Sv. Řehoř z Nyssy

Svatý Řehoř z Nyssy, mladší bratr svatého Basila, se narodil v Kapadocii kolem roku 335. Vychován byl v rodině, pravděpodobně starším bratrem. Vystoupil jako učitel řečnictví, brzy se však uchýlil do samoty a r. 371 přijal biskupské svěcení. Po čtyřech letech jej ariánští biskupové sesadili. Ve správě biskupství neprojevil velkou obratnost, zato však jeho hluboké vědecké práce došly všeobecného uznání. Theologickou zdatnost prokázal zejména na cařihradském koncilu (r. 381) v boji s bludaři. Konec jeho života není znám.

Nejvýznačnější jeho dogmatický spis je Velká katechetická řeč. Spisy exegetické jsou nejčetnější. Pod vlivem Origena se přidržuje alegorického výkladu. Sem patří knihy o nadpisech žalmů (2), homilie k Velepísni (15), na Modlitbu Páně (5), o blahoslavenstvích (8). Znamenité spisy asketické jsou O panenství a O dokonalosti.

Vypravují, že jakýsi kejklíř v městě Alexandrii vycvičil a vyučil opici, takže se obratně vpravila v chování tanečnice (…) Diváci byli uchváceni novotou věci, avšak byl tam kdosi chytřejší než ostatní, jenž žertem ukázal civějícím na podívanou, že opice je opice. Když totiž všichni tleskali a vychvalovali obratnost opice, která se pěkně podle hudby a zpěvu pohybovala a obcházela, hodil prý na jeviště pochoutky, které přitahují a vábí hltavost těch zvířat. Jakmile opice spatřila před sebou rozházené mandle, okamžitě zapomněla na tanec, na potlesk a na ozdobené šaty, přiběhla k nim a prsty rukou sbírala, které nalezla; rychle strhla s obličeje masku, aby jí nepřekážela, a drápy poškodila a rozdrásala přijatou podobu a tak místo pochvaly a obdivu utržila od diváků mnoho smíchu, poněvadž ve zbytcích masky poskytovala ošklivou a směšnou podívanou.

Jako tedy oné nestačila nepravá, napodobená a přivlastněná podoba k tomu, aby byla pokládána za člověka, neboť byla přistižena její přirozenost v hltání pochoutek, právě tak ti, kdo svou přirozenost věrou nepravdivě přistrojili, snadno jsou usvědčeni ďáblovým pokrmem a hltavostí, že jsou něčím jiným a že v sobě ukrývají jiné věci, než jak ukazují. Místo fíků, mandlí nebo podobného pokrmu, vychloubání, ctižádost, dychtění po zisku a po rozkoši a všechna jiná zla tohoto druhu, ďáblova to potrava, předložená nenasytným lidem jako pochoutky, lehce vyzradí duše podobné opicím, které strojeným napodobováním předstírají křesťanství, strhujíce se sebe a odhazujíce v čas neštěstí a pohromy masku mírnosti, tichosti nebo nějaké jiné ctnosti.

Přijme-li tedy sice někdo jméno Kristovo, to však, co se jím zároveň míní, životem nevyjádří a nepředvede, ten jméno lživě předstírá, bera na sebe podle námi daného příkladu bezduchou masku, podobnou osobě lidské, ale danou opici. Když není Kristus leč spravedlnost, čistota, pravda a vzdálení se od jakéhokoliv zla, nemůže býti ani křesťana (totiž křesťana opravdového), který by na sobě neukazoval účinnost a přítomnost oněch slov. Proto řekneme, jak to kdosi vyjádřil výměrem pojmu křesťanství, že křesťanství je zpodobení Boží přirozenosti. – O křesťanském vyznání, hl. 371

Vpravdě, čím více lidská mysl uvažuje o Bohu, stále postupujte k vyšším a dokonalejším věcem, tím více poznává, že jest přirozenost Božská neviditelná a nepochopitelná. Neboť tehdy, když opouští (Mojžíš) nejen vše, co přijímají smysly, nýbrž i to, na co se patří rozumem, a když jde stále více dovnitř, obklopen na všech stranách neviditelným a nepochopitelným oblakem, vidí Boha. Pravé poznání Boha totiž spočívá v tom, v čemž je i pravé jeho vidění, abys viděl, že ho nelze viděti, že se jeho poznání každému poznání vymyká, jsouc nepochopitelně na všech stranách zahaleno jakousi mlhou. Proto také svatý Jan, jenž se dostal do této přejasné mlhy; bez váhání zvolal: „Boha nikdy nikdo neviděl,“ naznačiv tím to popřením nemožnost poznání Božské podstaty nejen pro lidi, nýbrž pro jakoukoliv rozumovou přirozenost. Proto Mojžíš tehdy, když mu bylo dáno větší poznání, vyznává, že viděl Boha v oblaku, to jest, tehdy teprve poznal, že je oblak Boží přirozeností, když zjistil, že se vymyká všemu pojmu a pochopení. Vstoupil tedy Mojžíš (stojí ve vypravování) do oblaku, v němž byl Bůh. – Kdož je Bůh? – „Jenž si položil temnoty za skrýš,“ jak zpíval David, který byl týmž oblakem poučen o skrytých věcech. Ten však, jenž se v něm ocitl, je oblakem znovu poučován o těch věcech, o nichž byl skrze oblak zpraven, domnívám se, aby toto ustanovení bylo pevnější, schválené Božským hlasem a vážností. Boží přikázání totiž především zakazuje, abys nemyslel, že je Bůh podoben nějaké poznatelné věci; každý rozum totiž, jenž jakýmsi fantastickým poznáním, jakoby dohadem, poznává Boží přirozenost, tvoří si v mysli Boží podobu, ale Boha nepoznává. Poněvadž ve skutečnosti jest opravdová ctnost dvojznačná a z části se skládá z víry v Boha, z části z řádného způsobu života (zajisté čistota života je nemalou částí zbožnosti), především se dověděl, co je třeba o Bohu znáti, že totiž poznati Boha není nic jiného, než poznati, že Bůh není nic z toho, co může poznati lidská mysl. Potom se důkladně poučuje o druhé části ctnosti, učí se totiž, čím se dosáhne řádného způsobu života. Konečně vstupuje do stánku, který nebyl rukou zhotoven. – Život Mojžíšův

Blahoslavení čistého srdce, neboť uvidí Boha. Nezdá se mi však, že se na onom světě patření na Boha tomu, kdo bude mít oko duše pročištěné, dovoluje, nýbrž velkolepý výrok nám chce asi říci – máme-li učit tomu, co Slovo zjevněji vyjadřuje i o ostatních, když praví: „Mezi vámi je Boží království“ – že ten, kdo očistil své srdce ode všeho stvoření a od neřestné touhy, ve své vlastní kráse vidí obraz Božské přirozenosti. A mám za to, že málo slov, jež Slovo proneslo, obsahuje tuto radu: Ó vy lidé, kteří alespoň trochu toužíte patřiti na to, co je skutečně dobrem, když slyšíte, že je Boží velebnost vynesena a vyvýšena nad nebesa, jeho sláva nevyslovitelná, krása nevyjádřitelná, že nelze chápati a pochopiti přirozenost, nepadejte v zoufalství, že nemůžete viděti to, po čem toužíte! Neboť v tobě je způsob patření na Boha, tobě srozumitelný a pochopitelný, poněvadž ten, jenž tě stvořil, zároveň ono dobro do přirozenosti jako by včlenil nebo vsadil a vtělil. Tvému utvoření a sestavení vtiskl a vetvořil Bůh podobnost, obnovu a napodobení dober své přirozenosti, jako by vytesanou formou přetvořil a uhnětl nějaký vosk. Neřestnost však, obklopivší božskou podobnost obráceným znamením, dobro, hanebnými závoji zahalené a skryté, ti učinila neprospěšným. Jestliže tedy svědomitým a řádným životem opět smyješ nepohodlnou špínu, pokrývající srdce, znova v tobě zazáří Božská krása. Tak jako se stává se železem; to totiž, ještě před chvílí černé, jakmile byla brouskem setřena rez, se třpytí jako slunce, odráží zvláštní jas a září, právě tak člověk vnitřní, kterého Pán nazývá srdcem, otřev špínu rezu, která se v povaze nahromadila nenáležitým tlením, nabude opět původního a prvotního tvaru a podoby a bude dobrý. Co je totiž dobru podobné, je prostě dobré. Kdo tedy vidí sebe, v sobě vidí to, po čem touží; proto je blahoslavený, kdo je obdařen čistým srdcem, vždyť patřením na svou čistotu vidí skrze obraz původní tvar (…) Čistota totiž, osvobozenost od neřestných tužeb a vzdálenost od všeho zla je božskost. Jsou-li tyto věci v tobě, je v tobě prostě Bůh. – 6. homilie o blahoslavenstvích

Zdroj: Na hlubinu IX, 171–175.