Základy tomistické noetiky

Problém poznání

Abychom pochopili, jak veliký význam má v každém filosofickém systému řešení problému poznání, musíme především uvážiti, že je dvojí hlavní problém filosofie: problém poznání a problém bytí.

V řešení problému poznání odpovídáme především na otázku, zdali jsme vůbec schopni něco poznati s jistotou a zdali naše poznání je objektivní, to jest, poznáváme-li věci tak, jak jsou samy o sobě nezávisle na našem poznání. Problém poznání sám opět se rozpadá na dva problémy, totiž na problém skeptický a problém idealistický. Řešíce problém skeptický, zabýváme se především otázkou: „Je možno míti nějaké poznání jisté?“ Řešíce pak problém idealistický, odpovídáme na otázku: „Je to, co poznáváme, něčím nezávislým na poznání, či je to pouhý výtvor poznání tak, že svým poznáním si předměty svého poznání sami tvoříme?“

V řešení problému bytí zabýváme se samým jsoucnem, ať tím jsoucnem je Bůh, duše nebo hmotný svět. Z toho je zřejmé, že řešení problému bytí závisí na tom, jak byl rozřešen problém poznání. Neboť dojde-li kdo v řešení problému poznání k závěru, že není možno poznávati věci tak, jak jsou, pak ovšem již není možno mluviti o jsoucnu tak, jak jest nezávisle na našem poznání, a tím vlastně celý problém bytí stává se zbytečným.

Je ovšem pravda, že věci neexistují proto, že my je poznáváme, nýbrž my je poznáváme proto, že ony existují. Proto samo o sobě logicky napřed je bytí a potom teprve poznání. Avšak ve filosofii napřed je nutno jednati o problému poznání, poněvadž jeho správným rozluštěním si takřka otvíráme bránu k samému bytí.

Při řešení skeptického problému poznání je nezbytné správně rozlišovat mezi pojmy pravdy a jistoty. Nepřesné rozlišování, ba zaměňování pojmu pravdy s pojmem jistoty je nutně jedním z nejhlubších kořenů subjektivismu.

Pojem pravdy

Chceme-li si vytvořiti jasný pojem pravdy, je třeba, abychom měli zření k tomu, co lidé vůbec rozumějí pravdou. Neboť pravda je zřejmě majetkem všeho lidstva, lidé pravdu chápali dříve, než kterýkoliv filosof začal o ní psáti, a úkolem filosofie je, aby vymezila přesný pojem pravdy na základě toho, co lidé vůbec odedávna pravdou rozumějí. Poněvadž tedy pravda není soukromým vynálezem některého filosofa, není nikdo oprávněn vydávati za pojem pravdy to, co si on sám vytvořil na základě svých domněnek a teorií, a co odporuje pojmu pravdy, jak jí rozumí lidstvo. Bylo by to asi tak, jako by někdo, počítaje s ostatními, slovem „pět“ chtěl vyjadřovati pojem čísla „čtyři“. Tím by nezbytně působil jen zmatek. Zkoumejme tedy, co rozumějí lidé všeobecně pravdou (lat. veritas). Poněvadž lidé vyjadřují své pojmy slovy, poznáme nejlépe, co se rozumí všeobecně pravdou, jestliže si dobře všimneme, kdy užívají lidé slova „pravda“, kdy nazývají něco „pravým“ nebo „pravdivým“ (lat. verus).

Lidé užívají výrazů „pravda“, „pravý“, „pravdivý“ buď o věcech nebo řečech nebo o poznání, nazývajíce buď nějakou věc nebo řeč nebo poznání pravým (pravdivým). Nějakou věc nazýváme pravou, jestliže se shoduje s pojmem, jaký lidé obecně o té věci mají. Na př. toho nazýváme pravým přítelem, kdo má ve skutečnosti ty vlastnosti, jež přítel má podle našeho pojmu míti. Nemá-li jich, nazýváme jej přítelem nepravým. Podobně nazýváme drahokam pravým tehdy, jestliže má skutečné vlastnosti drahokamu; má-li pouze vnější podobu drahokamu, nazýváme jej nepravým. Řeč nazýváme pravdivou tehdy, shoduje-li se s myšlením toho, kdo mluví. Jestliže kdo mluví jinak, než myslí, nazýváme jeho řeč lživou. Nějaké poznání nazýváme pravdivým, shoduje-li se se skutečností. Na př. soud: „Člověk má dvě ruce,“ je pravdivý, jestliže ve skutečnosti tomu tak jest. Soud, jehož tvrzení by odporovalo skutečnosti, by byl soud nepravdivý, křivý.

Podle toho opírajíce se o obecný způsob mluvy, rozlišujeme pravdu (pravdivost) věci, řeči a poznání. Pravdivost věci je zvána pravdou ontologickou a jednáme o ní především v metafysice. Ovšem pravdou ontologickou nemyslíme toliko shodu věci s poznáním lidským, nýbrž především shodu věci s poznáním Božím. Všechny věci stvořené závisí na poznání Božím, poněvadž jsou takovými, jakými jsou, proto, že Bůh je tak poznává. Naproti tomu poznání naše závisí na věcech, poněvadž poznáváme věci podle toho, jak jsou. Pravdivost řeči je zvána pravdou morální (pravdomluvností) a jednáme o ní především v mravovědě. Nám nyní ovšem nejde o pravdivost věci nebo řeči, nýbrž o pravdivost poznání, jež bývá zvána pravdou logickou. O pravdě logické jednáme především v noetice (kriteriologii).

Pravda logická je tedy shoda poznání se skutečností čili – abychom užili slov sv. Tomáše Akvinského – shoda rozumu s věcí poznávanou: „Verum est in intellectu, secundum quod conformatur rei intellectae.“ (S. Th. p. I, q. 16, a. 1 corp.)

Pojem jistoty

Abychom dobře chápali rozdíl mezi pojmem pravdy a jistoty, uvažme, že stav naší mysli vzhledem k poznání nějaké věci může býti různý. Především je možné, že o nějaké věci vůbec nevíme; ten stav naší mysli nazýváme nevědomostí; nevědomost o věci, již jsme povinni znáti, nazýváme ignorancí. Takový stav mysli, v němž mysl tvoří o nějaké věci soud, jenž se neshoduje se skutečností, nazývá se bludem; mysl bloudí, když na př. přisuzuje nějaké věci vlastnosti, jichž ona ve skutečnosti nemá. Jiný je stav pochybnosti; je to stav, v němž mysl má sice nějaké poznání o věci, avšak kolísá mezi dvěma protiklady, poněvadž buď pro žádný z obou protikladů (kontradikcí) nemá důvodů, nebo důvody svědčící pro obě strany protikladné jsou stejně závažné, takže mysl se nemůže rozhodnouti pro žádnou z obou stran. Jestliže však mysl se přidrží jedné strany, avšak s obavou, že snad opak je pravdivý, je ve stavu mínění (opinio). Od mínění se podstatně neliší tušení (suspicio), to je stav, v němž mysl pro nějakou lehkou známku se kloní k jedné straně více než k druhé. Nejdokonalejší stav mysli vzhledem k poznání nějaké věci jest jistota. Je to stav, v němž mysl lidská, soudíc o nějaké věci, pevně přilne k jednomu z obou protikladů beze vší obavy, že by snad opak mohl býti možný. (S. Th. p. I. II, q. 76, a. 2; p. II. II, q. 2, a. 1)

Aby naše mysl mohla dojíti jistoty, musí býti k tomu pohnuta objektivní evidencí (samozřejmostí) poznávané věci. Z toho je zřejmé, že jistota, jsouc stavem poznávajícího podmětu (subjektu), je především něčím subjektivním. Sv. Tomáš praví: „Certitudo nihil aliud est quam determinatio intellectus ad unum.“ (In 3. sent. d. 23, q. 2, a. 2; q. 3, sol. 3) A právě v tom je nutno jistotu rozlišovati od pravdy, která je především něčím objektivním, poněvadž je shodou poznání s objektivní skutečností.

Pochybování všeobecné

Možnost jakéhokoliv poznání jistého popírá nauka skepticismu. Co říci o té nauce? Výslovně připomínáme, že tu mluvíme o skepticismu úplném, všeobecném, podle něhož jakákoli jistota lidského poznání je nemožná. Neboť to, že v některých věcech nemůžeme dospěti nebo aspoň často nedospíváme k jistotě, je všem známo. Mluvíce tudíž o úplném skepticismu pravíme: Ten, kdo hlásá nauku skepticismu, sám si odporuje a tím sám svou nauku vyvrací. Neboť učí, že jakékoliv jisté poznání jest nemožné. Při tom však předkládá svou nauku jakožto jistou nebo aspoň nějak odůvodněnou. Tvrdí-li však, že jeho nauka je jistá nebo aspoň nějak odůvodněna, již tím přiznává, že sám má nějakou jistotu, totiž jistotu o tom, že jeho vlastní nauka je jista nebo odůvodněna. Předkládá-li však svou nauku jako naprosto neodůvodněnu, pak tím již sám ji zamítá jakožto naprosto neodůvodněnu. Mimo to je fysicky nemožné pochybovati o všech věcech. Na př. nikdo přemýšlející sám o sobě nemůže pochybovati o své vlastní existenci. Tvrdí-li tudíž skeptik o sobě, že o všech věcech pochybuje a naprosto nic jistého neví, sám si v tom odporuje, neboť svým tvrzením implicite přiznává, že ví, že sám existuje, mimo to že ví, co to jest „věděti“ a „nevěděti“, co to jest „jisté“ a „nejisté“. Sám tudíž přiznává, že v některých věcech má jistotu.

Je možné tomu, kdo hlásá úplný skepticismus, dokázati, že se mýlí, a jej o jeho omylu přesvědčiti? Nikoliv, úplnému skeptiku není možno nic dokazovati, neboť jakýkoliv důkaz předpokládá nějakou jistou zásadu, z níž vychází a na níž staví. Proto tomu, kdo naprosto nic nechce připustiti, nelze nic dokazovati. Jednoho však lze přece dosáhnouti: je možno usvědčiti jej z toho, že ve skutečnosti není úplným skeptikem a že nemůže, byť by i chtěl, o všech věcech pochybovati. Neboť jestliže skeptik pronese jen jediné slovo, již tím prozrazuje, že nepochybuje o všech věcech. Svým slovem totiž chce zajisté něco vyjádřiti. Tím však dokazuje, že to, co slovem chce vyjádřiti, rozlišuje od opaku toho; tedy ví jistě, že to, co chce říci, je něco jiného než opak toho. Proto dí sv. Tomáš, vykládaje spisy Aristotelovy, že jsou některé věci, o nichž lze pochybovati ústy, nikdy však myslí. (Lect. 19, n. 2, 3, 4) Proto je též poměrně málo filosofů, kteří by učili výslovně úplnému skepticismu tak, jak jsme jej vyložili. Za úplné skeptiky bývají považováni zvláště Gorgias Leontinský ze Sicilie (kolem r. 430 př. Kr.), Pyrrhon (zemřel asi r. 270 př. Kr.), Sextus Empiricus (kolem r. 100 př. Kr.), Michael de Montaigne (1533–1592) či Francisco Sánchez (1562–1632). Ve všech dobách však bylo mnoho filosofů, kteří hlásali nauky, jež k úplnému skepticismu spějí svými důsledky. Z toho, co bylo o skepticismu řečeno, je pochopitelné, proč filosofie křesťanská ve všech dobách s veškerou rozhodností nauku skepticismu zamítala.

Pochybování metodické

Od pochybování všeobecného je třeba odlišit pochybování metodické. Pochybovati metodicky znamená odezírati od jistoty, kterou o nějaké pravdě ve skutečnosti mám, abych ji tak mohl vědecky přezkoumati a dospěti k vědecké jistotě. Mluvíme nyní o jistotě vědecké, kterou rozlišujeme od jistoty přirozené (lidové), kterou má každý rozumu užívající člověk, jestliže poznává nějakou pravdu, jež je buď dokázána, nebo sama sebou zřejmá. I tato pouhá přirozená jistota je skutečnou jistotou v přesném slova smyslu. Není tudíž podstatného rozdílu mezi jistotou přirozenou a vědeckou. Rozdíl je jen v tom, že ten, kdo o nějaké pravdě má pouhou jistotu přirozenou, nedovede často odpověděti na různé námitky, poněvadž nerozebírá s dokonalou reflexí důvodů své jistoty, třebaže je poznává aspoň tolik, pokud je třeba k nabytí skutečné jistoty. Naproti tomu jistotu vědeckou čili filosofickou má ten, kdo dokonalou reflexí a důkladným rozborem je si jasně vědom důvodů své jistoty, takže poznávané pravdy dovede také obhájiti proti námitkám. Této metody užívá velmi často sv. Tomáš Akvinský. Když na př. chce dokazovati jsoucnost Boží, uvádí napřed námitky proti jsoucnosti Boží, začínaje slovy: „Videtur, quod Deus non sit. – Zdá se, že Boha není.“ (S. Th. p. I, q. 2, a. 3) Podobně i v jiných otázkách sv. Tomáš z počátku mluví tak, jako by pochyboval o pravdivosti toho, co později dokazuje, ba jako by měl přímo opačný názor. Takové metodické pochybování je prospěšné, ba nutné k postupu vědeckému, jak Aristoteles i sv. Tomáš výslovně praví. (Comment. in III. Metaph. Lect. 1)

Je však jiná otázka: Smí toto metodické pochybování býti naprosto všeobecné, vztahující se na jakoukoliv pravdu? Jinými slovy: Můžeme dospěti k vědecké jistotě tím, že napřed budeme odezírati od jistoty jakékoliv pravdy a nepřipustíme žádné pravdy jakožto jisté, dokud nebude dokázána? Na to odpovídáme: Takové naprosto všeobecné pochybování metodické není správnou cestou k získání vědecké jistoty, poněvadž vede ke skutečnému úplnému skepticismu. Neboť co znamená dokazovati? Dokazovati je ze známých jistých pravd vyvozovati pravdu novou. Každý důkaz tudíž předpokládá již nějaké známé jisté pravdy, z nichž pravda nová je vyvozována. Avšak tyto předpokládané pravdy buď jsou zřejmé samy sebou, takže nepotřebují býti odjinud dokazovány, nebo byly samy sebou dokázány z pravd jiných. Avšak také ony jiné pravdy zase buď jsou samozřejmé, nebo vyvozeny z pravd jiných. A tak konečně musíme dospěti k určitým pravdám, jež jsouce samozřejmé nejsou vyvozeny odjinud, nýbrž naopak samy jsou základními pilíři veškerého našeho dokazování. Proto ten, kdo by těchto základních pravd nepřijímal, dokud i ony napřed nebudou dokázány, znemožnil by jakýkoliv důkaz vůbec, a kdyby byl důsledný, upadl by nutně do skutečného všeobecného skepticismu, poněvadž by nesměl připustiti žádné pravdy jakožto jisté. Mimo to důsledné provádění metody, podle níž by bylo odezíráno od veškeré jistoty, je naprosto nemožné. Neboť jakékoliv badání vědecké – i jakékoliv pochybování – předpokládá s naprostou nutností tři pravdy, od nichž odezírati nelze, totiž vlastní existenci, zásadu protikladu a schopnost mysli k dosažení pravdy.

Tři základní pravdy

Vlastní existence, zásada protikladu a schopnost mysli k dosažení pravdy – tyto tři pravdy jsou implicite (zahaleně, mlčky) obsaženy v každém soudu i v každém pochybování. Neboť jakýkoliv soud a jakákoliv pochybnost předpokládá existenci myslící osoby. Dále předpokládá, že pravda není zároveň nepravdou a že to, o čem je pronášen soud nebo pochybnost, není zároveň opakem toho (principium contradictionis). Konečně předpokládá, že mysl je schopna dosáhnouti pravdy, poněvadž jinak by nemohlo vůbec býti chápáno ani to, o čem se pronáší soud nebo pochybnost. Proto můžeme tyto tři pravdy nazvati pravdami základními. Tím nemíníme, že snad ty pravdy jsou zdrojem nebo kritériem pravd ostatních nebo že to jsou pravdy, jež člověk nejprve přímo poznává, ani neříkáme, že při každém soudu jsou tyto pravdy výslovně (explicite) poznávány. Toliko tvrdíme, že v každém soudu jsou tyto pravdy poznávány implicite, poněvadž jsou v každém soudu implicite obsaženy a předpokládány. Nepravíme ani, že jsou prvními pravdami v řádě poznání přímého; nazýváme je však prvními v řádě poznání reflexního, neboť chtěje obhájiti oprávněnost jistoty lidského poznání před všeobecným skepticismem a reflektujíce o vlastním poznání, právem vycházíme od oněch tří pravd jakožto základních. (Poznáním přímým poznáváme předměty, aniž uvažujeme (reflektujeme) o samém úkonu poznávacím. Naproti tomu poznání reflexní záleží v tom, že si uvědomujeme výslovně své vlastní poznání.)

Těchto tří základních pravd není možno dokazovati, poněvadž jakýkoliv důkaz sám již je předpokládá. Avšak tak jako světlo nepotřebuje býti osvětlováno, poněvadž svítí samo sebou, tak ani tyto pravdy nepotřebují býti dokazovány odjinud, poněvadž jsou zřejmé samy sebou. I když někdo jen předstírá, že o těchto pravdách pochybuje, již tím je nutně poznává jako jisté. Neboť ten, kdo tvrdí, že pochybuje, implicite tím tvrdí, že existuje, že poznává nějakou pravdu, totiž svou pochybnost, a že tudíž mysl je schopna pravdu poznati; zároveň rozlišuje svou pochybnost od jejího opaku, a tedy připouští zásadu protikladu. V širším slova smyslu můžeme ovšem říci, že i tyto tři pravdy lze podrobiti metodickému pochybování a dokázati je jakoby experimentálně, totiž tím, že mysl, reflektujíc sama o sobě a snažíc se pochybovati o těchto pravdách, shledává, že o nich pochybovati nemůže, nýbrž že nutně je poznává jako jisté, a to nikoliv z nějaké slepé subjektivní nutnosti, nýbrž na základě jejich objektivní evidence čili proto, že jsou samy sebou zřejmé.

Jestliže tudíž schopnost mysli k poznání pravdy je v každém soudu, ba i v každém pochybování implicite poznávána a logicky předpokládána, je zřejmé, že jedině ta filosofická metoda je správná, která buduje na této schopnosti mysli k poznání pravdy. Jestliže však buduje na této schopnosti mysli, pak také buduje na těch pravdách, jichž pravdivost je mysli naší sama sebou bezprostředně zřejmá; takové pravdy nazýváme prvními zásadami (prima principia). Tedy tak jako stavitel chtěje postaviti dům, nekopá základů do nekonečna, nýbrž když přijde na pevnou skálu, jež sama sebou již žádné opory nepotřebuje, začne na ní bezprostředně budovati své dílo, tak i správná metoda filosofická nezačíná pochybováním, nýbrž vychází od prvních zásad, jež nepotřebují býti dokazovány, poněvadž jsou samy sebou zřejmé a jisté, a na nich buduje bezpečně další svoje závěry. Proto také tehdy máme skutečnou jistotu o nějakém poznatku, dokážeme-li, že je správně vyvozen z prvních zásad. Sv. Tomáš o tom píše: „Certissima cognitio alicuius esse non potest, nisi vel illud sit per se notum sicut prima demonstrationis principia, vel in ea quae sunt per se nota resolvatur, qualiter nobis certissima est demonstrationis conclusio.“ (Con. Gent. l. 4, c. 54) „Ultima sententia de aliqua propositione datur per resoiutionem ad prima principia.“ (S. Th. p. I. II, q. 74. a. 7)

První zásady

Co vlastně rozumíme prvními zásadami? Jsou to soudy všeobecně známé, jichž pravdivost je všem tak zřejmá, že nikdo o nich ve skutečnosti nemůže pochybovati. „In speculativis intellectus de necessitate assentit primis principiis indemonstrabilibus, quorum contrariis nullo modo potest assentire.“ (Con. Gent. l. I, c. 80) Jejich podmět a přísudek jsou pojmy všeobecně známé, jež každý rozumu užívající člověk získává bezprostředně ze smyslové zkušenosti; vzájemný pak vztah mezi podmětem a přísudkem je zřejmý z pouhého jejich vzájemného srovnání. Proto můžeme říci, že první zásady poznáváme bezprostředně pomocí pouhé smyslové zkušenosti. To jest pouhou abstrakcí ze smyslové zkušenosti bez jakéhokoliv vyvozování.

Takovou první zásadou je již jmenovaná zásada protikladu: „Nic nemůže z téhož hlediska zároveň býti a nebýti.“ Jiná je zásada dostatečného důvodu: „Cokoliv jest, má dostatečný důvod svého bytí.“ Nebo zásada příčinnosti: „Z ničeho nemůže nic povstati, každý účinek má svou příčinu.“ První zásadou je též na př. soud: „Celek je větší než jeho část.“

Prvních zásad není třeba dokazovati, neboť ony jsou samy sebou zřejmé. Sv. Tomáš dí: „In intellectu enim principiorum causatur determinatio ex hoc quod aliquid per lumen intellectus sufficienter inspici per ipsum potest.“ (In 3. sent. d. 23, q. 2, a. 2. sol. 3). Avšak ani není možno jich dokazovati. Neboť dokazovati znamená z pravd známých vyvozovati pravdu neznámou nebo aspoň méně známou. Avšak není žádných pravd, jež by byly známější než první zásady, proto nelze z jiných pravd první zásady přímo dokazovat. Že první zásady jsou naší mysli samy sebou zřejmé, dosvědčuje sv. Tomáš slovy: „Proprium est horum principiorum quod non solum necesse sit ea per se esse vera, sed etiam necesse sit videri quod sint per se vera.“ (Comment. in: Anal. post. I. 1, lectio 19). Je však možno nepřímo dokázati jejich pravdivost pomocí zásady protikladu. Můžeme totiž ukázati, že ten, kdo by popíral některou z prvních zásad, nutně by tím popíral i zásadu protikladu, čili že by současně totéž tvrdil a popíral. Jestliže by na př. kdo popíral pravdivost zásady: „Celek je větší než jeho část,“ pak by současně tvrdil, že celek je a není celkem, je a není částí. Tím způsobem ukážeme, že by popření některé první zásady vedlo k absurdnosti (nesmyslnosti); proto se též takový nepřímý důkaz nazývá důkazem „per reductionem ad absurdum“. Tento nepřímý důkaz se ovšem opírá vždy o zásadu protikladu. Tato zásada sama, jak jsme již viděli – stejně jako existence vlastního myslícího subjektu a schopnost mysli k poznání pravdy – nemůže býti dokazována ani nepřímo, poněvadž v každém soudu je již implicite jako sama sebou zřejmá poznávána a logicky předpokládána. Z toho vysvítá, že zásada protikladu je mezi jmenovanými zásadami absolutně první, poněvadž je v nich všech logicky předpokládána, a všechny ostatní zásady mohou býti její pomocí nepřímo dokázány.

Abychom pochopili, jak vlastně docházíme k vytvoření zásady protikladu, musíme především uvážiti, že první pojem, který si tvoříme, je pojem jsoucna (ens) v nejvšeobecnějším slova smyslu. Jakmile však máme pojem jsoucna, chápeme též jeho protiklad, totiž nejsoucno (non-ens), a pouhým porovnáním těchto dvou pojmů (ens a non-ens) je nám zřejmé, že to, co jest, nemůže zároveň (z téhož hlediska) nebýti, což je již zásada protikladu. Následuje tudíž zásada protikladu bezprostředně za pojmem samého jsoucna. (Sv. Tomáš in Metaph. l. IV. c. 3, lect. 6) Zásada protikladu obsahuje implicite též druhé dvě zmíněné pravdy, totiž existenci myslícího subjektu a schopnost mysli k poznání pravdy, neboť je-li zásada protikladu, jest i mysl, jež tuto zásadu pronáší, a to mysl poznávající jsoucno, a tudíž schopná poznání pravdy.

Zdroj: Jaroslav Beneš, René Descartes či Tomáš Akvinský?, Praha 1935, str. 33, 37–47.