List sv. Klementa Římského Korinťanům

Sv. Klement byl dle Irenaea (Adv. hear. III, 3) třetím nástupcem sv. Petra v Římě; dle Tertulliana (De praesc., c. 32) byl ordinován sv. Petrem a stal se jeho bezprostředním nástupcem. Zpráva Irenaeova je starší a prověřena závažnějšími svědky, a zasluhuje proto také přednosti. Z četných spisů, které se ve starověku uváděly pod jeho jménem, je pravý pouze list k obci korintské. Poukazem na nedávné pronásledování (za Domitiana) byl list podle nejnovějších studií napsán na sklonku vlády císaře Domitiana nebo krátce po jeho smrti asi r. 96. Třebas byl list v křesťanském starověku velmi dobře znám, jeho úplný, řecky psaný text nám zprostředkoval teprve tzv. kodex Jerusalémský z r. 1056, objevený r. 1873 metropolitou Bryenniem. Až do té doby byl řecký text znám jen z kodexu Alexandrijského z 5. stol., ovšem ne úplný, ježto chyběly kap. LVIII–LXIII. V novější době byl objeven i latinský, syrský a dva rozdílné koptické překlady tohoto listu.

List vydává jasné svědectví o autoritě biskupa římského v dobách nejstarších. Podnět k napsání listu daly zmatky vzniklé v obci korintské. Nespokojenci sesadili některé členy tamějšího kněžského sboru, ustanovené od apoštolů a po nich od jiných moudrých mužů za souhlasu veškeré korintské církve. Stížnost sesazených duchovních byla první stížností, která poslána byla do Říma, ač tehdy žil ještě apoštol sv. Jan. Církev římská chápala svou povinnost učiniti v Korintě pořádek a poslala do Korintu tři své členy, kteří od mládí až do věku pokročilého jí sloužili ke vzdělání. Byli to Efebus, Valerius Bito a Fortunatus, mužové, kteří ještě slýchali a vídali sv. apoštoly. Tito nesli s sebou i list římského biskupa Klementa. Z listu lze poznati, že pisatel byl si plně vědom své velké autority v Církvi jako její představený, že byl muž moudrý, vážný a proniknutý upřímnou zbožností a vírou, dobře obeznalý v Písmě sv. Starého zákona a znající také dobře listy sv. Petra, Pavla a Jakuba. Litoval, že v Korintě došlo ke svárům a napomínal k pokoji:

„Vy, kteří jste původci rozbrojů, podrobte se tedy kněžím, změňte smýšlení a skloňte kolena svých srdcí. Naučte se podřizovat. Odložte nadutost a pyšnou domýšlivost svého jazyka.“ (LVII, 1–2)

„Když uposlechneme nejsvětějšího jména Božího majestátu, obdržíme příbytek u Boha. Přijměte naši radu a nebudete litovat.“ (LVIII, 1–2)

„Neuposlechnou-li někteří napomenutí pronesených našimi ústy, ať si uvědomí, že se řítí do nemalé záhuby: My však na tom žádnou vinu neponeseme.“ (LIX, 1–2)

„Uděláte nám velkou radost, jestliže poslechnete, co jsme vám z vnuknutí Ducha Svatého napsali, a jestliže na naši prosbu o pokoj a svornost, uvedenou v tomto listě zanecháte neoprávněného hněvu. (…) Učinili jsme tak proto, abyste věděli, že jsme se všemožně snažili a snažíme vás co nejdříve smířit.“ (LXIII, 2, 4)

List sv. Klementa působil v Korintě dobře a ve starokřesťanské době byl chován ve velké vážnosti. Téměř všichni známí spisovatelé té doby se o něm zmiňují. Sv. Polykarp ve svém listu užil jeho myšlenek. Irenej jej nazývá listem velmi hutným. Cituje jej Klemens Alexandrijský a Origenes. Eusebius jej nazývá listem velmi obdivuhodným. Mluví o něm Cyril Jerusalémský a Epiphanius. Sv. Jeroným připomíná, že list byl předčítán na některých místech veřejně. V syrské církvi byl dokonce (spolu s tzv. Druhým listem) počítán k novozákonním knihám Písma sv.

Zdroj: J. Samsour, Základy patrologie, 1908; P. Alberti, Dějiny papežů I, 1931; J. J. Novák, Spisy Apoštolských Otců, 1971.