Biřmování (3)

Požehnal tebe Hospodin mocí svou, nebo skrze tebe na nic přivedl nepřátele naše“. (Jud. 13, 22)

Kdykoliv octnulo se lidstvo v nebezpečí záhuby a v nebezpečí k Bohu se obracelo a o záchranu prosilo, Bůh neodvracel tváře své od prosebníků, ale slitoval se a pomohl. Když Israelité sužováni byli okolními pohanskými národy, Bůh na prosbu kajícího lidu svého vzbuzoval soudce, kteří lid z náporu nepřátel vysvobozovali.

I my žijeme v dobách, plných sociálních otřesů a všeobecného úpadku mravního řádu. Vymizela u nás staročeská poctivost, s ní pak prchla spokojenost v rodinách, klid ve společnosti a odtud rozvrat a boj. Vážní, ušlechtilí lidé národ upřímné milující, ohlížejí se po léku, po prostředcích, které by lidstvo ze všeobecných zmatků jako nějaká záchranná kotva vyvedly.

Dějepis i zkušenost dokazují, že P. Maria vždy na Bohu vyprosila pomoci pro lidstvo, kdykoliv toto zabředlo do zmatku, kdykoliv se odklonilo od zákona Božího a k Rodičce Boží o pomoc volalo. Na P. Marii obrací církev sv. slova: „Požehnal tebe Hospodin mocí svou, nebo skrze tebe na nic přivedl nepřátele naše.“ Jsme-li v jakémkoliv nebezpečí, doráží-li nepřátelé na spásu duše naší, pak obraťme se na P. Marii, aby na nic přivedla nepřátele naše.

P. Maria zná naši slabost, ví, že sami nestačíme na přemožení nepřátel vnějších a vnitřních a proto si přeje, abychom užívali prostředků, které Syn její ustanovil k naší spáse. A jedním z nich nejúčinnějších jest svátost biřmování. Zpravidla ji přijímáme ve věku mladém, v době nejnebezpečnější. kdy nejvíce potřebujeme posily v boji proti škůdcům tohoto světa, kdy nepřátele spásy nejúsilněji dorážejí na duši mladistvou a někdy i vítězství dosáhnou. Abychom neklesli, abychom statečnými byli a zůstali, k tomu ustanovil Kristus biřmování a P. Maria své ctitele k této svátosti přivádí, jsouc přesvědčena o její síle a moci pro spásu duše.

Sv. Terezie Ježíškova přijala v mladistvém věku svátost biřmování, kterou hojných milostí Ducha svatého si vyprosila a proto tuto svátost velmi velebí a její přijetí všem doporučuje.

Porozjímejme tedy dnes o svátosti biřmování.

1. Biřmování jest odvozeno z latinského slova „firmare“, posilňovati, síliti. Biřmování jest tudíž svátost, ve které pokřtěný člověk od Ducha svatého bývá posilněn, aby víru svou statečně vyznával a podle ní živ byl. Z toho patrno, že biřmování jest svátostí velmi důležitou, neboť v ní nabýváme síly, abychom svoji víru vyznávali. Víme pak, že od toho vyznání závisí naše spása dle slov Kristových: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před Otcem svým, jenž jest v nebesích.“ (Mat. 10, 32) Poněvadž svátost ta je tak důležitou a pro lidi potřebnou, jest nesporno, že ji Kristus ustanovil. Že tomu tak jest, patrno z Písma sv. a z ústního podání.

V Písmě sv. čteme: „Uslyševše pak apoštolové, kteří byli v Jerusalemě, že Samaří přijalo slovo Boží, poslali k nim Petra a Jana. Ti přišedše, modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého, neboť ještě nepřišel na nikoho z nich, nýbrž toliko pokřtěni byli ve jménu Pána Ježíše. I vzkládali na ně ruce a oni přijímali Ducha svatého“. (Sk. 8, 14–17.) Poněvadž Samařští byli již pokřtěni, nemohli jim Petr a Jan udíleti křest, poněvadž pak jistým zevnějším znamením: totiž vzkládáním rukou a modlitbou jim vyvprošovali Ducha svatého čili vyprošovali jim milost, udělovali jim svátost. A tuto svátost apoštoly Petrem a Janem udělovanou jmenujeme biřmováním. Jestliže však apoštolové biřmování jako svátost udělovali, zajisté ji Kristus ustanovil, neboť apoštolové byli rozdavači, nikoliv ustanovovateli tajemství Božích.

Totéž dotvrzuje svatá tradice. Sv. Irenej († 202) zřejmě praví: „Apoštolové vykládáním rukou udělovali Ducha svatého; tedy pravou svátost.“ A sv. Melchiades, papež učí: „O tom pak, v čemž žádáte býti poučeni, to jest, zdaž by přednější svátostí bylo vzkládání rukou biskupových čili křest, věřte: obojí jest velikou svátostí.“ Tedy i z ústního podání jest patrno, že biřmování, či jak sv. Melchiades je nazývá, „vzládání rukou biskupových“, bylo pokládáno za svátost, bylo rozlišováno od křtu a proto zvlášť udělováno.

2. Od počátku církve udělovali Svátost biřmování řádným způsobem biskupové, neboť tito mají plnou moc apoštolskou.

Slyšeli jsme, jak Petr a Jan přišli do Samaří, aby tam vzkládali ruce na pokřtěné, aby je biřmovali. Nebiřmovali tedy učenníci kněží a jáhnové. Po smrti apoštolů přešlo právo a moc biřmovati na jich nástupce, biskupy. Dle svědectví sv. Jeronýma za jeho časů cestovali biskupové na venek, aby věřící, od kněží a jáhnů pokřtěné, biřmovali.

Biřmování může přijmouti pokřtěný člověk, který k užívání rozumu přišel, tedy dítě, jež bylo u sv. přijímání, jež může přijmouti nyní již v 7 letech.

Biřmování uděluje biskup tím, že vztahuje nejprve ruku nade všechny biřmovance společně. Pak přistoupí k jednomu každému biřmovanci zvlášť, klade ruku na jeho hlavu, maže jej na čele křižmem ve způsobě kříže, při čemž pronáší slova: „Znamenám tě znamením kříže a posilují tě křižmem spasení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Na to dává biřmovanci políček. Když pak byli všichni obiřmováni, modlí se biskup znova nade všemi biřmovanci a na konec jim uděluje požehnání.

3. Sv. Terezie Ježíškova přijala sv. biřmování brzy po prvním sv. přijímání. Praví o tom: „Velmi pečlivě jsem se chystala na příchod Ducha svatého. Nemohla jsem pochopit, že se této svátosti lásky věnuje tak málo pozornosti. Svatý ten úkon nemohl býti vykonán pro mne v den původně stanovený. I byla jsem ráda, že mohu být o něco déle o samotě. Ó, jak šťastná byla duše má! Čekala jsem jako svatí apoštolové toužebně na slíbeného Utěšitele. Těšila jsem se, že brzy budu dokonalou křesťankou a že na svém čele budu míti na věky vtištěn tajemný kříž této vznešené svátosti. — Neslyšela jsem sice mocného hukotu prvních letnic, nýbrž spíše tichoučký dech větru, jehož vání pozoroval prorok Eliáš na hoře Horeb. Toho dne jsem obdržela sílu trpěti. Potřebovala jsem jí velice, neboť brzy mělo začít mučednictví duše mé.“

4. V těchto krásných slovech sv. Terezie jest vyjádřeno to, co působí svátost biřmování těm, kteří se na ni dobře připraví po příkladu světice. Sv. Terezie praví, že se těší, že bude brzy dokonalou křesťankou. A vskutku biřmování nás činí křesťany dokonalými, hrdinnými bojovníky Kristovými. Katol. křesťan svátostí touto vstupuje do řad vojska Kristova, do šiku dobře uspořádaného, který ozdoben štítem pravdy dobývá vítězství nad nepřáteli Kristovými a přispívá k šíření království Kristova na zemi. Z té příčiny vztahuje biskup ruce nade všechny biřmovance, čímž se naznačuje, že pod jeho vedením a ve spojení s ním, nejvyšším biskupem, sv. otcem v Římě katolíci mohou se nadíti pomoci Ducha svatého a konečného vítězství v boji s nepřáteli pravdy a spásy.

Abychom byli k tomu boji schopnými, potřebujeme milosti a posily. Ta jest naznačena tím, že biskup maže biřmovance na čele křižmem, které jest smíšeninou oleje olivového a balsamu. Olejem za starých dob potírali sobě zápasníci tělo před zápasem s protivníkem, neboť tím stávaly se údy pružnějšími a ruce protivníkovy smekaly se po hladké kůži svalů. I naše duše ve svátosti biřmování se stává pružnější v boji proti nepřátelům naší spásy a pokušení ke hříchu se nemůže na duši zachytit, ale odráží se od ní, smeká a duše biřmovance, s milostí Boží pokušení snadno a lehce přemáhá.

Balsam jest vonná míza prýštící se z větví a plodu keře balsamovníka, jest to masť, která chrání mrtvolu před hnilobou, a zápachem, vydávající líbeznou vůni. Ve sv. biřmování značí, že se biřmovanci dostává milosti Ducha sv., aby duši svoji chránil před nákazou hříchů, aby duše zůstala čistou a dávala vůni líbezných cností, které by odstranily se světa zápach všelikých hříchů, nepravostí a falešných nauk, které svým jedem otravným a páchnoucím čisté duše poskvrňují.

Sv. Terezie se těšila, že na její čelo bude vtištěn na věky tajemný kříž, aby se za víru J. Krista nestyděla a ji vyznávala. A Světice se opravdu stala vzorem víry, která ji přivedla do věčného ráje patření na Boha, svou vírou stala se hvězdou nás osvěcující. Již r. 1898, tedy 18 let před jejím svatořečením napsal o ní ctihodný passionista slova: „Jsem hluboce přesvědčen, že tato hvězdička bude v církvi Boží stále jasně zářit. Nyní je teprv jako jitřenka, obklopená mlhami. Brzy však naplní dům Páně svým leskem…“

I nám při svátosti biřmování byl anebo bude vtištěn na čelo tajemný kříž, abychom víru svou vždy hrdě před světem vyznávali, jako se na katolické křesťany sluší. Katolický křesťan nemá býti zbabělým otrokem, třesoucím se nedůstojně před lidmi tohoto světa i kdyby byli sebe mocnějšími a vlivnějšími, když se jedná o jeho sv. víru a náboženské přesvědčení, ale má býti jako vítěz, vědom si své vznešenosti bojovníka Kristova. Katol. křesťan má se hrdě a nebojácně přiznati: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem jist“ (II. Tim. 1, 2.), má panovati nad posměchem tohoto světa, nad nicotnou řečí lidí, kteří dnes jsou a zítra do pece zapomenutí uvrženi budou… Jak mnoho jest nyní katolíků bojácných a ustrašených, kteří mlčí, když někdo vtipkuje o náboženství, když tupí jejich sv. víru katolickou, nejdražší jich poklad. A přece jest povinností katolíků nemlčet, vyznat svoji víru a ji obhájit, svedené duše osvítit. Z toho ze všeho patrno, jak je potřeba milosti křesťanské statečnosti, které se nám dostává ve svátosti biřmování a jak nutno s ní spolupůsobit. Svátost tato jako křest vtiskuje duši nezrušitelné znamení, proto se přijímá v životě jenom jednou. Proto sv. Terezie praví, že jí byl při biřmování vtištěn na věky tajemný kříž.

Dále praví světice, že v den sv. biřmování obdržela sílu trpěti a že této síly potřebovala, neboť od té chvíle mělo začít mučednictví její duše. I nám jest na tomto světě více nebo méně trpěti na těle nebo na duši. A milosti trpěti dostává se nám při biřmování. Na znamení toho dotýká se biskup tváře biřmovance, dává mu políček. Chceme-li jednou přijati v nebi pokoj a radost věčnou, jest třeba, abychom trpělivě snášeli, co na nás Bůh dopouští, abychom z rukou jeho přijímali nejen dobré, ale i kříž a utrpení.

5. K tomu, abychom těch milostí ze svátosti biřmování hojně načerpali, jest třeba, abychom se na ně náležitě připravili. Sv. Terezie výslovně praví: „Velmi pečlivě jsem se chystala na příchod Ducha svatého na biřmování.“ Následujme světice v této přípravě. Především. jest třeba, abychom byli ve stavu posvěcující milosti, jest třeba, aby duše naše byla zbavena všech poskvrn hříchů smrtelných. Proto přikazuje se před sv. biřmováním přijmouti svátost pokání, ze svých hříchů se vyzpovídati a přijmouti nejsv. Svátost oltářní. I v tom je sv. Terezie vzorem, neboť, jak praví, brzy po sv. přijímání, přijala biřmování.

Sv. Terezie před přijetím biřmování byla o této svátosti dostatečně poučena. Učitelkou jí byla nejmladší z jejich sester Celina. I my, máme-li hodně a platně tuto svátost přijati, musíme býti o ní náležitě poučeni. Proto třeba zúčastniti se cvičení a kázání o této svátosti, jež kněz před biřmováním koná. Toto jest zvláště nutno všem, kteří ji přijímají ve věku dospělejším, v letech mimo školu, když snad již mnoho z náboženského vyučování školního zapomněli.

Sv. Terezie praví, že byla ráda tomu, že posvátný úkon sv. biřmování se mohl konati o nějaký den později, než bylo původně stano­veno a tím, že mohla býti o něco déle o samotě v rozmluvě s Bohem při modlitbě. l my máme se na sv. biřmování připravit vroucí, zbožnou modlitbou a považovati den sv. biřmování za jeden z největších svátků, za vrchol svého náboženského posvěcení. Neboť v ten den jak praví sv. Terezie, přichází k nám Duch sv., jenž se snáší do duše naší v tichoučkém dechu vánku, jako kdysi se snesl o prvých letnicích na apoštoly.

Drazí v Kristu! Uvažovali jsme dnes o vznešenosti svátosti biřmování a o milostech Ducha svatého, jichž se nám v této svátosti dostává. Kdo by z nás po nich nezatoužil, aby jimi duši svoji potěšil, posilnil, obohatil anebo když je přijal, aby za ně Bohu nepoděkoval? Týž Duch sv. sestoupil na Rodičku Boží a od té chvíle stala se jeho nevěstou okoušejíc blaha a pokoje neskonalého. Totéž přeje i nám a proto vroucně si přeje, abychom i my po darech Ducha sv. toužili a ve sv. biřmování si je získali.

Sv. Terezie nemohla pochopit, že za jejího mládí se tak málo pozornosti věnovalo této svátosti lásky, sv. biřmování. Kéž my patříme mezi ty, kteří svátosti této si váží, po ní touží a ji s radostí a zbožnosti přijímají. Aby se tak stalo, připomeňme si ještě na konec vzpomínku sestry Celiny na sv. Terezii před biřmováním. V duchovních cvičeních, vysvětlovala světice před sv. biřmováním Celině, kterak se duše při biřmování stávají vlastnictvím ducha svatého. Činila to slovy tak úchvatnými a její pohled najednou tak vzplanul, že ho Celina nemohla snésti, sklopila oči a vzdálila se proniknuta nadpřirozeným dojmem, na který nikdy nezapomněla. Kéž i my jsme vždy pamětlivi, že ve svátosti biřmování stali jsme anebo staneme se vlastnictvím Ducha svatého, který sestoupil na P. Marii a ona stala se Matkou Syna Božího, který posvěcoval a oblažoval duši sv. Terezie, který i nás oblaží, ve sv. biřmování, které nás učiní schopnými, bychom vešli jednou do říše pokoje, do říše Ducha svatého v nebi. Amen.