P. Jakub Deml: Melanie

Krise. Toť slovo a stigma naší doby. Krise vůbec všeho: krise obchodu, řemesla, politiky, umění, hospodářství, rodiny, školy, mravnosti, poctivosti, víry.

Tato obecná krise žádného věřícího nepřekvapuje. Lidstvo se odvrátilo od Jména, v Němž jediné je naše spasení. Dne 19. září 1846 Panna Maria plakala na hoře La Salettské. Rukama zakrývala si obličej a plakala.

„Jestli lid můj nebude se chtít podrobiti, budu nucena upustit ruku svého Syna. Je tak těžká a tolik váží, že ji nemohu již udržeti!“

Tak začíná mluviti 19. září 1846 Panna Maria na hoře La Salettské ke dvěma dítkám pasoucím dobytek: k Melanii a Maximinovi.

Kdo jest tato pasačka Melanie, že přichází k takové cti, aby s ní mluvila Panna Maria? Našemu rozumu bylo by jaksi nepochopitelno, aby nějaké božské, nadpřirozené zjevení událo se člověku, který se na ně nijak nepřipravoval. Výjimku tu činí snad jediný svatý Pavel, poněvadž nám bylo dáno viděti jenom blesk, který ho před Damaškem srazil s koně, ale neviděli jsme mračna milosti Boží, která se stahovala nad jeho duší.

Kdo je tato pasačka Melanie? Je to bytost tak odstavená a zapomenutá jako Bůh. Emerson by ji byl nezařadil mezi representanty lidstva a přece se musí lidské pokolení dovědět, kdo je tato pasačka Melanie, neboť její život, a nebojíme se to říci docela zřetelně, má pro nás a pro všechny lidi mnohem větší cenu nežli život Marconiho nebo Edisonův, nemluvě ani o Wilsonech, jimžto my ubozí otroci demokracie vděčíme svou svobodu, jimžto my ubozí otroci svobody vděčíme svou demokracii.

Žádná svoboda a žádná demokracie nám nepomůže, ale může nám pomoci taková Melanie Calvatová, pasačka lasalettská. Ona totiž je ve spojení s Tím, jenž může všecko.

Kdo je tato Melanie Calvatová? Je to zase jednou dokonalá odpověď Boží na všecky naše krise.

Naše noviny mají zase anketu o tom, která kniha nás letos nejvíce zajímala. Ale co odpovědět na korespondenčním lístku a co odpovědět lidem, kteří jsou placeni na to, aby Pravdu ukřižovali?

Mne dostatečně zajímá jen ctihodná Anna Kateřina Emmerichová, sestra Marie z Ježíše Ukřižovaného a Melanie Calvatová. Tyto tři by mně dokonale dostačily. Můj skutečný zájem, má skutečná zvědavost nejde jinam a nejde níž.

Otec Melaniin, Petr Calvat, byl zedníkem, „dobrý však křesťan“. Jistě se podobal manželu mé neteře Anny, který je také zedníkem, dobrý však křesťan. Petr Calvat byl rodem z Corpsu, hlavního města v departementu iserském. Matka Melaniina, Julie Barnaudova, byla rodem ze Séchilienne, vesničky v kantonu vizillském, taktéž v Isersku.

Rodiče Melanie bydleli v Corpsu a byli velice chudí. Měli deset dětí, šest chlapců a čtyři děvčata. Bůh však usoudil, aby Melanie byla naprosto cizinkou, ba přímo vyvrhelem v této rodině. Vůči tomu, co tady Melanie vytrpěla, taková „Hanička“ Gerharda Hauptmanna, anebo život Kašpara Hausera zdají se být jenom idylou, anebo sprostáctvím. V životě Melanie Calvatové je o tolik víc, o kolik víc je mezi člověkem a Bohem, mezi proklínáním a modlitbou, mezi nejčernějším zoufalstvím a nadějí, mezi radostným přitakáním životu a jeho popřením.

Kdyby světáci věděli, co je tu krásy a dramatičnosti, filmovali by tento život, ale nepochybuji, že by jim aparáty selhaly, tak jako selhaly v Limpias, fotografujíce pohyby Kristových víček, poněvadž Bůh ve svých svatých není na to, aby se nechal kontrolovat od falešných hráčů, od pokolení zlého a cizoložného, jež znamení hledá.

Svůj život sepsala Melanie na rozkaz svého zpovědníka, tak jak jej psali např. sv. Terezie, anebo sv. Jan z Kříže.

Když ponejprv se jí zjevil Ježíšek (byly jí tehdy asi 3 roky), napomenula Ho, řkouc: „Mluv hodně zticha, nemám ráda hluku!“

Doma jí neříkali jinak než Němák, Divoška, Vlčice. Matka ji nenáviděla tak, vlastní její matka, že si toho přirozeně nemůžeme ani vysvětlit. Usilovala o její smrt a také učinila vše, aby ji zbavila života. Tříleté děvčátko vyhnala do lesů v lijavci, v noci, ve sněhu a v mrazu, a tam se jí ujal Ježíšek, představiv se jí jako Bratříček, žvatlal s ní, chránil ji, hrál si s ní, poučoval ji o svém skrytém životě, o dogmatech své církve, o ceně své nejdražší Krve, o díle Vykoupení pro všechny časy, o tajemstvích svého nejsvětějšího Srdce… A když čtu tyto jejich rozhovory, vzpomínám si na svou „Miriam“, neodbytně si na ni vzpomínám a stydím se a trpím. Co jsem já mohl udělat ze svého srdce!

„Bratříčku, proč máš šaty barvy růžové, a moje jsou modré a bílé, tedy dvojbarevné? Já nemám šatu barvy jiné; tož udělejme takhle: řekneš své matičce, aby ti oblekla šaty jako moje, že ano, Bratříčku?“ – „Ano, sestřičko,“ odpověděl mi přemilý Bratříček. Potom dím jemu: „To jsi byl u prvního přijímání, že máš na hlavě věneček?“

„Bratříček více než dvacet let mne nechal v nevědomosti, že jest Ježíš,“ praví Melanie. „Přijímala jsem jeho návštěvy bez rozumování, jsouc spokojena, že mám tak dobrého bratra, kterému bych mohla vypravovati o svém Pánu Bohu a učiti ho modliti se k němu a zasvěcovati jemu celé srdce… Nyní třeba říci k mému zahanbení, že jsem byla u veliké radosti, majíc bratra, kterému mohu vypravovati o svém drahém Ježíši a kterého jsem chtěla vzdělávati!“

Melanie žila dokonale ve svém miláčku Ježíši. Jednou sama sebe se ptá: „Jest zítřek, nebo už několik dní potom?“ Takto v lásce ztratila pojem a dojem času.

„Miláček Kristus neplakal, zavřel oči a mlčel: miluji ho, jak jest, a chci činiti jako on.“ Kristus plakal nad Lazarem i nad Jerusalemem, ale Melanie nevidí Ho plačícího, nýbrž jen trpícího, poněvadž milujícího.

Rozmilý Bratříček jí pravil, že pravá moudrost je v poznání našeho Stvořitele a v lásce ke kříži pro lásku k Bohu. – Jest ještě na světě Moudrost?

Bratříček ji vzal za ruku a řekl jí: „Kam chceš jíti?“ Ihned odpověděla: „Na Kalvarii!“

A tak šli spolu na Kalvarii a kříže na ně pršely, malé i velké a v takovém množství, že v nich uvázla a se dusila. I zavolala na pomoc Bratříčka. Přišel, podal jí ruku a vynesl ji nahoru, řka: „Mnoho ještě chybí, než budeme u cíle, ale chceš-li se obrátit nazpět, budeš se namáhati méně.“ Odpověděla: „Nikoli, nikoli, Bratříčku, chci přijíti s tebou!“

Dobře, řekl on, ale drž se mne pevně!

Ano, ale učiňme takto: půjdu za tebou, a kam ty stoupneš, stoupnu já!

Milá sestřičko, pravil Bratříček, uhádlas tajemství; pojďme, dokud svítí slunce, pojďme, jak jsme si ujednali!

Vše, co i takový Otokar Březina napsal krásného o lásce a utrpení, jest jen jako slabým odleskem toho, co o těchto věcech říká visionářka Melanie: „Utrpení se mi jevilo a vskutku bylo útěchou. Tato svěřování se Všemohoucího dějí se bez pronášení slov a více než rozžhavená kopí rozpalují v duši oheň lásky božské a zároveň vášnivou lásku k utrpení. A zatím co jsem chápala poněkud lásku našeho milostného Vykupitele k jeho tvorům, mé srdce jako by bylo chtělo vyjíti z mé hrudi, žádala jsem si trpěti. To bylo podle mne jediné, čím ze své moci bych projevila svou lásku a svou vroucí vděčnost za přijatá dobrodiní.“

Mezi větami Melanie je také i tato úžasná: Ježíš Kristus bdí zcela zvláštním způsobem nad cenou své Krve.

Toto strašné slovo Boží Spravedlnosti jest jako přímou ozvěnou věty Evangelia o Jidáši: „Lépe by bylo tomu člověku, aby se byl nenarodil!“

A přečtete-li pozorně život a zjevení Melanie, pasačky lasalettské, poznáte, že ona, tak jako ctihodná Anna Kateřina Emmerichová, anebo Terezie z Konnersreuthu, byla především obětní ovečkou za katolické kněze. „Dcero moje,“ řekl jí Ježíš, „pohleď na svého Ježíše, ukřižovaného znovu jeho vyvolenými přáteli, mými Služebníky, těmi, kteří jsou mými cestami k mému lidu.“

Podle tohoto slova kněží jsou cestami k lidu Ježíšovu, ale jak daleko je doba, kdy každé údolí bude vyplněno a každá hora a pahrbek budou sníženy, aby byly připraveny cesty Páně!

Melanie toužila po utrpení z lásky k Ježíši, ale Bratříček jí odpověděl vskutku podivuhodně: „Jsi hodna, sestřičko, abys měla tolik utrpení?“

Tato otázka nás musí přímo usmrcovat, neboť my posuzujeme velikost lásky jen podle toho, kolika utrpení nás ušetří… Řeč Boží je pravým opakem řeči lidské.

Jak mluví Melanie o Světle věčném! Ona je vidí jako světlo pevné, plodné, činné a nehybné, je to světlo vědění nestvořeného, světlo velevýmluvné svým zdánlivým mlčením…

Melanie už v útlém dětství obdržela stigmata a sama o tom vypravuje: „Všecek milostný Bratříček dýchl na mé rty, pak mi položil své dvě ručičky na hlavu, a v té jsem pocítila silné bolesti; potom položil svou pravici na mou pravou ruku a stiskl ji, potom na mou levici, na mé nohy a na mou hruď, to stačí, nemohu říci více. Och, pravého opojení hned zároveň bolestného i milostného bytosti živé, jež zmírá! Och, Ježíši, Ježíši, dej se poznati všemi lidmi, a budou Tě milovati! Kéž Tě znám a miluji Tebe, jak jsi milování hoden!“

Jeden z úkonů lásky, jejž nám zjevuje Melanie: „Dlužno se odvděčovati, a zase On (t. j. Ježíš) to vnuká.“

Marii, Matku Boží, vidí Melanie „oděnu a přioděnu láskou“. Podle Melanie byla Maria, sladká Matička, krásná samou krásou. „Avšak lépe jest, abych se nepokoušela mluviti o kráse Mariině s ničím nepodobné, zatemnila bych její stkvělost…“

Jak jsme již slyšeli, Melanie neznala času, žijíc dokonale ve věčnosti, ale najednou praví: „Byla sobota.“ My se divíme a Melanie vysvětluje: „Zvěděla jsem, že byla sobota z vnitřního hlasu, jejž jsem slyšela v modlitbě.“ Nikoli v kalendáři ani v direktáři, nýbrž v modlitbě.

Toho času pracoval otec Melaniin v městečku jménem La Mure, asi pět hodin pěšky od Corpsu; do rodiny své přicházel jednou za měsíc, obyčejně v sobotu, a odcházel v neděli večer. „Tuto neděli,“ píše Melanie, „bylo mi poněkud nudně. Rozprávky, jež jsem slyšela, třebas ne špatné, mne nezajímaly; nechápala jsem, jak možno tolik mluviti a nemluviti o Pánu Bohu, o němž jsem myslila, že je hlavním životem lidí.“

Neslyšíte na tomto místě subtilní a utajenou ironii největšího básníka německého Rainera Marie Rilkeho z jeho „Povídek o Pánu Bohu“?

Jak možno tolik mluviti a nemluviti o Pánu Bohu?

Melanie volá: „Živy buďte, kříže božské Prozřetelnosti!“ Tak jako my voláme: „Ať žije náš milovaný pan president! Ať žije! Ať žije!“

Melanie neměla ráda, když se jí někdo dotýkal. Malíř Cézanne a Otokar Březina rovněž se štítili cizího doteku. Také svatý Petr z Alkantary štítil se cizího doteku, takže ani nedovolil, aby i jeho vlastní bratr se ho dotekl…

Melanie trpěla, i když se jejího srdce dotekl cizí hlas, zvuk tohoto světa. Teta posílala ji do školy, ale co tak porůznu asi rok chodila do školy, nenaučila se ani abecedě. Děti ji volaly jenom „Němáku“, poněvadž nikdy nemluvila a vždycky bývala zcela sama v některém koutě. A když učitelka ji vyvolala, aby odříkala úlohu, ničím nebylo možno dostati z ní jediného slova. Kdysi na ni učitelka doléhala, aby jí řekla, proč nechce říkati úlohu. Melanie jí odpověděla: „Protože má úloha neříká nic hezkého a v nebi se neříkají věci ošklivé jako toto a nechci zde činiti, než co budu činiti se svou Matičkou v ráji… A pak, nechci už chodit do školy, poněvadž se tam tropí příliš hluku: bojím se, aby mé srdce ho neuslyšelo, neboť můj Bratříček mi mnohokrát pravil: Sestřičko, co ti vroucně doporučuji, toť, abys zavírala své srdečko všem hlukům světa: neposlouchej toho, co říká svět, nečiň toho, co svět činí, nevěř tomu, čemu svět věří!“

„A jak se jmenuješ, děvčátko?“ ptala se jí učitelka. Melanie odpověděla: „Bratříček mně vždycky říkal Sestřičko, to je mé jméno.“

To byla skorem všecka slova „Divošky-Němáka“, co byla ve škole.

7. listopadu 1931 bude tomu právě 100 let, co se Melanie, pasačka lasalettská, Marie z Kříže, Oběť Ježíšova, řeholnice karmelitka, narodila. Je velmi potřeba, abychom si připomněli toto jubileum, zbrocené nejsvětější Krví a slzami Panny Marie.

Zdroj: P. Jakub Deml, Na hlubinu, VI. ročník, str. 497.

Mélanie Calvat (1831–1904) v roce 1903