O posvátném čase čtyřicetidenního postu

Ze všech slavností a dnů, které jsou nábožným křesťanům všelikou měrou ctihodné, žádný nevyniká nad slavné Boží hody velikonoční. Povážíme-li, čeho veškerý svět dosáhl křížem Pána Ježíše, snadno poznáme, jak správně se k slavnému Božímu hodu velikonočnímu připravujeme čtyřicetidenním postem, abychom mohli hodně přijmout božská tajemství Těla a Krve Páně (srov. sv. Lev Veliký, De quadr. ser. X).

I. Že právě čtyřicet dní před velikonočními svátky máme zasvětit postu, Církev nenařídila bez příčiny.

Sv. Jan Zlatoústý praví (In cap. I. Gen. hom. I): „Velký Mojžíš se postil čtyřicet dní, teprve pak mohl obdržet desky zákona. Podobně se čtyřicet dní postil Eliáš, který se na ohnivém voze vznesl k nebesům, nespatřiv smrti. (…) Čtyřicetidenním postem odvrátili od sebe Ninivští výrok Hospodinův. Ale nač se déle zdržuji se služebníky? Přistupme k samému společnému našemu Pánu! Náš Pan Ježíš Kristus se sám postil čtyřicet dní, než počal boj proti ďáblu, dav nám všem tudíž příklad, abychom se ozbrojili postem a nabyli jím síly do boje proti nepříteli.“

Sv. Ambrož dokládá (De sanct. quadr. ser. VII): „Po čtyřicet dní za časů Noemových byly otevřeny otvory nebes a vody se proudem lily. Rovněž tak udělil nám Pán čtyřicetidenní půst, aby z otevřených nebes pršela nám rosa nebeského slitování. Čteme též, jak svatý Mojžíš po čtyřicet roků krmil syny izraelské na poušti nebeskou manou. Ó, dobré je to číslo, jež každého času otvírá nebesa. Ó, dobré je to číslo, pravím, kterým je spravedlivý Noe zachován a kterým synové izraelští jsou krmeni a nasycováni.“

II. Nač ustanoven je čtyřicetidenní čas posvátného postu? Náš Pán, který nás miluje jak Otec své děti, chtěje nás očistit od všeho, čím jsme hřešili, ustanovil tento posvátný postní čas za lék našim spasitelným duším. Nikdo tedy nebuď smutným, nýbrž všichni se radujme a plesejme, vzdávajíce čest lékaři našich duší, který nám připravil tuto výbornou cestu.

Sv. Jan Zlatoústý odpovídá na otázku „Proč se čtyřicet dní postíme?“ následovně (Adv. Jud. orat. III, 4): „V minulosti mnozí bez náležitého zkoušení sebe samých přistupovali ke stolu svatých tajemství, obzvláště za toho času, kdy nám je Kristus ráčil udělit. Otcové seznavše, jaká škoda by z takového bezbožného přistupování pocházela, jednomyslně ustanovili čtyřicet dnů k postění, modlení a poslouchání slova Božího, abychom se všichni bedlivě za těchto dnů modlitbou, almužnami, postem, bděním, slzami, zpovědí a dalšími zbožnými skutky očistili a pak přistupovali k stolu Páně s tak čistým svědomím, jak jen je nám to možné.“ A jinde (In cap. I. Gen. hom. I) volá: „Hle, již jsou tu svaté dny a čas plný milosti. Tyto posvátné dny jsou ustanoveny k tomu, abychom za čtyřicet dnů pokáním shladili hříchy celého roku. Věřte mi a věřte silně: jestliže se za těchto dnů dokonale z hříchů vyznáte a budete činit pokání, jak jsme vám pravili: dosáhnete odpuštění všech svých hříchů, jak ho dosáhli Ninivští. Takto budete potom moci s radostí a bez obav slavit den zmrtvýchvstání Páně a po tomto životě vezdejším vejdete šťastně do nebeské vlasti.“

III. Z řečeného vysvítá, že posvátný čas čtyřicetidenního postu je:

1. časem všestranného obecného očišťování a dokonalého obnovování duše každého jednotlivého katolíka po celé Církvi. Všeliká špína, každá poskvrna a všeliké smetí má se vyklidit z živého chrámu Páně: ze srdcí, z mysli a z duší lidských. Každá rána má se vymýt a zhojit; vše, co bylo mrtvé, má se znova oživit; po celé Církvi se mají padlí pozvednout a povstat k novému životu;

2. časem, kdy se každý věrný křesťan má vpravit v hluboké tajemství utrpení, smrti, oběti a lásky Ježíše Krista. Podle vůle, vedení a povzbuzování sv. Církve má v postě každý katolík – ať kněz, nebo nekněz – bedlivě rozvažovat bolestné utrpení a ukřižování svého Spasitele a na svém těle, jak praví apoštol sv. Pavel, doplňovat „to, co zůstává z Kristových útrap pro jeho tělo, jež je Církev“ (Kol 1,24);

3. časem žádoucí a vydatné přípravy k obecnému duchovnímu povznesení o Veliké noci a k důstojnému a požehnanému velikonočnímu přijímání.

Ke všem těmto věcem se Církev svatá snaží každý postní den obracet zřetel a povzbuzovat mysl věřících všemi obyčeji. Na každý den je po celý půst předepsána jiná úprava mše svaté, při které modlitby, epištoly a evangelia všemožně povzbuzují k obrácení a zdokonalení života a k rozvažování naší bídy a božské spravedlnosti a lásky.

IV. Církev nezůstavuje na vůli nebo libosti, zdaž by chtěl kdo šetřit postu nebo ne: rozkaz, kterým káže zachovávat čtyřicetidenní půst, se týká naprosto všech katolíků.

Sv. Lev Veliký píše jasně: „Zachovávání tohoto velikého, svatého postu je potřebné a nutné každému, poněvadž nikdo není tak svatý, aby se nemohl stát světějším; nikdo není tak zbožný, aby neměl být zbožnějším. Neboť kdo se v bídách tohoto života nalézá mimo pokušení a je prostým viny? Kdo by si nepřál prospívat v ctnosti a osvobodit se od viny?“

Nařízení Církve v příčině postu směřují k tomu, aby se věřící do jisté hodiny zdrželi všelikého pokrmu a zároveň při požívání nejedli takových jídel, která po přirozenosti více lahodí tělu. Nejlepším výkladem těchto nařízení jsou život a obyčeje křesťanů za prvních věků. Za oněch časů totiž křesťané po celých čtyřicet dnů, vyjímajíce neděle, jídali jen jednou, a to až po západu slunce. Měli nadto ten obyčej, že po celých šest neděl nepožívali ani masa, ani vajec, ani sýra, ani mléka, ani jídel zadělávaných mlékem nebo vařených na mléce. Počínajíce od Smrtné neděle se první křesťané postili na sucho, tj. jedli jen chléb a suché ovoce. Během věků však Církev postupně polevila v původní tuhé kázni. Časem bylo dovoleno střídmě požívat ryb a vína v takovém množství, aby se tělo posilnilo, nikoli však žádostivost, jak svědčí sv. Jan Damašský. Ve XIV. století papežové dovolili požívat vajec a mléka. Později bylo biskupům povoleno, že mohou v příčině požívání masitých krmí ulevit jednotlivým lidem i celým osadám a zemím, káže-li nutná potřeba.

Benedikt XIV. připomínaje biskupům, jak důležitá a spasitelná je postní kázeň, nařizuje jim, aby nikoho bez náležité a spravedlivé příčiny neuvolňovali od postu a aby v každém případě dodržovali pravidlo, že není dovoleno více než jednou za den se dosyta najíst a požívat jídla mísící maso s rybami a podobnými postními pokrmy. „Zároveň vás prosíme a zapřísaháme,“ praví papež, „napomínejte národy, které nemohou zachovávat obecnou postní kázeň, aby hleděli jinými zbožnými skutky učinit Bohu zadost za své hříchy.“

V. Byť by křesťan zachovával tuhé posty, jaké bývaly běžné v minulosti, postí-li se pouze tělem, jeho půst zůstává lichým a nesvatým.

Sv. Basil Veliký napomíná věřící (De jejunio hom. I, 10): „Chraňte se vážit dobro postu jenom podle zdrženlivosti od jídel. Pravý půst je nepřítelem zlého. Uvolni pouta nespravedlnosti (srov. Iz 58, 6). Odpusť bližnímu přečin a promiň mu jeho dluh. Nepostěte se ‚k soudu a sváru‘ (Iz 58, 4). Nejíš maso, ale požíráš svého bratra. Zdržuješ se vína, ale neústupně setrváváš v nepravosti. Trpělivě čekáš až do večera, abys něco pojedl, ale celý den trávíš na soudech.“

Sv. Lev Veliký vybízí (De quadr. ser. IV): „Posvátné dny postního času začněte s pravou zbožností a hleďte se skrze skutky milosrdenství učinit účastnými Božího slitování. Uhaste oheň hněvu, zahlaďte nenávist, zamilujte si pokoru a s upřímnou pokorou přecházejte druh druha. Služebníkům a podřízeným buďte spravedlivými pány. Nechť mstivost vezme za své a křivdy se uvedou v zapomnění; přísný staň se dobrotivým, nevrlý přívětivým, svárlivý pokojným. Každý ať nás nalezne skromné, tiché a dobrotivé. Tak bude náš půst příjemný Bohu, jemuž, zdržujíce se od všeliké bezbožnosti, přineseme oběť pravé zdrženlivosti a zbožnosti.“

Církev, jež v příčině tělesného postu z velké části upustila od prvotní tuhé kázně; nikdy ani o vlas neustoupila – a ani nikdy neustoupí – od zásad duchovního postu, jak je vyložil sv. Lev. K nim obrací zřetel všechna čtení a rozjímání, jež Církev během postního času předkládá, všechny modlitby a písně, jež klade na jazyk kněžím i nekněžím, všechna kázání a pobožnosti, jež zařizuje, stejně jako obřady Popeleční středy, roucha při bohoslužbách, křížové cesty a Církví uložená povinnost očistit své svědomí svatou zpovědí. Jak krásně a jadrně se to všechno připomíná v postní písni o jitřní:

Hleďme míň, co tělu svědčí,
jídel, nápojů a řečí,
spaní, šprýmů, žertu, smíchu,
bdíce přísněj’ proti hříchu.

Ohněme hněv i mstu Páně,
s pláčem před Ním skloňme skráně.
Pokornými křičme hlasy
v prachu země za dar spásy.

Chraňme se všech škod a zlostí,
jimiž smrt se v duši hostí,
a lstivého vraha zlobě
nedejme se v žádné době.

Zdroj: Blahověst, roč. XI. (1861), s. 71–73, 100–101, zkráceno a upraveno.