Sv. Jan Zlatoústý o hněvu

Nelze stejně uctívat tvora a samého Tvůrce, a – pokud je na nás – snížit Tvůrce na stupeň bezcenných tvorů. On zůstává stále takový, jaký je. „Ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta,“ praví žalmista (Žl 102, 28). Oslavme ho tedy tak, jak jsme to přijali od otců. Oslavme ho vírou a skutky. Nauka nic neprospěje ke spáse, jestliže život bude špatný. Proto uspořádejme život tak, aby se líbil Bohu. Odhoďme daleko od sebe veškerou špatnost, nespravedlnost a lakotu! Žijme jako cizinci a poutníci, jímž je vše pozemské cizí. Má-li někdo peníze a hodně majetku, užívej ho tak jako poutník, který ať rád či nerad se toho musí vbrzku zbavit. Ublížil-li ti někdo, nehněvej se trvale, ano, ani jen chvilku. Apoštol nám nedovolil hněvat se ani celý den. „Slunce nezapadej nad vaším hněvem“ (Ef 4, 26). A právem. Bylo by si přát, aby i v tomto krátkém čase se nepřihodilo nic nepříjemného. Zastihne-li nás noc, věci se stanou horšími, poněvadž vzpomínka zapaluje tisíce ohňů a poněvadž ve chvíli oddechu myslíme s trpkostí. Proto dříve než přijde tento zhoubný odpočinek a dříve než vzplane plamen se vší prudkostí, káže předejít zlu a zlo uhasit. Proto je třeba co nejdříve uhasit oheň a nedovolit mu vysoko vzplanout. Tato nemoc bývá příčinou mnohého zlého. Rozvrátila celé domácnosti, rozbila staré zvyky a v krátkém okamžiku zavinila strašlivé tragédie. Hněv v krátkém čase zničí vše. Nepouštějme tedy tuto šelmu z uzdy, ale dejme jí silný náhubek: strach z budoucího soudu. Zarmoutí-li tě přítel či rozčílí-li tě někdo z domácích, vzpomeň na svá provinění vůči Bohu i na to, že si svou mírností, budeš-li laskavý, připravuješ onen mírný soud. „Odpusťte, a bude vám odpuštěno“ (Lk 6, 37), a bude po té nemoci. Zamysli se, zdali ses někdy opanoval ve své prchlivosti a zdali ses někdy dal unést hněvem. Obojí srovnej a jistě ti to pomůže k nápravě. Řekni mi: Kdy ses pochválil? Když ses neovládl či když ses ovládl? Což po prvním zlobném výbuchu jsme si nečinili výčitky a nezastyděli jsme se, což jsme nelitovali svých slov a skutků? Když se ovládneme, což nejásáme a nejsme pyšní jako vítězi? Vítězství nad hněvem je totiž neoplácet stejným (to je nejhorší porážka), ale klidně vše snést a vyslechnout. Vítězem je ne ten, kdo ublíží, ale ten, kdo dovede snést křivdu. Hněváš-li se, neříkej: Postavím se proti, půjdu proti. Ani neříkej těm, kdo tě varují před hněvem: Nestrpím, aby odešel beztrestně ten, kdo mne zesměšnil. Nikdo se ti nebude smát, leda když se uchýlíš k pomstě. Bude-li se smát tvému klidu, bude jednat jako pošetilec. Vítězíš-li, nehledej slávu u pošetilých, nýbrž za dostatečnou považuj slávu, kterou získáš u rozumných lidí. Proč ti ale uvádím malé bezvýznamné lidské divadlo? Hleď a pamatuj na Boha a On tě pochválí. Koho On chválí, ten nepotřebuje hledat chválu u lidí. Lidé často chválí, buď aby se zavděčili, nebo aby druhé znepřátelili. Taková chvála nepřináší užitek. Boží rozhodnutí je daleko takovéto rozkolísanosti a pochválenému přináší hodně prospěchu. O tuto chválu tedy usilujme.

Chceš vědět, jakým zlem je hněv? Zastav se na náměstí, kde se lidé hádají. Nesnadno prohlédneš odpornost, když tvá mysl bude zatemněna a zpita hněvem. Když budeš prost hněvu, tehdy budeš moci pozorovat své nitro na jiných, neboť tvůj soud nebude pokažen. Podívej se na kolem proudící dav. Rozvášněný, jako šílený, hanebně si počínající. Když zuří v nitru hněv, ústa vydechují oheň, oči srší oheň, tvář se nadýmá, ruce se neklidně rozpínají, nohy směšně poskakují a hněvivě kopou do všeho, co jim přijde do cesty. Ničím se takoví lidé neliší od šílenců, ale ani od splašených oslů. Kopají, koušou. Rozhněvaný člověk nezná slušnost. Když se potom po tomto směšném chování vrátí domů a zamyslí se nad svým chováním, bědují a současně se i bojí, poněvadž uvažují, kdo vlastně byl příčinou jejich hněvu. Ve svém hněvu nemysleli na nic, když však vystřízlivěli ze svého hněvu, uvažují, kdo z přítomných byli přátelé a kdo nepřátelé a protivníci. Obojích se bojí. Jedněch proto, že je velmi potupili, druhých proto, že ti měli zábavu z jejich pošetilého počínání. Kupříkladu, aby se nestalo něco zlého zbitému či aby horečka nepřivodila smrt či aby rána se nestala nezhojitelnou. A bylo ti zapotřebí prát se? Bylo třeba, aby ses hádal a nadával? Ani to, ani ono. Začátkem hádek jsou nadávky a proklínání. Nerozumnější obviňují zlé duchy a špatné časy. Příčinou není špatná doba, ani to nezavinil zlý duch, nýbrž lidská špatnost. Sami si zlé duchy přivolávají, sami sobě škodí. Že hněvem kypí srdce, že kouše a uráží? Znám to. Proto obdivuji ty, kteří zkrotili toto divoké zvíře. Budeme-li chtít, můžeme odehnat nemoc. Což ne proto, že nás odstrašuje strach nemenší než hněv, který nedovoluje, aby hněv propukl? A proč služebníci, které jsme nesčíslněkrát urazili, mlčí? Což ne proto, že je poutá totéž pouto? Nemysli však pouze na strach před Bohem, ale že tě trestá již tehdy, když ti káže mlčet – a pak vše klidně sneseš. Řekni tomu, kdo na tebe doráží: Co ti mám udělat? Někdo jiný mi drží ruku i jazyk. A tvá slova budou tobě i jemu látkou k rozumné úvaze. Nyní však i kvůli lidem vydržíme velmi mnoho. Často těm, kteří nás dráždí, říkáme: On mne rozzlobil, ne ty. Neměli bychom před Bohem osvědčit takovouto opatrnost? Jakou máme potom čekat milost? I své duši řekněme: Bůh nám nyní zadržuje ruce: Nevyskakujme, neposlouchejme více lidi než Boha. Nepociťujete hrůzu z takových slov? Nechci však, abyste pociťovali hrůzu jen z takovýchto slov, ale i z jednání. Bůh totiž přikázal políčky nejen snést, ale vydržet ještě mnohem více. My se však tvrdošíjně bráníme. Nejen, že nechceme nic vydržet, ale my se ještě zlobíme. Dokonce často první zdvihneme ruku a pokládáme za slabost, kdybychom jednali jinak. A horší na tom je, že se považujeme za vítěze, když jsme poraženi a ležíme na zemi. I když dostaneme nesčetně ran od ďábla, věříme, že jsme ho přemohli. Proto, prosím, snažme se poznat, jak lze zvítězit, a podle toho jednejme. Trpět znamená totéž co být vyznamenán. Chceme-li totiž, aby nás Bůh prohlásil za vítěze, nejednejme v těchto zápasech podle předpisů o světských zápasech, ale zachovávejme Bohem pro tyto zápasy stanovený zákon, a pak vše klidně sneseme. Tak zvítězíme i nad protivníky i nad vším pozemským a dosáhneme slíbených dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož a s nímž Otci i Duchu svatému sláva, vláda, čest nyní i vždy i na věky věků. Amen.

Zdroj: In Ioannem Homiliae, IV, 4–5 (PG 59), přeložil ThDr. Josef Novák, Patristická čítanka, Česká katolická charita, Praha 1988.