F. W. Faber o světském smýšlení

Proč nejsou spaseny všecky duše, když odpuštění hříchu je tak snadné, milost tak hojná a stačí jenom skutečná opravdovost v péči o duši?

Hřích je jen částečné vysvětlení, ďábel je jen částečné vysvětlení, ale velké tajemství spočívá ve světském smýšlení. Pyšné, na sebe myslící, nervózní, stále mající naspěch, po požitcích se shánějící, po populárnosti dychtící, svou moudrost stále na obdiv stavějící světské smýšlení zatvrzuje lidská srdce, zacpává jim uši, oslepuje oči, kazí jim vkus a záliby a poutá jim ruce, pokud se týká věcí Božích.

Světské smýšlení stále sráží dobré skutky na nižší úroveň, je překážkou dokonalostí, připravuje vše k hříchu, pomáhá ďáblu při jeho útocích, pracuje s kletou vytrvalostí proti svátostem a milosti.

Světské smýšlení je (…) život bez Boha na světě. Je to stálé ignorování Boha, stálé tiché opovrhování jeho právy, drzá nedbalost ve službách, které Bůh žádá od svých tvorů. Vlastní já vztyčeno místo Boha. Pravidla lidských ohledů platí více než přikázání Boží. Na Boha se ohlížejí velmi maličko. Přehlížejí jej. Myšlenka na Boha přestává vůbec zneklidňovati světského člověka.

Svět je nejvýznačnější mezi nepřáteli Božími. Odtud místo, jež zaujímá v Písmě svatém: svět nenáviděl Krista; svět nemůže přijmouti Ducha svatého; svět miluje to, co jest jeho; svět se raduje, že Kristus odešel; Kristus přemohl svět; nechce se modlit za svět; svět ve své moudrosti neznal Boha; křesťané neměli přijmouti ducha světa; svět nebyl hoden světců; přátelství se světem je nepřátelství s Bohem; svět pomíjí se svými žádostmi; kdo se narodí z Boha, přemáhají svět; nebo jak se praví v Apokalypse: svět jde v obdivu za šelmou.

Světské smýšlení vyžaduje jen jedinou podmínku, má-li míti úspěch: aby se ho lidé nebáli. Kdo se bojí Boha, musí se báti světa, a kdo se bojí světa, nikdy se nemusí báti, že by byl ztratil bázeň Boží. Proti tomuto světu musíme bojovati po celou dobu svého života. Naše spása závisí na tom, bude-li naše nepřátelství ke světu bez milosrdenství.

Mnohé lidi zarážejí zevnější známky, z nichž je zřejmo, jak se na Boha zapomíná, sami však ve svém oboru nedávají Bohu, co je Božího. Pozoruj, jak si počínají katolíci, když jsou spředeni s politickou stranou, s vědeckým ústavem nebo s aristokratickou společností, a ihned uvidíte chování, které – přinejmenším mlčky – předpokládá, že Bohu sice všecka čest, pokud je na svém místě, že však pro něho platí hranice a že vtírati se s ním a s náboženskými změnami jeho se týkajícími do jistých rozhovorů, jednání nebo zájmů je buď drzost, nebo omezenost, nebo jen s nervózností trpěná idiosynkrasie. Do tohoto bludu upadají mnozí hodní lidé, a to z nejlepších úmyslů: myslí si, že pracují jaksi k slávě Boží a k prospěchu církve, když takto dělají patolízaly vůči světu a jeho zásadám. Jednoho dne však, bohužel, procitnou a shledají, že jejich zbožnost ztěžkopádněla, jejich modlitby že jsou rozptýlené, jejich zásady nepozorovaně stlačené na úroveň, jaká je kolem nich, přitom že však k Bohu nepřitáhli ani jediné duše a že ani v jediném koutečku světa nezvýšili lásku k našemu Pánu. O kolika lidech to platí, o kterých se myslí, že jsou nedocenitelnými pilíři církve, ne že by byli nadpřirozenými lidmi a že by byli zasvěceni do tajemství Božích, nýbrž protože mají jemný sluch k libůstkám světa nebo protože představují jeho vlivné třídy. Ale je to úspěch? Miluje kdo Pána Ježíše více? Zachrání se tím kde nějaká ubohá duše? Nikoli!

Přáti si, abych se líbil [světu] – to je opravdové nebezpečí pro náboženskou duši. Již v pouhé takové myšlence je obsaženo úplné odpoutání od Krista.

Čemu se chceme líbiti? Světu, který je nepřítelem Ježíšovým.

Komu si přejeme se líbit? Těm, kdo nedbají, aby se líbili Bohu, a v nichž Ježíš nemá zalíbení.

V čem se jim chceme líbiti? Ve věcech, ve stycích a ve snahách, které vůbec nemají vztahu k Bohu, nelíbí se Ježíšovi, nesměřují k náboženství.

Kdy se jim přejeme líbiti? Ve chvílích, kdy nejméně pracujeme pro Krista, kdy modlitba, víra, naděje, láska, trvalý smutek pro hřích by byly nejméně vítané.

Kde se jim přejeme líbiti? Na místech, kde je méně známek upomínajících na Boha než jinde, kde každá okolnost, každý předmět vrhá na nás světáckost jako z nějakého lustru.

My však ve všem tom nepozorujeme nic zlého. Potřebujeme lesklou uhlazenost, příjemnost, abychom nepohoršili, aby Bůh zůstal diskrétně vzadu. (…) Snaha o oblibu u lidí je uspávacím prostředkem. Tak nás proud unáší dále, a netušíme, že pryč od Boha. Nebudeme si snad toho vědomi, ani až budeme umírati. Ale poznáme to potom, o okamžik později.

Zdroj: B. Vašek, Vyšší život: myšlenky ze spisů F. W. Fabera, Brno 1948, vybráno ze s. 163–179.