Audience Theodora Herzla u papeže Pia X. ve věci židovského státu
Theodor Herzl (1860–1904) byl rakousko-uherský novinář židovského původu a zakladatel sionismu. Pro své hnutí usilující o vytvoření židovského státu v Palestině se snažil získat podporu všech tehdejších význačných mužů včetně papeže Pia X. (v úřadu 1903–1914). Jak na audienci u tohoto svatého papeže, vyznávajícího ještě pravou katolickou víru, pochodil, se můžeme dočíst v následujícím výňatku z jeho deníkových zápisků ze dne 26. ledna 1904. Zmíněný Lippay je hrabě Berthold Dominik Lippay, papežův portrétista a Herzlův krajan, jehož Herzl potkal v Benátkách a jenž mu audienci u papeže domluvil.
Včera jsem byl u papeže. Cesta mi byla důvěrně známá, jelikož jsem ji s Lippayem již několikrát prošel. Kolem švýcarských lokajů, kteří vypadali jako klerici, kolem kleriků, kteří vypadali jako lokajové, a kolem papežské stráže a komorníků. Přestože jsem dorazil o deset minut dříve, nemusel jsem čekat.
K papeži jsem byl uveden přes řadu malých přijímacích pokojů. Přijal mě vstoje a podal mi ruku, kterou jsem nepolíbil. Lippay mě upozorňoval, že to budu muset udělat, ale já to neudělal. Domnívám se, že jsem tím vzbudil jeho nelibost, neboť všichni návštěvníci před ním poklekají a líbají mu alespoň ruku. Velmi jsem se povinného políbení ruky obával, byl jsem rád, když byla celá ta situace za mnou.
Sedl si do křesla, jakéhosi trůnu pro menší příležitosti. Mě vyzval, abych si sedl těsně vedle něho, a s přátelským úsměvem vyčkával. (…) Je to dobrý, zemitý vesnický kněz, pro nějž křesťanství zůstává živé dokonce i ve Vatikánu.
Vyložil jsem mu stručně svou záležitost. On však – možná popuzen odmítnutým políbení ruky – odpověděl stroze a rozhodně:
„Toto hnutí nemůžeme podpořit. Nebudeme moci Židům bránit, aby odcházeli do Jeruzaléma – nikdy to však nemůžeme podporovat. Jestliže nebyla půda Jeruzaléma odevždy posvátná, tak byla posvěcena životem Ježíše Krista. Jako hlava Církve nemohu říci nic jiného. Židé neuznali našeho Pána, proto my nemůžeme uznat židovský lid.“
Konflikt mezi Římem, jejž zastupoval on, a Jeruzalémem zastupovaným mnou se tím znovu otevřel.
Zprvu jsem to ovšem zkoušel po dobrém. Vyslovil jsem svou průpovídku o exteritorializaci, res sacrae extra commercium. Neudělala velký dojem. Gerusalemme prý nesmí přijít do rukou Židů.
„A nynější stav, Svatý otče?“
„Já vím, není to příjemné, že Turci mají v držení naše posvátná místa. Právě to musíme snášet. Ale zvýhodnit Židy při získání posvátných míst, to nemůžeme.“
Řekl jsem, že jsme vycházeli jen z nouze Židů a náboženským otázkám jsme se chtěli vyhýbat.
„Ano, ale my, já jako hlava Církve, nemůžeme. Dva případy jsou možné. Buď Židé zůstávají při své víře a očekávají ještě Mesiáše, který pro nás už přišel. Potom popírají Ježíšovo božství a my jim nemůžeme pomoci. Nebo tam půjdou bez jakéhokoli náboženství, a pak teprve nebudeme moci být na jejich straně. Židovské náboženství bylo základem našeho, ale bylo nahrazeno Kristovým učením a my mu nemůžeme přiznat žádné další trvání. Židé, kteří měli být první, kdo Ježíše Krista uznají, jej ještě ani dnes neuznali.“
Měl jsem na jazyku: „Tak to chodí v každé rodině. Rodina nevěří ve své příslušníky.“ Místo toho jsem řekl: „Zastrašování a pronásledování nebyly možná správné prostředky, jak Židy poučit.“
On však odpověděl, a tentokrát byl velkolepý ve své prostotě: „Náš Pán přišel bez moci. Era povero. Přišel in pace. Nikoho nepronásledoval. Dokonce od svých apoštolů byl abbandonato. Teprve později vyrostl. Teprve po třech stoletích byla Církev vyvinutá. Židé tedy měli čas k tomu, aby bez nátlaku vyznali jeho božství. Ale nedělají to ani dnes.“
„Ale, Svatý otče, Židům se vede hrozně špatně. Nevím, zná-li Vaše Svatost celý rozsah této smutné situace. Potřebujeme nějakou zem pro tyto pronásledované.“
„Musí to být Gerusalemme?“
„Nežádáme Jeruzalém, nýbrž Palestinu, jen profánní zem.“
„Pro to nemůžeme být.“
„Znáte, Svatý otče, situaci Židů?“
„Ano, z Mantovy. Tam jsou Židé. Měl jsem vždycky dobré vztahy se Židy. Zcela nedávno navečer byli dva Židé u mne. Jsou přece také jiné vztahy než náboženské: vztahy zdvořilosti a dobročinnosti. Ty Židům neodpíráme. Také se za ně modlíme, aby jejich mysl byla osvícena. Právě dnes slaví Církev svátek jednoho nevěřícího, který byl na cestě do Damašku podivuhodným způsobem obrácen na pravou víru. A tak, jestliže přijdete do Palestiny a budete tam usídlovat svůj lid, budeme hledět mít pohotově kostely a kněze, abychom vás všechny pokřtili.“
Zdroj: 2000 let křesťanství, Kostelní Vydří 1999, s. 691–693, doplněno podle úplného anglického překladu.
