Maria a sv. Terezie Ježíškova – spanilé květy ctností. (1)
„Nevymizí chvála tebe z úst lidí, ale pamětlivi budou moci Hospodinovy na věky.“ (Jud. 13,25).
1. Měsíc máj líbezný svou podivuhodnou krásou zavítal opět v kraje naše. Srdce naše radostně plesá nad příchodem nejkrásnějšího měsíce v roce. Oči naše rozjasňují se zvláštním teplým blahem při pohledu na luka posetá pestrými květy, na pole, ozdobené svěží zelení, na stromy obalené čistou bělostí nádherných květů.
A měsíc ten zasvěcen nejkrásnějšímu květu, který kdy svou čistotou oblažoval tuto zemi a jenž nyní září a se stkvěje v nebesích k nevýslovné radosti andělů a svatých: Panně Marii. Ona může o sobě pěti: „Já jako kmen vinný raším libovonvně, z květů mých plody jsou stkvostné a přebohaté“ (Sir. 24, 23). Ano, Maria vůní svých cností, září svých milostí obšťastňuje všechny pozemšťany i nebešťany a naplňuje všechny štěstím a blahem nevypověditelným.
Lidová pověsť praví, že Bůh stvořil Marii z květu. Bůh dechl na květy rajské a z nich vánkem vzlétla přesličná Panna, čistá jako bílá lilie, vzdušná a milá jako vůně, stvořená z toho, co země měla nejpůvabnějšího, nejčistšího a nejkrásnějšího. Tuto dívku z květů dal později za Matku Synu svému, z ní, květu přečistého, požehnaného plodu z kořene Jesse, zrodil se Syn Boží a sestoupil na zem, aby smrtí na dřevě kříže vykoupil lidstvo.
2. P. Maria svými ctnostmi ozařuje tento svět, svojí láskou jej obšťastňuje. Rodička Boží štípila na této zemi krásnou zahradu, ve které se ujalo a vykvetlo mnoho křesťanů jí ctnostmi podobných. Jest to zahrada čistých duší, duší liliových, duší panenských. V této zahradě vykvetl nejlíbeznější květ našeho věku sv. Terezie Ježíškova, jež byla jedním z nejvěrnějších dítek Mariánských, jež svými cnostmi celý svět nynější udivuje a svojí pomocí a přímluvou u Boha potěšuje. Sama se nazývá jarní květinkou, kterou si Pán trhá pro potěšení.
A tato jarní květinka, tato světice, naplňující vůní svých cností celý svět, vzdělávala se od nejútlejšího mládí svého ve škole Mariánské. Sv. Terezie Ježíškova jest vyznamenaným dítkem Panny nejčistší, neboť její životní program, jejž uskutečňovala tiše a ve skrytosti, nezakládá se na ničem jiném než na tom, že učinila cnosti P. Marie: pokoru, lásku k Bohu a bližnímu pohnutkou všelikých svých činů požehnaného svého svatého života.
Sv. Terezie ani ne plně patnáctiletá pojala úmysl vstoupiti do kláštera karmelitek v Lisieux. Věděla, jak otec ji, jako nejmladší svoji dcerušku miluje, jak na ní lpí celým svým srdcem, proto s jistou tísni a obavou přistoupila jednou k svému otci v zahradě a jala se mu plačíc mluviti o klášteře a o své touze brzy tam vstoupiti. Tu plakal i otec. „Neřekl mi však ani slova“, píše ve vzpomínkách světice —, „aby mne od toho povolání řeholního odvrátil. Jen prostě poukazoval na to, že jsem příliš mladá, abych činila tak vážné rozhodnutí. Poněvadž jsem však zůstala pevná a dobře svou věc jsem hájila, byla brzy šlechetná a přímá povaha našeho nedostižitelného otce přemožena. Procházeli jsme se ještě dlouho v zahradě, kde jsem mu svůj úmysl sdělila. Srdce moje bylo zbaveno tíže a také otec neprolil již ani slzy. Mluvil se mnou jako světec. Potom šel k blízké zdi a ukázal mi bílé, liliím podobné květinky. Utrhnul jednu, dal mi ji a upozornil mě, jak pečlivě se o ni Pán až do dneška staral a jí rozkvésti dal. — Bylo mi při tom, jako bych slyšela vlastní životopis, tak si byly květinka a malá Terezie podobny. Přijala jsem onu květinku jako relikvii a přilepila jsem ji na obrázek P. Marie Vítězné. Blahoslavená Panna se na ni usmívá a Ježíšek jakoby ji držel v ruce…“.
Tak něžně milovala sv. Terezie P. Marii, že svou památku na svolení otcovo ke vstupu do kláštera, bílou květinku, kterou jí otec se svolením udělil vkládá k obrázku svého vznešeného vzoru Panny nejčistší, nejpokornější, ale tím též Vítězné. Od té chvíle stala se sv. Terezie učenlivou žačkou a duchovní dcerou své nebeské Matky Marie. Jako Rodička Boží překonala všecky překážky, které se stavěly v cestu jejímu povolání, aby pomáhala svému Synu v jeho úkolu vykupitelském, přemohla při tomto svém vznešeném povolání všecky nástrahy ďáblovy, jež strojil její patě, tak i sv. Terezie přemohla po těžkých bojích všechny překážky, odstranila statečně všechny potíže, které se jí kladly v cestu, když chtěla uposlechnouti sladkého svého nebeského Snoubence Ježíše, volajícího ji do samoty Karmelské v Lisieux a s pomocí P. Marie zvítězila.
3. Sv. Terezie jež, uchylovala se vždy s prosbou o pomoc k P. Marii při všech svých pracích, podnikáních a činech. Když později v klášteře zastávala úřad novicmistrové a novickám její péči svěřeným udělovala spasitelné pokyny anebo některé z nich výtku činila, poprosila vždy napřed Matku Boží, aby svůj úkol dobře vykonala. A vždy dobře pochodila, neboť se dopracovala těch nejlepších výsledků. Výtky z úst světice se zdály jako něžné laskání dobrotivé matky s dítětem. Nezapomněla na Matku nebeskou, na Matku dobré rady ani tenkráte, když ji vlastní rodná sestra Pavlina, tehdy převorka téhož kláštera karmelitánského v Lisieux pode jménem klášterním Anežka Ježíšova, vyzvala, aby napsala svůj životopis v domě otcovském. Sv. Terezie Jež. přání tomu vyhověla s ochotou a napsala své vzpomínky pod titulem: „Jarní příhody jarní květinky“, na něž se častěji při našich májových promluvách budu odvolávat, neboť vám chci v letošních máj. promluvách ukázati, jakých krásných cností dosáhla sv. Terezie ve škole Mariánské, za něž si zasloužila korunu věčné slávy.
4. Řekl jsem, že sv. Terezie před počátkem každé práce poprosila P. Marii, tak činila i před početím napsání svých vzpomínek. Sama o tom píše: „Dříve než jsem vzala pero do ruky, poklekla jsem před sochou Matky Boží skrze niž jsme obdrželi v naší rodině tolik důkazů mateřské lásky nebes královny. Prosila jsem ji snažně, aby mi vedla ruku tak, abych nenapsala ani řádky, která by se jí nelíbila.“
Jaká to něžná láska, jaká důvěra, jaká neskonalá oddanost sv. Terezie Jež., této podivuhodné květinky k Rodičce Boží. A důvěra její nebyla zklamána. A celé dílo i život je tak krásný, tak poučný, tak lidská srdce strhující k lásce k Bohu a bližnímu, tak povznášející k nebesům, že s ním jistě byla Rodička Boží spokojena, že za ruku svého miláčka takřka vedla a své něžné přečisté kvítko chránila ode všeho, co by bylo na újmu svatosti a Bohu se nelíbilo.
5. Jednoho večera krátce před svojí smrtí sv. Terezie Jež. plna vroucnosti a vděčnosti zvolala: „Jak mám nejblahoslavenější Pannu ráda! Kdybych byla knězem, jak bych dovedla o ní kázat! Líčívají nám ji jako nedostižný vzor a měli by nám ukazovat, jak ji můžeme následovat. Je více matkou než královnou.“
Všimněme si. že sv. Terezie výslovně pravila, že kdyby byla knězem, že by dovedla o Panně Marii výmluvně kázati. Víme ovšem, že její život oslavující P. Marii a Jejího Syna jest nejkrásnějším kázáním, avšak slova tato jsou pro nás kněze pokynem, abychom často a často o Rodičce Boží kázali, její cnosti věřícím ukazovali, a je vybízeli, aby se snažili cnosti tyto v životě svém napodobiti, následovati. K tomu mají sloužit a také slouží májová kázání.
Věřící pak mají povinnost tato kázání o P. Marii poslouchati, o nich rozjímati, spasitelná předsevzetí činiti a podle nich život uspořádati. Jak šťastný je člověk, který život svůj uspořádal podle vzoru P. Marie, jak blažená jest rodina, ve které upřímně se uctívá Matka Boží, jak slavný a zároveň pokorný jest národ, jehož štítem a ochranou jest královna nebes, Maria! Žádná bouře, žádná strast, žádná nehoda, žádný boj nemůže zničiti ctitele Mariánského, nemůže uškoditi rodině Mariánské, nemůže zdolati národ uctívající Marii. Rodička Boží sama slibuje svým ctitelům štěstí, pokoj a blaženost, neboť církev sv. právem na ni obrací slova Přísloví: „Blaze člověku, který poslouchá mne, který u dveří mých každý den bdí“ (8, 34). Kdo by z nás, drazí v Kristu, nechtěli uposlechnout tak milé výzvy Matky předobré?
Vždyť kdo Matku Boží bude poslouchati, zachová si srdce své nezkažené, čisté a kdo by snad je znečistil, hříchem poskvrnil, tomu jistě dostane se milosti na přímluvu P. Marie, aby je uvedl v původní krásu a čistotu lítostí a pokáním. Bude pak tím více, tím radostněji, tím vřeleji velebiti nejblah. Pannu. Vždyť jméno Marie jest tak milé, milostné duši nezkažené, tak sladké duši jako med tělu. „Jaké to jméno, jaká to přelíbezná bytost! Žádná hudba nezní tak konejšivě v srdcích kajících jako jméno Marie… Marie je zlatý trůn věčné Moudrosti, zrcadlo odrážející zář věčného slunce, vyvolená dcera lásky Boží, červenozlatá nádoba, tavená v milosti Boží, smaragdy a safíry ctností… jest to nejkrásnější růže a zároveň nejbělostnější lilie, jejíž neposkvrněnou čistotu si oblíbil sám Syn Boží, aby se zní zrodil…“
Drazí v Kristu. O dvou líbezných květech jsme dnes o první májové pobožnosti rozjímali, o květech, jichž vůně se podivuhodné nám jeví, nás blaží a těší: o Panně Marii a sv. Terezii Ježíškově. Jak velice se milovaly, s jakou láskou k sobě se skláněly, o tom se přesvědčíme v dalších promluvách. Připojme se k ní jako upřímní ctitelé, abychom se nadýchali líbezné vůně jejích ctností a vyprosili si milost, bychom se k nim jednou v nebi připojiti mohli.
„Povstaň má přítelko, krásko má, vyjdi.“ (Pís. 2, 13) Tak velebí církev sv. Rodičku Boží. Vyvolme si i my Rodičku Boží v tomto měsíci máji a pak po celý život za svůj jediný předmět krásy, jejž bychom milovali, vyvolme si Rodičku Boží za svoji přítelkyni a pomocnici ve všech svých pracích a činech. A já jsem přesvědčen, že Panna nejmilostnější nás nezklame, naopak že nám vždy nejlépe poradí, co by prospělo nám zde tak, abychom došli šťastně jednou krásy nevídané, blaženosti neskonale v zahradě nebeské. Amen.
P. Frant. Komárek: Sv. Terezie od Ježíška květ Mariánský
