Nanebevstoupení Páně
„Aleluja, ujal se vlády Hospodin Bůh všemohoucí; radujme se a veselme se a vzdávejme mu chválu.“
(Zj 19)
Opět hvězda první velikosti na obloze církevního roku, zase svátek Krista Krále. Na Olivetské hoře, kde byli apoštolé před šesti týdny v nočním stínu Getsemanské zahrady svědky jeho ponížení, jsou dnes v záři poledního májového slunce svědky jeho vítězného triumfu. Pán dává jim poslední rozkazy jako král uprostřed svého štábu. Snad hledí k severu, k jihu, k východu – k Jordánu, za nímž se táhne nezbádaná poušť, brzo ponesou za ni apoštolé jeho jméno – snad hledí i k západu, vidí hory Judské, rýsující se na obzoru, a za nimi daleké neznámé moře: ani to nebude překážkou jeho věrozvěstům.
„Dána jest mi veškerá moc na nebi i na zemi,“ řekl jim krátce předtím v Galileji.
„Jdouce do celého světa, učte všecky národy…“ podrobte všecky národy mému žezlu. Tak může mluvit jedině ten, jemuž vložil Otec do rukou žezlo vlády nad celým světem.
„Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.,“ vtiskujte jejich duším nezrušitelné znamení, pečeť to mého vlastnictví: ne uniformu, kterou lze svléci, ne vypálené znamení na tělo jako otrokům, nýbrž do duše můj obraz, jehož nesmaže ani zpronevěra ani smrt ani peklo.
„Učte je zachovávat všecko, což jsem přikázal vám, a aj, já jsem s vámi až do skonání světa.“ Tak mluvil, tak domluvil Kristus Král a vznesl se do oblaků – znázornění, že pominula jeho viditelná přítomnost na zemi, což se symbolicky znázorňuje v liturgii zhasnutím velikonoční svíce po evangeliu. A jak apoštolé za ním hledí, spatří dva anděly:
„Muži galilejští, co stojíte hledíce do nebe? Tento Ježíš… zase přijde, jak jste ho viděli do nebe jít.“ Od té chvíle opakuje církev bez ustání:
„Maranatha, Pane náš, přijď…“ Andělé provázeli Pána, když do našeho vyhnanství sestoupil, andělé mu asistují, když se do své slávy vrací.
Kristus „posadil se po pravici Otce“, t. j. podle tehdejšího způsobu mluvení stává se i podle své lidské přirozenosti spoluvládcem Otcovým.
„A opět přijde soudit živé i mrtvé, jehožto království nebude konce.“ (Slova Gabrielova k sv. Panně, jež si v těžkých chvílích k útěše a povzbuzení opakovával plukovník Fogt.)
„Kdybyste mne milovali, radovali byste se, že jdu k Otci.“ Duch dnešního svátku je tedy duch radosti (ze slávy Kristovy).
Vigilie této slavnosti podává nám v evangeliu bilanci života a působení Spasitelova:
„Otče,
a) dílo jsem dokonal, které jsi mi uložil,
b) oslavil jsem tebe na zemi,
c) zjevil jsem jméno tvé lidem,
d) z těch, jež jsi mi svěřil, neztratil jsem žádného,
e) a nyní oslav mne ty slávou, kterou jsem měl u tebe, nežli svět byl učiněn.“ Srovnej s prostou modlitbou Páně v lůně panenské Matky: „Tu jsem, Otče, abych plnil vůli tvou.“
Nejstarší zmínka o našem svátku pochází od Eusebia Caesarejského r. 325, patří tudíž k nejstarobylejším slavnostem.
Modlitba: Uděl nám, prosíme, všemohoucí Bože, abychom my, kteří věříme, že jednorozený syn tvůj, Vykupitel náš, dnes na nebesa vstoupil, též sami myslí svou v nebesích přebývali. Skrze téhož…
Zdroj: P. Konrád M. Kubeš, T. J.: Ve Šlépějích Neposkvrněné. Praha, 1947.