pečeť, která na věky zajistí její nekonečnou cenu.
Nyní nám zbývá popsati podle samého Písma, jak apoštolové rozuměli rozkazům Spasitelovým a jak je plnili. O této věci máme velmi cenná svědectví. První se týká první křesťanské obce v Jerusalemě. V den letnic mluví Petr po seslání Ducha sv. k Židům, kteří se na svátky sešli ze všech koutů světa. Zázračně všichni rozuměli slovům apoštolovým a tři tisíce posluchačů se křtem stalo členy nové obce. Apoštolské skutky dodávají: „Trvali v učení apoštolském a v obcování lámání chleba a na modlitbách.“ (Skutky ap. 2, 42) To je první svědectví o křesťanském životě v začátcích, první popis jeho zvyků, a mezi význačnými vlastnostmi svatý Lukáš uvádí lámání chleba. Zdá se, že se mluví o obřadu stanoveném Pánem. Lámání chleba je vedle učení a modliteb poznávacím znamením nové obce, že je úkonem náboženským a zvláště důležitým. První část učení předávaného apoštoly, kteří před věřícími opakují eucharistický úkon Spasitelův. Při samém vzniku viditelné církve, v nejpevnějších projevech jejího života, vidíme vykonávání hlavního obřadu, který od té doby předává pokolení od pokolení.
Avšak znamení nové víry se nestalo pokladem svěřeným jenom Jerusalemu, jako starozákonní oběti byly omezeny na území chrámového nádvoří. Všude, kam apoštolové přišli, aby tam založili církve, přinesli s sebou a zavedli obyčej lámání chleba. Za nějakých dvacet let od prvních křesťanských letnic a od seslání Ducha sv. nás Skutky apoštolské vedou do Troady na svatá tajemství. Podle tohoto místa Písem se zdá, že křesťané se scházívali na lámání chleba každou sobotu. Pavel a jeho druzi projížděli Troadou a před odjezdem se přidali k obci věřících, která se shromažďovala v místnosti v hořejší části domu. Pavel mluvil tak dlouho, až jinoch Eutyches, jenž se pravděpodobně posadil do otevřeného okna, usnul a spadnul s výše tří poschodí. Za velikého pohnutí shromáždění Pavel sestoupil dolů a vrátil mladíkovi život. Když se vrátil nahoru, lámal chléb, okusil ho a pokračoval v řeči až do rána; hned potom se nalodil. (Skutky ap. 20, 7, 11) Tato stručně vylíčená událost nám umožňuje nahlédnouti do nitra prvních křesťanských obcí. Z vypravování Lukášova tušíme četné shromáždění, když všechna místa až po okna jsou obsazena; hoří mnoho lamp; schůzka se protahuje přes celou noc a koná se zvláštní obřad lámání chleba. Povšimněme si, že se nemluví o žádném jiném obřadu, a tak poznáme, že toto lámání chleba je středem bohoslužby, podstatným úkonem a hlavním cílem schůzky křesťanů.
Také v Korintu se obřad lámání chleba těší plné vážnosti. První list sv. Pavla Korinťanům tomu dosvědčuje. Dvakrát apoštol naráží na svatá tajemství, když mluví o zlořádech, které potírá, a dává rady, které chce vpraviti do srdcí svých dopisovatetů. Mluví o křesťanských obřadech jako o věci všeobecně známé: „Střezte se modloslužby. Kalich požehnání, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy? A chléb, který lámeme, není-li společenstvím těla Kristova? Poněvadž to jest jeden chléb, jsme my mnozí tělem jedním; neboť všichni jsme účastni jednoho těla.“ (I. Kor. 10, 14, 17) Dále ještě více zdůrazňuje význam lámání chleba a proměňování, obnovy to krvavé oběti kříže: „Pán Ježíš … vzal chléb a učiniv díky rozlámal jej a řekl: ‚Toto jest tělo mé, které se za vás vydává … Tento kalich jest nová úmluva potvrzená mou krví…‘ Kdykoliv jíte chléb tento a pijete kalich, smrt Páně zvěstujete, dokavad nepřijde … Kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává těla Páně.“ (I. Kor. 11, 24–28) Tato místa nepodávají pouze zprávu o tom, že v korintské obci byl ve zvyku eucharistický obřad, dovídáme se také o povaze a významu tohoto obřadu. Předně podle slov Páně v jejich doslovném a prvním smyslu je požehnaný a lámaný chléb tělo Páně, kalich pak číše jeho krve. Skutečnost svátostné přítomnosti jest hlásána s dokonalou jasností. Není to pouhá připomínka na utrpení Kristovo, je to přijímání jeho těla a jeho krve pod způsobami lámaného chleba a požehnaného kalicha. Tato svátost jest svátostí všech křesťanů, všech pokřtěných, svátostí jejich spojení s Kristem a jednoty mezi všemi, když jedí týž chléb, jsou jedním tělem s Kristem.
Pavlovo učení o vtělení Krista dosahuje v obřadu Eucharistie svého vrcholu a dokončení. A konečně Kristus, s nímž se spojujeme ve svátosti, je Kristus, který se za nás obětoval na kříži. Učení takto podávané apoštolem Korinťanům je věrnou ozvěnou učení samého Spasitele a zároveň vydává svědectví o splnění jeho slibu. Na březích jezera Tiberiadského Ježíš slíbil učedníkům chléb s nebe, chléb života, tělo vydané za svět. Všichni jej měli jísti, aby měli život. O několik let později se Boží slovo stalo nepopíratelnou skutečností. Nejen na březích jezera Galilejského, nýbrž v celém okruhu Středozemního moře vznikly obce, které se scházívaly, aby lámaly chléb a požívaly kalichu Páně a čekaly, až přijde.
My také čekáme, až Pán přijde a nás zavolá a máme podíl na chlebě života děkujíce pokorně Spasiteli za dary jeho Těla a jeho Krve.
Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu VI, 28–35.
