G. K. Chesterton: Dobrodružnost domácnosti

Jistá zkušenost s moderními tak zvanými „pokrokovými“ směry mne přivedla k přesvědčení, že obyčejně se zakládají na nějaké zkušenosti bohatých. Tak tomu jest s klamem volné lásky; pojetí pohlavního života jakožto řetězu episod. To znamená dlouhé prázdno, v němž se člověku může omrzeti jedna žena, a automobil, v němž člověk může jeti a hledati jiných; to také znamená peníze na vydržování. Řidič omnibusu má sotva kdy milovati svou vlastní ženu, neřku-li ženy jiných. A úspěch, s jakým jsou líčena manželská odcizení v moderních tendenčních hrách, dlužno přičísti tomu, že jest jediná věc, jíž drama nedovede vylíčiti – den tuhé práce.

Mohl bych vésti mnoho jiných příkladů tohoto plutokratického ducha, jenž se skrývá za pokrokovými frázemi. Na příklad, plutokratický duch jest za frází: „Proč by měla žena býti hospodářsky závislou na muži?“ Odpověď jest, že u chudých a praktických lidí žena není závislou; leč v takovém smyslu, v jakém on jest závislý na ní. Lovec si musí roztrhati šaty; musí být někdo, kdo by je spravoval. Rybáři jest chytati ryby; musí být někdo, kdo by je vařil. Jest zajisté docela jasné, že moderní názor, že žena jest „pouhým hezkým přisátým příživníkem“, „loutkou“ atd. vznikl z chmurného zírání na nějakou bohatou bankéřskou rodinu, v níž alespoň bankéř chodí do City a staví se, jako by něco dělal, kdežto bankéřova žena chodí do Hyde Parku a nestaví se, jako by vůbec co dělala. Chuďas a jeho žena jsou obchodními společníky. Chodí-li jeden společník firmy na interview ke spisovatelům a druhý k úředníkům, jest jeden z nich hospodářsky závislý? Byl Hodder hezkým příživníkem Stonghtonovým? Byl Marshall pouhou loutkou pro Sullgrova?

Avšak ze všech názorů zplozených pouhým bohatstvím jest nejhorším názor, že domácnost jest nudná a krotká. Uvnitř domácnosti (jak praví) jest prý mrtvé dekorum a zevšednělost; mimo ni jest dobrodružství a rozmanitost. Bohatý člověk ví, že se jeho dům pohybuje na ohromných a nehlučných kolech bohatství: jest udržován v chodu pluky služebnictva, podle rychlého a němého rituálu. Z druhé strany je mu přístupno na ulicích venku každé možné tuláctví, každý možný román. Má peněz dostatek a může si dovoliti zatulačiti si. Jeho nejdivočejší dobrodružství skončí v restaurantu, kdežto nejkratší dobrodružství hřbetovo může skončiti na policejním komisařství: Roztříská-li okno, může je zaplatiti; roztříská-li člověka, může mu dáti pensi. Může (jako milionář z povídky) koupiti hotel, aby dostal sklenici kořalky. A poněvadž on, rozmařilý člověk, diktuje tón téměř všeho „pokrokového“ a „pokročilého“ myšlení, bezmála jsme zapomněli, co vlastně znamená domácnost zdrcujícím milionům lidstva.

Neboť pro mírně chudé jest totiž domácnost jediným místem svobody. Ba více, jediným místem anarchie. Jest to jediný kout na světě, kde člověk může náhle měniti plány, učiniti nějaký pokus, pohověti rozmaru. Všude jinde, kam přijde, musí se podrobiti přísným pravidlům obchodu, hostince, klubu nebo musea, kamž právě vkročí. Chce-li, může doma jísti svá denní jídla třeba na podlaze. Já sám to často dělám, působí to zvláštní dětinský, poetický, výletnický pocit. Narazil bych na značné nepříjemnosti, kdybych to zkusil učiniti v čajovně A. B. C. Ve svém domě člověk může nositi župan a trepky; jsem však jist, že by to nebylo dovoleno v hotelu Savoy, třebaže jsem to jakživ nevyzkoumal. Jdete-li do restaurantu, musíte píti některé z vín uvedených na jídelním lístku, trváte-li na tom, i všechna, zajisté však některá z nich. Máte-li svůj dům se zahradou, můžete zkusiti uvařiti topolovkový čaj nebo svlačcové víno, zachce-li se vám. Pro prostého, těžce pracujícího člověka není domácnost jediným krotkým místem ve světě dobrodružství. Jest to jediné divoké místo ve světě pravidel a stanovených povinností. Domácnost jest jediné místo, kde si může dáti koberec na strop nebo břidlici na podlahu, zlíbí-li se člověku. Tráví-li kdo každý večer, potáceje se z nálevny do nálevny, z kabaretu do kabaretu, říkáme, že vede nezřízený život. Nevede však; vede život vysoce zřízený pod nudnými a často tíživými zákony takových míst. Někdy mu ani není dovoleno v nálevně si sednouti; zhusta mu není dovoleno v kabaretě si zazpívati. Hotely lze definovati jako místa, kde jste nuceni se strojiti; a divadla lze definovati jako místa, kde jest vám zakázáno kouřiti. A člověk může dělati po svém jenom doma.

Vzal jsem tedy, jak jsem pravil, tuto malou lidskou všemohoucnost, tuto držbu určité kobky nebo komnaty svobody, jako působivý vzor pro své nynější studie. Ať můžeme každému Angličanovi dáti svobodný, vlastní domov či ne, alespoň bychom měli po tom toužiti; a on také touží. Prozatím mluvíme o tom, co chce, nikoliv o tom, čeho podle svého očekávání dosáhne. Chce na příklad docela oddělený dům; nechce dvojdomku. Může býti obchodním závoděním donucen sdíleti jednu zeď s druhým člověkem. Podobně by mohl býti donucen v trojnohém závodění, aby sdílel jednu nohu s druhým člověkem; tak se však sobě nepředstavuje ve svých snech o eleganci a svobodě. Také si nepřeje činžovního bytu. Může jísti a spáti a velebiti Boha v činžovním bytu; může jísti a spáti a velebiti Boha ve vlaku. A však vlak není dům, protože to jest dům na kolech. Činžovní byt není dům, protože to jest dům na chůdách. Idea zemního styku a základu jakož i idea oddělenosti a samostatnosti jsou částí tohoto poučného obrazu lidstva.

Beru tedy tuto jednu instituci jako zkušební kámen. Jako každý normální muž touží po ženě a po dětech z ženy zrozených, tak každý normální muž touží po vlastním domově, do něhož by je dal. Netouží jenom po střeše nad sebou a židli pod sebou; touží po věcném a viditelném království; po ohni, na němž může uvařiti pokrm, jejž má rád, po dveřích, jež může otvírati přátelům, jimž chce. Taková jest normální touha lidí; nepravím, že není výjimek. Jsou snad svatí, kteří stojí nad tou potřebou, a filantropisté, kteří stojí pod ní. Opalstein, teď, když jest vévodou, si asi zvykl míti více než tolik; a když byl trestancem, asi si zvykl míti méně. Normálnost věcí však jest ohromná. Dáti téměř každému obyčejný dům, to by se líbilo téměř každému; to mohu tvrditi bez omluvy. A však v moderní Anglii (jak velmi chvatně poukážete) jest velmi nesnadné dáti skoro každému dům. Zajisté; stanovím však pouhé desideratum.

Zdroj: G. K. Chesterton, Co je špatného na světě, 1997, za zpracování děkujeme externí spolupracovnici.