Církevní rok: Doba svatopostní
„Všecko, což jest na světě, jest žádost těla a žádost očí a pýcha života.” (1. Jan 2, 16) Každý hřích béře počátek svůj v jednom z těchto tří pramenů všeho zlého. Kristus chtěje ve všem nám podobným býti kromě hříchu, a přišed, aby přemohl hřích, trojímu pokušení se podrobil, aby nás vítěziti nad pokušením naučil.
„Ecce nunc tempus acceptabile, ecce nunc dies salutis.” – „Aj nyní je čas příjemný, aj nyní je den spasení.” (2. Kor 6, 2). „Nadešli nám dnové pokání, bychom zadost činili za hříchy a zachránili duše své.” (Antiph. ad Vesp.) Jestiť to doba svatopostní, čili oněch čtyřicet dní kajících, jimiž nás Církev sv. na hod Boží velikonoční připravuje. „Šest týdnů máme od první neděle postní až do Velikonoc, čili dva a čtyřicet dní; poněvadž ale v neděli se nepostíme, zbývá toliko šestatřicet dní postních, což jest desátý díl celého roku čili desátek, kterýž Bohu odvádíme.” (Sv. Řehoř Veliký, Hom. 16 in ev.) K doplnění rovného počtu 40 byly přidány v 9. stol. čtyři dni, tak že počíná od té doby čtyřicetidenní půst popeleční středou. První křesťané a nábožní předkové naši zachovávali dle příkladu Ježíše Krista sv. půst velmi přísně, zdržujíce se netoliko pokrmů masitých, nýbrž i těch, které z mléka a z vajec připravovány bývají (lacticinie). Náš postní řád zakládaje sen na mnohých dispensích jest velmi zmírněný. Sluší se tudíž, aby jej každý katolík tím svědomitěji zachovával.
Popeleční středou počíná se též doba velikonoční, ve které každý katolík pod těžkým hříchem zavázán jest, aby se svému nařízenému knězi vyzpovídal a Velebnou Svátost oltářní hodně přijal.
Kajícnost hledí nám Církev sv. neustále vštěpovati v této době posvátné, zahalujíc obrazy svatých a vystavujíc na oltáři sv. kříž s umučeným Pánem Kristem, odívajíc kněze ke mši sv. rouchem fialovým (nekoná-li se památka svatého), rovněž umlkly varhany, jakož i radostné zpěvy: „Alleluja” a „Gloria in excelsis”. Při mši sv. zpívá se neb říká po Graduale táhlý truchlozpěv „Tractus”, a místo „Ite missa est” povzbuzuje jáhen ku konci mše sv. k další modlitbě slovy: „Benedicamus Domino”.
Mezi nejdojemnější obřady postní náleží zajisté udílení popelce na popeleční středu. Přede mší sv. světí se popel (připravený z ratolestí na květnou neděli roku minulého posvěcených), jímž kněz čela věřících znamená neb hlavy posypává řka: „Memento homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris“ – Pomni, člověče, že prach jsi, a v prach se obrátíš. Svěcení popele děje se takto:
Modleme se. Všemohoucí, věčný Bože, odpusť kajícím, slituj se nad námi, kteří pokorně tebe prosíme: a seslati rač anděla Svého s nebe, aby požehnal † a posvětil † popel tento, by lékem byl spasitelným všechněm těm, kdož svaté jméno Tvé pokorně by vzývali, svědomitě ze svých hříchů se vyznávali, nepravosti své před tváří milosti Tvé oplakávali, aneb dobrotivosti Tvé pokorně a vroucně se doprošovali, a propůjč pro vzývání nejsvětějšího Jména Svého, aby, kdožby koliv (popelem tím) posypáni byli, ku zahlazení hříchů svých, zdraví těla a ochrany duše účastni byli skrze Krista Pána našeho. Amen.
Zdroj: P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891