Arcibiskup Viganò: Je papež katolík?
Arcibiskup Carlo Maria Viganò je bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán (administrativně třetí místo pod papežem). V této funkci v letech 2009–2011 prosadil centralisované účetní postupy a plnou finanční zodpovědnost, což vedlo k odhalení milionů dolarů na skrytých účtech, takže deficit Městského státu Vatikán ve výši 10,5 mil. dolarů se za pouhý jeden rok změnil v přebytek 44 milionů. Papeže Benedikta XVI. bezprostředně informoval o korupčních praktikách, které Svatý stolec stály miliony dolarů, mezinárodním praní špinavých peněz a plánech na vydírání homosexuálního kléru.
V letech 2011–2016 působil jako apoštolský nuncius v USA, kde měl zásluhu na odhalení několika dalších skandálů na nejvyšších místech Církve, včetně odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.
Při pátrání po kořenech těchto skandálů si uvědomil, že problém vychází z dlouhodobě plánované a uskutečňované infiltrace katolické Církve nepřáteli (k dalšímu studiu tohoto jevu doporučujeme knihu Infiltrace) a řešením tohoto problému je důsledný návrat a věrnost k tradiční katolické nauce a liturgii a odmítnutí revolučních činů těchto infiltrátorů, ať už jde o novou mši či pokusy o změny v nauce.
Promluva na online konferenci „Je papež katolík?“ pořádané profesorem církevních dějin Edmundem Mazzou
Qui dicunt videntibus: “Nolite videre”
et aspicientibus: “Nolite aspicere nobis ea, quae recta sunt;
loquimini nobis placentia, aspicite nobis illusiones.”Vidcům říkají: „Nemějte vidění.“
A prorokům: „Pravdu nám nemluvte!
Mluvte věci nám milé, mějte vidění klamná!“
Tato internetová konference profesora Edmunda Mazzy se zabývá tématem, které se teprve nedávno dostalo na veřejnost, po více než deseti letech hrůz horších než ty, jichž jsme byli svědky v posledních šedesáti letech, ale které dokonale odpovídá filozofickým a teologickým základům, jež současné krizi položil Druhý vatikánský koncil: Je papež katolík?
Taková otázka by v jiných dobách zněla téměř jako rouhání, tak hluboce je mezi věřícími zakořeněna úcta a láska k římskému papeži, považovanému za podobného sladkému Kristu na zemi. Kdo by se v době Pia XII. odvážil zpochybnit jeho morální nebo magisteriální autoritu? A na druhé straně, proč by věřící měli jakoukoliv potřebu vyjadřovat nesouhlas s papežem, když jeho hlas byl výrazem nepřerušené kontinuity s jeho předchůdci a božským Mistrem?
Když dnes slyšíme Jorgeho Maria Bergoglia mluvit a srovnáváme jeho slova se slovy Andělského pastýře (Pius XII.), uvědomíme si, jaká propast dělí pravého papeže od jeho groteskní parodie, jaká propast dělí Kristova náměstka od simia pontificis.
Hierarchická autorita všech papežů od svatého Petra po Pia XII. úzce spjatá s božskou autoritou Krista, nejvyššího a věčného Kněze, se zvrhla v arogantní autoritářství a tyranii; pocit příslušnosti ke svatému řádu kleriků a prelátů se zvrhl v klerikalismus; pevná neměnnost zjevené Pravdy, založená na dokonalé neměnnosti Boha – a dokonce i to, co je přirozeně poznatelné rozumem – podlehla permanentní revoluci a chaosu, pomíjivosti Loquimini nobis placentia – říkejte nám věci příjemné (Iz 30,10), svévoli diskutabilního: aspicite nobis illusiones – prorokujte nám iluse (tamtéž).
KOGNITIVNÍ DISONANCE
tak v církevní sféře tváří v tvář devastaci způsobené koncilní revolucí a tzv. liturgickou reformou jsou stále ještě tací, kteří nechtějí připustit příčinnou souvislost mezi neméně zločinným působením těch odborníků a poradců – notoricky modernistických již dávno před II. vatikánským koncilem a jako takových právem odsouzených Svatým oficiem nebo považovaných biskupy za podezřelé – kteří nepoužili nic menšího než ekumenický koncil jako prestižní scénu, na níž sehráli falešnou a lživou hru dialogu se světem, ekumenismus, demokratizaci a parlamentarizaci Církve se souhlasem „papežů koncilu“.
Právem bylo toto shromáždění svými tvůrci nazváno „rokem 1789 v Církvi“. Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel I., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. neopomněli zdůrazňovat, jak revoluční a zednářské principy – liberté, égalité, fraternité – může katolicismus nějak sdílet a přijmout je za své, počínaje přijetím, ba přesvědčeným prosazováním sekularity státu a podstatným vymazáním božského a univerzálního kralování našeho Pána Ježíše Krista.
kralování
PŘÍČINNÁ SOUVISLOST
Vexata quæstio – „Je Bergoglio katolík?“ – řeší několik stran podle různých kritérií a vycházejících z různých kulturních dědictví: tradiční a scholastická; umírněná a konciliární – mohli bychom říci montiniánský úhel pohledu; a ta, která se takříkajíc kolébá mezi oběma břehy tím, že uznává Bergoglia za papeže a zároveň je na něm de facto kanonicky nezávislá (mám na mysli FSSPX). Musíme však uznat, že dnes je možné sdílet s kněžími a věřícími pocit vážného znepokojení a velkého pohoršení nad tíživou přítomností argentinského jezuity.
Dnes si můžeme klást otázku, zda je Bergoglio katolík, a to už je dobré východisko, protože jeho nesourodost s papežstvím je dnes evidentní a vnímaná stejně tak prostými věřícími jako velkou částí kléru a dokonce i některými médii. Hierarchie se omezuje pouze buď na projevy bázlivosti, nebo spolupráci s tyranem, a těch několik málo nesouhlasných hlasů se neodvažuje vyvodit nezbytné závěry tváří v tvář herezím a přehmatům obyvatele (Domu) Sv. Marty. Protože sice nesouhlasí s ním, ale souhlasí s II. vatikánským koncilem; ani nechtějí uznat, že právě z tohoto koncilu vzešel revoluční proces, který umožnil člověku, jako je Jorge Mario, vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, být vysvěcen, stát se biskupem, být učiněn kardinálem a nakonec vstoupit do konkláve a vyjít z něj jako „papež“.
Podle nich je možné Bergoglia kritizovat, ale jen pod podmínkou, že nikdy nekritizujete koncilní modlu, nedotknutelný fetiš montiniánů, kteří se dnes ve srovnání s hrůzami argentinského jezuity jeví jako bojovníci za katolickou ortodoxii.
–
Jak jsem již opakovaně řekl, zdá se mi, že některým lidem záleží více na nuancích nauky o papežství, než na spáse duší, takže se ocitají v situaci, kdy dávají přednost tomu, aby jim vládl heretický a odpadlý papež, než aby uznali, že heretik nebo odpadlík nemůže být hlavou Církve, do níž jako takový nepatří. A tak jsme svědky všemožného „přetahování o chlupy“ při pokusu rozlišit formální a materiální herezi, které přitom nikterak nebrání Bergogliovu destruktivnímu jednání.
Námitka, že obvinění „vládnoucího pontifika“ z hereze či apostaze může způsobit rozdělení a skandál, je vyvrácena důkazy o rozdělení a skandálu, které jsou už dávno přítomny těle Církve, právě kvůli Bergogliově herezi a apostazi, která je jakoby špičkou ledovce mnohem horší a rozsáhlejší krize hierarchie a kléru, jež začala před šedesáti lety a nyní téměř dosáhla svého vrcholu.
JEDINÝ PODVRATNÝ PLÁN
Před několika týdny byl zatčen významný spolupracovník Hillary Clintonové a Johna Podesty za pedofilii a dětskou pornografii: oplzlé
Dozvěděli jsme se, že zcela jistě Jeffrey Epstein a s největší pravděpodobností i Gislaine Maxwellová byli členy izraelského Mossadu. Díky tomu si uvědomujeme, že proslulé cesty tolika známých lidí na Epsteinův ostrov měly za cíl shromáždit důkazy o jejich vině na ohavných rituálních zločinech na nezletilých, aby je mohli vydírat. A jestliže se tváří v tvář masovému zabíjení civilistů v pásmu Gazy hlavy států a vlád západního světa neodvažují ani hlesnout, lze předpokládat, že za tento postoj mohou korpulentní spisy a nahrávky, které mají izraelské služby k dispozici. Stejně tak tomu muselo být i v případě přípravy falešné pandemické nouze, otrocky replikované ve všech členských státech Světového ekonomického fóra a OSN, ale také v případě frašky s ukrajinskou krizí.
Jestliže toto vydírání mocných světa představuje jednotící prvek globalistického podvratného projektu, nemůžeme se ubránit dojmu, že nezastupitelná úloha katolické Církve byla jaksi potlačena nejen jmenováním Bergoglia, emisarem nepřátel Církve dosazeným na její vrchol, ale také sexuálními a finančními skandály, které se na konto mnoha prelátů-exponentů deep church zatím jen částečně vynořily.
Jak bychom si mohli myslet, že člověk jako McCarrick, který chodil do Bílého domu, aniž by to musel oznámit, a který pokračoval v diplomatických službách Vatikánu v Číně i poté, co byl odhalen jako sériový sexuální predátor, jak bychom si mohli myslet, že se netěšil podpoře těch mocných lidí, kteří s ním sdíleli nejhorší neřesti a nejohavnější zločiny?
Máme si snad myslet, že spojení mezi hlubokým státem a hlubokou církví se omezovalo jen na spoluúčast na finančních spekulacích, když pedofil jako Slade Sohmer spolupracoval s Clintonovými a Obamou, zapletenými do Pizzagate? Nebo že četné lety Billa Gatese na Epsteinův ostrov, stejně jako lety herců, vládců, politiků, bankéřů a VIP osobností, nemají nic společného s pavučinou spoluúčasti v levandulové (homosexuální) mafii?
Z e-mailů uniklých v aféře Wikileaks víme, že John Podesta pracoval jménem Clintonové a Obamy – a globalistické elity obecně – na tom, aby v Církvi prosadil barevnou revoluci, která by sesadila Benedikta XVI. z papežského stolce, nechala zvolit ultraprogresivního papeže a podstatně změnila katolické magisterium tím, že by přijalo požadavky Agendy 2030: cancel culture (vyhazov z práce či společenské znemožnění kritiků režimu)
Zdá se být jasné, že tento podvratný projekt našel dokonalé naplnění v Bergogliově jmenování – a říkám záměrně jmenování – a potvrzuje ho jeho nepřerušená linie vládnutí a magisteria jak veřejného, tak soukromého v tomto nejnešťastnějším desetiletí. Činnost, která skutečně bod po bodu plnila přání – či spíše požadavky, rozkazy – elity, a to tak přesně, až to bylo jednoznačné:
- rovnost pohlaví s otevřením vládních a duchovních rolí ženám;
- morální legitimizace sodomie a genderu s připuštěním sodomitů a transsexuálů do role kmotrů a svatebních svědků;
- předstíraná demokratizace po vzoru oligarchií v občanské sféře prostřednictvím synodality;
- přijetí pseudoenvironmentálních požadavků;
- drastické omezení odsuzování potratů, eutanazie a genetických manipulací prostřednictvím rozvratu Papežské akademie pro život;
- kampaň za přijetí ilegálních přistěhovalců ve jménu nevyhnutelnosti mestizaje (míšení ras), která není prosta ekonomických zájmů;
- cancel culture s očerňováním církevních dějin a falšováním Písma svatého.
Ve skutečnosti je to vždy ekonomické quid pro quo, co při bližším pohledu spojuje příslušníky hluboké církve a ty z hlubokého státu, kterým elita dorovnala pretium sanguinis jejich zrady sponzorstvím a financováním. Zajímalo by mě, zda Bergogliovy groteskní pokusy o přehodnocení Jidáše prozrazují instinktivní sympatie zrádce k Iškariotovi, mercator pessimus.
Vracíme se tedy k pretium sanguinis, k platbě za služby poskytované lidmi, kteří jsou vydíráni nejen těmi, kdo znají jejich nejzáhadnější a nejtemnější tajemství, ale také těmi, kdo je sdílejí, zatímco zastávají podobné funkce v jiných zemích, v Evropském parlamentu, OSN, Světové bance nebo jiných mezinárodních institucích.
Představte si, že by se Trudeau odvážil spekulovat o tom, že se distancuje od některých záležitostí – například od svého mlčení k Netanjahuovým válečným zločinům v Gaze – a tím by porušil své příkazy. Ještě než by se zpráva dostala do médií, byli by to jeho kolegové v Británii, Austrálii, na Novém Zélandu, ve Spojených státech, ve Francii, v Nizozemsku, v Belgii a Bůh ví, kde ještě, kdo by na něj tlačil, aby mlčel, protože by dobře věděl, že Mosad by ani na okamžik neváhal zatáhnout do skandálu – a do vězení – nejen Trudeaua (na něhož prozatím leží obvinění ze znásilnění dětí na nějaké prokuratuře), ale i ty členy mezinárodní pedofilní elity, kteří mají na samotného Justina Trudeaua důkazy o dalších zločinech. Proto bylo nutné, aby korupce byla v systému endemická, aby se v něm mohla inkubovat globalistická rakovina.
A bylo by pošetilé nebo nezodpovědné, kdyby se někdo domníval, že bergogliovská hierarchie, o níž víme, že je naopak široce zapojena do stejných neřestí, a to pod ochranou samotného Bergoglia, je z tohoto vydírání vyňata. Na druhou stranu, jakou důvěryhodnost může mít argentinský jezuita, když v případě McCarricka prohlásil za res judicata odsouzení jednoho z nejmocnějších kardinálů posledních padesáti let bez soudu a vyhnul se výslechu svědků, kteří mohli uvést jeho komplice, nyní povýšené do vrcholných pozic Církve nebo veřejných institucí? Domníváte se, že když bylo možné beztrestně spáchat volební podvod, aby byl Donald Trump vyřazen z Bílého domu, tak že se jim totéž nepodařilo na konkláve, s ohledem na to, jak je většina kardinálského kolegia zkompromitovaná? Pokud něco, pak skutečnost, že podvod je veřejný a dosud nepotrestaný, je přitěžující okolností danou arogancí, kdy si člověk myslí, že je všemocný a neporazitelný.
PŘÍPAD HERETICKÉHO PAPEŽE MEZI ABSTRAKTNÍ HYPOTÉZOU A KONKRÉTNÍ REALITOU
Když svatý Robert Bellarmine hypotetizoval, jako školní cvičení, herezi římského papeže, představoval si papeže, který by se v přesvědčení, že zůstává katolíkem, materiálně nebo formálně hlásil k určité herezi, a to v obecném kontextu, v němž by společenské a církevní tělo bylo katolické.
Nedokázal si ani představit, že by mohl přijít emisar svobodného zednářství, který by se nechal zvolit papežem za účelem rozbití Církve zevnitř, uzurpování a zneužití moci samotného papežství. Nemohl si také představit, že tento papež překročí hranice hereze a přejde k apostazi.
Žádný Učitel Církve nikdy neuvažoval o případu papeže-odpadlíka, ani o volbě zfalšované a zmanipulované mocnostmi, které jsou zjevnými nepřáteli Krista, protože k takové zrůdnosti by mohlo dojít pouze v jedinečném a mimořádném kontextu, jakým bylo konečné pronásledování předpovězené prorokem Danielem a popsané svatým Pavlem. Varování Našeho Pána Cum videritis abominationem desolationis (když uvidíte ohavnost zpustošení, Mt 24) je třeba takto chápat právě pro jeho naprostou jedinečnost a skutečnost, že všichni uvidí naplnění – někteří s hrůzou, jiní se satanským uspokojením – ohavnosti zpustošení stojící na svatém místě: qui legit intelligat.
Katolíci jsou šokováni zbabělým mlčením kardinálů a biskupů ze stejného důvodu, jako jsou občané šokováni spoluúčastí politiků, lékařů, novinářů, soudců a strážců zákona na zradě společenské smlouvy. Uvědomili si, že rukojmím nepřítele je celý systém a že je zbytečné doufat, že se domohou spravedlnosti a pravdy od těch, kteří se podbízejí globálnímu převratu, ať už v civilním nebo církevním světě. Podvratná operace je tak účinná a organizovaná, že jednoznačně ukazuje na práci luciferofské inteligence, která dalece přesahuje domnělé úskoky Klause Schwaba nebo Rockefellera.
Proto nelze „Bergogliův problém“ řešit běžnými způsoby: Žádná společnost nemůže přežít totální korupci autority, která ji řídí, a Církev není jiná, když její členové – a zejména její pastýři – odmítají uznat příčiny této doktrinální, morální a duchovní korupce a pouze litují jednotlivých excesů toho či onoho Bergogliova projevu, aniž by pochopili, že mají před sebou homo iniquus et dolosus ze Žalmu 42; iniquus (nespravedlivého) pro cíle, které si klade, dolosus (lstivého) pro prostředky, které užívá.
Mluvit o formální herezi v Bergogliově případě je jako obviňovat zločince, kteří zabíjejí miliony lidí smrtícími séry, otráveným vzduchem a vodou, škodlivými nebo umělými potravinami, plánovanými hladomory a epidemiemi, vyvolanou sterilitou a smrtí (fyzickou nebo občanskou) nařízenou zákonem, ze zpronevěry. Jsme mimo kacířství, stejně jako jsme mimo běžné zločiny, z nichž může být obviněna hlava státu, s přitěžující okolností, že viník ví (nebo doufá), že se může zachránit před odsouzením, protože jeho hlavní žalobci ho uznávají jako Nejvyššího Velekněze, jako takového vyňatého z jakéhokoli lidského soudu. Prima Sedes a nemine judicatur (Nejyšší stolec nikdo nemůže soudit).
Právě na to spoléhali ti, kdo ho nechali zvolit papežem, zapomněli však na jeden malý detail: úmysl poškodit Církev jednáním ve prospěch nepřátelské moci není slučitelný s předpokládaným PŘIJETÍM papežského úřadu, a proto je vada v souhlasu daném vůlí – potvrzeném slovy a činy těchto posledních deseti let – chtít jednat in fraudem legis, obcházet kanonické právo a přetvařovat se skrývaje své pravé úmysly od prvního vystoupení na vatikánské lóži.
Opakuji: nejde o to, že by se papež hlásil k nějaké konkrétní herezi (což ostatně Bergoglio opakovaně učinil), ale o to, že na konkláve byla vyslána osobnost, která má z Petrova stolce provést revoluci v Církvi. A znovu: není to tak, že by se nejprve bezvýhradně ujal papežského úřadu, a až později se nechal přesvědčit špatnými poradci k pochybnému jednání. – sanktgalenské „ z –
Je pravděpodobné, že renunciace, vzhledem ke kritickým otázkám, na které mistrně poukázal profesor Enrico Maria Radaelli, vyústila v předchozí situaci kanonické neregulérnosti, která ji činí neplatnou a spolu s ní i volbu nástupce Benedikta XVI., bez ohledu na to, zda byl zvolen Bergoglio nebo nový Pius X. V tomto případě by se jednalo o neplatnou volbu.
Ale i kdyby Benedikt XVI. legitimně abdikoval – ačkoli si byl vědom rizika, že volbu argentinského jezuity materiálně umožní –, je to právě zlý úmysl zneužít autoritu a moc papežského stolce a přisvojit si ji podvodem, který činí consensus vitium skutečným a činí z Bergoglia uzurpátora Petrova stolce. Konsensus a podpora argentinského jezuity pochází významně od ultraprogresivního a proheretického křídla, které sponzorovalo jeho zvolení: všichni jsou notorickými členy hluboké církve a jsou spřízněni s homosexuální a pedofilní lobby hlubokého státu.
Pokud se najdou tací, kteří se vytrvale dívají na prst těch, kteří tento státní převrat odsuzují, a ne na Měsíc Bergogliovy zjevné kongruence (souladu) s ním (odkaz na přísloví „Nespleťte si prst s Měsícem“ – je chybou zaměřit pozornost nikoli na Měsíc, ale jen prst, který na něj ukazuje, pozn. red.), nemůžeme se chovat, jako bychom řešili pouhou otázku kanonického práva; Pán je pobouřen, Církev je ponižována a duše jsou zatracovány kvůli okupaci trůnu uzurpátorem, jehož vládnoucí a magisteriální činy lze posuzovat ve světle slov našeho Pána: Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v rouše beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci. Podle jejich ovoce je poznáte. Sbírá někdo hrozny z trní nebo fíky z ostružin? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce a každý špatný strom nese špatné ovoce; dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, je pokácen a hozen do ohně. Podle jejich ovoce je tedy poznáte. (Mt 7,15-20)
Slyšeli jste správně: dobrý strom nemůže nést špatné ovoce, ani špatný strom nemůže nést dobré ovoce, což znamená, že Bergogliovo nepřetržité chování – před jeho zvolením, během něj i po něm – stojí samo o sobě jako důkaz jeho utkvělé nepravosti.
Můžeme si tedy být morálně jisti, že nájemník Santa Marty je falešný prorok? Moje odpověď zní: Ano. Jsme tedy oprávněni ve svědomí odříci poslušnost tomu, kdo se vydává za papeže a ve skutečnosti se chová jako biblický kanec na vinici Páně nebo jako nájemce, qui non est pastor, cujus non sunt oves propriæ (J 10,12), et non pertinet ad eum de ovibus (ibid., 13)? Co nemůžeme udělat, protože k tomu nemáme pravomoc, je oficiálně prohlásit, že Jorge Mario Bergoglio není papežem.
Naším úkolem nesmí být potýkat se s abstraktními kanonistickými spekulacemi, ale ze všech sil – a s pomocí Boží milosti – se postavit na odpor vysloveně destruktivnímu jednání argentinského jezuity a odvážně a rozhodně odmítnout jakoukoli, byť i nepřímou spolupráci s ním a jeho komplici.
ODMÍTNUTÍ KRALOVÁNÍ BOHOČLOVĚKA
Zlo tohoto světa je neodmyslitelně spojeno s odmítnutím uznat, že jak ve státě, tak v Církvi zástupná autorita těch, kdo vládnou, vychází přímo z hypostatické unie, tj. ze spojení Božství a lidství v našem Pánu Ježíši Kristu, Králi a Veleknězi. Nenávist bezbožníků vůči Kristu Králi vznikla ve věčnosti času, když Svatá Trojice zkoušela Lucifera a on pochopil, že má uctívat a poslouchat Boho-člověka, že ho má uznat za Krále a Pána navzdory ponížení, které mu přineslo přijetí lidského těla, a potupě mučení na kříži. Tehdy Lucifer vykřikl své Non serviam.
Ono volání po vzpouře, které vysloužilo věčné zatracení části andělských duchů, nacházíme v roztrhaném Kaifášově rouchu, v manévrech velekněží a zákoníků lidu, kteří chtěli poslat na smrt slíbeného Mesiáše, jenž se provinil tím, že se nepropůjčil k mocenským cílům Sanhedrinu. To nacházíme v teologickém blouznění sionismu, který se od basilejského kongresu v roce 1897 vydává za jakýsi II. vatikánský koncil judaismu a nahrazuje postavu osobního Mesiáše příchodem státu Izrael. Tento židovský koncil schválil zbožštění státu a jeho nezávislost – předpoklad tyranie – na Boží vůli.
Nejinak si počínali členové modernistického Sanhedrinu, když ve jménu sekularity státu a náboženské svobody pošlapali učení o společenském kralování Krista, které právě vyhlásil Pius XI. Non serviam se ozývalo již v Německu za hereziarchy Luthera a v Anglii za Jindřicha VIII. s odmítnutím autority Kristova náměstka a znovu arogantně zaznělo v revoluční Francii se Všeobecnou deklarací lidských práv a znovu s liberalismem, který odnímá Božímu panování nejen nadvládu nad národy, ale také nadřazenost morálky nad ekonomickými pravidly.
Non serviam nacházíme opět v ateistickém materialismu komunismu, který je falešnou protiváhou liberalismu, jenž chtěl třídním bojem zničit společenskou strukturu. A dnes se toto pekelné volání ozývá s hrůzami potratů, eutanazie, změny pohlaví a genetického inženýrství, jejichž jediným cílem je vymazat všechny stopy božského v člověku a ve stvoření a přerušit pouto mezi člověkem a Bohem naplněné ve Vtělení.
Dokud neuznáme nezvratnost vítězství Bohočlověka jako univerzálního Krále a Pána a vítězství Panenské Matky Boží jako Královny a Paní z Milosti; dokud národy a lidé neskloní kolena před jediným Spasitelem a Vykupitelem lidstva; dokud budou společnost a Církev rukojmími nepřátel Krista Krále a jeho nejvznešenější Matky, nemůžeme doufat v konec této nejbolestivější zkoušky, protože neuskutečníme nezbytnou volbu strany, kterou od nás Pán očekává, aby nás učinil účastníky svého úplného a konečného triumfu nad satanem.
Nedělejme si iluze: ti, kdo vytrvale čtou současnou situaci lidskýma očima, vystavují nejen sebe, ale celé lidstvo pokračování a zhoršování této situace:
Náš boj totiž není proti tvorům z masa a krve, ale proti knížatům a mocnostem, proti vládcům tohoto světa temnoty, proti zlým duchům v povětří (Ef 6,12).
ZÁVĚR
Ať se odpadlíci znovu přihlásí ke katolické jednotě. Ať se národy ponořené do temnoty pověr a modlářství obrátí k živému a pravému Bohu. Ať lidé, kteří byli kdysi vyvolenými, uznají pravého Mesiáše a odvrátí se od sionistické hereze. Ať se jednotlivci, zejména ti, kdo mají autoritu, zbaví své letargie a s důvěrou uznají, že není jiné moci než od Boha, neboť to – a pouze to – je předpokladem harmonie mezi národy, spravedlnosti a míru. Budou-li tito mlčet, kameny budou křičet (Lk 19,40).
+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
B.M.V.
