Dotek Talmudu

O nehorázných změnách Mše svaté, které vyvrcholily v Novus Ordo Missae Pavla VI., bylo napsáno již mnoho článků. A k Ottavianiho intervenci, nebo vyčerpávající studii Michaela Daviese v třetím díle jeho Liturgické revoluce, nelze nic zásadního dodat. Dokonce i kardinál Ratzinger si uvědomuje spoušť v liturgické praxi, kterou za sebou reformy zanechaly. Věrným katolíkům je jasné, že věřící byli během vlády nové mše zavedeni do bahna stále prázdnějších kostelů, rozšířené nevěry, nemorálnosti, neúcty, lhostejnosti a kompromisů. Vidí, jak dokonce i jejich dříve pravověrní představitelé zapadají do tekutých písků nejasností. Přestože tuto všeobecnou krizi nelze připisovat pouze a výlučně změnám Mše, existuje zde podstatná souvislost, neboť lex credendi, lex orandi (věříme tak, jak se modlíme) je stále živě pravdivé. Avšak jedna z nejsubtilnějších a zároveň  nejvíce rouhavých změn mešních modliteb je často přehlížena. Obecně se tvrdí, že offertorium (obětování) bylo nahrazeno „židovskou stolní modlitbou“ – což je již samo o sobě z mnoha důvodů nechutné. Skutečnost je ale ještě horší: offertorium nebylo nahrazeno modlitbou související s praxí starozákonních Izraelitů, nýbrž formulí z talmudu, tedy klasické nenávistné literatury zaměřené proti Ježíši s takovou náruživostí a zvráceností, že jí není pravděpodobně rovno.[1] Toto znesvěcení prošlo u mnoha věřících bez povšimnutí, a proto si zasluhuje odhalení, jako další argument k restauraci liturgie, která se nerouhá, nýbrž vzdává chválu a uctívá toho, jenž první sloužil a ustanovil Mši svatou.

Offertorium bylo dlouho terčem nenávisti nepřátel Krista a jeho Církve, protože jasně vyjadřuje charakter zadostiučinění Kristovy oběti, která se nekrvavým způsobem zpřítomňuje ve Mši svaté. Papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei přísně odsoudil ty, kteří se pod záminkou vzkříšení prvokřesťanských tradic dopouštějí falšování. Nikde to není tak zřejmé, jako v případě údajného obnovení „židovské stolní modlitby“ z dob prvních židokřesťanů a jejího dosazení na místo offertoria. Chtějí, abychom uvěřili, že tento výškrab offertoria znamená návrat k víře a liturgii prvotní Církve, a navíc nám prý má připomínat naše židovské kořeny.

Všechny uváděné důvody a vysvětlení jsou jednoduše lži a jejich podvratnou povahu jen umocňuje skutečnost, že pokračují tam, kde Luther nedokončil svou práci, když odstranil jím tolik nenáviděné offertorium. Lži stojící za uvedenou změnou jsou vskutku mnohotvaré. Za prvé, offertorium nebylo nahrazeno židovskou stolní modlitbou, nýbrž rabínským požehnáním z talmudu, což doložím níže. Za druhé, talmud nebyl sepsán za života Krista nebo jeho apoštolů, tudíž nemůže odrážet nic z rané Církve, kromě tradicí jejích úhlavních nepřátel. Talmud byl ve skutečnosti napsán v Babylóně, po té co rabíni odmítli Mesiáše – sepsán rabíny v plné a jedovaté shodě s tímto odmítnutím. Za třetí, talmudické požehnání je součástí talmudických „požehnání“, která mezi jinými obsahují proklínání křesťanů. Za čtvrté, to co dnes známe jako judaismus – rabínský kal rouhání a pohanství kodifikovaný talmudem – nemá nic společného se starozákonní vírou, je naopak jejím popřením (Matouš 15:1-9). Za páté, převzít jakoukoliv modlitbu z talmudu je evidentní zradou Krista, neboť talmud – odsouzený řadou prozíravých papežů ke spálení – obsahuje ty nejhorší urážky Krista a Panny Marie, které člověk zná. (Jen pár z nich pro ilustraci uvedeme.)

Mělo by také být uvedeno, že architekt nové mše, arcibiskup Annibale Bugnini, byl skrytý svobodný zednář. V roce 1976 byl při razii v jedné italské lóži nalezen seznam vysoce postavených vatikánských prelátů s daty jejich iniciace do svobodného zednářstva, včetně krycích jmen. Bugnini se stal bratrem 23. dubna 1963. Jeho krycí jméno bylo Buan.[2]Dříve než obhájíme uvedená tvrzení, stojí za pozornost, že koncilní otcové II. Vatikána byli dobře srozuměni s tím, že se skryté síly judaismu a zednářstva pokusí během koncilu pod rouškou „bratrského smíření“ a pod záminkou „stavění mostů“ o převrat. Varování přišlo v podobě obsáhlého a skvěle zdokumentovaného díla Spiknutí proti Církvi (The Plot Against the Church), sepsaného několika autory pod pseudonymem Maurice Pinay. Jedním ze skutečných autorů byl P. Saenz y Arriaga, který se, poté, co odhalil, že Pavel VI. veřejně nosí Kaifášův efod (emblém plný zednářské, stejně tak i rabínské symboliky), stal obětí pochybné exkomunikace.

Řada papežů, počínaje Klementem XII. v roce 1738, svobodné zednářství z dobrých důvodů odsoudila. Konspirační záměry svobodného zednářstva nejsou zřejmé jen z jeho odporných přísah poslušnosti nadřízenému pod trestem smrti – čehož důkazem je slavný případ Williama Morgana[3] – ale také z vyšších stupňů, např. židovský kadoš[4], kde jsou atrapy koruny a tiáry probodávány šavlí jako nepochybný útok proti Církvi a státu (tento stupeň je dnes 30. stupněm celosvětového skotského ritu)[5]. Navíc běžný stupeň Královské archy, který je obecně považován za završení třetího stupně nebo stupně mistr zednář, obsahuje invokaci „pro blaho celého zednářstva, zvláště židovského národa“.[6] Svobodné zednářství se jasně zapřísáhlo proti Církvi a řádně spravovanému státu a slouží zájmům judaismu ztělesněnému v talmudu. Z uvedených závažných důvodů řada papežů odhalila snahy této spiklenecké tajné společnosti a odsoudila ji těmi nejtvrdšími slovy.[7]

Přesto zednáři dále otravovali Církev zevnitř a naplňovali své plány. Jejich cíle odhalil v roce 1884 Msgre. Dillon[8] a papež Lev XIII. nechal jeho přednášky o rok později na vlastní náklady publikovat, když sám předtím vydal Humanum Genus, nejobsáhlejší papežské zavržení svobodného zednářstva.[9] Jedním z triumfů zednářstva v Církvi je bezpochyby zničení liturgie, které dokonal jeden z jeho členů, jak bylo uvedeno výše. Znamení zrady je patrné všem, kteří mají oči k vidění a sensus Catholicus, není tedy nutné více problém rozvádět. Ale toto pozadí protikřesťanské sabotáže a intrik musí být demaskováno, aby vysvitla pravá rouhačská povaha záměny offertoria za téměř doslovnou pasáž z dílny těch, kterým slouží zednářská organizace, jak je patrné z dříve citovaného úryvku z rituálu Královské archy.

Moderní mýtus tvrdí, že „židovská stolní modlitba“ má svůj původ v posvátných úkonech za časů Ezry. Pokud se ale podíváme do Bible, pak na stránkách Písma svatého o tom nenalezneme ani zmínku. Kde jsou tedy kořeny? Jewish Encyclopedia[10] (Židovská encyklopedie – vydaná v letech 1901-1906 ve 12 svazcích) uvádí v kapitole o požehnáních, že judaistická „požehnání“ pocházejí z „rabínské tradice“, tedy samotného talmudu – přesněji Berakot 33a. Talmud ovšem není historickým (starozákonním) pramenem a jako takový musí být odmítnut – stejně jako musí být odmítnuta talmudická podání, že Nejsvětější Panna Maria byla „nevěstka“ (Sanhedrin 106a), že Adam měl pohlavní styk se všemi zvířaty v zahradě Eden (Jebamot 63a), že se Ježíš „naučil čarodějnictví v Egyptě“ (Šabos 104b), nebo že se Ježíš vaří v pekle v „horkých výkalech“ (Gitin 57a). Je nutné uvést, že tyto věty a mnoho dalších, které rabíni dlouho zapírali, se nacházejí v nejnovějších a oficiálních verzích talmudu – některé části se k tisku teprve připravují – překládaných známým učitelem talmudu rabínem Adinem Steinsaltzem. Rabín Steinsaltz ohledně předchozích zkomolených a neúplných verzí talmudu uvádí: „Tam, kde byly v talmudu hanlivé narážky na Ježíše, či křesťanství obecně, byl komentář zcela vymazán a Kristovo jméno bylo systematicky odstraněno…“[11]

Rabín Steinsaltz v The Essential Talmud píše o nesmírném významu babylónského talmudu: „Babylónští vykladači se záhy soustředili do nového střediska a shromáždili zde tisíce žáků.“[12] Co Kristus odmítnul jako „lidské podání“ (Marek 7:1-13), rabín Steinsaltz nazývá „ústním zákonem“ a tvrdí, že „práce na zachování a uzákonění podstatné části ústního zákona trvala několik generací…“[13] Tento ústní zákon byl následně sepsán jako talmud, přičemž nejdůležitější a nejzávaznější verzí je obsáhlý babylónský talmud. Rabín Steinsaltz sleduje postupný vývoj a redakci babylónského talmudu a podotýká, že „nejlepšími přirozenými autoritami, schopnými objasnit dané problémy, byli představitelé babylónských akademií v Suře a Pumbeditě“. Jejich autorita byla nezpochybnitelná, čímž talmud dosáhl nanejvýš možného významu, stal se ústředním textem judaismu a zastínil Starý Zákon: „Historicky řečeno,“ píše rabín Steinsaltz, „je talmud ústředním pilířem židovské kultury“[14] – povšimněte si: talmud, ne Starý Zákon. To co dnes nazýváme judaismem, vychází z ústních podání sepsaných později v talmudu, která Kristus odsoudil jako vlastní farizejům a zákoníkům. A z tohoto falešného náboženství, založeného na odmítání Ježíše, čerpá náhražka offertoria ve Mši svaté.

Někdo by mohl namítnout, že judaismus není odlišné náboženství, ale rannější „fáze“ smlouvy, jež se dnes nazývá křesťanstvím[15], s modlitbami, které konec konců směřují ke stejnému Bohu. V odpovědi na tuto naprosto falešnou charakteristiku – směšující víru Izraelitů se zkažeností farizejů, jež se zatvrdila v době Krista – budu citovat učitele Církve, který je v dnešní době zcela opomíjen. Sv. Jan Zlatoústý ostře odpovídá: „Každopádně, židé říkají, že oni také uctívají Boha. Bůh mi odpust, že jsem to vyslovil. Žádný žid neuctívá Boha! Kdo tak pravil? Tak praví Boží Syn. Neboť řekl, ‚Kdyby jste znali mého Otce, znali byste také mne. Avšak neznáte mne, ani Otce mého.‘ Mohu snad uvést věrohodnějšího svědka, než Syna Božího?“[16]

Zdrojem tak zvané „židovské stolní modlitby“ je tedy nade vší pochybnost talmud sám. Neboť nelze bez jakéhokoliv důkazu připisovat pravý starozákonní původ praktikám těch, kteří si vymysleli tolik odporných zvyklostí, že je sám Kristus při různých příležitostech odsoudil (Marek 7:1-13, Matouš 15:1-9, Matouš 23:25-26). Proto v Židovské encyklopedii čteme, že „postupem času požehnání získala ustálenou formu. Rab ustanovil, že má-li být požehnání považováno za řádné (Berakot 40b), musí obsahovat jméno Boží, a podle R. Johanana musí obsahovat příznak Božího království.“ Jinými slovy, Talmud a jeho rabínští autoři určili formu požehnání v judaismu, aby ji později Bugniniho komitét drze importoval do nové mše.

Zdroj, z něhož bylo nahrazeno offertorium, je popsán v Židovské encyklopedii, která uvádí seznam „požehnání předepsaných talmudem a přejatých do liturgie“; každé z nich začíná formulí „Požehnaný jsi, ó Pane, náš Bože, Králi celého světa“. Přestože výše je zmíněna judaistická liturgie, paradoxně se s tímto talmudickým požehnáním opět setkáváme téměř doslova při nové mši. Ale ještě větší ironií je, že latinská verze je talmudu mnohem blíž, než anglický překlad ICEL: neboť latina uvádí „Benedictus es, Domine, Deus universi“, což v překladu znamená „Požehnaný jsi, Pane, Bože celého světa“, na rozdíl od běžně rozšířeného překladu „Požehnaný jsi, Pane, Bože všeho stvoření“.[20] Rozdíl je sice nepatrný, ale z latiny je patrnější souvislost s talmudem. Latinská verze, v níž mnozí doufají jako v prostředek „očištění“ nové mše, tak bohužel jen zdůrazňuje rouhavou paralelu mezi náhražkou offertoria a talmudem.Díky II. vatikánskému koncilu hlasy volající po „usmíření s judaismem“ pochopitelně zesílily. Nové „porozumění“ judaismu proniklo do Církve a vyvrcholilo v prohlášení dokumentu Nostra Aetate, že židé nezavraždili Ježíše.[17] Církev se začala mrskat bičem holocaustu a utíkala do synagog, aby jim dokázala svoje sympatie. Kdyby tak Pavel VI. odsoudil nestoudnou „výměnu“ ve Mši svaté a dbal přísného napomenutí sv. Jana Zlatoústého: „Jelikož jsou tací, kteří považují synagogu za svaté místo, musím jim říci několik málo slov. Koho tam uctíváte? Což si ji nemáte hnusit, opovrhovat jí a vyhýbat se jí? Říkají, že tam je přechováván Zákon a knihy proroků. Co to znamená? Stane se snad každé místo, kde jsou tyto knihy, svatým? V žádném případě! To je důvod nade všechny, proč nenávidím synagogu a hnusím si ji. Mají proroky, ale nevěří jim; čtou svatá písma, ale odmítají jejich svědectví – a to je znamením lidí viných tím největším zneuctěním.“[18] Ale rady tohoto učitele Církve nebyly jen ignorovány, můžeme říci, že se dokonce staly důvodem papežské omluvy v Římské synagoze 13. dubna 1986.[19]

Při četbě talmudu a Židovské encyklopedie vysvítá, že uvedená formule se vztahuje na všechna požehnání, tedy nejen na stolní modlitbu. Židovská encyklopedie uvádí, že od 2. století, „kdy R. Meïr prohlásil pro každého za povinné odříkat sto požehnání denně, došlo k závaznému ustanovení jejich formy a počtu…“ Tato „požehnání“ zahrnují modlitbu po vyprázdnění střev („ten, který v moudrosti utvořil člověka a stvořil mnoho otvorů…“), díkůvzdání Bohu za to, že dotyčného nestvořil nežidem, a za to, že jej „neučinil ženou“.

Základní struktura požehnání se později ustálila na osmnácti. Rabín Steinsaltz vysvětluje: „Velké shromáždění (…) se rozhodlo sestavit standardní modlitbu odrážející přání a touhy celého národa. Byla složena z osmnácti požehnání, přičemž každé z nich se týká jedné věci. Tato modlitba, jejíž značná část se dochovala do dnešních dnů, stále tvoří základ synagogálních obřadů. Skládá se ze tří vstupních a tří závěrečných požehnání, mezi nimiž je dalších dvanáct, obsahujících různé prosby.“[21] Ať se to má jakkoli, jisté je, že denní „požehnání“ judaismu obsahují proklínání křesťanů. To potvrzuje i profesor Israel Šahak z Hebrejské univerzity: „V nejdůležitější části modlitby pro všední dny – ‚dvanácti požehnáních‘ – je zvláštní proklínání, původně namířené proti křesťanům, židovským konvertitům ke křesťanství a jiným židovským heretikům: ‚a ať odpadlíci nemají žádnou naději, a všichni křesťané okamžitě zhynou‘.“[22] Rabín Steinsaltz k tomu podotýká: „Jedna z úprav bohoslužby krátce po zničení (druhého chrámu) se netýká ani tak chrámu samotného, nýbrž problému heretiků, gnostických a křesťanských sekt… Celá věc dosáhla takového stupně, že se sanhedrin v Javne rozhodl přidat k Šemone Esre další požehnání (které je ve skutečnosti proklínáním – pozn. C.H.) ohledně heretiků.“[23]Vidíme, že forma modlitby v nové mši nebyla používána jen pro stolní či dokonce záchodové „požehnání“, ale je i součástí proklínání křesťanů, což nakonec váhavě přiznává i rabín Steinsaltz.

Jak bylo řečeno, koncilní otcové i Pavel VI. byli náležitě informováni. V knize, kterou obdržel každý biskup na II. vatikánském koncilu, se uvádí: „Nejpodlejší spiknutí je na postupu proti Církvi. Její nepřátelé usilují o zkázu nejsvětějších tradic, a proto se snaží zavést nebezpečné a zlovolné reformy… Pokrytecky předstírají, že jejich snahou je modernizovat Církev a přizpůsobit ji dnešní situaci; avšak ve skutečnosti chovají skrytý úmysl otevřít brány… připravit dalekosáhlou zkázu křesťanství. To vše chtějí dosáhnout během nastávajícího Vatikánského koncilu. Máme důkazy, že vše bylo plánováno a v tichosti dojednáno…“[27]Takový je tedy mrazivý kontext původu modlitby, která v nové mši nahradila offertorium. Krátce a jasně: kontext je téměř rouhavý a svatokrádežný, neboť talmud a jeho autoři byli plni nenávisti a kleteb proti Kristu a křesťanům[24] – což dnes dokládá Steinsaltzův překlad talmudu. Skutečnost, že verze modlitby v nové mši není zjevně blasfemická, není žádnou polehčující okolností, protože potom můžeme do liturgie začlenit i nevinně znějící pasáže z Knihy zákona (Book of the Law) satanisty Aleistera Crowleyho[25], abychom tak vyšli vstříc „bloudícím“ a „spojili se s těmi, kteří mají semena pravdy, byť poněkud temná“.[26] Zapomeňme na takovou naprostou hloupost a nazývejme věci pravými jmény, například lopatu lopatou a rouhání rouháním. Jasně a neúnavně se na Římu domáhejme plného obnovení toho, co nám právem patří: Mše, která se nezrodila ze zrady, Mše bez cejchu svatokrádeže.

Dnes ale již důkazy nepotřebujeme, protože na vlastní oči vidíme výsledky zaváděných pokoncilních reforem – včetně liturgické reformy. A nikde není ruka nepřítele tak jasně patrná, jako v případě nahrazení offertoria slovy, která nesou punc jiného náboženství a pocházejí z předního protikřesťanského textu v dějinách odmítání milosti.

Catholic Family News 3/04

Překlad MRČ, převzato z http://katolikrevue.uni.cx
[1] Z těchto důvodů nařídil papež Inocenc IV. bulou Impia Judeorum Perfidia talmud spalovat, což následně potvrdilo i několik dalších papežů. (Ohledně obsahu Talmudu doporučuji výbornou práci litevského kněze a profesora hebraistiky J. B. Pranajtise „Christianus in Talmude Iudeorum“, anglický překlad http://www.talmudunmasked.com – pozn. MRČ)

[2] Informace byly zveřejněny v článku La gran loggia vaticana (Osservatore Politico, 12. září 1978). Autor zprávy údajně krátce po zveřejnění seznamu zemřel.

[3] Kapitán William Morgan, svobodný zednář Královské archy, zveřejnil v roce 1827 zednářské rituály a tajné přísahy. Byl unesen a zavražděn zednáři. Celá událost vedla k založení třetí původní strany v USA, Anti-Mason Party (Protizednářská strana).

[4] V hebrejštině „svatý“, „posvěcený“.

[5] Viz Secret Societes Illustrated, vydalo zednářské nakladatelství Ezra A. Cook Publications, Inc., str. 123

[6] Duncan´s Masonic Ritual and Monitor, Malcolm C. Duncan, str. 249

[7] Exkomunikace svobodných zednářů byla v roce 1983 z kanonického práva odstraněna, avšak kardinál Ratzinger 26. listopadu 1983 prohlásil, že členství je „těžký hřích“, který je překážkou pro svaté přijímání. Přesto je s podivem, proč byl explicitní kanonický zákaz odstraněn. Je jisté, že mnoho katolíků po této změně vstoupilo do zednářských lóží.

[8] Přednášky Msgre. George F. Dillona vyšly poprvé v Dublinu v roce 1885 pod názvem Grand Orient Freemasonry Unmasked – pozn. MRČ

[9] Čtenářům doporučuji vyčerpávající shrnutí těchto dokumentů v brožuře Johna Vennariho, The Permanent Instruction of the Alta Vendita: A Masonic Blueprint for Subversion of the Catholic Church

[10] http://www.jewishencyclopedia.com

[11] Adin Steinsaltz, The Essential Talmud, str. 84

[12] Adin Steinsaltz, The Essential Talmud, str. 43

[13] Adin Steinsaltz, The Essential Talmud, str. 41

[14] Adin Steinsaltz, The Essential Talmud, str. 266

[15] Nebiblická a nekatolická premisa práce kardinála Ratzingera Many Religions – One Covenant: Israel, the Church and the World (Mnoho náboženství – jedna smlouva: Izrael, Církev a svět), Ignatius Press, 1999

[16] Sv. Jan Zlatoústý, Rozprava o požidovštěných křesťanech, III (2)

[17] V den přijetí dekretu byl z Římského kalendáře odstraněn sv. Šimon z Tridentu, malý chlapec, který byl na Velký pátek židy z nenávisti ke Kristu zavražděn.

[18] Sv. Jan Zlatoústý, Rozprava o požidovštěných křesťanech, V (2)

[19] Jan Pavel II. byl při této příležitosti přímo konfrontován s námitkou, že jeho předchůdci nařídili spalovat talmud. Jeho odpovědí byla omluva za „projevy diskriminace, nespravedlivého omezování náboženské svobody… ve vztahu k židům… ať tak činil kdokoli“, přičemž dodal, „opakuji, ať tak činil kdokoli“. (Viz Luigi Accattoli, Man of the Millenium: John Paul II, str. 139-140. – Muž milénia: Jan Pavel II.) Pokud Jan Pavel II. zahrnuje do své omluvy i dřívější papeže, pak se to samozřejmě také vztahuje i na sv. Jana Zlatoústého, který byl znám svým zapáleným odmítáním talmudického jedu.

[20] Anglický překlad zní: Blessed are you, Lord, God of all creation. V této souvislosti je zajímavé uvést i českou verzi: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Latinské slovo „Dominus“, jehož běžný ekvivalent je „Pán“, bylo snad z nadmíry iniciativy přeloženo jako „Hospodin“. – pozn. MRČ

[21] Adin Steinsaltz, The Essential Talmud, str. 101-102

[22] Israel Šahak, Jewish History, Jewish Religion, str. 63 (Židovská historie, židovské náboženství)

[23] Adin Steinsaltz, The Essential Talmud, str. 105

[24] Vynikající přehled těchto pasáží obsahuje stručná práce Judaism´s Strange Gods Michaela A. Hoffmana II. (Podivní bohové judaismu)

[25] Například, může někdo z neokatolíků něco namítat proti větě, „Není jiného pouta, jež může sjednotit rozdělené, než láska“? Sama o sobě je nevinná, ale jedná se o citát z odporné zednářské Knihy zákona A. Crowleyho, která stejně jako talmud obsahuje rouhání proti Ježíši a Marii. Pokud někdo shledá citát z Crowleyho problematickým, což by měl, tak se výhrada vztahuje fortiory na rabíny, kteří žili blíže Ježíšově době, a přesto jej v talmudu pošpinili ještě horšími blasfémiemi.

[26] Naše vlast má v tomto ohledu patrně náskok, protože P. Pavel Kuneš oslovoval v pořadu České televize Kolik stromů bylo v ráji? přítomného diskutujícího satanistu slovy, „bratře satanisto“. – pozn. MRČ

[27] Maurice Pinay, The Plot Against the Church, str. 15