Otevřený dopis biskupa Williamsona biskupu Fellayovi k „vyloučení“ z FSSPX

Londýn, 19. října 2012

Vaše Excelence,

děkuji za Váš dopis ze 4. října, v němž mi jménem generální rady a generální kapituly oznamujete své „zjištění“, „stanovisko“ a „rozhodnutí“, že již nepatřím do Bratrstva sv. Pia X. Důvody pro Vaše rozhodnutí vyloučit svého služebníka jsou, říkáte mi, následující: pokračoval ve vydávání „Komentářů Eleison“; útočil na čelní představitele Bratrstva; uplatňoval nezávislý apoštolát; propůjčil podporu bouřícím se kolegům; je formálně, zatvrzele a tvrdošíjně neposlušný; odloučil se od Bratrstva; již se nepodřizuje žádné autoritě.

Nedají se všechny tyto důvody shrnout jako neposlušnost? Není pochyb, že v průběhu posledních dvanácti let Váš služebník řekl a udělal věci, které byly před Bohem nemístné a přehnané, myslím však, že by dostačovalo jednotlivě na ně poukázat, aby mohl ve vší pravdě a spravedlnosti učinit omluvu, která se žádá. Nepochybně se však shodneme, že základní problém nespočívá v těchto detailech, což by se dalo jedním slovem shrnout jako: neposlušnost.

Ukažme si tedy ihned, jak mnohé více méně nepříjemné příkazy generálního představeného Váš služebník bez výjimky uposlechl. V roce 2003 opustil důležitý a plodný apoštolát ve Spojených státech, aby odešel do Argentiny. V roce 2009 opustil svůj post rektora semináře a odjel z Argentiny, aby tři a půl roku trouchnivěl v podkrovní místnosti v Londýně bez biskupských úkolů, protože mu byly odepřeny. V podstatě vše, co mu bylo ponecháno jako duchovní služba, byly každotýdenní „Komentáře Eleison“, jež odmítl přerušit [rozesílat], což představuje velký díl oné „neposlušnosti“, z níž je obviňován. A od roku 2009 pro představené Bratrstva začala „lovná sezóna“ diskreditovat a urážet jej dle své libosti a členové Bratrstva po celém světě byli jejich příkladem povzbuzováni činit totéž, pokud si to přáli. Váš služebník sotva reagoval a dával přednost mlčení před pohoršujícími konfrontacemi. Jeden by mohl zajít až tak daleko, že by řekl, že zatvrzele odmítal být neposlušný. Nechme to však být, protože toto není skutečným problémem.

Kde se tedy nachází skutečný problém? Jako odpověď nechť je obviněnému dovoleno podat rychlý přehled historie Bratrstva, od nějž se údajně odděluje. Ústřední problém se totiž datuje daleko zpět.

S počátkem Francouzské revoluce na konci 18. století se v mnoha dříve křesťanských státech začal etablovat Nový světový pořádek vymyšlený nepřáteli Církve, aby Boha odstavil od svého vlastního stvoření. Začal tím, že byl nahrazen starý řád, v němž trůn podpíral oltář, odlukou Církve od státu. Výsledkem bylo, že společnost se strukturovala zásadně odlišným způsobem a vytvářela Církvi vážné obtíže, protože stát, který byl napříště implicitně bezbožný, musel nakonec víru v Boha potírat vší svou silou. Byli to zajisté zednáři, kteří se pustili do nahrazování uctívání Boha uctíváním svobody, uctíváním, v němž je nestranný stát ve věcech náboženství pouhým nástrojem. Tak v moderní době započala vytrvalá válka mezi náboženstvím Boha hájeným katolickou Církví a náboženstvím člověka osvobozeného od Boha a svobodomyslného. Tato dvě náboženství jsou tak neslučitelná jako Bůh a ďábel. Musí dojít k volbě mezi katolicismem a liberalismem.

Člověk však chce mít svůj koláč a sníst jej. Nechce si muset volit. Chce to oboje. A tak těsně po Francouzské revoluci vynalezl Félicité de Lamennais liberální katolicismus a od té chvíle se smiřování nesmiřitelných věcí v Církvi stalo běžným oběživem. Po 120 let dal Bůh ve své milosrdnosti své Církvi řadu papežů od Řehoře XVI. po Pia XII., kteří povětšinou viděli jasně a byli pevní, ale stále rostoucí počet laiků tíhnul k nezávislosti na Bohu a k materiálním potěšením, která liberální katolicismus činí mnohem přístupnějšími. Zkaženost se šířila, dokud nenakazila biskupy a kněze. V tomto bodě jim Bůh nakonec dovolil vybrat si takové papeže, jakým dávali přednost, jmenovitě papeže, kteří předstírali, že jsou katoličtí, ve skutečnosti však byli liberály, jejichž mluva mohla být pravicová, ale jejichž jednání je levicové, a kteří jsou charakterizováni svými rozpory, nejednoznačností, hegelovskou dialektikou, stručně řečeno svými lžmi. To je novocírkev Druhého vatikánského koncilu.

Muselo to tak být. Jen snílek může smiřovat věci ve skutečnosti nesmiřitelné. Přesto Bůh, jak říká sv. Augustin, neopouští duše, které prvně nechtějí opustit jeho, a tak přichází na pomoc malému zbytku duší, který není ochoten přidat se k tiché apostazi Druhého vatikánského koncilu. Pozvedá jistého arcibiskupa, aby vzdoroval zradě koncilních kněží. Tento arcibiskup respektuje realitu, nemá žádnou touhu smířit nesmiřitelné, odmítá snít a hovoří se srozumitelností, konzistentností a pravdou, která ovcím umožňuje rozpoznat hlas Božího Pastýře. Kněžské bratrstvo, které zakládá, aby formoval skutečné katolické kněze, začíná v malých poměrech, ale svým rezolutním odmítnutím koncilních omylů a jejich základu v liberálním katolicismu k sobě po celém světě přitahuje zbytek pravých katolíků a utváří v rámci Církve páteř celého hnutí, které bude vystupovat pod jménem tradicionalismu.

Toto hnutí však nemohou snést kněží novocírkve, kteří zamýšlí nahradit katolicismus liberálním katolicismem. Podpořeni médii a vládami států dělají vše, co mohou, aby zdiskreditovali, zostudili a ostrakizovali statečného arcibiskupa. V roce 1976 jej Pavel VI. suspenduje „a divinis“, v roce 1988 jej Jan Pavel II. „exkomunikuje“. Je pro koncilní papeže vrcholně nepříjemný, protože jeho hlas pravdy má za účinek to, že vynáší na světlo jejich balík lží, a ohrožuje zradu, kterou hodlají provést. A navzdory tomu, že je pronásledován, navzdory tomu, že je „exkomunikován“, pevně se drží, stejně jako velké množství kněží Bratrstva.

Taková věrnost pravdě obdrží od Boha tucet let vnitřního míru a vnějšího rozkvětu Bratrstva. V roce 1991 arcibiskup umírá, ale jeho dílo pokračuje dalších devět let, věrné antiliberálním zásadám, na nichž bylo zbudováno. Co tedy koncilní Římané učiní, aby odpor ukončili? Vymění bič za cukr.

V roce 2000 velká pouť Bratrstva do Říma v Jubilejním roce demonstruje v bazilikách a ulicích sílu Bratrstva. Na Římany to navzdory sobě samým činí dojem. Kardinál zve čtyři biskupy Bratrstva k opulentnímu obědu ve své rezidenci. Tři z nich přijímají. Okamžitě po tomto nanejvýš bratrském setkání se vztahy mezi Římem a Bratrstvem, které za posledních dvanáct let značně ochladly, znovu obnovují a s nimi začíná silný proces pokušení, jak by člověk řekl, za pomocí šarlatových knoflíků a mramorových vstupních hal.

Kontakty jsou skutečně opět tak rychle vřelejší, že do konce roku jsou již mnozí kněží a laici Tradice znepokojeni kvůli smíření, které se mezi katolickou Tradicí a liberálním koncilem odehrává. Ke smíření v onu chvíli nedochází, ale jazyk v ústředí Bratrstva v Menzingenu se začíná měnit a během dvanácti nadcházejících let se bude prezentovat jako stále méně nepřátelsky naladěný vůči Římu a stále otevřenější k novocírkvi, jejím médiím a jejich světu. A zatímco se ve vedení Bratrstva dláždí cesta pro smíření nesmiřitelného, tak se mezi kněžími a laiky postoj vůči koncilním papežům a Církvi, vůči všemu světskému a liberálnímu stává stále více příznivým. Konec konců, je moderní svět, který nás obklopuje opravdu tak špatný, jak se líčí?

Tento postup liberalismu v rámci Bratrstva, jehož si všímá menšina kněží a laiků, patrně však nikoliv velká většina, se stal zjevným mnoha dalším na jaře tohoto roku, když se následně na jaře 2011 po neúspěchu věroučných rozhovorů, které měly sblížit tradiční nauky a koncil, dosavadní katolická politika Bratrstva „žádná praktická dohoda bez věroučné shody“ přes noc změnila na liberální politiku „žádná věroučná shoda, tedy praktická dohoda“. A uprostřed dubna generální představený jako základ pro praktickou dohodu nabídnul Římu dvojznačný text, který byl otevřeně příznivě nakloněn „hermeneutice kontinuity“, což je oblíbený recept Benedikta XVI. ke smíření právě koncilu s Tradicí! „Potřebujeme nový způsob myšlení,“ řekl generální představený v květnu na setkání s kněžími Rakouského distriktu Bratrstva. Jinak řečeno, vedoucí osobnost Bratrstva založeného v roce 1970, aby vzdorovalo novotám koncilu, navrhovala jeho smíření s koncilem. Dnes je Bratrstvo smířlivé. Zítra bude zcela koncilní!

Je těžko uvěřit, že arcibiskupův základ mohl být přiveden k tomu, aby dal do závorky zásady, na nichž byl založen, ale taková už je vábivá moc fantazií našeho bezbožného světa, modernistického a liberálního. Bez ohledu na to realita nepodléhá fantaziím a část reality tvoří to, že člověk nemůže zrušit zásady zakladatele, aniž by zrušil jeho základ. Zakladatel má zvláštní milosti, které žádný z jeho nástupců nemá. Jak vykřiknul padre Pio, když představení jeho kongregace začínali „obnovovat“ jeho kongregaci v souladu s novým způsobem myšlení koncilu, který právě skončil: „Co to děláte se Zakladatelem?“ Generální představený Bratrstva, generální rada a generální kapitula si mohou ponechat arcibiskupa Lefebvra jako viditelného maskota, to však nepomůže, jestliže se všichni podílí na novém způsobu myšlení, který pomíjí zásadní důvody, kvůli nimž Bratrstvo založil. Jakkoliv dobré proto jejich záměry mohou být, vedou Bratrstvo ke zkáze skrze zradu ve všech ohledech podobnou zradě Druhého vatikánského koncilu.

Buďme však spravedliví, nezveličujme. Od počátku tohoto pomalého zhroucení Bratrstva zde vždy existovali kněží a laici, kteří viděli jasně, a dělali to nejlepší, aby vzdorovali. Na jaře tohoto roku se jejich odpor stal významnějším a početnějším, takže generální kapitula v červenci postavila do cesty mylné dohodě Řím – FSSPX překážku. Udrží se však tato překážka? Člověk se může obávat, že nikoliv. Před nějakými čtyřiceti kněžími Bratrstva generální představený, když mluvil o své politice vzhledem k Římu, v září při exerciciích v Écône připustil: „Mýlil jsem se.“ Čí to však byla vina? – „Římané mě podvedli.“ Podobně ohledně celé jarní krize řekl, že zde vyvstala „velká nedůvěra v Bratrstvu,“ kterou bude potřeba zahojit „skutky a nikoliv jen slovy“. Čí to však byla vina? Když soudí skrze své skutky od září, které zahrnují tento dopis ze 4. října, obviňuje kněze a laiky, kteří selhali v tom, že mu jako svému vůdci nevěřili. Po kapitule jako před ní se zdá, jako by nemohl strpět žádnou opozici vůči své smířlivé a koncilní politice.

A to je skutečným důvodem, proč dal generální představený několikrát formální příkaz zastavit „Komentáře Eleison“. „Komentáře“ vskutku opakovaně kritizovaly smířlivou politiku čelních představitelů Bratrstva vůči Římu, čímž je nepřímo napadaly. Jestliže v této kritice a těchto útocích někdy došlo k selhání v zachovávání úcty, jíž jsme normálně dlužni úřadu nebo osobám čelních představitelů Bratrstva, okamžitě prosím o odpuštění kohokoliv dotčeného, myslím si však, že kdokoliv, kdo ve skutečnosti čte konkrétní „Komentáře“, které jsou s tím spojovány, rozpozná, že kritika a útoky obvykle abstrahovaly od konkrétních osob, protože věci, o které jde, jsou mnohem důležitější než jen osobní.

A když dospějeme k velkému problému, který daleko přesahuje pouhé osoby, připomeňme si ono ohromné zmatení, které v současnosti vládne v Církvi, a které staví v ohrožení věčnou spásu bezpočtu duší. Cožpak není povinností biskupa odkrývat skutečné kořeny tohoto zmatení a veřejně je kritizovat? Kolik biskupů v celém širém světě vidí jasně jako viděl jasně arcibiskup Lefebvre, a kolik jich podle toho učí? Kolik z nich vůbec ještě učí katolickou nauku? Určitě jen velmi nemnozí. Je tedy nyní chvíle na to, pokoušet se umlčet biskupa, který tak činí, jestliže to člověk posuzuje podle počtu duší, které se drží „Komentářů“ jako záchranného kruhu? Jak je může obzvláště jiný biskup chtít zastavit, když sám musel připustit před svými kněžími, že se sám nechal po celý dlouhý rok klamat ve stejných závažných otázkách?

Podobě, pokud se vzpurný biskup rozhodl – poprvé skoro za čtyři roky – pro nezávislý apoštolát (myšlena biřmování v Jižní Americe v nedávné době bez povolení generálního představeného – pozn. překl.), jak může být obviňován za to, že přijal pozvání přicházející z vnějšku Bratrstva, aby poskytnul svátost biřmování a učil slovo pravdy? Cožpak to není samou úlohou biskupa? A je-li obviňován, že učil to, co je slovem „zmatení“, je tu vždy tatáž odpověď: to, co řekl v Brazílii, bylo matoucí jen pro lidi, kteří následují linii, o níž bylo přiznáno, že je mylná, jak bylo uvedeno výše.

Jestliže se tedy zdá, že se po léta odděloval od Bratrstva, je pravdou, že se distancoval od smířlivého Bratrstva a nikoliv od Bratrstva arcibiskupova. A jestliže se zdá, že byl neposlušný jakémukoliv uplatnění autority ze strany vedení Bratrstva, je pravdou, že se to vztahuje pouze na příkazy jdoucí proti cílům, pro něž bylo Bratrstvo založeno. Kolik vlastně vůbec ve skutečnosti existuje příkazů, kromě příkazu zastavit „Komentáře“, pro něž může být obviňován, že neuposlechnul „formálním, zatvrzelým a tvrdošíjným“ způsobem? Existuje ještě alespoň jeden takový příkaz? Protože arcibiskup Lefebvre odmítal poslouchat pouze úkony autority církevních vůdců, které měly charakter ničení Církve, byla jeho neposlušnost spíše zdánlivá než skutečná. Stejně tak odmítání zastavit „Komentáře“ je neposlušností spíše zdánlivou než skutečnou.

Dějiny se totiž skutečně opakují a ďábel se vracívá. Stejně jako chtěl včera Druhý vatikánský koncil smířit katolickou Církev s moderním světem, tak by dnes člověk mohl říci, že Benedikt XVI. a generální představený Bratrstva oba chtějí smířit katolickou Tradici a koncil; tak se zítra znovu, pokud mezitím Bůh nezasáhne, budou vůdčí osobnosti katolického Odporu snažit smířit jej s Tradicí, od nynějška koncilní.

Ve stručnosti, Vaše Excelence, vy nyní můžete pokročit a vyloučit mě, protože argumenty výše Vás pravděpodobně nepřesvědčí, vyloučení však bude spíše zdánlivé než skutečné. Jsem členem arcibiskupova Bratrstva od mého trvalého zaslíbení se. Jsem 36 let jedním z jeho kněží. Jsem jedním z jeho biskupů, jako vy sám, téměř čtvrt století. To vše se nesmaže jedním škrtem pera. Členem arcibiskupova Bratrstva proto zůstávám a čekám.

Kdybyste zůstal věrný arcibiskupovu odkazu a kdybych já sám byl výrazně nevěrný, s radostí bych uznal Vaše právo vyloučit mě. Věci jsou ale jak jsou, a já doufám, že nebudu mít nedostatek úcty vůči Vašemu úřadu, když navrhnu, že byste pro slávu Boží, pro spásu duší, pro vnitřní klid Bratrstva a pro svou vlastní věčnou spásu učinil lépe, kdybyste rezignoval jako generální představený, než abyste mě vylučoval. Kéž Vám dobrý Pán dá milost, světlo a sílu učinit takový mimořádný akt pokory a oddanosti vůči obecnému dobru všech.

A tak, jak jsem tak často končíval dopisy, které jsem vám za ta léta napsal,

Dominus tecum, kéž je Pán s tebou.

+Richard Williamson

Převzato z blogu REX!

Překlad: D. Grof